Den desátý – z Kilembe do Queen Elizabeth National Park
Trochu mě bolí hlava! Nile Gold je ve větším množství než malém docela silné pivo. Tohle je ta horší zpráva z dnešního rána, ta lepší je, že v ceně ubytování je snídaně, o čemž samozřejmě vůbec nevím. Kdo se nezeptá, tak nic neví, zvlášť v Africe. Stačilo obejít barák, který slouží jako recepce a u borců v kuchyni si objednat. Omeleta, ovoce, kafe a ranní pohoda pod horami. Chvilku ještě kecáme se Stefanem, který ale za chvilku odjíždí. My jedeme patrně stejným směrem, ale nikam nespěcháme a jdeme třeba na…nedělní bohoslužbu. Málo lidí, málo lidí…asi se modlí doma, nebo byla ta pravá ugandská nedělní mše prostě jindy.
Nevadí, jdeme chytnout motorku nazpět do Kasese (celé z kopce za 10 000 šilinků) odkud bychom rádi jeli dolů na jih do Katunguru. Zastávka v Queen Elizabeth parku nebyla původně v plánu, ale když už jsme tady, tak nakonec safari přece jenom vyzkoušíme. Ani jsme se nenadáli a hned v Kasese se opět střetáváme se Stefanem, který už hodinu sedí v matatu a čeká na nějaké další spolucestující. Neděle bude zcela evidentně dnem klidu v Ugandě, protože většina obchodů má zavřeno a taky auto se plní jenom velmi pomalu. Jdeme se v klidu posadit pod střechu, kupujeme nějaký oplatky, ke čtení místní tisk a prostě čekáme. Však jednou to auto nakonec přece jenom pojede. Hodinka a půl pohody, když už to vypadá, že bychom mohli vyrazit, ale ouha. Nic se neděje a místo toho se borci venku začínají o něčem hádat a bude to patrně o penězích. Není moc jasné, kdo tu velí nebo kdo je viníkem, protože u auto oplenduje tolik lidí, že opravdu těžko odhadovat. Určitě půjde jenom o pár tisíc, kdy nesedí prodané lístky a celkovými penězi. Jak to nakonec dopadlo a kdo měl pravdu nevím, důležité ale je, že konečně někam jedem. Tentokrát to není bezinka, ale obchod s mobily, kde si řidič vyzvedl mobil, potom jedeme ještě pro obal na mobil a potom…ano, potom pro benzín. Ale stále ještě nejedeme, protože musíme vyzvednout skutečného řidiče, který se doposud povaloval ve stínu a jedeme. Silnice je v těchto částech Ugandy bezvadná, takže netrvá dlouho a jsme v Katunguru u Kazinga Chanell (spojnice Lake Edward a Lake George), kde se podruhé loučíme se Stefanem a vyrážíme vstříc zvířatům a kupě utracených dolarů.
Nabídka na safari na sebe nechává čekat pouhých pár vteřin po výstupu z matatu. Ve hře je plno věcí: odvoz na ubytko na poloostrově Mweya (už v Queen Elizabeth parku), potom odvoz na game drive (= výlet autem/jeepem na safari, koukání na zvířata z auta), samotné game drive a návrat. Celá legrace za 100 dolarů s ukecáním na 70 dolarů. Vzhledem k nedostatku turistů jsem to měl ukecat ještě více. Další chybou je, že jsem nějak zapomněl na návrat z ubytka do civilizace druhý den ráno. Taky je možnost přespat přímo v Katunguru za pár drobných, vyhnout se tak předraženému spaní v parku a druhý den jet na výlet. No co už, dolary se musí protáčet, takže vyrážíme. Nejprve nás čeká benzinka (jak jinak) a zaplacení poplatku do NP (40 USD/osoba/24 hodin). Je opravdu vhodné a dobré střežit potvrzení o zaplacení jako oko v hlavě, protože se kontroluje úplně všude. Prostě za ty prachy je potřeba zaměstnat úplně každýho, kdo jde kolem. Abych jen nekritizoval, přísné kontroly mohou platit i na pytláky, i když ti mají asi svoje cestičky. Jdeme se ubytovat (82 000 šilinků/osoba), sprcha a na jídlo. V dáli u břehů Kazinga channel jsou vidět stáda buvolů, hrochů a patrně taky slonů. Čím dražší jídlo, tím horší. Tak touhle rovnicí se dozajista řídí v místní hospodě. Vaří se tu jen pro průvodce a turisty, takže jsou nasazeny muzungu ceny a kvalita nicmoc. Dávám si sendvič za 20 000 šilinků a Beny rýžové biryani za stejnou cenu. Konkurence tu není, takže se není třeba moc snažit. Na nástěnce nacházím samolepku „We bus here“ od projektu busny.cz (po návratu jim píšu na FB a zjišťuji, že jsme se minuli o pár dní). Konečně jsou čtyři a můžeme vyrazit na kýžené safari.
