Kolumbijské loučení – zpět do Cartageny a odtud přes Madrid a Mnichov domů…

9/3/2016 [Salento x Pereira x Cartagena]

Poslední den v Salentu a dá se říct, že prakticky poslední pořádný den v Kolumbii, protože zítra už budeme v Cartageně a poletíme do Evropy. Být v Kolumbii delší dobu, tak asi začnu hostelové snídaně odmítat a budu si sám vařit. Aneb těžko říct, jak dlouho se dá vydržet snídat vajíčka, toust, kafe a kousek ovoce? Mít v Kolumbii hostel, tak svůj marketing založím na dobrých snídaních:-). Ale jelikož nic takového nemám, tak spokojeně baštíme snídani a neremcáme. Věci necháme na recepci a vyrážíme směr Plantation house, kde by se měla konat každodenní coffea tour. Nezanedbatelnou výhodou této tour je anglický a nikoliv španělský jazyk. Cena není zrovna lidovka (20t pesos), nu což, prostě turisto, když chceš anglický výklad, tak zaplať. Ale aspoň fasujeme gumáky a víme, že tomu budeme nějak rozumět. Nevýhodou, že nás jde hodně, takže to bude na hony vzdálené mé individuální coffea tour, kterou jsem měl před lety v Laosu.Chlapík, jehož jméno jsem úspěšně zapomněl si to uměl zařídit. Na důchod si koupil v Kolumbii kávovou plantáž, k tomu má hostel a nabízí různé výlety, půjčení kola nebo tyhle kávové tour. Velká pohoda. Cestou k plantáži dostáváme teoreticky výklad o arabice, robustě a samotném pěstování, abychom přímo na plantáži přešli k samotnému zpracování kávy. Od zeleného zrníčka až lahodně vonícímu prášku. Nakonec i kafe jsme dostali, takže spokojenost. Snad jenom, že bych teda nechtěl mít plantáž v tak prudkém kopci.

Není času nazbyt, někdy kolem jedné odpolední by měl jet bus do Pereiry a my musíme nakoupit milion suvenýrů, vzít si bágly a vůbec hlavně nakoupit ty suvenýry. Nějaké kafe kupuji v kavárně José Martin, zbytek po kšeftech kolem náměstí. Mít více času, tak beru i nějaké tričko nebo nějaké ptákoviny na poličku, ale času není. Obchodů se suvenýry je zde dost, ale většina nabízí to samé.

Jdeme čekat na bus. Všechny jezdí přes náměstí a musí díky jednosměrkám náměstí objet, takže není šance bus minout. Ale stejně jsme ho asi minuli, nebo nejel. Těžko říct, kde se stala chyba. Čekáme a čekáme a nikde nic. Nezbývá než vzít zavděk busem do Armenie a zde přesednout na bus do Pereiry. Vzdálenosti zde nejsou velké, ale města velká a zacpaná auty, navíc na klikatých horských cestách je rychle jet nedá. Výsledkem je, že v podstatě bez jakékoliv prodlevy nasedáme na minubus do Pereiry, ale stejně to máme časově naknap. S těmi několika španělskými slovíčky je vážně náročné. Když jsem se chtěl dozvědět, kdy jede bus z Arménie do Pereiry, tak jsme na sebe koukali, mluvili a domluva vázla a vázla. Ach jo, příště do latinské Ameriky jedině s alespoň minimální znalostí jazyka. Narozdíl do Arménie je autobusák v Pereiře docela blízko a stejně tak letiště, takže máme ještě čas na to, si dát na autobusáku jídlo a džus. Paisa v místním podání byla ještě mdlejší jak včera. Džus to ale naštěstí zachránil. Naštěstí u vnitrostátních letů nás nikdo nenutí být brzo na letišti, takže není problém dorazit půl nebo třičtvrtě hodiny před odletem a pohoda. Avianca má zpoždění, takže jen dobře, že jsem nakonec zabookoval ten pozdější let z Bogoty. V Bogotě naštěstí nemusíme na jiný terminál, jak jsem původně předpokládal (Avianca má svůj vlastní terminál), protože přistáváme na hlavní El Dorado, takže stačí přejít a vyčekat frontu u VivaColombia. Zde se tváří nějak přísněji, takže mám trochu obavy, zda projde můj bágl, který nemá předepsanou velikost a hmonost ani náznakem. Naštěstí zbytečné obavy, batoh “on board” jako vždy bez problémů. Už jsou je to cestování letecky poněkud únavné, a to máme před sebou ještě tři lety nazpět do Evropy.

