Ubytování máme kousek od Vyškovce v chatě „šikmina“, která možná kdysi sloužila horské službě a nyní je pro turisty, kterým nevadí trochu provizorium (kyblíkový záchod je nej) a chtějí pěkný výhledy za málo peněz. A taky je to super místo na jakýkoliv výlet v Bilých Karpatech. Přes kopec do Žítkové, nebo do kopce na Lopeník? Dolů nebo nahoru? Tady to nikdy nebude po rovině. Výlet začíná u turistické chaty Pod Vyškovcem, kde mají výbornou Plzeň a pokračuje po žluté dolů bahýnkem až k silnici. Žlutou značku, která pokračuje dál do Žítkové znám z minulého roku. Asfalt a zbytečně moc prudký. Lepší bude NS Okolo Hrozenkova, která je sice taky prudká, ale vede kolem muzea poslední žítkové bohyně a hlavně kolem obchůdku, kde mají opět výbornou Plzeň, a taky sýry, lokše, koláče a další dobroty. Aby nebylo zastávek málo, tak další je přímo v Žítkové ve světově znějícím Ralph’s restaurant. Plzeň nemají, jídlo průměr, ovšem v covidových časech jsme rádi za cokoliv. Nazpět opět po stezce NS Okolo Hrozenkova přes Vápenice s cílem v oblíbené chatě Pod Vyškovcem – Plzeň opět za jedna, místní likérek chutnal taky.
Poslední výlet přes uzavřením okresů. Začátek je na parkovišti u lanovky v Ramzové, odkud jsme pokračovali po zelené značce k Vražednému potoku (v zimě docela ledová klouzačka) a dál nahoru k Obřím skalám. Svačina a finální výstup na pivo na Šerák. Nebylo to jedno pivo ale dvě, chata plánovala dvoutýdenní uzavírku kvůli lockdownu a patrně kvůli přílišnému družení se (točené pivo na zahrádce, v této době naprosto neslychaná věc) na zahrádce chaty. Tady se nějak pobláznila Fujina a neostřila, čímž mě ochudila o fotky z výšlapu na vedlejší Keprník, aby se zase umoudřila až při sestupu nazpět do Ramzové.
A fotky z výletu:
HTML galerie 1
Jaké je cestování v době koronavirové? Jarní výlet na Kavkaz jsem musel bez náhrady zrušit, další cestu do Estonska bylo třeba přesunout na pozdější termín, jehož realizace vypadá nyní velmi nejistě (edit: nejistota se změnila ve fakt a výlet také zrušen). Do třetice cestovních plánů je tady Bulharsko a s tím spojená nejistota (zase!), zda vůbec budeme moct odletět, nebude let zrušen, nebo nás po návratu nepřivítají nová karanténní opatření.
Nic z toho se naštěstí nestalo, a když bylo pár dní před odletem zřejmé, že tento výlet by mohl klapnout, tak jsem mohl konečně začít s menším plánováním. Hotel v blízkosti bratislavského letiště, zamluvit auto v Sofii, zaplatit pojištění a mít tak zhruba představu, kam bych chtěl jet a co vidět. Větší plánování není takový krátký výlet potřeba.
Den nultý – 24.červenec
Proč máme nultý den? Protože letadlo odlétá z Bratislavy v sobotu v 7:40, což by znamenalo vstávání někdy ve čtyři a cestu autem na letiště, a to se nám prostě nechce. Takže dáváme sraz v Břeclavi, kde mě nabere Ivoš s děckama a pojedeme do Blavy, kde se ubytujeme, dáme pivko a druhý den s čerstvou myslí odletíme na výlet.
Břeclavská nádražka má i v moderním hávu svoje kouzlo, Bratislava z dálnice vypadá jako skutečné město, hotel Avion vypadá v reálu lépe než na bookingu, do hospody naproti hotelu chodí youtubeři a borovička je mnohem (opravdu hodně!) hnusnější, než jsem čekal.
Den první – 25.červenec
Vstáváme kolem půl šesté a vyrážíme pěšky na letiště. Mělo by být tak dvacet minut, tudíž není nutné ani čekat na letištní bus. Vzdálenost od letiště je asi hlavní výhoda hotelu Avion. Další je cena a taky možnost zaparkovat (i když za běžný poplatek) auto po dobu výletu. Za čtvrt hodiny a jeden snězený chleba s vysočinou jsme na letišti, kde si ihned připomínáme, že covid-19 je stále s námi. Roušky nasadit a rychle se odbavit. Letiště je prakticky prázdné a není to tím, že je brzo ráno. Je naplánováno jenom kolem deseti odletů za den.
