od Amazonky ke kávovým plantážím a magickému údolí Cocura valley

7/3/2016 [San Martin x Leticia x Bogota x Armenia x Salento]

Čas loučení. Bylo tu krásně. Přestože je to dražší sranda, tak pobyt v San Martin byla zkušenost k nezaplacení. Po snídani balíme věci, většina věcí mně přijde vlhká nebo nějakým způsobem navlhlá. No to už je jedno, nějak to báglů naskládáme a večer holt budeme sušit. Začíná zlehka pršet, tak jdu bosky, abych ušetřil už tak dost jeté sandály a moc se mi to nevyplácí, protože dávám na kluzkém blátíčku efektní záda. No aspoň se Ivoš a Heike dosyta zasmáli. Ještě než zakotvíme a budeme čekat na loď z Puerto Nariňo, tak chvilku kroužíme u ústí Amacayacú a snažíme se odchytit růžové delfíny. Jednoho jsme zahlédli, ale jenom na chvilku, protože se vždy hnedka ponořil a vynořil se na vteřinu zase někde úplně jinde, takže na nějakou fotku to nebylo. Aspoň mě nemusí tolik mrzet, že výlet k Lake Tarapaca, kde se vyskytuje hodně růžových delfínů, jsme nestihli.Zatímco my vyhlížíme na obrozu loď, tak průvodce si to zalomil, dal si na hlavu plovací vestu a usnul. Prostě pohoda.  Amazonka je prázdná, nikde ani loď. Byli jsme varováni, že když přijede loď, tak to bude s naší loďkou houpat, takže máme být v klidu a počkat, až loď přirazí k nám a nepanikařit.  Hurá, loď na obzoru. Vlny nakonec ani moc nebyly, takže jsme v pohodě přestoupili a vyrazili směr Leticia. Jede s náma plno Poláků. Cestou stavíme v několika vesničkách a překvapivě i na vojenské základně v Peru – řeka je totiž rozdělena napůl mezi Kolumbii a Peru. Chvíli jsem koukali na námořní vojenskou loď a zase jsme jeli dál.

