Hondzíkova cesta

Sobota 8.10. – Varkala

Proč do Varkaly?  Pro někoho oceán, pro někoho pláž, pro někoho odpočinek a nicnedělání, pro někoho zase evropský kafe a věci, na který je z domova zvyklý.

Po několika zdlouhavých cestách autobusem víme, že do Varkaly se nám busem určitě nechce. Vlak jede brzo ráno v 6:35, tuktukem jsme na nádru za pár minut, není co řešit. Ještě včera byl vlak plný, ale potom se uvolnily Tatkal lístky, takže máme pohodlné sezení a nemusíme se mačkat v Unreserved vagónech. Líbí se mi, jak se vše po pár dnech cestování pěkně zaběhne. Ráno vstaneš, vylezeš před GH, chytneš tuktuka a za chvilku jsi na vlakáči. Tady si zajdeš během pár minut na snídani a můžeš jet. Až na to, že vlak má zpoždění, ale stejně není kam spěchat. Za 2,5 hodiny panoramatické jízdy s výhledy na jezera a palmy jsme ve Varkale. Za 120 rupií jedeme tuktukem k zamluvenému ubytování Divine Bliss Beach Resort, které sice není úplně u hlavní pláže, ale nevadí, vypadá to tady dobře. Pokoj ještě není připraven, jdeme tedy k moři na průzkum. Black beach, která je kousek od ubytování není ta wau písečná pláž, ale i tak je to tady nádherný. Celé místo je jeden velký útes, na kterém jsou restaurace, obchody a fotogenické palmy. V jedné z restaurací dáváme omeletu a potom už nazpět. Máme pokoj, terasu a houpací síť na zahradě. Pohoda, teda až na tu muziku za oknama, ale snad brzo přestanou. Zatím to ale moc nevypadá, jdeme raději zase k oceánu. Jídlo s výhledem, ultrapomalá obsluha a už vyšší indické ceny. I když pořád je vlastně 300-400 rupií přepočteno na české koruny docela dobrá cena. Po jídle se jdeme koupat. Tedy koupat asi nebude to pravé slovo, jde spíše o namočení se v oceánu. Vlny jsou bohužel tak velké, že hlavní písečná pláž má červenou vlajku a dá se koupat pouze na menší Black beach. Tady je pozvolnější vstup do vody, ale i tak to na koupání není. Stačí voda někam po pás a už s náma vlny tak smíkají, že se nám do oceánu ani nechce. A na břehu je zase hrozný vedro a neustálý pocit, že se hrozně spálím, když konečně v Indii vylezlo slunce. Na ubytku sice nepraží slunce, ale zase máme neustálou hudební produkci indického elektra. A to se dlouho vydržet nedá! Jdeme opět pryč a opět doufám, že až se vrátíme, tak bude klid.  Na večeři jsem si dal zvláštní rybu, která má v angličtině fádní název Butter fish, přičemž v češtině je to Pestroun zářivý. Dobrota a bez kostí! Po večeři jdeme ještě na fresh juice a kouknout na suvenýry. Je to spíše prodírání se davem lidí, ale co se dá dělat. Jak mají Indové volno, tak je jich všude plno.

Na ubytování je veselo, před reprákama paří partička Indů a údajně bude v deset konec. Nevím, co je to za akci, ale místním to nevadí, takže jediní kverulanti jsme my dva. Bylo trochu dusno, padly nějaké nadávky, ale nakonec je v jedenáct ticho….

Neděle 9.10. – Varkala

Jak bylo večer ticho, tak bylo ráno veselo. V 6:30 týpek pustil hudbu, a to už bylo moc na naše nervy. Tady už to hrozilo násilím. Nejvíc ale bylo fascinující, že s tím hlukem/bordelem (ať si každý pojmenuje dle libosti) nikdo nic nezmohl. My jsme se odstěhovali, hotel  přišel o kšeft, ostatní ubytka o klienty a hudba pořád hrála a hrála. Indům to bylo prostě jedno.

Druhý ubytko je naštěstí dost daleko. Ten klid. A to ticho. Poslední den našeho indického putování. Další dva dny už budou pouze návratové. Je bohužel opět pod mrakem, jdeme se aspoň projít po pláži. U hinduistického chrámu probíhá opět nějaký obřad, věřící házejí květiny do moře, nebo se v moři omývají. Je tady plno lidí a jako u každého obřadu zde panuje moc pěkná atmosféra. I když zamračené nebe moc na koupání dneska neláká, tak oceánu aspoň na chvilku neodoláme.

Po večeři jdeme ještě na suvenýry. Na rozdíl od včerejška tady dneska není ani noha, jsme skoro jediní kupující a smlouvání nám jde skoro samo.