Za hodinu a deset minut přistáváme v Sofii na prastarém terminálu. Docela mě to překvapuje, zase takový zapadákov Bulharsko přece jenom není. Neuvědomil jsem si totiž, že terminály jsou dva a lowcost samozřejmě šoupli na ten starší. Auto máme zamluvené od společnosti Autounion, která tady na starém terminálu samozřejmě není. Paní na informacích Autouninon sice nezná, ale zato mě odtajňuje existenci druhého terminálu a Shuttle busu, který jezdí mezi terminály, a právě nám odjíždí. Prý to jsou 3 km, ale mapy.cz ví svoje, takže vyrážíme pěšky a za chvilku jsme na místě. Zde už je to pohoda, dostali jsme auto z vyšší kategorie. Honda Civic vypadá dost dobře, a navíc je v úsporném diesel provedení. Záloha je 300€ a není třeba mít kreditku. Menší škrábance jsme si zapsali a můžeme vyrazit vstříc bulharskému dobrodružství. Nejdřív ale sehnat místní leva a nějaké jídlo. I ve vnitřních prostorách jsou třeba roušky. Takže i do Billy v roušce. Kupujeme proviant a vyrážíme na sever směr Belogradchik. Dálnice jsou jak lusk, vedlejší jsou trochu zapláty a nahoru dolů, ale jinak jsou silnice lepší, než jsem si myslel. Ve Varza, kde si dáváme cestování pauzu, jsme náhodou natrefili na skvělý bufet, kde si mohl člověk vybrat, jaké jídlo chce. Bohužel při cestě zpět bylo zavřeno a jinde jsme podobný koncept již nepotkali. A jelikož my jsme čeští chytráci, tak jsem se dopředu nacpali řízkama, takže hlad nemáme. Dávám aspoň kafe a baklavu, protože budu řídit.
Bělogradčik vypadá jako docela zapadákov, který má to štěstí, že je v centru bulharského Adršpachu a Českého Švýcarska dohromady. Malé náměstí, pár obchodů, restaurace, kavárna a několik guesthousů. Ubytováváme se v GH Zora, kde stojí dvoulůžák 45 leva. Počasí nicmoc, zataženo a vypadá to na déšť. Jdeme se na chvilku projít ke skalám a na vyhlídku. Pevnost jde obejít po cestě, která se stáčí vlevo do lesa cestou na vyhlídku a měli bychom vyjít někde dole ve městě. Na focení to nebylo, ale jinak prochajda příjemná, a nakonec ani nepršelo. Na náměstí si dáváme u okýnka kebabčiky v chlebu a pivo Kamenitza. Vedle v kavárně kolu a kafe a tím jsme dnešní gastro asi vyčerpali. Kluci krmí potulný psiska, který jsou ale docela vybíravý a jenom tak samotný chleba jim moc nechutná.
Na závěr dne ještě procházka na hřbitov a jde se spát.
Den druhý – 26. červenec
Ráno mělo být podle předpovědi zataženo a ráno je skutečně za okny zataženo. Nedá se nic dělat, skály v ranním slunci holt nebudou. Snídáme, balíme věci do auta a jdeme na obhlídku. Včera jsme chtěli do areálu pevnosti a chtěli po nás vstupné, dneska si lístky kupujeme, ale lístky nikdo nekontroluje. Tmavou oblohu trochu zachraňuje mlha, která se vznáší nad okolními lesy. Díky tomu fotky vypadají aspoň malinko zajímavě a nejsou to jenom skály a šedá obloha. Z pevnosti jako takové zbyly pouze obvodové zdi, i když ty byly asi z velké části dostavěné. Spadnout ze skály jde, zvláště po dešti, skoro kdekoliv. Někdy si opravdu říkám, co by se stalo, kdyby mě uklouzla noha…Zábrany vcelku nikde, což je ale zase dobře, protože je celý prostor takový přírodnější. Dvě hodinky poskakujeme po skalách a vyrážíme zase někam dál. Tedy nejdříve hodně nazpět až skoro k Sofii a potom po východ. Původní plán byl až někam k Veliko Tarnovo, ale na to asi nemáme čas, tak si cestu zkracujeme a dneska zakotvíme v městečku Kopřivštica. V průvodcích se Koprivštica moc nezmiňuje, ale evidentně se sem jezdí, protože možností ubytování je hodně. Je to vlastně jeden velký skanzen obklopený kopečkama. Domky jsou zrekonstruované až trochu moc, tudíž to vypadá lehce neautenticky a uměle. Kluci jsou unavení, tak zůstávají na hotelu, já se jdu projít, ale brzo se vracím, protože je mně zima. Přece jenom jsme v horách. Normálně by asi byly hospody dole u řeky plné, ale díky covidu je těžká mimosezóna a ani místních turistů moc není. Dáváme si jídlo, pivko a jdeme spát.
