Štítek: Amazonka

od Amazonky ke kávovým plantážím a magickému údolí Cocura valley

7/3/2016 [San Martin x Leticia x Bogota x Armenia x Salento]

Čas loučení. Bylo tu krásně. Přestože je to dražší sranda, tak pobyt v San Martin byla zkušenost k nezaplacení. Po snídani balíme věci, většina věcí mně přijde vlhká nebo nějakým způsobem navlhlá. No to už je jedno, nějak to báglů naskládáme a večer holt budeme sušit. Začíná zlehka pršet, tak jdu bosky, abych ušetřil už tak dost jeté sandály a moc se mi to nevyplácí, protože dávám na kluzkém blátíčku efektní záda. No aspoň se Ivoš a Heike dosyta zasmáli. Ještě než zakotvíme a budeme čekat na loď z Puerto Nariňo, tak chvilku kroužíme u ústí Amacayacú a snažíme se odchytit růžové delfíny. Jednoho jsme zahlédli, ale jenom na chvilku, protože se vždy hnedka ponořil a vynořil se na vteřinu zase někde úplně jinde, takže na nějakou fotku to nebylo. Aspoň mě nemusí tolik mrzet, že výlet k Lake Tarapaca, kde se vyskytuje hodně růžových delfínů, jsme nestihli.Zatímco my vyhlížíme na obrozu loď, tak průvodce si to zalomil, dal si na hlavu plovací vestu a usnul. Prostě pohoda. Amazonka je prázdná, nikde ani loď. Byli jsme varováni, že když přijede loď, tak to bude s naší loďkou houpat, takže máme být v klidu a počkat, až loď přirazí k nám a nepanikařit. Hurá, loď na obzoru. Vlny nakonec ani moc nebyly, takže jsme v pohodě přestoupili a vyrazili směr Leticia. Jede s náma plno Poláků. Cestou stavíme v několika vesničkách a překvapivě i na vojenské základně v Peru – řeka je totiž rozdělena napůl mezi Kolumbii a Peru. Chvíli jsem koukali na námořní vojenskou loď a zase jsme jeli dál.

Zpět v Leticii, je kolem deváté a letadlo nám letí ve tři, takže “co včil”? Nejdříve je třeba někde udat batohy. Paní v našem hostelu byla milá, tak si myslím, že by nám batohy uschovala. I bez španělštiny pochopila, co máme na mysli a ještě Ivošovi zachránila čisté trenky aneb jak je dobré znát slovíčko “baňos” :-). I přes zastávku v obchodem (tričko!) a pomalé tempo máme stále ještě mrak času. V Brazílii jsme už byli a do Peru se nám nechce. Moc dalších možností kam vyrazit na několik hodin zdá se není, tak zkusíme botanickou zahradu Mundo Amazónico, kde asi neuvidíme nic, co bychom už neviděli přímo v džungli, ale to myslím nevadí. Na cestě z Leticie se nedá ztratit, protože odtud vede pouze jediná silnice a kdyby někomu nebylo jasné, kde má zastavit a vystoupit, tak stačí sledovat km, protože vše se orientuje dle počtu km od Leticie. Rádi bychom jeli nějakou místní dopravou, ale nikde nic, tak bereme opět zavděk taxíkem. Až k zahradě se jet nedá, ale to neva, rádi se projdeme. Obzvlášť příjemná je procházka vyhřátýma kalužema z nočního deště. “Ty mluvíš španělsky a já anglicky” a vůbec si nerozumíme. Asi taková je situace u brány zahrady. Kluci, asi studenti, vykládají pouze španělsky a my pouze english. Zahrada totiž nabízí pouze procházky se španělsky mluvícím průvodcem a my španělsky nemluvíme, tak co s tím? Borcům se kouří z hlav, až rozhodnou, že máme zaplatit vstupné, ale bez lístku. No chtějí si vydělat a nám je to jedno. Ovšem moc dlouho kluky vydělané peníze nehřály, protože bez náramku jsem přece jenom hodně nápadní a hned jak nás spatří první průvodce, tak volá na pokladnu a za chvíli máme taky ofiko náramky. Není zrovna období květu a navíc je vše ve španělštině, takže jenom tak chodíme sem tam. Zajímavé jsou expozici o původních obyvatelích a stezka do džungle kolem celé zahrady. Na dvě hodinky dobrý, ale už je čas pro návrat do Leticie, když chceme stihnout ještě jídlo a hlavně letadlo. Taxíky nikde, vedro pekelný, tak se suneme po silnici po svých, nicméně naštěstí po chvíli přijíždí dodávka, která nás za zlomek ceny taxíku bere do města. V plánu máme jídlo, nákup cetek, vyzvednout batohy a patrně pěšky na letiště. Suvenýry se moc nedaří, protože převládají spotřebitelské šunty a na turisty to zde není ještě (naštěstí) moc stavěné. Jídlo je větší úspěch, ryba i hovězí bylo výborné. A k tomu ten mangový džus, ach…Abych si zlepšil karmu, tak u vedle stojící paní indiánky kupuju dva náramky asi za dolar. Myslím, že měla radost. Máme asi hodinu do odletu a ještě nemáme ani bágly, to pohodové jihoamerické tempo nám začíná docela vyhovovat. Naštěstí letiště je tak blízko, že se tam dá dojít pěšky, takže není třeba se stresovat. Není, ale přesto si berem na ten kousek motorikšu. Až na letiště s pánem nemůžeme, takže už jdeme konečně po svých. Přemýšlím, zda jsem někdy viděl menší letiště – malá budova, jedna runway a tím to končí. Rozhodně příjemnější než nová obří letiště. Zase na druhou stranu, tam mě neberou repelent. Pán sekuriťák to asi prodává dál, jinak si nedovedu vysvětlit, proč mě vzal zrovna repelent a zrovna zde, při odletu z jediné oblasti, kde je opravu potřeba, z Amazonie.