Pondělí 10.10

Odjezdový den. Poslední Masala dosa na snídani. Proč jsme až poslední den objevili ty skvělé kokosové rolky, které se polijí mlíkem a snědí s medem? Kousek vedle nás spadl kokos. Být ve špatný okamžik na špatném místě…Jdeme se raději sbalit a na vlak. Včera se mi podařilo koupit přes appku Ixigo lístky, máme tedy pohodu a nemusíme se mačkat v General třídě. V Kochinu máme docela hodně času, protože letadlo nám letí až večer. Jdeme najít nádražní úschovu a pre-paid tuktukem jedeme do přístavu, odkud se chceme dostat trajektem na Cochin fort. Ale předtím ještě poslední džus z cukrové třtiny a nějaký dobrý oběd. Biryani se prostě asi nepřejím. Ikonické čínské rybářské sítě vypadají pěkně na obálce průvodce, ovšem v reálu je to krapet horší. Přístavní bordel je až moc viditelný a vlastně je to docela nuda. Na obrázku vypadají výrazně zajímavěji. Jedeme nazpět na vlakáč pro batohy a potom na metro. Na netu jsem našel jsem, že se dá jet až na konečnou metra, která je už docela blízko letiště a odtud už letištním busem. Rozhodně je to lepší (a pohodlnější) varianta než jet autobusem nebo taxíkem přímo z města. Letiště je hodně daleko a dopravní zácpa neustálá.

Můj první let Boeingem 787 trvá 3,5 hodiny, Indie je opravdu veliká země. V Dillí máme čas až do šesté ranní, kdy nám letí Saudia Airlines do Vídně. Bude to náročná noc. Za pět hodin jsme v Džiddě, kde již naštěstí dlouho nečekáme a přestupujeme na poslední let do Vídně. Pivko ve Vídni a už jsme skoro doma.

Čtvrtek 6.10. – Kumily -> Allepey

Program dnešního dne bude o přesunu z hor do nížiny k moři, a hlavně k vodním kanálům v Allepey.

Co v Allepey? Backwaters je propojená soustava vodních kanálů a jezer, která tvoří spolu s ostrůvky město ve městě. Kromě obřích hausbótů, které jsou dost populární mezi bohatšími Indy, se na vodě prohání menší loďky nebo trajekty, které slouží jako MHD pro místní. A já se těšil, že si uděláme výlet na lodi, budeme se kochat a pozorovat, jak žijí místní okolo.

Podle informací ze včerejška nejede do Allepey žádný přímý bus a bude třeba jet nejdříve 7:40 do Changanassery, kde přestoupíme na další bus do Allepey. Pan domácí nám ještě říkal, že to asi nebude tak jednoduché, protože silnice do Allepey se opravuje. Tak uvidíme.

O půl osmé jsme na autobusáku. A dokonce jsme stihli ještě snídani v ubytování, kterou nám připravil osobně pan domácí. Hornbill Cottage bylo asi nejlepší ubytko za celou dobu. Na autobusáku jsou pouze dva autobusy, jdu se zeptat do prvního, zda jede do Changanassery? Cestující na můj dotaz odpovídají kroucením hlavy. Ok, tak asi ještě přijede jeden bus. Chvilku čekáme a zase se ptám někoho jiného, kde je náš bus. Pán ukazuje na bus, ze kterého jsem před chvílí vystoupil. A bus už se skoro rozjíždí. Nemá smysl nad tím mudrovat a naskakujeme dovnitř. Teprve až v buse mi došlo, že jsem v ranní rozespalosti nepochopil, že indické kroucení hlavou neznamená „ne“ ale naopak „ano“.

Cesta docela ubíhá, za čtyři hodiny rychlé jízdy jsme v cíli. Ovšem ne v cíli naší cesty, protože musíme přeskočit na další bus do Thiruvalla, kde se chvilku motáme mezi davem lidí, až nakonec s dopomocí ostatních sedáme do napěchovaného busu směr Allepey. Nakonec je z toho šestihodinová cesta, ach jo. Zajímavou možností cesty z Kumily by bylo jet busem do Kottayam a odtud lodí přes kanály do Allepey. To bychom ale museli přes Kottayam jet, tak snad příště. Máme dneska oba přesunů docela dost, a to nás ještě čeká hledání zamluveného ubytka. A hledání nějaké restaurace. Thali servírované na banánovém listu přebilo hladce všechny útrapy dne.  Základem je rýže, okolo které jsou různé omáčky a přílohy. A jak tak člověk jí, tak průběžně chodí pán, který dle přání přidává. Rýži, omáčky, dhal, prostě cokoliv. Strávník se ani nenaděje a je za 80 rupií naprosto přecpaný.

Po jídle se jdeme podívat podél hlavní silnice ke kanálům. Kromě několika nabídek na loď to nevypadá na nějaké extra možnosti výletů. Hausbót si ve dvou asi těžko pronajmeme. Je docela dusno a vedro, k moři rozhodně pěšky nepůjdeme. Tuktuk stojí kolem stovky a už ani nesmlouvám.