5. říjen Marrakéš
Takhle se dělá ubytovací byznys. Chlapík zrekonstruoval dva původní menší byty a pronajímá je turistům. Dost možná je byt, kde vyrůstal. Těžko říct, ale má to tady moc pěkný. Cena je rozumná, je s ním dobrá domluva a vše funguje na jedničku. Ráno balíme a jdeme na hlavní silnici k benzince, kde máme domluvenou schůzku s půjčovnou aut. Předání je docela rychlé, Ivoš ručí svojí kreditkou, kontrolujeme vozidlo a auto je naše. Vracet budeme druhý den ráno na parkovišti u letiště. Nafasovali jsme Dacii Logan, není to asi žádný zázrak, ale má to malou spotřebu a na místní popojíždění po okolí je to jak dělaný. Teď se ještě někde nasnídat a vyrazíme do kopců. Hnedka vedle místa, kde jsme si předali auto, je malý snídaňový stánek. Starší chlapík má pojízdný bufet, v kterém vaří ranní polívku. Sedáme a dáváme si každý porci skvělé hrachovky s nějakým kořením a oliváčem. K tomu čaj a chleba. Naprosto dokonalý a autentický streetfood. Vyrážíme! Ivoš sedá za volant a já mám na starosti navigaci. Původní plán byl jet až do Quarazazatu, ale je to moc daleko a času není moc, takže jedem vstříc nejbližším kopcům a horskému městečku Imlil. Pokud mě paměť neklame, tak Imlil je místem odkud se vyráží na trek k Jebel Toubkal – nejvyšší hoře Maroka. My takové smělé cíle nemáme a bude nám stačit menší výlet po okolních kopcích. Silnice jsou naprosto v pohodě, ale stejně se nedá jet moc rychle, protože je to samá zatáčka. V Imlilu v podstatě končí silnice, tak parkujeme auto, zapínáme tracker a jdeme po cestičce dál někam nahoru. Šplháme docela zostra mezi borovicemi až do sedla v nadmořské výšce 2100 m.n.m. Odtud by se dalo pokračovat dál do údolí a zase někam dál, ale to třeba někdy jindy. Pro nás to bude cíl dnešního snažení. Podnikavý děda si tady otevřel stánek s občerstvením. Nabízí nám čajík a kolu. Nazpět k autu jdeme po silničce, která se vine po úbočí. Bylo by fajn mít více času a udělat si celodenní výlet, protože tu je fakt pěkně a výhledy jsou nádherné. Autem se vracíme nazpět do Asni, kde si na trhu dáváme oběd. Docela dlouho na jídlo čekáme, přičemž místní, kteří přišli po nás už jídlo dostali. Těžko říct, zda to byla vědomá nebo nevědomá ignorace. Aspoň je během čekání na jídlo čas na prohlídku trhů. Rád bych totiž nakoupil nějaké datle a tady to bude určitě levnější jak v turistickém Marrakéši.