Ovšem největší bizár nás teprve čeká v odletové hale a potom v letadle. Jede s námi starší pán, ulízlé vlasy zakrývající plešku, pupek a tričko Adidas a spolu s ním letí asi 15ti letá exoticky tmavá Brazilka. Nepromluví spolu ani jednou ani slovo, ale spí mu na rameni. Prostě láska. Pán má určitě doma sklep a taky ji miluje.

A pak přestup v Bogotě a 45 minut letu do Armenie. Máme asi hodinu na to, abychom se dostali z letiště na autobusák, protože údajně poslední bus do Salenta jede v osm. Bereme tedy prvního taxíka a švidáme na autobusák. Je docela daleko, ale aspoň máme možnost malého vjemu z Arménie. Zase jiná Kolumbie a to poměrně bohatá, protože míjíme plno výstavních domů.

Bus nakonec stíháme, takže máme čas ještě koupit něco k jídlu a ujíždíme směr kopečky a Salento. Vítá nás koloniální náměstíčko a citelně větší kosa než dole v Leticii. Ovšem jinak to zde vypadá moc sympaticky, takže už se oba těšíme na zítřek. Ještě najít nějaké dobré ubytko, dát si něco k jídlu a dobrou noc.

“Dobrý den, máte volný pokoj a máte WiFi?”, jinak už to snad ani nejde, cestování se holt mění. Bydlíme v hostelu El Jardín (http://www.colombiafacil.com/en/accommodation/el-jardin-hostal/) a WiFi zde je :-).

8/3/2016 [Salento a Coccura valley]

WiFi je, ale až na pokoj nedosáhne, což je asi dobře, aspoň člověk spí bez kontrolování Facebooku, ale špatně, když chci ráno před snídaní na net a musím tím pádem na terasu. A na terase je v trenkách přece jenom kosa. No, rychle jsem si zvykl na permanentní teplo. Ale zase ten výhled z terasy dolů do menšího údolí, to je taky něco. Snídaně je až o půl osmé, takže času plno a aspoň si můžu přes net povykládat s Evropou (popřát k MDŽ), kde je o 6 hodin víc a pozjišťovat si na netu vše potřebné.

Snídaně = vajíčka, toust, kafe a trochu ovoce. No neber to, když je to zadarmo.

