Štítek: Annapurna

Rest day v Manangu znamená výstup k Ice Lake

Dneska budeme odpočívat, což ovšem v Nepálu znamená, že sice zůstáváme na místě, ale jdeme výš. A potom zase zpátky níž, protože aklimatizace je nutná věc a je radno ji nepodcenit. V noci už asi mrzne, dvě deky a péřovka do postele to jistí. Snídaně je ještě dost studená a v ranní frontě na kontrolu permitů docela mrzneme. Ale pak najednou slunce zesílí a už je to zase prakticky na tričko. Petře není dobře a ještě zjistila, že někde ztratila kabel k hodinkám. Ještě, že jsme potkali Šárku ze Šumperka, která má stejné hodinky a tím pádem je výlet na Stravě zachráněn.

Na dnešní aklimatizační výlet máme v plánu výstup k Ice Lake (19 km, 1290 m up). Hodnota nadmořské výšky u cílového jezera je 4600 m.n.m., dneska to nebude zadarmo. Z Manangu je nejprve nutné se vrátit do Braky a potom přes vesnici nahoru a pořád nahoru. První kilometry jsou nejhorší, stoupání je ostré, klikaté a plné prachu. Petra sotva dýchá, ale nakonec to statečně dala aspoň do 4000 m.n.m., odkud už to ale není tak hrozné. V 4200 m.n.m je chata, kde se dá občerstvit. Já to chci mít co nejdřív za sebou, tak dupu prakticky bez přestávky dál a dál. Nahoře mega fouká a už se fakt blbě dýchá. Stačí se ale na chvilku zastavit, popadnout dech a už to zase jde. V průběhu cesty jsem skoro nikoho nepotkal, o to víc mě překvapilo množství lidí u prvního jezera. Patrně ale většina z nich nevěděla, že to pravé Ice lake je o pár set metrů dále. S našimi spřátelenými Američany jsme dorazili na místo zhruba stejně, fotíme se, chvilka kochačky, nabrání vody z jezera a mažu dolů. Začíná být zima a je mi jasný, že sestup bude taky náročný. A taky, že byl, i když jsem to vzal poměrně dost trail poklusem.

Petra si dala chill a přednášku o výškové nemoci v Manangu. Jelikož náš zítra čeká pokračování výletu k Tilicho lake, tak jdeme ještě večer na nákupy. Zásoby tyčinek z domu se tenčí a je dobré mít zásobu energie na náročné výstupy.

Z Upper Pissangu do Manangu (23 km a 920 m up)

I když nás hnedka na začátku dnešní etapy čeká velmi nepříjemný krpál se stoupáním až do 3700 m.n.m., tak na dnešek se těším. Je krásné počasí, a hlavně jdeme konečně mimo silnici. Také samotný Upper Pissang je nádherný. Hlavně super je klášter na kopci a výhled na všechny strany.

Máme předsevzetí vyrazit pěkně brzo ráno, ale klasicky se to ne zcela daří. Na vině je jednak tradičně pomalejší ranní vstávání a potom jsme chtěli využít služeb místní Safe Drinking Station (přefiltrovaná nezávadná voda za drobný poplatek), abychom nemuseli filtrovat v ranním mrazíku. Bohužel stanice s pitnou vodou je jenom dole v Lower Pissangu, takže nezbylo nic jiného než přefiltrovat vodu k Petře do vaku, ke mně do lahví v báglu a teprve potom jsme mohli vyrazit.

První část treku vede po cestičce s krásnými výhledy, ale taky bohužel s množstvím lidí. Jak všichni vyrážejí plus minus ve stejný čas, tak se nám to před visutým mostem, od kterého se jde do prudkého stoupání, trochu nakupilo. Potočíme modlitební mlýnky a taky zde zjišťujeme, že Češi cestují po celém světě a tady jsou samozřejmě taky. Husí cikcak pochod do 3700 m.n.m. není moc zábavný. Cestička je prudká, dech nedostačující a množství lidí větší, než by se mně líbilo. Ale je třeba vydržet, nahoře u stúpy v Ghyoru se všichni vyfotí a pak už se dav tak nějak přirozeně rozprostře a jdeme opět víceméně sami.  Tradiční domy z kamene s úzkými uličkami se mi moc líbí, má to tady o hodně jinou atmosféru než vesnice, kterými jsme doposud prošli. Je dost dobře možné, že nebýt turismu, tak je vesnice opuštěná. Na druhou stranu kavárna s cappuccinem a skořicovým šnekem rozhodně není nutná. Jdeme dál, teda nejdeme. Někde jsem ztratil držák na foťák, vracím se ke stúpě, kde mohl pravděpodobně vypadnout. Mám štěstí, držák nalezen. Dobíhám Petru a pokračujeme po vrstevnici dál. Hodně fouká a do toho pálí slunce. Mám pocit, že se musím spálit i přes několik vrstev opalováku.