Dumám si tak pro sebe, co asi za 70 dolarů za dvě hodiny uvidíme? A doufám, že toho bude víc než cestou k planinám Kasenyi, protože jsme nezahlídli ani blbou myš, natož třeba slona. Prostě mrtvo. Nakonec jsme viděli slony, hrochy, buvoly, nějaké antilopy a ptactvo. Lev tu údajně také je, ale ten se někam schoval. Asi jsme oba čekali o něco více, ale i tak zkušenost dobrá. Nakonec celé safari zachraňuje veliká skupina slonů, na kterou jsme natrefili už skoro za tmy při cestě zpět. Opravdu nádherná a majestátní zvířata. Je sice dost šero, ale i tak bezvadná podívaná. Sloni chtějí přejít cestu a naše auta jim v tom brání. Je zajímavé sledovat, jak se sešikují do „obranného kola“, kde uprostřed jsou mladí sloníci a samci chrání celé kolo zvnějšku a dávají pozor. Vlastně idylka, až na to cvakání fotoaparátů a min. deset aut, která různě popojíždí, aby muzungové měly ty nejlepší záběry.
Do hostelu se nakonec dostáváme už za tmy. U chatek nám kempuje stádo antilop (kob anglicky, česky Voduška kob) a prasat savanovitých (warthog), ale jelikož je už naprostá tma, tak vidíme jenom jejich obrysy a svítící oči. Průvodce nás varuje, ať v noci nikam moc nechodíme, že tu je plno hrochů. Jdeme do stejné hospody něco sníst, zhodnotit den a spát. Safari nebylo špatné, ale čekali jsme víc. Je to v podstatě takové lepší lidská zoo bez mříží a ve volném prostoru. Fajn zažít, ale příště asi dám peníze raději za něco jiného.
Den jedenáctý – z Queen Elizabeth parku k jezeru Bunyonyi
Večer nám u hostelu kempovalo stádo antilop Vodušek a prasat, ale ráno už nikde ani noha. Vstal jsem o něco dřív a jdu se podívat k vyhlídce na Kazinga kanál a dozadu do kempu, kde parkuje několik overland jeepů. Může být docela zajímavé takhle procestovat celou Afriku, protože všechno si vezeš s sebou, stanuješ na střeše auta a můžeš se podívat kam chceš a kdy chceš. Navíc v parcích jako je tento ušetříš nejen za ubytko, ale hlavně za celé safari, protože se můžeš pohybovat po parku ve vlastním autě. Odvoz máme objednán na osmou, takže máme akorát čas na rychlý výlet křovinami až k vodní hladině. Hrochů tu bude plno, potkáme nějakého? Bylo by to super, ale jinak ve skrytu duše pevně doufám, že ne. Zkoušet rychlost hrošího běhu nemám po ránu (ani kdykoliv jindy) chuť.
V osm už na náš čeká náš včerejší průvodce Moses a můžeme vyrazit. Což mně připomíná včerejší byznys příhodu po africku. Když jsme dorazili, tak za náma došla paní z hostelu, že tady pán xy by nás hodil zítra ráno do Katunguru, protože tam prý taky shodou náhod (haha) jede. „A za kolik by to bylo“, ptám se zvědavě. Další náhodička, taky za šedesát tisíc. No jo, ale za šedesát jedeme tady s Mosesem a už jsme mu to slíbili. Ale kdyby tady pán trošku slevil, tak se určitě shodneme, že ten slib nebyl zase tak závazný, že? Ale to milého pána, ani paní z hotelu nenapadlo, takže smůla. Mohly být peníze jejich. Každopádně my jsme rádi, že někam jedem a s kým je už vedlejší. A navíc! Cestou potkáváme velikánské stádo slonů. Jsme tu jenom my a sloni, žádná další safari auta. Sloníci jsou evidentně na cestě k vodě a my jim bráníme. Však oni si poradí a pěkně nás obejdou. Já i Beny jsme happy, že jsme konečně viděli slony a v pěkné světle. Tímto bereme tedy safari trochu na milost.