Pokud je dneska běžný den, tak jezdí džípy Willies do Cocura valley jenom několik denně, pokud je MDŽ brán jak sváteční den v Kolumbii, tak džípy budou jezdit celý den. Těžko říct, jak se to zde bere, každopádně vyfešákovaný jeep jak vystřížený z časů druhé světové vyráží ihned po naplnění. Z nadmořské výšky 1900 m.n.m. máme v plánu se vyšplhat až do 2500 m.m.n., kde leží malebné Cocura valley. Nebudou nás ale čekat hory jak jsme zvyklí z Evropy, ale taková větší vysočina s nádherně zelený kopci a majestátními voskovými palmami. Vítá nás příjemně čerstvý vzduch a všudy přítomná jasně zelená dominující po okolních kopcích. Zelené pastviny s flekatými kravičkami doplňují jako takové stožáry voskové palmy (wax palms), což jsou až 60m stromy bez větví. Hladký kmen doplňují typické palmové listy v koruně. Prostě wau…

Poslední jeep by měl někdy kolem 16 hodiny, takže máme v podstatě celý den na výletování. K dispozici je přibližná mapka oblasti, která je spíše matoucí jak radící, ale to nevadí. Půjdeme stejně jako ostatní po pěšině, která vede doprava dolů a uvidíme. Rychle předbíháme dvě důchodky a potom už jsme na cestě úplně sami. Teda skoro, když nepočítám kravičky na stráních nebo koně v ohradě. Se to nezdá, ale jsme docela vysoko, takže se i zlehka zadýcháváme. Milion fotek zelených strání s flekatýma krávama a voskovýma palmama na horizontu. Je to parádní. Po chvíli výhledy končí, protože vstupujeme do lesa a pořád stoupáme a stoupáme…až ke kolibříkům. Chata u kolibříků je zhruba v 2900 m.n.m a kromě toho, že ze poletuje plno úžasných kolibříků, tak zde lze koupit i občerstvení jako sýr, který se namáčí do kafe nebo náušnice ve tvaru papoušků. V podstatě všichni výletníci dojdou sem, páč ani se moc nikam dál jít nedá, pokud si člověk nehodlá dát několika denní horský trek. Je tu docela svěže, minimálně v porovnání s tím, na co jsme byli doposud zvyklí. Navíc jsem vyrazili klasicky velmi nalehko, ale zvyknout se dá, zvlášť když se člověk hnedka zase zahřeje při výšlapu do kopce. Mířím ne vrcholový bod dnešního výletu, do chaty ve výšce kolem 3000 m.n.m. Že jsme tak – na naše středoevropské poměry- vysoko nepřipomíná zhola nic. Všude pěkně zeleno, snad jenom mlha dává tušit, že nejsme vyloženě v nížine. Na chatě se dá přenocovat, ale nic k jídlu ani pití tu neprodávají, jejich škoda. Výletníků je tu dost. Jsme na nejvyšším bodě a teď už nás čeká jenom pozvolný sestup dolů do údolí. Velká škoda, že přišly mraky a zmíněná mlha, protože výhledy na údolí plné voskových palem jsou poněkud zamžené a zamračené. Ale i tak jsou to super scenérie, zvlášť když jsme palmám blíž., Jenom to to proti tmalé obloze blbě fotí. Fotky s palmou na výšku, na šíčku a selfíčko. Vše máme, stejně jako každý druhý zde. Je to pohoda. Úplně v udolí dotvářejí až kýčovitou scenérii flekaté kravky. Opět škoda, že je zataženo. Ale taky mohlo pršet, takže buďme rádi a užívejme si to. Nakonec velmi slušná procházka, dole v údolí jsme někdy po čtvrté odpolední. Jenom co nasedme do jeepu,m tak začne pršet. Což je škoda, protože jsem nazpět chtěl jet na stojáka na zadní plošince. Takhle jsem rád za zaplachtovanou kabinu. Jednomu z honáků dobytka utekly kravky, chlapík (knírek, klobouk, pončo na rameni, bičík a lano – prostě nejvíc typickej gaučo) si k nám na chvilku sedl na zadní plošinku. My ho popovezli, aby mohl s hlasitým pískáním a křikem zahnat krávy nazpět domů.

Nazpět v Salentu s hladovým žaludkem. Chceme najít nějakou levnou a dobrou hospodu, kde budou sedět místní. Klasicky jsme nic takového nenašli, takže bylo nutné vzít zavděk podnikem v boční ulici, klde nebyla ani noha. Ale to nevadilo, hlad byl přednější. Ivoš si dává “trucha”, aniž tuší, co si objednal. Slovník nám prozrazuje, že si dal pstruha s česnekovou omáčkou. Já mohu jenom závidět, páč lososovitý pstruh je velmi typický pro tuhle oblast a navíc to bylo hodně dobré. Moje “paisa” sice vypadalo taky docela pěkně (fazole, vajíčko, plantain, zelenina, slanina apod), ale chuť byla tak nějak mdlá. Ale co, dáváme pivko a jsme rádi, že jsem rádi. Navíc jsme se opálili, tak můžem opět soutěžit kdo víc zrudl. Beztak bych to vyhrál.