Vlny, slunce, písek. Moře je prostě skvělý! U bývalého mola je docela dost lidí, ale klasicky nikdo se nekoupe. Většina zevluje a dělá selfíčka. Plážový psiska pospávají v písku. Pár fotek a jdeme na drink. Z posezení u coly se vyklubal úprk před komáry. Jedeme na ubytko, dneska se asi již nicmoc neuděje. Vlastně ano, večeře a ryba v koření zabalená v banánovém listu. Za 300 rupií úžasný jídlo.

Pátek 7.10. – Allepey backwaters

Nejdříve naplno televize za stěnou z papíru a k ránu kohoutí symfonie. Pěkná noc to byla. Po včerejším zvážení situace jsme se nakonec rozhodli, že dneska půjdeme cestou nejmenšího odporu a objednali jsme si výlet za 1000 rupií na celý den. Odjezd v osm ráno od ubytování a potom trajektem na snídani k domorodcům. Po snídani má být lodička, oběd a někdy ve tři nazpět. Na netu jsem se dočetl docela dobrých hodnocení, tak doufám, že to bude zábavnější jak jeep safari v Kumily.

Po snídani (vynikající egg curry) na nás čeká tuktuk (nebyl v ceně), který nás na zastávku trajektu. Postupně se k výletu přidávají dvě party indických turistů a jedna tříčlenná sestava z Irska. Hnedka ze startu jedna nepříjemnost, protože začalo celkem vydatně pršet a nevypadá to, že by mělo hnedka za pět minut přestat. Po půlhodině jízdy trajektem vystupujeme na jedné ze zastávek, kde si nás přebral pan domácí a za deště dovedl k sobě domů.  I když už jsme jednu snídani měli, tak nášupem rozhodně nepohrdneme. A jelikož furt prší, tak není kam spěchat. Aspoň je čas se seznámit se spoluvýletníky. Už od pohledu je tahle parta trochu něco jiného než běžní Indové, všichni pracují v v IT v Bengaluru a mezi sebou se víceméně pořád baví anglicky. Je to pro ně výlet podobného stylu jak pro nás, kdy je plno věcí nových a fotí si jídla, které neznají. Konečně přestává pršet, můžete vyrazit na výlet na loďičkách. Jsme rozděleni na dvě skupiny a pěkně pomalu bez motoru se šineme mezi kanály. Dneska bude velmi odpočinkový den. Až skoro idylicky uspávající. Nikam nespěchá ani naše lodička, ani lidé bydlící na pevnině. Kluci indičtí si na znamení pohody zapálili cigáro. Je to docela ojedinělé, jinak v Indii nikdo nekouří. Zhruba po hodině a půl zastavujeme u stánku na něco dobrého. Dávám si čerstvý kokos za 50 rupií a jednu samosu jako malý oběd. V cestopisech z minulých let se píše, že kokos byl v ceně.  Asi je v Indii taky inflace, nyní už pěkně za svoje. Na zpáteční cestu jsme se vyměnili a nyní máme pěkně místa na přídi. Akorát je pořád naprosto nefotogenicky zataženo. Po návratu nás čeká oběd ve stylu jihoindické thali na banánovém listu. Zpočátku má člověk strach, že toho je málo, ale jak se pořád přidává a přidává, tak se dá i velmi rychle přejíst. Čaj a jdeme na trajekt nazpět do města. Nejveselejší příhoda se ovšem udála až nyní na závěr výletu. Jak jsme čekali na trajekt s paní domácí, přijel trajekt a jeden z indických mlaďochů na něj naskočil. A samozřejmě, že to nebyl náš trajekt a už nešlo vystoupit. My jsme se všichni smáli až se za plná břicha popadali, zato paní domácí byla úplně v nervech. Co teď? Kam až pojede? Neztratí se? Chlapík měl štěstí, nazpět se dostal bez toho, aby si musel plavat. Druhý trajekt je naštěstí už ten správný.

Za poslední rupie platím druhou půlku výletu a hnedka vyrážím hledat směnárnu. Naštěstí nemusím daleko, hnedka kousek od autobusáku je jedna.  Po výměně ještě na poštu poslat pohled, což je taková milá povinnost na každém výletě. V Indii byl problém už se samotným koupením pohledů, protože nikde nejsou. Ani na turistických místech, prostě nikde. Tři kusy jsem náhodou koupil v Madurai u chrámu, a ještě v Hampi nám taky borec nabízel.  Paní na poště si s pohledy moc neví rady, musí někam volat a po chvilkové debatě nakonec určuje cenu 30 rupií za jeden pohled. Jsem opravdu velmi zvědav, zda pohled se známkou za 10 Kč dojde až ke svému adresátovi v České republice.

Cestou na večeři mám opět pocit, že nás něco srazí. Ulice velmi málo osvětlené (nebo vůbec), motorky nás míjí často opravdu jenom o fous. Restaurace Halais je hnedka vedle mešity a mají tu plno masa, na což nejsme v Indii zrovna moc zvyklýi. Excelentni chicken kadai, nějak doklopýtat domů a spát. Zítra vstáváme na brzký ranní vlak do Varkaly.