Zpět v Leticii, je kolem deváté a letadlo nám letí ve tři, takže “co včil”? Nejdříve je třeba někde udat batohy. Paní v našem hostelu byla milá, tak si myslím, že by nám batohy uschovala. I bez španělštiny pochopila, co máme na mysli a ještě Ivošovi zachránila čisté trenky aneb jak je dobré znát slovíčko “baňos” :-). I přes zastávku v obchodem (tričko!) a pomalé tempo máme stále ještě mrak času. V Brazílii jsme už byli a do Peru se nám nechce. Moc dalších možností kam vyrazit na několik hodin zdá se není, tak zkusíme botanickou zahradu Mundo Amazónico, kde asi neuvidíme nic, co bychom už neviděli přímo v džungli, ale to myslím nevadí. Na cestě z Leticie se nedá ztratit, protože odtud vede pouze jediná silnice a kdyby někomu nebylo jasné, kde má zastavit a vystoupit, tak stačí sledovat km, protože vše se orientuje dle počtu km od Leticie. Rádi bychom jeli nějakou místní dopravou, ale nikde nic, tak bereme opět zavděk taxíkem. Až k zahradě se jet nedá, ale to neva, rádi se projdeme. Obzvlášť příjemná je procházka vyhřátýma kalužema z nočního deště. “Ty mluvíš španělsky a já anglicky” a vůbec si nerozumíme. Asi taková je situace u brány zahrady. Kluci, asi studenti, vykládají pouze španělsky a my pouze english. Zahrada totiž nabízí pouze procházky se španělsky mluvícím průvodcem a my španělsky nemluvíme, tak co s tím? Borcům se kouří z hlav, až rozhodnou, že máme zaplatit vstupné, ale bez lístku. No chtějí si vydělat a nám je to jedno. Ovšem moc dlouho kluky vydělané peníze nehřály, protože bez náramku jsem přece jenom hodně nápadní a hned jak nás spatří první průvodce, tak volá na pokladnu a za chvíli máme taky ofiko náramky. Není zrovna období květu a navíc je vše ve španělštině, takže jenom tak chodíme sem tam. Zajímavé jsou expozici o původních obyvatelích a stezka do džungle kolem celé zahrady. Na dvě hodinky dobrý, ale už je čas pro návrat do Leticie, když chceme stihnout ještě jídlo a hlavně letadlo. Taxíky nikde, vedro pekelný, tak se suneme po silnici po svých, nicméně naštěstí po chvíli přijíždí dodávka, která nás za zlomek ceny taxíku bere do města. V plánu máme jídlo, nákup cetek, vyzvednout batohy a patrně pěšky na letiště. Suvenýry se moc nedaří, protože převládají spotřebitelské šunty a na turisty to zde není ještě  (naštěstí) moc stavěné. Jídlo je větší úspěch, ryba i hovězí bylo výborné. A k tomu ten mangový džus, ach…Abych si zlepšil karmu, tak u vedle stojící paní indiánky kupuju dva náramky  asi za dolar. Myslím, že měla radost. Máme asi hodinu do odletu a ještě nemáme ani bágly, to pohodové jihoamerické tempo nám začíná docela vyhovovat. Naštěstí letiště je tak blízko, že se tam dá dojít pěšky, takže není třeba se stresovat. Není, ale přesto si berem na ten kousek motorikšu. Až na letiště s pánem nemůžeme, takže už jdeme konečně po svých. Přemýšlím, zda jsem někdy viděl menší letiště – malá budova, jedna runway a tím to končí. Rozhodně příjemnější než nová obří letiště. Zase na druhou stranu, tam mě neberou repelent. Pán sekuriťák to asi prodává dál, jinak si nedovedu vysvětlit, proč mě vzal zrovna repelent a zrovna zde, při odletu z jediné oblasti, kde je opravu potřeba, z Amazonie.

Ovšem největší bizár nás teprve čeká v odletové hale a potom v letadle. Jede s námi starší pán, ulízlé vlasy zakrývající plešku, pupek a tričko Adidas a spolu s ním letí asi 15ti letá exoticky tmavá Brazilka. Nepromluví spolu ani jednou ani slovo, ale spí mu na rameni. Prostě láska. Pán má určitě doma sklep a taky ji miluje.

A pak přestup v Bogotě a 45 minut letu do Armenie. Máme asi hodinu na to, abychom se dostali z letiště na autobusák, protože údajně poslední bus do Salenta jede v osm. Bereme tedy prvního taxíka a švidáme na autobusák. Je docela daleko, ale aspoň máme možnost malého vjemu z Arménie. Zase jiná Kolumbie a to poměrně bohatá, protože míjíme plno výstavních domů.

Bus nakonec stíháme, takže máme čas ještě koupit něco k jídlu a ujíždíme směr kopečky a Salento. Vítá nás koloniální náměstíčko a citelně větší kosa než dole v Leticii. Ovšem jinak to zde vypadá moc sympaticky, takže už se oba těšíme na zítřek. Ještě najít nějaké dobré ubytko, dát si něco k jídlu a dobrou noc.

“Dobrý den, máte volný pokoj a máte WiFi?”, jinak už to snad ani nejde, cestování se holt mění. Bydlíme v hostelu El Jardín (http://www.colombiafacil.com/en/accommodation/el-jardin-hostal/) a WiFi zde je :-).

8/3/2016 [Salento a Coccura valley]

WiFi je, ale až na pokoj nedosáhne, což je asi dobře, aspoň člověk spí bez kontrolování Facebooku, ale špatně, když chci ráno před snídaní na net a musím tím pádem na terasu. A na terase je v trenkách přece jenom kosa. No, rychle jsem si zvykl na permanentní teplo. Ale zase ten výhled z terasy dolů do menšího údolí, to je taky něco. Snídaně je až o půl osmé, takže času plno a aspoň si můžu přes net povykládat s Evropou (popřát k MDŽ), kde je o 6 hodin víc a pozjišťovat si na netu vše potřebné.