Lehce se zatáhlo, trochu sprchlo a pořád bylo teplo. Jsme v kávové oblasti, takže chceme na kafe! Jeden by si řekl, že to bude úplně to nejjednodušší, ale úplně tomu tak není. Na náměstí jsem se nachází kavárna nějakého řětězce. Uměla bez chuti a atmosféry. Druhá se nachází v uličce směrem k našemu hostelu. Provozuje ji Jesus Martin, který má vlastní plantáž a pražírnu. Kavárna je stylovka, možná až moc, ale mají tu wifi, dorty a konečně dobrý espresso. Navíc tu kafe i prodávají, takže aspoň mám kde nakoupit zásoby domů. Z tohoto krátkého kávového lamentu plyne jedno jediné. Dobré kafe není v Kolumbii, v zemi kávě zaslíbené, vůbec lehký najít. Jak se později dozvídáme “kolumbijská káva aka Cafe de Colombia aka Juan Valdez” je hlavně marketingový pojem. Dobrý klafe jde na export a průměr zůstává doma v Kolumbii. Navíc Kolumbijci a Kolumbijky nejsou evidentně žádní kafe pijani.

Chvilku odpočíváme na hostelu, abychom mohli večer vyrazit “na jedno”. Hnedka vedle náměstí je hospoda, kam chodí místní a kde to vypadá dobře. Za barem stylový chlapík s knírkem a v sombreru. Kouká se tu hlavně na fotbal, hraje kulečník a snooker a pije pivo. My se hodláme věnovat té třetí činnosti v kombinaci s tou první. Druhou asi nebudeme raděj moc riskovat. “Dos cervezas, por favor”, moje španělština ve své vrcholné podobě. Pivko je dvanáctka a klasicky třetinková, ale docela v pohodě, takže jak se dá čekat, u jednoho nezůstáváme a počet lahví na stole (prázdné lahve zůstávají na stole) se zvětšuje. Ovšem žádný velký akce, na což nás stejně neužije. Takže po pár pivkách, kdy už fotbal skončil a místní se začali rozcházet, to balíme taky. Paní na náměstí s hamburgrama tu je stále, tak využíváme příležitosti a dáváme (nutno dodat, že velmi dobrý) pravý kolumbijský burgr. Na hostel a dobrou…

Kolumbijský deník – řeka Amazonka a indiánská vesnice San Martin

By Hondza

On 20.6.2016

In Cesty do světa, Viva la Colombia 2016

V srdci amazonského pralesa v indiánské vesnici San Martin

4/3/2016 [Santa Marta x Bogota x Leticia]

Dneska se přesuneme prakticky na duhou stranu Kolumbie, poletíme ze Santa Marty do Bogoty a z Bogoty k Amazonce do města Leticia. První letadlo nám letí v 9:45, takže mám dost času a můžeme si počkat na hostelovou snídani. Není sice o moc stát, ale lepší jak něco hledat po městě. Zase ale nelze zrovna moc otálet, protože letiště není přímo v Santa Martě a i taxíkem do prý bude na letiště skoro půlhodina. Fascinující je tempo kuchařek v hostelu. Snídani objednáváme ještě před půl a očima je popoháníme kupředu. Není to nijak platné, páč paní mají svůj klid a smažené vajíčka prostě hnedka neuděláš. Dá to dobře skoro půlhodiny čekání na vajíčko a toust. Hurá, nakonec jsme se dočkali a můžeme vyrazit. Na letiště by měl jet bus z hlavní ulice u moře, ale nějak se mu nechce, tak nakonec v rámci cestování bez nervů bereme taxíka. Letiště je správně malé, pár přepážek pro každou ze společností, dva obchody a v druhém patře jediná brána k odbavení do letadla. Zrovna včas zde nejsme, ale naštěstí tady to nikdo moc neřeší. Oba lety máme s Aviancou, nejdříve 1,5 do Bogoty a potom o něco málo víc do Leticia. Jídlo sice nedostaneme, ale pití ano a navíc je zde plno místa na nohy a obrazovky v sedadlech. Vlastně při letu do Leticie jsme dostali ještě buráky.

