Den odjezdový (srpen, 2006): já mám namířeno na britské ostrovy, ségra jede pro změnu do Švýcarska, jen naši zůstávají pěkně doma. Bus má jet 14:45, včas samozřejmě nepřijíždí, ale co hlavně, že vůbec přijel. Právě končící Velká cena má za následek , že jenom z Brna vyjíždíme asi hodinu, když k tomu připočtu ještě zastávku v Jihlavě, jízdu po hop-hop dálnici D1, jsme v Praze snad po 3,5h. Celou dobu se modlím (dobře nemodlím, ale přeji si), aby tento autobus nepokračoval dále a my měli šanci přesednout do něčeho lepšího. Obstarožní Neoplan s minimem místa na nohy a bez jakékoliv klimatizace na to my, kteří jsme si navykli na turecký komfort, nejsme moc připraveni. Přání bylo vyslyšeno a dokonce i do té míry, že autobus není plný, tudíž má prakticky každý své dvousedadlo. Kontroluji věkový průměr a naštěstí jsem ještě v mezích, úplně středoškolsky zájezd to přece jenom není.
Jsme sice už pár let v EU, ale co by jinak chudáci celníci dělali, kdyby nemohli kontrolovat autobusy z východu? Jeden z autobusů SA je odstaven a cestující včetně zavazadel jsou důkladně proklepnuti. My máme štěstí, stačí jenom vylézt s pasem, nechat prorentgenovat zavazadlo a tvrdit, že nevezeme žádné cigarety. Borec co vystupoval v Folkestonu měl plnou igelitku kartonů, takže to asi nebude tak žhavé. Ale nějaká buzerace je potřeba. 🙂

Jsem poprvé za kanálem La Manche a hned začíná pořádnej slejvák. Jak přišel, tak i odešel a asi o hodinu dříve jsme dorazili do Londýna na Victorii.
První byznys na britské půdě je přiznačný, 20 pencí za záchodky. A jaké byly! Pořád říkám, že největší hnus je na Florenci.
Jak vyjdu a sunu si to k Buckingham Palace, nemůžu se zbavit dojmu, že je něco nějak jinak. Po chvilce na to přicházím – nikdo na mě nečumí. Navyklý z Turecka jsem každou chvíli, kdy jsem nahlížel do mapy nebo jen tak bezradně popocházel, že se mě začne někdo ptát, zdravit, klasicky otravovat nebo mi bude chtít pomoct. Ono nic, tak jsem tu jen tak, sám v miliónovém Londýně.
Kupodivu volím hne na poprvé správný směr a za pár minut jsme u totálního srocení lidí a jejich fotoaparátů. Mám totiž štěstí nebo spíše smůlu, páč je zrovna patrně čas na slavné střídání stráží. Tak se tam chvíli motám a přitom se snažím pokud možno nezranit moc lidí mým batohem, když mi dochází trpělivost a úprkem mizím. Letmo stihnu příchod vojáků s chlupatými čepicemi a rychle do St. James parku. Tu je klídek a pohoda, tak akorát na řízek a schování se pod stromem kvůli klasickému britskému monzunu – pěti minutovému slejváku. Odtud mířím k Downing street, kde nic není a dále k Big Benu, Westminster Abbey a Parlamentu. Hm….kupa lidí, drahý vstupný, další déšť, já mám žízeň a batoh nějak těžkne. Ne, že by mě to zklamalo, ale je to takové vyfotit a dále. Sunu se tedy podél Temže k Tate gallery, kde je vstup zdarma a kde si kupuji půl litrovou vodu za 0,8 libry. A jelikož tohle je klasická Tate a ne ona modern, sunu si to nazpět a dávám relax na lávce u Temže. Přes Westminster Bridge pokračuji k London Aquarium a London eye. Opět leje jak z konve. Do akvária je mega fronta a vstup snad 15 liber, vedle je výstava Dalího, na což bych i šel, jen kdyby to nestálo 12 liber. Super, a to mi ještě borec u vchodu dal leták na jedno librovou slevu, tak tomu říkám good business. No a na London eye bych nešel ani zadarmo. Při dumání nad dalšími variantami postupu vyhrává jednoznačně ta hostelová. Kolem Waterloo railway station až skoro k London Bridge, na mapě kousínek, ve skutečnosti hodně slušná procházka. Naštěstí hostel St. Christophers The Village na Borough High Street nacházím takřka na první pokus a mohu se tak zbavit nákladu a vyrazit zpět do ulic velkoměsta. Ještě k hostelu, za klasický dorms o 14-ti lůžkách jsem zaplatil celkem 13£ z čehož jsou 2 £ service fee za rezervaci přes Internet a 1£ se platí dopředu jako deposit. Vyhnout servisnímu poplatku se asi dá v případě riskování a volby hostelu naslepo, ovšem tato varianta může být ošidná, páč jednak může být plno a druhák cena lůžka může být o dost vyšší než ta na Internetu. Na pokoji potkávám hnedle krajana, Marek hledá práci a bude tu snad 2 týdny. Tak si říkám, proč já jsem tu odvahu prodat kůži na zápaďáckém trhu zatím neměl…