Snídaně = vajíčka, toust, kafe a trochu ovoce. No neber to, když je to zadarmo.

Pokud je dneska běžný den, tak jezdí džípy Willies do Cocura valley jenom několik denně, pokud je MDŽ brán jak sváteční den v Kolumbii, tak džípy budou jezdit celý den. Těžko říct, jak se to zde bere, každopádně vyfešákovaný jeep jak vystřížený z časů druhé světové vyráží ihned po naplnění. Z nadmořské výšky 1900 m.n.m. máme v plánu se vyšplhat až do 2500 m.m.n., kde leží malebné Cocura valley. Nebudou nás ale čekat hory jak jsme zvyklí z Evropy, ale taková větší vysočina s nádherně zelený kopci a majestátními voskovými palmami.  Vítá nás příjemně čerstvý vzduch a všudy přítomná jasně zelená dominující po okolních kopcích.  Zelené pastviny s flekatými kravičkami doplňují jako takové stožáry voskové palmy (wax palms), což jsou až 60m stromy bez větví. Hladký kmen doplňují typické palmové listy v koruně. Prostě wau…

Poslední jeep by měl někdy kolem 16 hodiny, takže máme v podstatě celý den na výletování. K dispozici je přibližná mapka oblasti, která je spíše matoucí jak radící, ale to nevadí. Půjdeme stejně jako ostatní po pěšině, která vede doprava dolů a uvidíme.  Rychle předbíháme dvě důchodky a potom už jsme na cestě úplně sami.  Teda skoro, když nepočítám kravičky na stráních nebo koně v ohradě. Se to nezdá, ale jsme docela vysoko, takže se i zlehka zadýcháváme. Milion fotek zelených strání s flekatýma krávama a voskovýma palmama na horizontu. Je to parádní. Po chvíli výhledy končí, protože vstupujeme do lesa a pořád stoupáme a stoupáme…až ke kolibříkům.  Chata u kolibříků je zhruba v 2900 m.n.m a kromě toho, že ze poletuje plno úžasných kolibříků, tak zde lze koupit i občerstvení jako sýr, který se namáčí do kafe nebo náušnice ve tvaru papoušků. V podstatě všichni výletníci dojdou sem, páč ani se moc nikam dál jít nedá, pokud si člověk nehodlá dát několika denní horský trek. Je tu docela svěže, minimálně v porovnání s tím, na co jsme byli doposud zvyklí. Navíc jsem vyrazili klasicky velmi nalehko, ale zvyknout se dá, zvlášť když se člověk hnedka zase zahřeje při výšlapu do kopce. Mířím ne vrcholový bod dnešního výletu, do chaty ve výšce kolem 3000 m.n.m. Že jsme tak – na naše středoevropské poměry- vysoko nepřipomíná zhola nic. Všude pěkně zeleno, snad jenom mlha dává tušit, že nejsme vyloženě v nížine. Na chatě se dá přenocovat, ale nic k jídlu ani pití tu neprodávají, jejich škoda. Výletníků je tu dost. Jsme na nejvyšším bodě a teď už nás čeká jenom pozvolný sestup dolů do údolí. Velká škoda, že přišly mraky a zmíněná mlha, protože výhledy na údolí plné voskových palem jsou poněkud zamžené a zamračené.  Ale i tak jsou to super scenérie, zvlášť když jsme palmám blíž., Jenom to to proti tmalé obloze blbě fotí. Fotky s palmou na výšku, na šíčku a selfíčko. Vše máme, stejně jako každý druhý zde. Je to pohoda. Úplně v udolí dotvářejí až kýčovitou scenérii flekaté kravky. Opět škoda, že je zataženo. Ale taky mohlo pršet, takže buďme rádi a užívejme si to. Nakonec velmi slušná procházka, dole v údolí jsme někdy po čtvrté odpolední. Jenom co nasedme do jeepu,m tak začne pršet. Což je škoda, protože jsem nazpět chtěl jet na stojáka na zadní plošince. Takhle jsem rád za zaplachtovanou kabinu. Jednomu z honáků dobytka utekly kravky, chlapík (knírek, klobouk, pončo na rameni, bičík a lano – prostě nejvíc typickej gaučo) si k nám na chvilku sedl na zadní plošinku. My ho popovezli, aby mohl s hlasitým pískáním a křikem zahnat krávy nazpět domů.