Jsme docela zvědáví co nás čeká. Jisté je, že to bude úplně jiná Kolumbie než, kterou jsme nyní zažili. A navíc, je to Amazonie! Takže se oba docela těšíme. Místní letiště je opravdu maličké, jedna dráha a malá hala. Každý cizinec musí platit zaplatit něco jako eko-daň (kolem 20000 pesos) a bohužel, ani my se tomu nevyhneme. Mně se ještě málem podařilo vytrousit pas, ale naštěstí mě hnedka někdo upozornil, sám bych si toho nevšiml. Před halou na nás již čekají žluté taxíky. Dle mapy by město mělo být v podstatě pár set metrů, ale je hodně vedro a vlhko, takže nakonec i my bereme taxi do centra. Hodně v pohodě vydělaných 8000 pesos za asi 3 minuty jízdy (mám dojem, že nás povozil ještě trochu cikcak, aby to nevypadalo tak krátce). Leticia je malé město (40000 obyvatel) a centrum je na úrovni větší vesnice, ale stejně se nějak nemůžeme zorientovat, kde je jaká Calle a Carrera, tak se motáme kolem bloku než konečně najdeme náš vybraný hostel La Jangada. Sprcha a rychle sehnat něco k snědku. Když už konečně víme, kde jsme, a kterým směrem je řeka, tak už se ztratit nemůžeme. Amazonka, je to sice v těchto částech “jenom” vetší řeka, ale i tak to má sílu. Ještě před jídlem bych chtěl zjistit odkud nám jede zítra loď do Puerto Nariňo, ale popravdě se mi moc nedaří. Španělština “un poco” na místní poměry opravdu bída a navíc nás každý posílá někam jinam. Musíme se spokojit s tím, že víme odkud to asi jede a zítra se prostě uvidí. Rezervace by měla být již z našeho hostelu v San Martin, takže o to se starat naštěstí nemusíme. Anglicky tu neumí nikdo ani slovo, kromě jediného chlapíka. Vypadal jako kámoš Fidela Castra, dlouhé vlasy a baret s hvězdou a mluvil bezvadně anglicky. Sice nám v ničem moc neporadil, ale aspoň byla sranda. Ivoš v mezičase ulovil oběd v krabičce, který prodávají místní panímámy na přístavní promenádě. Kuře s pařátky a rýže, prý dobré. Já chtěl zkusit něco jiného a vybral is pečenou rybu s rýží a plackou totálně bez chuti. Jsou jídla, která jsou samo o sobě dobrá a jsou jídla, která nejsou tak dobré, ale mají atmosféru místa a styl a to vynahrazuje onu chuť. Tahle ryba byl druhý případ, milion miniaturních kostí a pekelný slunko udělaly z této průměrné rybky nezapomenutelný gurmánský zážitek. Sotva si stačím olíznout prsty, tak už jsem Ivošem lifrován k vodě, protože pojedem na malý ostrov na protějším břehu. Cena prý 4000 COP s převozníkem v podobně klučiny lehce (no hodně) mongoloidního výrazu. No mám docela strach, páč loďka zrovna stabilitou netrpí a borec vypadá, že duchem nevládne, ale nějak to dáváme. Na druhém břehu se nám všichni smějí, páč jsme převozníka asi hodně přeplatili. Nedá se nic dělat, poučení pro příště. Na ostrově je chudo, dřevěné chatky jsou na vysokých kůlech, takže je jasně vidět, kam až může Amazonka v období deštů dosáhnout. Fotíme a koukáme. Místní koukají na nás. No, blíží se bouřka, takže se tu moc nezdržujeme a za čtvrtinu ceny jedeme na druhou stranu. A jelikož ještě není tma a s bouřkou to tak žhavé taky snad nebude, tak pojedeme kam? Pojedeme do Brazílie! Brazilská Tabatinga je docela blízkou sousedkou Leticie a i když razítka do pasu nedostaneme, tak ten pocit, že se podíváme do Brazílie za to rozhodně stojí. No vlastně nás cesta stála asi 20000 pesos, protože akční motorikša nás nejenom, že do Tabatingy dovezl, ale rovnou nás i provezl. Zda výlet chceme nebo ne, se neptal, asi počítal, že jo. Tabatinga vypadá oproti Leticii výrazně živěji a také vyspěleji (min. silnice mají mnohem lepší), i když údajně mají skoro stejně obyvatel, což se moc věřit nechce. Pán nás vzal asi na takový klasický brazilský okruh, kolem letiště jsme jeli k Amazonce a potom jsme se podívali ještě do města k přístavu.”Támhle je loď jedoucí do Manaus”, ukazuje taxikář a moje cestovatelská duše se opět zasnila: “Jaké to asi musí být jet několik dní lodí po Amazonce buď směrem do brazilského vnitrozemí nebo druhým směrem do Peru?” Zpátky do reality podvečerní zamračeně deštivé Leticie. Na rohu ve stánku dáváme nefalšované kolumbijské hambáče, zapíjíme limčou z vedlejšího stánku a vyrážíme v domovu. Stačí pár dní a už se cítíme jako protřelí kolumbijští cestovatelé. Žádné placení hned po objednávce. Zkušeně objednáváme jídlo a hnedka se hrneme na židličky vzadu ve stánku a čekáme na jídlo. Vedle si jdu pro limonádu a neřeším, zda to tady bude někomu vadit. Jsou to běžné věci v cizí zemi, ale člověk je prostě tak vycepovanej evropskými pravidly, že mu pár dní trvá, než zjistí, že věci můžou fungovat jinak.