Z celého davu trekařů jsme asi poslední, ale nevadí. Není kam spěchat. V jednom z guesthousů po cestě si dáváme oběd, smaženou rýži a česnekovou polévku, která je údajně dobrá na výškovou nemoc. Ještě do vesnice Ngawal je trek fajn, ale potom se místo obyč cesty objevila nově vytvořená betonová silnice, po které je nutný jít docela dlouho, a to ani jednoho moc nebaví. Navíc je dost vedro. Než se dostaneme do cílové destinace, tak ještě míjíme zajímavou vesnici Braka. Je podvečer, opět se ochlazuje, hodně fouká a na nás poutníky padá lehká krize, protože cesta se po rovině hrozně táhne.

Jdu napřed, mám toho dneska docela dost. Konečně Manang. První hotel je hodně basic, nakonec z něj mizíme a bereme docela fajn Thorong La hotel na konci vesnice. Pokoj je zdarma v případě, že si v hotelu dáme snídani a večeři. Vzhledem k tomu, že budeme zůstávat dvě noci, tak se to hotelu určitě vyplatí.

Autobusem do Besisaharu, jeepem do Dharapani a první den na treku (8,73 km, 708m up)

Na autobusáku máme být už v šest, takže opět pojedeme taxíkem. Přes Pathao se mně v ranní rozespalosti nedaří taxi přivolat, ale nevadí, za stejnou cenu (300 NPR) nakonec jedeme i bez appky. Na autobusáku už na nás čeká postarší, zatím prázdná Tata. Voda, samosy na snídani a vyrážíme. Ovšem nejdřív je třeba zaplnit autobus. Minimálně hodinu jenom tak popojíždíme po městě, naháněč vždycky vyběhne a sbírá lidi, kteří postávají u silnice.  Když už jsme se jakžtakž vymotali z města a jeho předměstí, tak zastavujeme na snídani. Podávají se nudle nebo třeba cizrna s omáčkou. A samozřejmě výborný čaj. Málem ani nestihnu dojíst a už jedeme. Najednou spěcháme, abychom za chvilku zase někde zastavili, někoho vyložili nebo nabrali několik beden s rajčaty. Do toho chvílemi v podstatě neexistující silnice, plno „práce na silnici“ a je hnedka jasné, že dřív jak ve dvě nebo ve tři se do Besisaharu nedostaneme.  Skutečnost je nakonec ještě odlišná, 180 km jsme urazili za 9 hodin a v cíli jsme až kolem čtvrté odpolední. Po krásně stráveném dni v houpavém autobuse bychom se rádi ještě dneska posunuli o kousek dál, abychom mohli zítra už šlapat pěkně po svých. Ovšem tak lehké to nebude, protože dneska už jeepy nejezdí. Aspoň to nám tvrdí uhrovitý naháněč a dle celkové mrtvolné atmosféry města to vypadá, že má pravdu. Nezbývá než se ubytovat v hotelu Gangapurna za 900 NR a vyčkat do rána, kdy máme přislíben jeep za 2000 NR/osoba do Dharapani.

Při ranním čaji ještě spekuluji, zda nám vyjde hotovost na celý trek a raději jdu ještě 10 tisíc do zálohy vybrat. Rozpočet by měl být maximálně 30 dolarů/osoba/den, nicméně po zkušenostech z Gruzie, kdy nám peníze tak úplně nevyšly, bych měl raději nějakou rezervu. Kolem osmé konečně vyrážíme jeepem vstříc treku kolem Annapurny. Čtveřice, která jede s námi, má namířeno až do Chame, my vystoupíme asi o hodinu dřív. Celkově by cesta měla trvat 4 až 5 hodin. Kilometrově to je kousek, ale to převýšení a ta cesta…Skoro jsem nechtěl věřit, že pojedeme tak dlouho, ale bylo to tak. S přestávkou na oběd (Dal Bhaat set za 650 NPR) a focení u vodopádů jsme nakonec v Dharapani až v jednu odpoledne.