V noční Cartageně bereme taxíka do Getsemani a ubytováváme se v tom stejném hostelu jako první noc. Jen pokoj máme horší (okna, kde jsou okna?), ale to se nedá nic dělat. Ivošovu akci do nočního podniku nakonec měníme na bar Havana kousek od našeho hostelu. Platí se vlez a je tu plno lidí a samozřejmě plno turistů. Kdysi tu byla i Hillary Clintonová, takže o slávu má tento podnik postaráno. Proto má i drahé pivo a mega drahé mojito. Dáváme Heineken (wtf?) a tváříme se světácky. Naštěstí za chvilku začínán hrát kapela, takže aspoň nemusíme furt sledovat ožralé Němky. Je tu tolik lidí, že tancovat se nedá. Tak pijem pivo a koukáme. Asi dáme ještě jedno a půjdem. Asi to chtělo v průběhu zajít na nějakou salsu nebo najít nějaký opravdu autentický bar a ne tohle hogofogo. Pozdě, jdeme spát…

10/3/2016 [Cartagena x Bogota x Madrid]

Poslední půl den v Kolumbii, nějak rychle to uteklo. Jdeme na střechu na snídani, kde potkáme nějaké Poláky, balíme věci a vyrážíme na čumendu a  nákupy do starého města. Zatímco Ivoš běhá po nákupech a shání trička pro děcka, tak já dopisuju zbylé pohledy. Včera večer jsem hledal na netu, kde bych našel poštu a už se pomalu smiřoval s tím, že budu muset někam daleko taxíkem. Naštěstí mě napadlo se zeptat v turistickém kšeftu, kde mně k mému překvapení ukázali na poštovní schránku přímo u vchodu. Neříkám, že jsem neměl radost a stejně tak neříkám, že se mi to zdálo podezřelé. Ale co už pohledy napsány a snad dojdou tam, kam mají (skoro po dvou měsících od poslání stále nedošly). Nevím, zda jsem to první den tak nevnímal, ale dneska je tu mnohem víc otrapů a prodavačů všech možných blbin. Jen prodejců klobouků a slunečních brýlí jsou desítky. Poněkud únavné, zvlášť, když už máme Kolumbii za sebou. Nutno ale říct, že Cartagena je jediné turistické místo v celé Kolumbii. Jinde panuje klid, pohoda a ceny stejné pro všechny.Ještě jsem koupil hrneček na kafe, kabelku a Ivoš ty trička a mohli jsme vyrazit nazpět do hostelu pro batohy. Ještě předtím se chceme někde před cestou najíst. V naší ulici je několik levných podniků. My si vybíráme hospodu v chodbě. Jinak to nejde nazvat. Někde vzadu je kuchyň a po délce chodby je pultík, u kterého se s výhledem do zdi sedí a konzumuje. Stylové a opravdu lokální. Ceny mírné, jídlo chutné.  Už dřív jsem si všiml, že zde hodně frčí jídlo do krabiček. A stejně tomu tak je i zde, jenom během našeho jídla odešlo několik lidí s mnoha krabičkama pro své kolegy nebo kamarády. Asi lépe jsme nemohli náš pobyt zakončit. Bereme bágly, taxíka a hurá na letiště. Pan taxikář se patrně rozhodl trochu pošramotit doposud výbornou pověst svých kolegů, takže si řekl o více peněz, než měl a než stála stejná cesta z letiště do města. No nedalo nám to, ozvali jsme se, že takto ne. A kupodivu se skřípěním zubů nám pár tisíc pesos vrátil. Tak to má být, žádné odrbávání turistů.

Loučíme se s rozpálenou Cartagenou, loučíme se s Kolumbií. Letiště v Bogotě už je jenom přestupní stanicí na další let do Madridu. Trochu jsem se bál přísných kontrol, ale nakonec to bylo úplně v pohodě jako u jakéhokoliv jiného letu. Vlastně jediný rozdíl byl pán se psem, který obcházel mezi zavazadlama. Potkáme spoluobčany, ale nehlásíme se k nim. Borec s kšiltovkou Medellin byl asi podezřelý, protože byl odveden stranou, ale nic u něj nenašli. Za poslední pesos si dáváme kafe a dost a jinak čekačka. Menší zpestření je jednak vyvolávání našich jmen, kdy musíme k pultíku za účelem identifikace a ukázání pasů. Důvod nevím. Druhým zpestřením je vydatná bouřka, která jak se později ukázalo, udeřila do letištních věží a asi to něco způsobilo, protože náš let má dvě hodiny zpoždění z důvodu zavřeného letiště.Takže sedíme v letadle a nic se neděje. Ani pití nám nedonesou. Vůbec Iberia je slabší článek, moc velkou konkurenci na letech do latinské Ameriky patrně  nemají, tak dle toho to trochu vypadá. Ovšem dovezli nás v pořádku, takže není si v podstatě na co stěžovat. Nakonec po dvou hodinách konečně kapitán ohlašuje odlet, my dostáváme jídlo a jdeme spát. Zítra ráno se probudíme v Madridu…