Jelikož zítra ráno vyrážíme mimo civilizaci, kde bude potřeba mrak peněz, tak musíme ještě zastavit u bankomatu. Každý potřebujeme bezmála 450 tisíc pesos, což si vyžádá více návštěv bankomatu, protože některé stroje vydávají jenom 100 nebo 300 tisíc apod. Úspěšný výběr oslavujeme další várkou ovocných džusů a na hostel spát. Původní plán jít někam na pivo hatí naše lenost a venkovní déšť, zítra je taky den a navíc vstáváme brzo a odjíždíme na amazonské dobrodružství.

5/3/2016 [Leticia x San Martin]

Dobré ráno v Amazonii. Večerní déšť příjemně pročistil vzduch, takže je opravdu velmi příjemně. Jak je dobrým cestovním zvykem, tak vstáváme kolem šesté, balíme věci a vyrážíme směr přístav a snídaně. Ivoš snídá vývar s kostí, evidentně velmi oblíbená snídaně u místních. Já na podobnou delikatesu dneska nemám úplně chuť, takže volím konzervativnější menu v podobě toustu a mangového džusu. V přístavu už menší zmatky, takže se nám docela rychle daří doptat se (konečně!), kde se prodávají lístky na loď a lístky také skutečně koupit. Rezervaci jsme měli od lidí z Casa Gregorio, takže stačí jenom zaplatit 24000 COP a můžeme vyplout. Kromě spolu cestujících uvnitř lodi máme i jednoho (beztak) černého pasažéra na střeše. Potíž je v tom, že za cestu už těžko zaplatí, jede totiž v rakvi. Věnec máme dole, tak snad to bude pěknej funus.

Cesta je docela příjemná dvouhodinová pohoda s několika zastávky a cílem v Bocana Amacayacu, kde přesedáme do jiné loďky, která nás doveze do vesnice San Martin, kde se nachází cíl naší amazonské cesty – Casa Gregorio. Při přesedání do druhé loďky se mně povedlo zopakovat vtipný foto kousek dost podobný tomu z Kambodži před několika lety. Foto taška mi efektně spadla na zem a opět se mně podařilo rozmlátit UV filtr. S tím rozdílem, že minule se mně povedlo zapasovat objímku filtru přímo do objektivu…