Dneska hodlám šetřit, tudíž si nekupuji celodenní jízdenku na metro (6,2 £), zda to byla dobrá volba, to těžko soudit, ale nachodil jsem toho opravdu hodně. Z hostelu vedla trasa přes London Bridge do City, odkud jsem se přes zástupy kravaťáků vracejících se z práce až do Covent Garden a Leicester Square. Procházím Chinatown a při žvejkání svého sandwiche za 1,5 libry mudruji, zda jsem si přece jenom neměl vzít více peněz a mít možnost zkusit některé z “levných“ menu v některé z cizokrajných restaurací nebo si dát pivko v některém pubu. Atmosféra je zde opravdu jiná a mě se tu líbí. Takže příště vím kam jít zapařit. Rád bych zůstal, ale čeká mě ještě pěšo cesta nazpět, přes Trafalgar a opět kolem Waterloo na pokoj. Nutno dodat, že se belhám z posledních sil…pro příště asi těch 6 £ obětuji…
V ceně hostelu je snídaně, takže: káva, čaj, mlíko, cornflakes, tousťák a nějaká ta marmeláda. Nic moc, ale co by člověk chtěl za těch deset liber, že?
Randez vous s K. je napláno na jednu hodinu odpolední v Lutonu, takže využívám čas a pěkného počasí a jdu do City, nikoliv žádat o místo, ale mrknout jednak na ultra moderní budovu Lloyds, která je hodně podobná Pompidou v Paříží a hlavně na vajíčkovou budovu (The gherkin) stojící těsně v sousedství. Bohužel nevím jak se jmenuje, ale je super! To Tower of London je těžká nuda, stejně jako Tower bridge, který je sice relativně fotogenický, ale o to nudnější. Zpátky k London Bridge a stejnojmennému nádraží odkud jede vlak do Lutonu. Stačí maličkost, 11,2 £ za 50 minut jízdy a jsem tam. V Lutonu nic není, tak to je skoro to první co mi K. při příchodu hlásí. Nevadí, aspoň poznám anglický venkov, i když on má Luton snad dvě stě tisíc obyvatel, takže venkov asi ne. Večer se jde s dalšíma studentama hrát bowling a na pivo. Při ceně kolem stovky za pivko se nepaří moc dobře, takže dvě a spát.

V Londýně je draho, o tom no discussion, ovšem jsou tu slevy a o tom to je. Klasikou je třeba, koupíš jedno a druhé máš zdarma, případně kup dvě a máš slevu. V dopravě to je to jinak, kup si lístek na jednu jízdu a nedoplatíš, kup si jakoukoliv permanentku a začneme tě mít rádi. V mém případě jízdenka do Londýna a one day travel card za 14,5 £, přičemž samostatně bych se dostal někam k 17 £ a to ještě mnohem výhodnější by vše bylo např. při zpáteční jízdence apod.
Z Londýna do Greenwich, kde vládně velká pohoda a docela se mi tu líbí. Z nádru mířím k přístavu mrknout na model lodi Cutty Sark a podzemní tunel pod Temží. I na loď je vstupné pět liber, ach jo. Kousek je Greenwich park s Royal Observatory, kde je sice vstup zadarmo, ale je nutné si koupit lístek. I když je klasicky zataženo, je odkud pěkný výhled i muzeum je docela zajímavé, takže zůstávám docela dlouho než se vydám zpět. Na oběd chleba s poličanem a všude je tolik věcí na ochutnání, ach jo. Nazpět vlakem na Cannon street a odtud přes Southwark bridge k Shakespearovu divadlo The Globe a konečně Tate Modern, sídlící v bývalé elektrárně. Z celého prostoru je jenom nepatrná část placená, jinak vše zadarmo a to je dobře. Jen by tu klasicky nemuselo být tolik lidí, ale jinak musím říct, že bych si některé kusy pověsil domů na zeď. Nakonec jsem zde strávil docela dost času a v podstatě kvůli časovému presu jsem odjel ještě směrem British Museum. Zde jsem se bohužel nějak zmateně na Oxford Street ztratil…času málo, bus jede za chvíli. Tak nazpět na Victorii, v Sainsburys nakoupit za posledních pár liber proviant a hurá na autobus. K nakupování, ono se to nedá tak úplně nepřepočítávat, ale přece jenom dát za sandvich, vodu a noviny asi stovku se i mě zdá dost. Ale co, musím si zvykat. Bus je narozdíl od cesty sem úplně plný, zase se jede tunelem, no a nakonec jsme v Praze kolem dvanáctý, ještě dvě hoďky čekání a následuje suverénně nejhorší úsek cesty po dálnici D1, hlemýždí tempo, zácpy a v Brně mi tím pádem ujíždí vlak do Tišnova.

Nebylo to v Londýně špatný, ale příště zase někam na východ…