11/3/2016 [Madrid x Mnichov]

Přes noc se zaoceánsky cestuje docela v pohodě. Filmy, jídlo a spát. Ráno snídaně a vítejte v Madridu. Pocit z dlouhé a únavné cesty se tentokrát nedostavil, i když nevyspalost i tak byla značná. Místo drobné Peruánky z letu do Kolumbie, jsem nyní vyfasoval dva družné Kolumbijce, kterým se evidentně moc spát nechtělo. Borci rozhodně nevypadali jako nějací “nazdárci”, ovšem i přesto mě tlustý pakl euro bankovek poněkud zaskočil. Holt, vyšší třída.

Ještě v letadle zapínám mobil, abych dal domů vědět, že jsem živ a zdráv, což jsem ale asi neměl dělat, protože mi akorát chodí sms z práce, zda jsem živý a proč jsem nepřišel do práce. Asi někde komunikační mezera.

Máme skoro 9 hodin v Madridu, tak co s tím? Kolumbijské teplo je pryč, ale kolem dvaceti stupňů by snad mělo být. Ideální na výlet do města a příjemně strávený půlden. Nejdříve je ale třeba najít úschovnu zavazadel a autobus směřující do centra. Oboje se daří, ale úschovna by teda nemusela stát 10€ za zavazadlo. Jiná možnost k uložení báglu není a táhnout se s plným batohem nehodlám.

Přímo před příletovou halou čeká autobus do města. Staví sice ještě na ostatních terminálech, ale i tak je to nejlevnější a nejrychlejší způsob, jak se dostat do centra. Neříkám, že se mně chce spát, ale skutečně chce. Potřebuji kafe. Vystupujeme u radnice s transparentem “Refugees welcome”. Náměstí “Sol”, které si matně pamatuji z poslední návštěvy Madridu, kdy jsme se zde stavovali po cestě do Maroka, není naštěstí daleko. Plno lidí, o něco méně oživlých soch a hlavně hodně slunce. A taky kopec únavy. Jdeme na kafe a potom ke Královskému paláci. Žádné velké vedro není, ale je krásně jasno a modro, tudíž je vidět až na zasněžené vrcholky pohoří Sierra de Gredos (asi). Paráda. A to až taková, že jdeme dovnitř na prohlídku. Ivoš o každém místě tvrdí, že už se sem nikdy v životě nepodívá, takže je nutné vše vidět. Svatá pravda, akorát v Madridu už jsem podruhé.  Před deseti lety jsem do zámku nešli, nyní ano a stálo to za to. Nejvíce ohromující jsou interiéry, které dávají tušit o síle a

bohatství tehdejšího království. Po prohlídce jdeme přes park nazpět do města pro něco k jídlu. Jeden by neřekl, kde všude a hlavně jaké potkáme krajany. Sedli jsem na chvilku na lavku před Operou, kde kempovala partička popíjející vínko a pivo. K našem překvapení slyšíme češtinu a k mému překvapení se s nima dává Ivoš do řeči. Máme krásnou národní vizitku takhle ve středu Madridu. Na náměstí Sol dávám bagetu s šunkou Jamón. Jak drahé, tak dobré. pak už jenom pivko na odpoledním sluníčku a nazpět k zastávce na bus směr letiště. Paella na večeři, odbavení, zapomenutá mikina a čekačka na náš poslední, celkově 12. let. Poslední let je stejně jako ten první s Iberií na trase Mnichov x Madrid asi kvalitativně tím nejhhorším. Ani vodu nedostaneme a místo na nohy jako by nebylo.

12/3/2016 [Mnichov x Praha x Brno x Tišnov]

Konec výletu. Z Mnichova nás čeká noční zelený Flixbus do Prahy. Dvě hodiny na prázdném letišti jsou už v kontextu celé cesty jenom drobnou poslední tečkou.

Nejen mně se splnil sen. Jižní Amerika byla dlouho v hledáčku, ale teprve díky cenově dostupným letenkám bylo možné nyní cestu zorganizovat. Neměl jsem asi žádná očekávání, prostě jsem se těšil. A nyní na konci výletu mohu říct, že jsem se těšil oprávněně. Karibik, Amazonka, deštný prales, tropický prales, mlžný prales. Vila la Colombia! Do příště se naučit španělsky, což je v Jižní Americe větší handicap, než jsem si myslel a můžu vyrazit znovu…