Hned po výstupu z lodi nás vítá Heike, majitelka a duše celého projektu, která zde s kolumbijským manželem vede eco-hostel Casa Gregorio. Jsme jediní hosté, takže dostáváme celou cabaňu (chatu) sami pro sebe. Všechno vypadá úžasně, vesnice, bydlení i okolí. Dáváme uvítací kafe, kdy nas Heike seznamuje s vesnicí a taky naším programem, který nás čeká dneska a zítra. Času moc nemáme, takže žádný lenošení a hnedka po krátkém odpočinku vyrážíme do terénu. Ještě předtím jedna drobná nepříjemnost, a to placení. Není to žádná levná legrace, ale prostě každá sranda něco stojí. Máme to za 970t COP pro oba. Prvním bodem je obhlídka vesnice přirozeně ne po vlastní ose, ale s průvodcem. Ten mluví jenom španělsky a my jenom anglicky, takže porozumění zajištěno:-). Nás lingvisty nemůže nic rozhodit, takže kývám jak osel celý výklad a přitom moudře tvářím natolik, že je jasné, že všemu rozumím a přitom často nevím o čem je řeč. Škola, něco jako obchod, hřiště, kostel a víc asi není na vsi potřeba. Měli jsme možnost poznat a ochutnat mnoho druhů ovoce, ale snad kromě kakaa jsme hnedka zapomněli o co se jednalo. Borec nám vysvětloval zpracování mouky juka nebo předváděl, kde sehnat přírodní barviva. Fantastické. Nahoře na kopci stojí tzv. moluka – obrovská “hala”, která kdysi sloužila jako domov pro celou vesnici. Komunitní život v pravém slova smyslu. Potom přišli misionáři, kteří lidem “vysvětlili”, že by měli chtít bydlet ve vlastním a bylo po komunitním životě. Pokrok prostě nezastavíš. Nám dráty hyzdí pohled a fotky, místní jsou za ně patrně rádi, protože jim dají alespoň pád hodin elektřiny denně. A dokonce i signál mobilu zde je, sice jenom někde na kopci a v nějaké prapodivné frekvenci, kterou naše chytré mobily nedávají, ale prostě mu neunikneš.

Dvě hodiny procházky na ostrém poledním amazonském slunci dají docela dost zabrat, takže hnedka s radostí skáčeme se ochladit do vody a potom hurá na oběd. Sice to není Amazonka, ale jenom její přítok Rio Amacayacú (https://goo.gl/maps/dCF1DTG77Dn), ale i tak naprostá pecka. Po oběde a nezbytrném odpočinku vyrážíme na druhou část dnešní procházky “agriculture walk”.Ve vesnici se dal odhadnout kontext, takže jsem měl pocit, že španělštině i docela rozumím, což se bohužel o výkladu v přírodě už říct nedá. Výklad o tom, co se zde pěstuje a jak a proč, není úplně lehké pochopit. Ale i tak je zajímavé vidět, jak zakládají políčka, co pěstují apod.Je hodně vlhko a mucho mosquitos, ale stojí to za to. Po koupačce ve vlastním potu přichází opět koupačka v řece. Vládně naprostá a totální pohoda. Děcka skáčou z vysokých stromů (dobře 10 až 15m) do vody, maminy perou prádlo na molu a my se rachtáme ve vodě jak malí kluci.

K večeři si přidává kolumbijský pár a Němka Hendrike, která mluví anglicky i španělsky, takže nám může obřas něco přeložit, i když u večeře vítězí jednoznačně španělština. Prostě všichni tady španělsky, kromě nás dvou. V původním plánu to asi nebylo, ale jelikož Hendrike jde na nightwalk, tak se přidáváme. A děláme sakra dobře. Dlouhé kalhoty, rukáv, gumáky a svítilna. zapomněl jsem na repelent, bez toho se do pralesa nedá. Noční les žije úplně jinak jak jeho denní kolega. Ještě ve vesnici obdivujeme obrovitánskou žábu a pokračujeme různými druhy brouků, pavouků a hadů. Půlka z toho je jedovatá. Korunu tomu naložil jedovatý had, který sice nebyl moc velký, ale o to mrštnější a naše svítilny ho nějak naštvaly, takže se rozhodl náš trochu vystrašit…A potom ještě chlupatá tarantule, kterou jsme nightwalk zakončili. Ne že bychom úplně chtěli, ale odpolední dusno se přetavilo do kvalitního tropického slejváku (=padají kýble vody). Nafasovali jsme ponča a klikatými cestičkami vyrazili nazpět, protože za deště už nic nemáme šanci vidět. Nechápu, jak průvodce poznal kam jít, ale nezabloudili jsme. Komplet mokří, ale spokojení. Je to stejně jedno, že jsme durch, protože je pořád teplo.

V deset hodin se vypíná elektřina, v noci prší, totální tma, zvuky lesa…

6/3/2016 [San Martin]

Noc je fantastická. Tropický liják vytrvale buší do plechové střechy (z našeho pohledu původnější rákosová je nahrazena skoro vždy vlnitou plechovou střechou), všude okolo neprostupná tma a příjemné teplo umožňující spát po prostěradlem nebo “jen tak”. Zvuk deště a přírody je o to intenzivnější, že chata v podstatě nemá okna, ale jenom jakési průhledu po celé obvodu. Skleněných oken netřeba, cirkulace vzduchu zajištěna a přitom dovnitř neprší.