Nazpět v Katanguru dáváme k snídani placky rolex za 1000 šilinků, tedy v přepočtu asi za 6 korun a jsme spokojeni, že máme zase dobré a levné jídlo. Sice jsme se s Mosesem již rozloučili, ale netrvá dlouho a podnikavý chlapík je opět zde. Tentokrát s nabídkou odvozu do Mbarary, což se nám hodí, takže neváháme a sedáme do luxusní Toyoty (dvě řady širokých kožených sedaček) a vyrážíme před kanál dál na jih. Jak to tak bývá, tak napřímo to nebude a v půlce cesty měníme auto. Silnici se skvělým asfaltem lemují čajové a banánové plantáže. Pryč jsou polorozpadlé baráky a chudoba, tady se evidentně žije na trochu jiné úrovni. Krásné vilky, všude plno aut. Je vidět, že čaj a banány docela nesou. Škoda, že nemáme více času, bylo by ideální mít možnost zastavit právě tam, kde se nám líbí a třeba pokračovat druhý den. Na to ale nemáme čase, takže jedeme přímo do Mbarara, kde na benzince přesedáme do matatu (20k) směr Kabale. Ve městě ale nemáme v plánu se dlouho zdržet, protože cíl dnešního dne je nahoře u jezera Bunyonyi. Jdeme vybrat peníze, poslat zbytek pohledů a najíst se. Bankomat u banky Barclays Benymu „snědl“ kartu (u vybírání nezevlovat!), pohledy poslány (stálo to více jak ve Fort Portal) a oběd nečekaně dobrý (houby s rýží). A nyní hurá do kopců k jezeru. Bereme boda-boda za 10k (za dvě osoby se platí vždy víc) do vesničky Rutinda, kde se dneska ubytujeme. Cestou míjíme vápencové kamenolomy. Kutá se tu bez jakékoliv techniky. Docela drsné. V Rutindě je dneska probíhá dneska trh, takže je tu hodně živo. Ihned po výstupu se na nás vrhá několik „Hello my friend, how are you“ týpků, ale ty lehce setřásáme a jdeme rovnou do Crater Bay Cottages, které mám doporučené z netu. V situaci, kdy nevíš, kam jít a všude je plno pomahačů a opruzů je dobré se tvářit sebejistě, aby bylo jasný, že víš, kam jdeš. Jinak se těchto typů prostě nejde zbavit. Ovšem i přes můj drsný výraz se nás za chvíli lepí další a u vrat do hostelu ještě jeden s nabídkou „activities“ (výlet lodí kamkoliv). Není tu moc turistů, tak se snaží. Papírová cena za ubytko je 45 dolarů za pokoj s koupelnou, což je ale moc, takže není problém to ukecat na 30 dolarů a určitě to mohlo být ještě víc. Je pěkně, jdeme na výlet. Jsme docela vysoko (2000 m.n.m.) a můžeme jít ještě výš, protože tam bude teprve ten boží výhled, který jsem viděl na netu. Společnost nám dělá několik ženských z okolních vesnic. Víceméně jsou všechny ožralé a dost otravné. Vůbec tu je nějak hodně opilých lidí. Asi když je trh, tak se utrácí vydělané peníze za alkohol. Uff, je to hodně krpál, ale ten výhled, ten nemá chybu!
Nazpět jdeme oklikou dolů k vodě. Samé kontrasty, na jedné straně luxusní resorty a vedle toho chudé chaloupky z bláta a mezi tím děti s nafouklými bříšky a v otrhaných šatech. S jedním takový klučinou, který s sebou vláčí kanystr, jdeme až dolů k vodě. Asi je právě čas, kdy se chodí pro vodu, protože za chvilku jsou tu další děti různého věku a každé (i to nejmenší) s nějakým kanystrem. Děcka se koupou a předvádějí se. Rozdáváme nějaké hračky a myslím, že udělaly radost. Největší peklo jsou ale ty kanystry, nebo jsem prostě tak slabej. Chvíli děckám pomáháme nést kanystry plné vody a máme co dělat, a to jdeme po rovině. Náš klučina si hodil těžký kanystr (tak 20-25 kg) na záda a vyrazil kamsi nahoru do toho šíleného krpálu. Naprosto nepochopitelné.
Zpátky ve vesnici se jdeme podívat po něčem na zub. A zase je to akce. Nabídka obvyklá, to už neřešíme, ovšem dovětek, že rýže bude trvat o trochu dýl, jsme si měli lépe zapamatovat. Tahle čekačka bude legendární. Jdeme vedle do hospy na jedno, sedíme s lahváčem na lavce, kecáme a čekáme. Pivo dopito, rýže nikde. Tak ještě do druhé nohy. I druhé dopito, rýže se stále vaří. Beny už je nervózní, tak jde zkontrolovat kuchyni. Byla to hodina a půl, možná dvě, kdy je rýže konečně hotová. Nebo se pan kuchtík, tak lekl Benyho v kuchyni, že to najednou uvařil? Nevíme, rychle jsme to snědli a padáme. Mimochodem, homosexualita je v Ugandě zakázaná (na liberalismus se tu nehraje), přitom tady kuchtík byl gay jak poleno. Tak to snad nebude s tou represí tak drsné.
Nad naším hostelem je několik chatrčí v řadě, kde se uvnitř sedí a něco se pije. Takže jdeme na průzkum. Vevnitř totální tma, jenom svíčka na stole vrhá chabé světlo na okolosedící. Dobrý den, jak se máte? Copak zde máte dobrého? Můžeme ochutnat, ptám se anglicky jako slušně vychovaný mladý muž, když vejde do hospody k místním. Tady je velký džbán, napij se s námi, odpovídá asi jediný anglicky mluvící. Předsudky pryč, nemoci pryč, odmítnout nejde. Chutná to zkvašeně a lehce alkoholově. Takže hospodo, dej nám jeden džbánek! Byla jenom otázka času, kdy si místní řeknou ještě o jeden džbánek pro sebe. Budiž, nestojí ani dolar, ale když se stočí hovor z obecných témat na to, zda jim dáme peníze (z principu ne a opilcům už vůbec ne), tak pomalu dopíjíme a jdeme na kutě.