Zastávka přesně u ACAP checkpointu znamená, že ještě před startem treku si musíme nechat potvrdit permit. Paní nám popřála šťastnou cestu s tím, že do Timangu bychom to dneska měli zvládnout. A kdyby ne a začalo třeba pršet, tak po cestě je plno guesthousů, kde můžeme složit hlavu.  Zbývá ještě přefiltrovat vodu a vyrážíme. Trasa treku víceméně kopíruje cestu, po které jezdí jeepy a motorky dál do Chame a do Manangu. Provoz je ale prakticky nulový, takže se jde docela pěkně. Jediné, co nám zlehka kazí náladu, jsou tmavá mračna všude kolem.  Déšť nás nakonec dostihl kousek před Timangem, kde se jsme se po chvilce rozmýšlení rozhodli zůstat (ubytování 200 NR pokoj+ jídlo v GH). Usušíme věci, najíme se a zítra brzo ráno vyrazíme. A když se zadaří a bude zítra ráno jasno, tak uvidíme ráno Manaslu, protože Timang je jediné místo na treku, které má pěkný výhled právě na tento kopec.

Z Timangu do Upper Pissangu (25 km a 1130 m up)

V klasickém ACT itineráři by dneska byla na plánu trasa z Chame do Upper Pissangu, ovšem vzhledem k včerejšímu dešti máme dnes navíc cestu do Chame, což je nějakých 8 km.  Brzký ranní odchod je tím pádem nutností. Jak bylo včera večer škaredě, tak je ráno pěkně. Výhled na Manaslu (kudos Petře za výběr :-D), snídaně (celé ubytko s jídlem 3730 NR) a o půl osmé už jsme na cestě.

Cesta do Chame je víceméně po cestě, provoz je opět nulový, takže to ani nevadí. Hnedka za Timangem odbočujeme na chvíli ze silnice do vesnic Kurong a Tchanchok, obě jsou moc pěkné.  Sluníčko začíná hřát, převlékám se do trička a krátkých kalhot.  Za asi dvě hodiny jsme v Chame, kde si dáváme první pauzu na svačinu. Samosy ze stánku od milé paní byly moc dobré, jen škoda, že v žaludku vydržely snad jenom hodinku. Holt, asi výměna mikroflóry. Jak průběžně stoupáme, mění se také okolní vegetace. Přibývá skal a začíná mizet zeleň v okolí. Zajímavé je, že až kolem 3000 m.m.n. procházíme dost dlouho borovicovým lesem. Dnešek je pořádně dlouhý. V předposlední vesnici před Upper Pissang sedáme na čaj a už se těšíme do cíle. Kromě unavených novou se kolem třetí odpoledne začíná ochlazovat a my to máme ještě tak hodinu a půl do cíle, který je samozřejmě do kopce. Místo Upper Pissang je možné zvolit nižší Lower Pissang, ale ten není zdaleka tak zajímavý, nemá tak krásné výhledy (Annapurna II a IV), a navíc je na hlavní cestě.

Ubytování s výhledem na Annapurny, opravdu horká voda v gas shower, na večeři „small pot“ (= hodně velká termoska) černého čaje a místní klasika dal bhaat (rýže, čočková polévka, curry, pickles a papadam). Jediný jídlo, z kterého se dá opravdu najíst, protože se přidává. Večer v 3200 m.n.m. už je docela chladný, všichni včetně průvodců a nosičů se choulíme u rozpálených kamen v jídelně.

Bylo, nebylo, v lednu 2023 se tady na Cestujlevne.com objevila zajímavá nabídka letenek na sezónu do Nepálu s  Jazeera Airways za přibližně 11 tisíc. Jednoznačně hot deal, kupujeme a začínáme plánovat výlet, který má začít až za dlouhých devět měsíců.  Těšíme se. Ale ne dlouho, v dubnu přichází email, že let je zrušen. Telefonát do Kuvajtu, pár emailů a máme peníze zpět. Co teď? Další a již dražší varianta vede opět přes Kuvajt a nazpět přes Omán se Salam Air. Už se zase těšíme. Ale ne dlouho, v srpnu přichází opět email, že let je zrušen. Tentokrát se jedná o cestu zpět. Relativně cenově příznivý let s Emirates zachraňuje situaci a my se již potřetí zase těšíme. Tentokrát již definitivně a 7. října konečně vyrážíme autobusem do Vídně na letiště.