Vstáváme kolem šestí, prakticky pár minut poté, co přestalo pršet. Místo kapek deště zprudka dopadajících na střechu je najednou ticho, naprosté a fascinující ticho.

Tak v podstatě běžné (nebo by aspoň měly být) a přitom tak fascinující: ticho nebo naprostá tma.

Na snídani se podávají tradičně vajíčka, ovoce a kafe. I z tak běžných situací jako je snídaně zde čiší naprostá pohoda a uvolněnost života mimo běžnou civilizaci. Vykládáme s Hendrike von Deutschland, kterí s námi dneska pojede na “jungle trip”. Bude tak mít aspoň výlet levnější a na oplátku nám bude překládat. Mělo by se jednat o skutečnou džungli a v plánu je i rybaření, takže jsme oba docela zvědaví.

Voda, repelent a opalovák – základ každého výletu do džungle. Dneska jedeme proti proudu řeky. Amacayacú je menší řeka a málem si tu připadáme jako někde u nás na řece. Teda až na ty liány a vysoké stromy okolo, jinak je kolem bahnitě kalné vody prostě “hodně zeleno”. Zhruba po 45 minut parkujeme u strmého břehu a odtud začínáme asi tříhodinový výlet vysokým deštným pralesem. U břehu míjíme malou konstrukci, která slouží jako přístřešek pro přespání v džungli. Musí to být fantastická zkušenost, všechny ty zvuky pralese všude okolo. I když v noci hodně pršelo, tak kupodivu moc bahna není. V rámci možností, ale nám je to stejně jedno, protože máme holínky. Občas někde zastavíme, průvodce vykládá, Hendrike přeloží a pokračujeme dále. Stoprocentní vlhkost, plno komárů všude kolem, ale to vůbec nikomu nevadí. Přírodní podívaná všude okolo vše vynahrazuje. Nejdeme nějaký okruh, ale po nějakých dvou hodinách se vracíme stejnou trasou, což je trochu škoda, ale evidentně a zcela logicky tu nejsou žádné vycházkové trasy pro pohodlné turisty.

Po vycházce jedeme kousek po proudu, kotvíme v zátoce a jde se rybařit. Každý dostáváme bambusovou tyčku s namotaným vlascem a háčkem na konci. K tomu kousky ryby jako návnada na úlovky jako je třeba piraňa. Ivošovi zabírá jako prvnímu a dokonce se podaří i rybku vytáhnu z vody, Hendrike se taky daří, ale mně – jak jsem trochu čekal – vůbec. Ať se snažím rybu hnedka vytáhnu, když cítím, že ožírají návnadu, tak smůla. Většinou vytáhnu pouze prázdný háček. Navíc je pekelný vedro, protože sedíme na přímém slunci. Po pár pokusech o úlovek a při pocitu, že začínám cítit jako dobře propečený karbanátek, se docela těším, až toho necháme a pojedeme dál. Zpátky na základně nás čeká oběd: ryba, plantain, juka a nějaká zelenina a zasloužený odpočinek. Dáváme kafe, koupačku a prostě pohoda na Amacayacú. Docela by mě bavilo takto trávit více dní, prostě jenom relaxovat a nic nedělat. Večer se jdeme kouknout na místňáky jak hrají fotbal, což ani jednoho z nás moc dlouho nebaví. Tak vyrážíme dál na průzkum vesnice, která je nakonec docela rozlehlá. Neexistuje tu žádné vlastnictví půdy, takže si může každý postavit dům, kde se mu to zamlouvá. Docela mně překvapuje stav některých stavení, kdy si postavili základ a k tomu střechu a jinak nic, takže kempují sice pod střechou, ale jinak dost provizorium mně přijde. Bud´není vůle, peníze nebo jim to prostě vyhovuje. Ještě poslední koupání než bude tma a jdeme na večeři, po které vyrazíme ještě na jeden “nightwalk”. Dneska nemáme tolik štěstí na bystrého průvodce, který by toho hodně viděl a hodně nám ukázal Dnešní průvodce to pojal opravdu jako walk, takže nám ukázal jenom pár zvířat a mám pocit, že sami jsme jich viděli víc. Ale aspoň dneska nepršelo, tak jsme si dali procházku celou. Víc už toho dneska nestihneme, navíc zítra vstáváme brzo, protože bohužel už odjíždíme.