Zaplaceno za pobyt a výlet již máme ze včerejška, tudíž už jenom v rychlosti balíme, jdeme na snídani a můžeme vyrazit zase o kus dál resp. zpět. Dál do Gambie bohužel z časových důvodů nejedeme, ale vracím nazpět do Kaolacku, kde vyměníme auto za další spoj do St. Louis.  Žádný velký provoz na silnici nepanuje, jsem docela zvědav, jak dlouho budeme muset čekat. Nakonec to bylo rychlé, během půlhodinky přijelo auto, kde byla akorát dvě volná místa a vyrážíme. V Kaolacku chceme vybrat peníze, ale jinak se zdržovat nebudeme a jedeme na druhý autobusák (garáž Dakar), odkud určitě pojede taxi naším směrem. Drobné přejezdy v rámci města jsou většinou velmi jednoduché, protože stačí mávnout na taxi a pokud je cena „v normě“, tak hnedka jedeme. Z Kaolacku jedeme přes Dourbel, Toubu a Lougu do St. Louis, kde cesta končí na Gare routiére na začátku města.  Odtud se dá do města jet taxíkem nebo hromadnou dopravou, ale neznáme čísla busů, které jedou naším směrem, tak volíme taxi za 1500 COF. Vysedáme na náměstí v koloniální části města a jdeme sehnat nějaké ubytování. Rádi bychom se rychle ubytovali, protože se chceme ještě podívat po městě a dát si něco k jídlu. Ubytováváme se jižní části ostrova v Auberge de Jeunesse du Sud (cena podle ceníku, bez smlouvání), ubytko je čisté, internet docela slušný a snídaně v ceně.  St. Louis má docela zvláštní strukturu, hlavní část je ve vnitrozemí, které je spojené krásným mostem přes řeku Senegal s ostrovem, který vyniká hlavně starými koloniálními budovami a kam míří patrně většina turistů. Za tímto ostrovem je další most, který vede na polostrov, kde to vypadá spíše na chudší část města. A dál je už jenom Atlantik. A právě k oceánu se chceme podívat ještě před jídlem. Na mostě je docela živo, protože všichni sledují závody lodí na řece. Nevím kolikativeslice to jsou, ale je lidí je na lodi skutečně hodně. Cíl závodu je patrně někde za mostem a startuje se na severní straně, ale těžko říct. Je to trochu chaos. Po dojezdu většina posádky vyskáče do kalné vody a plave na břeh.  Všude je plno lidí, lodí, bahna a odpadků. Nad řekou se vznáší zvláštní mléčný opar, no celkově to má opravdu specifickou atmošku. Pokračujeme dál přes polostrov až k oceánu.  Vlny jsou docela silné a jedna mě solidně nahodí. Už se docela šeří, tak jdeme nazpět najít něco k jídlu.  Míjíme turisticky vypadají restaurace, kde je úplně prázdno, až skončíme v něčem, co by mohl být senegalský fastfood.  Vybíráme si podle názvu, kterému nerozumíme, proto jsem docela překvapen, když mně na stole přistane grilované jehněčí.  Část se sníst dá, ale jinak je to tuhý a plno kostí. Aspoň, že mají sladké francouzské pečivo, kterým se dojím. Cestou nazpět kupujeme pohledy a ve stánku s ovocem pěkně zralá manga. Mňam. Na pokoji zjistím, že mně navlhnul mobil a nyní nejde nabít. Tak snad do zítra uschne…


 

25. září St. Louis

Aby bylo jasno, St. Louis se nevyslovuje „sent lujz“, protože to vám nikdo nebude rozumět, ale samozřejmě správně po francouzsku „sán lujíí“. Mobil je ráno stále navlhlý a to se mně teda vůbec nelíbí. Zkouším dát mobil konektorem směrem k větráku, ale sám tak nějak tuším, že tohle zrovna nepomůže. Čím vymakanější technika, vím více trablů. V Samsungu zjevně nepočítali s vlhkým africkým podnebím. 