Kam pojedeme nyní? Přímou cestou nazpět se nám nechce, tak zkusíme nějaké boční silničky. Podle mapy by mohla být pěkná cesta směrem Tangshart a dále obloukem nazpět. Ach, ty výhledy! A ty zatáčky! Tohle byla opravdu hodně dobrá volba a takhle na pohodu bych si Maroko představoval. Řízení je díky úzkým točitým silničkám náročnější, ale zase si můžete zastavit, kde se nám zlíbí a kochat se nádhernými výhledy. Zase ale kochačky nemůže být moc, protože by nebylo špatný dorazit do Marrakéše ještě před setměním a najít nějaký rozumný parkování a ubytování. Na mapě jsem našel náhodně hostel v našem směru, zkusíme a snad bude volno. Čím blíže jsme hostelu, tím více doprava houstne, uličky jsou užší a plné lidí. Když najednou není kam jet a nějaký týpek na nás mává, ať se otočíme, že dál se jet nedá. No dobře, asi má pravdu. Týpek nás vede do dvora, kde je placené parkování. „To jsem zvědav, kolik za to bude chtít“, říkám si v duchu pro sebe. Cože, 100 dirhamů? Rychle se otřepávám, protože tady se najíždí na klasickou turistickou odírací notu. Tohle přece za parkování nedáme. Půlku a ani o dirham víc. Auto tu snad bude v bezpečí a můžeme jen doufat, že zítra ráno se tu na někoho doboucháme. Borci trvají na tom, že s náma půjdou k hostelu, nám se to nelíbí, ale setřást je vůbec nejde. U hostelu si říkají o další peníze, to už nevydržím a hlasitě jim dávám najevo, že nic nedostanou. Navíc v hostelu je plno. Kupodivu odešli a my jdeme hledat jiné ubytko. Davy lidí všude okolo. Za chvilku máme na krku jiné “ochotné“ pomocníky, kteří nám chtějí ukázat nějaký hostel. Tady to levný nebude. Kluci nám ukázali pěkný hostel a nadrzo si oba řekli o 100 dirhamů. To mě už vytočilo doběla a doteď lituji, že jsem jim vůbec něco dal. I když zase na netu jsou docela nepěkné historky, kdy se turisti s místníma dohádali a skončilo to škaredě. Dosti vytočenou náladu naštěstí mírní pohodový chlapík v hostelu, který je pravým opakem těchto darebů. Mohl se nás zastat, ale patrně vzniklé problémy mu za to nestojí. Hostel má krásnou terasu na střeše, kde se dá posadit a odpočívat. Vykládám, že už jsem v Marrakéši před asi 13 lety byl. Chlapík se jenom pousměje, „tak to tady skoro nepoznáš“. A měl pravdu. Hlavní náměstí v Marrakéši je jeden velký jarmark přecpaný turisty. Jenom si povzdechnu a chci co nejrychleji vypadnout. Jídlo sice vypadá lákavě, ale prostředí je hrozný. Mizíme. Cestou ještě dáváme jídlo, ale ani tady není v pohodě. Stánek má sice lokální šmrnc a tísní se tu jenom místní, ale ani to nebrání, aby nás nezkusili nějak ojebat. U objednání se ptám na cenu, přičemž 10 dirhamů je v pohodě. Když po jídle přijde na placení, tak borec chce dvojnásobek. Nezbývá než zase zvýšit hlas, hodit mu těch 10 dirhamů a vypadnout. Tohle mě vážně nebaví.
6. říjen Marrakéš – Praha
Poslední den výletu. Dneska máme pouze dva úkoly. Prvním je vrátit auto, což předpokládá, že se v garáži na někoho doboucháme a druhý je stihnout letadlo do Prahy. Let je sice až po desáté dopolední, ale raději vstáváme brzo v předtuše problémů, které by mohly nastat při vracení auto. Klusáme liduprázdnými ranními uličkami starého města k naší garáži, kde je, jak se dalo čekat, zavřeno. Naštěstí stačí zabouchat a paní nám ihned otevírá. Uff, docela jsem si oddychl, čekal jsem totiž zase nějakou marockou kulišárnu. Za chvilku jsme na parkovišti u letiště, odkud píšu sms, aby si chlapík přijel auto vyzvednout. Nikde žádný nový škrábanec, tak by s tím snad neměl být problém. Auto je vrácené, vše je v pořádku. Hurá. Jdeme přes hlavní ulici na polívku a čaj. Skvělý podnik pro místní, kteří sem jezdí na polívku a čaj. My si dáváme nejdříve vajíčka a potom ještě polívku. Vydatnou kalorickou snídani zalejeme sladkým čajem.
A pak už jenom cesta na letiště, odbavení a čtyřhodinový let do Prahy. Žasnu, jaký typy lidí jezdí do Maroka. A potom již Praha, přesun na vlak a závěrečné pivko ve vlaku.
