Den sedmý 31.10.2014
Dneska v 10 dopoledne máme odevzdat v Kutaisi auto, ale…má to jeden háček. Chceme se podívat do Stalinova muzea a Stalinovo muzeum otevírá v 10 hodin. Takže nestíháme, to je jasná věc. Ještě večer jsem psal chlapíkovi z půjčovny mail, ale jak se dalo čekat, tak v noci maily nečte, takže jsme bez odpovědi. Pád hodin zpoždění by projít mohlo, ale než platit pokutu nebo se dohadovat, tak raději volám, ať víme, zda ano nebo sedáme do auto a jedeme ihned na Kutaisi. Číslo ze smlouvy funguje, chlap tvrdí, že příjezd ve dvě je ok a že no extra charge. Tož pohoda, najednou máme času, že nevíme, co s ním. Nabízí se místní pevnost, ale předtím ještě nákup snídaňového proviantu v potravinách aneb včerejší pečivo to jistí. Je trochu mlha a krapet zimno, ale jinak svítí sluníčko, což slibuje nádherný den. I když z celé pevnosti zbyla hlavně horní čast, tak i přesto vypadá docela majestátně. Gori není nikterak zajímavé město, takže výhled tomu odpovídá, ale nevadí. Alespoň jsme si vyhlídli trhy na druhé straně u nádraží, kam se zajdeme podívat. Dáváme se do řeči s cvičícím chlapíkem, z kterého se vyklubal bývalý boxer v úctyhodném věku 80ti let. Možná jsme si nerozuměli, nebo byl prostě v neuvěřitelné kondici. Klobouk dolů. Vykládal nám, jak nesnáší Rusy. Tak v tomhle jsme si určitě rozuměli. Vypadá to, že by šlo sejít druhou stranou přímo trhům, tak se vydáváme na průzkum, ale bohužel končíme u spodní mohutné hradby. Nu alespoň jsme si dali pěknou ranní rozcvičku. Takže nazpět k autu a vyrážíme na trhovou čumendu. Nijak velky trh není, ale díky přítomnosti místních prodejců je zde docela zajímavě. Kupuju od bábušky kilo hroznů za 2 lari, něco pofotíme a jelikož se blíží desátá, tak valíme zpátky k Stalinovu muzeu.
[shashin type=“photo“ id=“2057,2068,2069″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]
Muzeu vévodí Stalinův rodný domek za kterým je socha (bohužel velká socha z náměstí před několika lety zmizela) a samotná monumentální budova muzea. Vstupné 10 lari je na gruzínské poměry docela vysoké, zvlášť když se vezme v úvahu, že mnoho zajímavějších míst je zadarmo nebo pouze za minimální poplatek a Stalin určitě není v Gruzii brán jako nějaká zvlášť positivní postava gruzínských dějin. Celé muzeum je vlastně strašná propaganda, je zde vykresleno Stalinovo revoluční mládí i život, ale o jeho zločinech, hladomoru a dalších věcech zde není ani písmenko. V celém muzeum jsme nepotkali žádné jiné návštěvníky, zato personálu tu je nepočítaně. Hodina stačila, sedáme do auta a vyrážíme pod dálnici směr Kutaisi. Krásná dálnice po pár kilometrech přeměnila v klasickou gruzínskou silnici s hustým provozem, kde si o předjíždění můžeme nechat jenom zdát a nezbývá než se dlouhé kilometry vláčet za tureckými kamiony. Kolem půl druhé přijíždíme do Kutaisi. Právě včas, chlapík už mi píše sms. Třeba ještě natankovat plnou a nechat vyčistit auto, aby vše vypadalo jako nové a můžeme vrátit auto. Oba se na tento okamžik docela těšíme, protože hlavně přední kolo stále ucházelo a vzhledem ke stavu auta, jsme sami netušili, co všechno by se mohlo na gruzínských silnicích všechno přihodit a hlavně, jak by se to potom řešilo. Jedinou objektivní vadou na kráse byl prasklý disk kola a jinak (i vzhledem k výměně zadního kola za přední) vše v pohodě. Subjektivně to auto jede a víc radši nedodávat. Parkujeme přes půjčovnu, pan šéf už na nás zamračeně čeká a hned mezi dveřma má připomínky k času příjezdu. Je něco málo po druhé hodině, kdy jsme měli dle ranní dohody přijet, tak nevím, co čekal? Chlapík prohlíží auto, zkoumavě se zastaví u prasklého plastového krytu disku, popojede autem tam a zpět a vrací se do kanclu, takže auto snad prošlo. Podepisujeme převzetí, dostáváme nazpět 200 USD zálohu, když začne vykládat něco o tom, že je rozbitý kryt disku (což uznáváme), a že jsme dojeli pozdě, tak máme zaplatit ještě 20 USD. Samozřejmě jenom tak, bez papírů. Sice mluví rusky s příměsí pár anglických slov, ale i tak mě to dostává spolehlivě do varu. Spouštím kulometou palbu v angličtině, že jsme si to ráno odsouhlasili a samozřejmě, že mu nic nedáme a max nějaké lari za poškozený kryt. Zálohu máme v kapse, tak už není co řešit, bereme batohy a i přes chlapíkovi protesty jdeme pryč. Aby neřekl, tak mu necháme dvacku za kryt, což je i tak víc než dost a padáme. Že neumí anglicky je jeho problém a ne náš.
[shashin type=“photo“ id=“2070,2064,2058″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]
Už po svých jdeme do města, kde si chceme co nejdříve najít ubytko, ať můžeme vyrazit na obhlídku města. Mám vybraný tuším Hostel Central, ale tam nakonec ani nedojdeme, protože jsme zakotvili v Guest House Rioni, což je v podstatě homestay zkombinovaný s hostelem. Na klepání nikdo neotevírá, naštěstí ale sousedi ví co a jak, volají majitele, kteří během pár minut přijedou. Máme pokoj v domácnosti majitelů, kteří tu s námi normálně budou bydlet. Platíme, dostáváme klíče a můžeme si dělat, co se nám zlíbí. Líbí se mi naprostá důvěra, která zde panuje. Nikdo neřeší, kdo jsme, prostě dostaneme klíče a můžeme se hnedka ubytovat. Vyrážíme do města cesta něco k jídlu (skvělý kebab za 3 lari!) a chceme se podívat k katedrále Baghrati, která zhlíží na město z kopečku nad řekou. I když je katedrála poměrně nově dostavěná, tak má své kouzlo.