Snídaně je opět prakticky to samé jako naposledy. Bageta, máslo, marmeláda a čaj nebo kafe.  Suším mobil a plánujeme, co budeme dneska dělat.  Dopoledne věnujeme prohlídce ostrova a odpoledne půjdeme na pláž prozkoumat tzv. hydrobase. Nejdřív ale na poštu, která je příhodně po cestě do severní části ostrova. Na poště vládne řád, pořádek a pan hlídač, který určuje, kdo kam půjde a kde bude sedět. Nalepit známky, hodit venku do schránky a můžeme pokračovat dál. Kromě koloniální architektury někde v docela dobrém, jinde v rozpadlejším stavu, stojí za zmínku ještě stará výletní loď Bou El Mogdad kotvící na levém břehu, a o kus dál starý námořní mechanický jeřáb.  Průvodce praví, že Bou El Mogdad je stále v provozu a dá se podniknout cesta po řece Senegal. Zní to docela dobře, jen škoda ceny, která je dost mimo realitu. Lidi se tady vůbec nedají fotit, jak někam namířím foťák, hnedka je zle. Korzujeme uličkama a směřujeme nazpět do hotelu. Ale předtím ještě suvenýry. Turistů je ve městě nula nic, takže máme nákupní třídu celou pro sebe.  Smlouváme a kupujeme. Na půlku první ceny to jde srazit nějak moc lehce, asi bychom měli být drsnější. Ivoš si kupuje dřevěnou masku, která není tak docela dřevěná, ale to zjistí až o pár stovek km dál. Dále bereme šátky, trička a klasické cetky. Mám pocit, že ty suvenýry jsou pořád dokola ty samý. S úlovkem jdeme nakouknout ještě do jižní části, kde taky dáváme oběd. Každý pěkně dvě plněný bagety, který dlabeme na patníku hnedka vedle budky paní bagetářky.  Stojí to pár korun a je to autentický. Nezačíná být vedro, protože už vedro je. Po jídle máme chvilku chill na hotelu a vyrážíme na pláž. Opalovací krém a plavky s sebou. Ivoše láká koňská drožka, ale borec chce snad 5000 CFA, což je poněkud úlet, i když je to docela daleko. Nakonec jedeme za stovku busem až na konečnou, odkud již jdeme v pořádné výhni po svých.  I tady je na pláži děsnej bordel.  Není nad to se takhle po poledni projít v žáru slunce někam do daleka. Šátek na hlavu, zpocenej až za ušima a vodu s sebou. Chceme se dostat až do parku úplně jižním konci hydrobase, ale když tam dojdeme, tak máme jednak dost a druhák je tady strašně dlouhá pláž, nulový stín (bosky se nedá po písku vůbec chodit) a z toho plynoucí vysoká pravděpodobnost totálního sesmažení. Chvíli odpočíváme a zase jdeme nazpět. Určitě nebude špatný se koupat někde mezi lidma, protože velké vlny vážně budí dost respekt. Jdeme se koupat. No teda koupat, tak se tomu cachtání ve vodě někam po pás nedá snad ani moc říkat.  Vlny jsou tak silné, že dál se jít nedá a člověk čeká na vlnu, aby do ní skočil nebo ho vlna smetla o kousek dál. Moře je božsky teplý, ale i tak skvěle osvěží. Zatímco Ivoš je nadšen a nejraděj by vodě zůstal celý den, já spíše vegetím na pláži a pozoruji lidský cvrkot okolo.  Postupně na pláž přichází další a další lidi a objevují se dokonce stánky s pitím a něčím malým na zub. Dost fouká, ale stejně budu zase beztak spálenej. Ivoš je zase s místní omladinou ve vodě, já si vykládám se snad úplně prvním Senegalcem, který umí anglicky.  Ve škole to bude asi s výukou angličtiny dost bídný, takže borec se musel naučit anglicky komplet sám. A docela mu to šlo. Je po páté hodině a v moři už skoro nikdo není. Není divu, vlny se najednou ještě o dost zvětšily a už je to asi dost risk. Borec nám říká, že je tady plavčík a nyní už je zákaz koupání, protože se tu již několik lidí takhle navečer utopilo. Čas pokročil, téma hovoru došla, jdeme nazpět na točnu, kde čeká plno autobusů a frčíme nazpět do města. Odpočinek, večeře na stejném místě jako včera, psaní deníčku, dalších pohledů a spát.  Zítra brzo vstáváme a vyrážíme vstříc Mauritánii.