Další Afrika za námi. Bylo to krásný a bylo málo času. Západní Afrika má svoje kouzlo.
2.říjen 2019 Nuadhibú -> Dakhla
Spánek nad zlato. Dneska máme v plánu přejezd do sousedního Maroka. Ráno balíme věci a hnedka před hotelem bereme taxi ke garáži Al Moussavir, odkud jezdí minibusy k hranicím. V ceně lístku za 1000 ouguiya je zároveň také navazující bus z hranic do Dakhly. Bágly si necháváme v kanceláři a bereme taxík někam do města, protože žaludek si neúprosně žádá nějakou snídani. Prvotní snahou je najít nějaký restaurant, ale to se ukazuje jako poněkud marná snaha. Taxikář nám moc nerozumí, my nerozumíme jemu, a nakonec nás odveze někam daleko k zavřené restauraci. Kousek vedle zavřené restaurace nacházíme otevřenou snídaňárnu, ale moc lákavě to zde nevypadá, tak na to kašleme a jdeme si koupit nějaké francouzské pečivo a jogurt do obchodu. Bez ohledu, v jakém stavu kolonialisté africké země nechali, tak palec nahoru za pečivo, protože si může každý pochutnat na skvělých bagetách nebo croissantech. Snídáme na patníku a pozorujeme probouzející se město. Na rohu se scházejí chlapíci, kteří evidentně čekají na někoho, kdo jim nabídne práci a dostanou tak dneska možnost něco vydělat. Koukáme, zda mezi nimi není někdo z našeho vlaku. Mlaďoši, kteří s námi jeli, byli evidentně stejný případ. V poušti není práce a tady v ekonomickém centru (dost silný pojem, ale je to tak) země asi jde něco málo vydělat. Borci si máknou a potom jednoho dne zase sednou na vlak a vyrazí nazpět za rodinou daleko do pouště. Po jídle si dáváme ještě snídaňový kafe, i když vlastně není jistý, zda je to kafe nebo čaj, protože v nápoji je v podstatě jenom cukr. Již je čas se vrátit do kanceláře, sice máme ještě trochu času, ale tady nikdy nevíš, zda jsi rozuměl přesně času odjezdu, nebo se něco v mezičase nezměnilo. Dělám v taxi malou chybu, protože jsem nezeptal na cenu, takže si týpek samozřejmě řekl o víc. Měl ale smůlu, protože jsem mu dal stejnou částku jako před chvíli za taxi od hotelu a žádný debatování. Ranní opar pomalu stoupá a začíná být opět vedro. Nás se to tady v Nuadhibú už naštěstí dlouho týkat nebude, protože konečně vyrážíme. Jedeme v dodávce úplně sami, holt není sezóna. Cestou míjíme koleje a vzpomínáme, kde jsme včera vystupovali. Měli jsme to ještě tak 15 km do města, takže rozhodně dobře, že jsme ve vlaku nezůstávali. Na hranice to nemáme daleko, za hodinu jsme na místě. Tentokrát je to velmi pohodový proces, protože nepřecházíme sami. Řidičův pomocník nás všude bere a vše zařizuje. Největší bizár celého přechodu (kromě desítek kamionů všude okolo) nás čeká v území nikoho mezi Mauriánií a Západní Saharou (resp. Marokem). Cesta zcela zmizela a najednou jedeme totální offroad. Okolní území je stále zaminované a celou cestu lemují desítky opuštěných vraků aut. Naprosto apokalyptická podívaná. Stejnou cestu mezi kameny absolvují také plně naložené kamiony. Na marocké straně se loučíme a dál již pokračujeme po svých. Celnice se zrovna opravuje, takže musíme k malému okénku na boku, kde si chvilku vyčekáme, než dostaneme vstupní razítko.