Nazpět v Salentu s hladovým žaludkem. Chceme najít nějakou levnou a dobrou hospodu, kde budou sedět místní. Klasicky jsme nic takového nenašli, takže bylo nutné vzít zavděk podnikem v boční ulici, klde nebyla ani noha. Ale to nevadilo, hlad byl přednější. Ivoš si dává “trucha”, aniž tuší, co si objednal. Slovník nám prozrazuje, že si dal pstruha s česnekovou omáčkou. Já mohu jenom závidět, páč lososovitý pstruh je velmi typický pro tuhle oblast a navíc to bylo hodně dobré. Moje “paisa” sice vypadalo taky docela pěkně (fazole, vajíčko, plantain, zelenina, slanina apod), ale chuť byla tak nějak mdlá. Ale co, dáváme pivko a jsme rádi, že jsem rádi. Navíc jsme se opálili, tak můžem opět soutěžit kdo víc zrudl. Beztak bych to vyhrál.

Lehce se zatáhlo, trochu sprchlo a pořád bylo teplo. Jsme v kávové oblasti, takže chceme na kafe! Jeden by si řekl, že to bude úplně to nejjednodušší, ale úplně tomu tak není. Na náměstí jsem se nachází kavárna nějakého řětězce. Uměla bez chuti a atmosféry. Druhá se nachází v uličce směrem k našemu hostelu. Provozuje ji Jesus Martin, který má vlastní plantáž a pražírnu. Kavárna je stylovka, možná až moc, ale mají tu wifi, dorty a konečně dobrý espresso. Navíc tu kafe i prodávají, takže aspoň mám kde nakoupit zásoby domů. Z tohoto krátkého kávového lamentu plyne jedno jediné. Dobré kafe není v Kolumbii, v zemi kávě zaslíbené, vůbec lehký najít. Jak se později dozvídáme “kolumbijská káva aka Cafe de Colombia aka Juan Valdez” je hlavně marketingový pojem. Dobrý klafe jde na export a průměr zůstává doma v  Kolumbii. Navíc Kolumbijci a Kolumbijky nejsou evidentně žádní kafe pijani.

Chvilku odpočíváme na hostelu, abychom mohli večer vyrazit “na jedno”. Hnedka vedle náměstí je hospoda, kam chodí místní a kde to vypadá dobře. Za barem stylový chlapík s knírkem a v sombreru. Kouká se tu hlavně na fotbal, hraje kulečník a snooker a pije pivo. My se hodláme věnovat té třetí činnosti v kombinaci s tou první. Druhou asi nebudeme raděj moc riskovat. “Dos cervezas, por favor”, moje španělština ve své vrcholné podobě. Pivko je dvanáctka a klasicky třetinková, ale docela v pohodě, takže jak se dá čekat, u jednoho nezůstáváme a počet lahví na stole (prázdné lahve zůstávají na stole) se zvětšuje. Ovšem žádný velký akce, na což nás stejně neužije. Takže po pár pivkách, kdy už fotbal skončil a místní se začali rozcházet, to balíme taky. Paní na náměstí s hamburgrama tu je stále, tak využíváme příležitosti a dáváme (nutno dodat, že velmi dobrý) pravý kolumbijský burgr. Na hostel a dobrou…