Odbavení, poslední řízek a za pět hodin s Wizz air jsme v Kuwaitu. Následující pětihodinová pauza by teoreticky mohla stačit na letmou návštěvu města, ale taky nemusela. Jdeme tedy raději na kafe a využíváme služby na Transfer desk, kdy nás protáhnou letištěm na druhý terminál bez nutnosti tranzitních víz. Bylo to lehce zmatečné, ale fungovalo to. Čekačka na let do Káthmándú vypadá jak přehlídka outdoor lidí z celé Evropy. Tipujeme, zda s námi někdo půjde také na trek kolem Annapuren.

Dobré ráno, Káthmándú! 2x víza na za 50 dolarů, prosím. Ale jistě, stačí ve frontě na zaplacení vyplnit online formulář, zaplatit a pak vystát další frontu na samolepku a máme hotovo. Cestou ven z letiště ještě kupujeme sim karty Nepal Telecom (6,5 €), vybíráme z bankomatu maximální možnou částku (35 000 NPR) a jdeme se utkat s letištními taxikáři. Souboj, který jde málokdy vyhrát. Cesta do Thamelu nás stojí 800 NPR. Kdybychom již měli appku Pathao, jsme na polovině, a kdybychom nebyli tak nevyspalí a šli na normální městský bus, tak je to prakticky zadarmo.  Zase ne vždy je nutné tak šetřit, postel a odpočinek jsou přednější.

Nejdůležitějším úkolem dnešního dne je získání ACAP permitu, potom by bylo dobrý koupit lístky na zítřejší bus do Besisaharu a taky v jednom z mnoha outdoor obchodů koupit trekové hole. A snad stihneme i něco zajímavého vidět. Konec hotelového lenošení, vzhůru do nepálského chaosu.

Nákup permitů pro oblast Annapurny je naprosto easy záležitost. Stačí 3000 rupií, dvě fotky, vyplněný formulář a máme hotovo. Nedávné nařízení o nutnosti průvodce se evidentně zcela minulo účinkem a všichni ho ignorují. Dobře pro nás i pro nepálský turismus. Nyní ještě zjistit, jak je to s lístkama na bus na zítra do Besisaharu a můžeme začít prozkoumávat město.  Přes Pathao jedeme k Lotse mall, u kterého je velký autobusák, kde bez problémů kupujeme lístky za 600 NR na zítra v 6:30.  Zatím vše pěkně vychází, bereme opět taxi a jedeme k velké Boudhanath stúpě, kde je vstupné 400 rupií. Tomu se dá krásně vyhnout, stačí jít ke stúpě jakoukoliv boční ulicí. To my jsme neudělali, takže platíme. I přes větší množství lidí panuje moc příjemná atmosféra. Obešli jsme stúpu dokonala, potočili modlitební mlýnky, chvilku rozjímali ve vedlejších chrámu a pokračovali dál do bočních uliček, kde jsme se trochu ztratili.  Abychom pořád nejezdili taxíkem, tak cestu zpět do Thamelu zkusíme místním autobusem.  Volba to byla zajímavá a moc pěkně jsme se projeli, jen bohužel úplně jiným směrem, než by se nám hodilo. Někde za letištěm jsme s dopomocí místních vystoupili, zanadávali si na naháněče z autobusu, který nám odkýval Thamel, i když jel úplně jinam, a nakonec si vzali opět taxi přes Pathao nazpět do Thamelu. Touto neplánovou projížďkou jsme bohužel ztratili docela dost času, tudíž náměstí Durbar už dneska nestíháme. Místo toho vyrážíme do místních outdoor shopů, kde chceme koupit trekové hůlky. Nabídka je veliká, naše rozhodovací schopnosti jsou ovšem o dost menší, ale nakonec se daří. Skoro originál Marmot za 2000 rupií. A potom už jenom večeře v indické restauraci a spát.