Bienvenue en Maroc. Vedle brány parkuje bus Supratours, ale nejdříve musíme jít vyměnit nějaké peníze. Na rozdíl od hranice se Senegalem je výměna € v obchodě naprosto bez problémů a dostáváme víceméně běžný kurz. Hurá! Je fajn, že někde takový věci ještě fungují bez nutnosti každýho oškubat. Nyní již můžu vzít voucher do kanceláře Supratours, kde je třeba ještě zaplatit poplatek za batohy a vyzvednout si lístek na bus. Do odjezdu času plno, jdeme do hospody dát si něco dobrého. Servíruje se pouze jedno jídlo, a to kuře s hranolkama. Překvapivě dobrý. K tomu cola a ve vedlejší hospodě pořádně silný marocký mátový čaj. Přelíváme konvičky s vodou sem a tam a užíváme si cestovní pohodu. Dneska už nemáme žádný program. Nyní budeme čekat a čekat, potom pojedeme několik hodin busem a za tmy dorazíme do Dakhly. Tam si najdeme ubytování a půjdeme spát. Cesta Západní Saharou je totiž příkladně nudná. Na levé i pravé straně je poušť a nic jiného. Kdybychom jeli dalším 14 až 16 hodin, tak nakonec dorazíme do Marrákeše, ale to se nám nechtělo a uděláme den volna a zítra večer přeletíme do Marrákeše.
4. říjen Dakhla
V Dakhle fouká! V Dakhle strašně fučí! Pořád a pořád. Včera večer nás přivítala přece jenom již chladnější počasí, a hlavně solidní vítr. Podle mapy není autobusák od centra města daleko, ovšem nakonec jsme se docela prošli a zakotvili v hotelu Doumss. Úplně levné to zde již není, ale už se nám nechtělo dál hledat. V ceně máme nečekaně také snídani, takže toho po ránu dosyta využíváme. Co dneska budeme v Dakhle dělat? Dakhla zní velice exoticky, ale opak je pravdou. Jedná se o poměrně nové a docela fádní město. Po snídani jdeme nejdříve vybrat peníze, abychom měli na zaplacení hotelu a potom do města na průzkum, a hlavně na mátový čaj. Velmi brzo zjišťujeme, že v Dakhle není celkem nic k vidění, a navíc je dneska všude úplně mrtvo, protože je pátek, a to je muslimů svátek. Jdeme zase na čaj. Sedíme, občas něco prohodíme a koukáme do dáli. Takhle přesně to dělají i místní a nám to jde taky docela dobře. A když nás to přestane bavit, zaplatíme a jdeme zase o domů dál na další čaj. Když jsem plánoval cestu, tak jsem si říkal, že v Dakhle by mohlo být dobré koupání, ale to byl velký omyl. Jednak již mnohokrát vzpomínaný vítr, potom není nijak vedro, a navíc tady není v dohledu vůbec žádná pláž. Jdeme se aspoň kouknout na trh, kde ale dneska taky nic není. Tím pádem zase zpět, protože už nám z toho nicnedělání nějak vyhládlo. Škoda, že jsme nenašli nějaké marocké bistro, protože takhle musíme vzít zavděk tureckou kuchyní. Ale to taky není vůbec špatný. Odpoledne jdeme pomalu nazpět do hotelu, kde ještě s pomocí recepce tisknu palubní lístky na nedělní let do Prahy a pomalu vyrážíme směrem na letiště. Naštěstí je letiště je sotva pár set metrů chůze a nemusíme jet nikam daleko taxíkem. Na letišti jsme docela brzo ještě tady není ani noha. Strážník se na nás při kontrole dívá nějak divně. Fakt je, že jsem se opět trochu spálil. Důvodem ale bylo spíše to, že jsme přišli opravdu hodně brzo a navíc, jak jsem posléze zjistil, má náš let několik hodin zpoždění. Letiště je velikosti menšího autobusáku, nikde žádná cedule, ale Air Arabia posílají v případě zpoždění informační email. Jdu psát deníček a Ivoš si dává svých odpoledních dvacet. Mezitím přicházejí další lidi, ale není to na náš let, který má nakonec snad tři hodiny zpoždění. Času máme více než dost, proto jdu nazpět do města něco nakoupit. Do Marrakéše přijedeme až někdy v noci a jídlo v letadle samozřejmě nebude. Taky by bylo dobrý napsat našemu panu domácímu, u kterého máme zarezervované ubytování, že přijedeme pozdě. A pak už jenom čekání a čekání. Fajn, že mně nikdo nebere vodu ani při odbavení. Dopisuji deníček a jinak nudná čekačka na letadlo. V Marrakéši na novotou zářícím letišti jsme kolem půlnoci. Ubytování máme pár minut pěšky od letiště. Pan domácí nás již čeká. Platíme 20€ a jdeme spát. Poslední cestovní den je před námi.