Štítek: Dubaj

Můj milý deníčku, dnes je pátek 22. září osm hodin ráno, je mně zima, trochu mně bolí hlava a mám hlad. Rychle dopít kafe, zkontrolovat byt a letmo v mysli prolítnout, že mám opravdu vše. Co nemám, to nepotřebuji. Stačí pas, peníze a očkovací průkaz. Ahoj mami, ahoj Jonáši, ahoj myši, uplynou tři víkendy a jsem zase doma. Na půlku září není po ránu moc teplo, ale víc věcí si prostě brát nebudu. Naštěstí v bufetu U Jana je docela teplo, kulajda je více než sytá a zonka příjemně nevychlazená. Symbolicky si s Petrou ťuknem na včerejší vítězství ve filmovém kvízu. Pohoda, takové by mělo být každé ráno. Právě začíná další výlet za hranice všedních dní, letos do rovníkové Ugandy.

Den první – z Brna až do Dubaje

V Brně nabírám Ivoše aka Benyho (s jedním „n“), mého bratrance a spolucestovatele posledních let a jedeme Regiojet vlakem do Bratislavy, odkud ve dvě odlétáme do Dubaje. Dáváme řízek a pivko. Na hlavní stanici je vše při starém, od mé poslední návštěvy před několika lety se nic nezměnilo. To je vlastně dobře, protože tím pádem máme v Brně stále moc pěkné nádraží. Další pivko při čekání na autobus směr letiště. Zatímco bezdomovec vybírá automat na jízdenky a hledá drobné, tak u pivka koukáme na kopec nad nádražím, kde se staví nové luxusní vily. Dva světy, ti dole a potom ti nahoře. Za půl hodiny a 90 centů jsme na letisku. Zase si zavzpomínám, že už je to hodně dávno, kdy jsem tu byl naposledy. Dáváme další řízek a já plním svoji letošní řízkovou normu. Cpaní se řízky má kromě svého symbolického významu i praktický důvod, protože Flydubai údajně seškrtal jídlo na palubě, takže je nutné mít „nakřečkované“ pořádné zásoby. Nemáme kam spěchat, protože check-in jsem aktivně provedl ještě v noci. Není to asi běžný postup, protože vytištěný papír s letenkami se nezdá sekuriťákovi a posílá nás dolů k přepážce vytisknout nové palubní lístky. Ještě klasicky navonět do duty-free a honem do letadla. Čeká nás pět a půl hodiny letu a žádná velká zábava. Zábavní terminál je za peníze, pod námi samá oblačnost, malá místa na nohy a celkově nuda. Aspoň, že původní hladolet se nekoná, jelikož nečekaně dostáváme jídlo. Jsme jedni z mála, kteří mají jídlo, ale nebylo o co stát. Hrášek s bramborem a totálně bez chuti. Nakonec se o jedinou zábavu během letu postaral Beny, když se polil svého zánovního vasila mangovým džusem.
O půl desáté přistáváme v Dubaji na třetím terminálu, který slouží hlavně pro lowcost lety Flydubai. Zdlouhavá fronta na razítko a rychle na hotel (přes booking.com, kolem 1800 za pokoj včetně všech poplatků), který by měl kousek od letiště. Venkovní dusno nám oběma dává facku zleva i zprava, uff. I když by hotel měl odhadem 10 minut pěšky, tak kašlem na hrdinství a bereme taxi (cca 45 dinárů). Chceme si udělat ještě výlet k nejvyšší budově světa Burj Khalifa, takže není času nazbyt. Metro máme hnedka přes ulici, ale tak jednoduché to není, protože nemáme lístky a ani nevíme, jaký lístky si máme koupit. Borec v informacích mně moc nerozumí, nebo spíše já jemu moc nerozumím. Navíc vykládá něco o tom, že za chvíli pojede poslední metro, no ale jednou jsme tady, tak prostě jedeme. První zádrhel je hnedka na přestupu, kde nás nechce pustit turniket. Máme koupeny blbé lístky, takže jsme si opravdu nerozuměli. Kupujeme další lístky, možná i s nějakou přirážkou a pokračujeme k Dubai mall, kde by měla být „ta věž“. Není mall jako mall, takže představa, že vylezeme z metra a hnedka budeme u věže bere rychle za své. Nejdříve nás čeká možná i kilometr chodbami pořád dál a potom bloudění luxusním čtyřpatrovým obchoďákem. Žádný velký značení, tak se raději ptám, času moc nemáme a zabloudit se tady určitě dá dobře. Obří fontána (údajně největší fontána světě – překvapivě…) a hnedka vedle věž s velkým V. Myslel jsem, že bude vyšší, ale asi to klame, a navíc byla tma. Dáváme selfíčka, chvilka klidu fontány a zase nazpět. Je to vlastně úplně o ničem, prostě veliká věž, a to je všechno. Když už je člověk v Dubaji, tak je to fajn výlet, ale prostě jednou stačilo. Poslední metro jede kolem půl dvanácté a bylo by dobrý ho stihnout. Lístky kupujeme přímo na informacích, na přestupu už naštěstí vše v pohodě. Zítra nás čeká brzké vstávání, tak už se oba těšíme až zalehneme.

Den druhý – z Dubaje do Entebbe

Dospat nejde, už se těším do Ugandy! Sbalit, hotelová snídaně a rychle na letiště. Na to, že je půl osmé ráno, panuje už dost pekelný vedro. Nemáme do nijak daleko, jdeme pěšky a za 15 minut jsme na letišti. Kontrola, výstupní razítko a do duty-free trochu se před cestou navonět. Je to taková letištní tradice a obrana před cestovatelským potem, ale tady máme smůlu. Personálu nepočítaně, takže jakmile spatřili podobné pobudy jako jsem my dva, tak ve vteřině u nás s otázkou, cože si přejeme. No, ehm, asi nic. Holt, budeme v letadle na smraďochy. Na rozdíl od cesty do Dubaje je letadlo úplně plné, máme fajn místa u okna, tak nezbývá než přežít pět a půl hodiny a jsme v Africe. Zase máme jídlo, ale je snad ještě horší, jak to minulé. Beny na sebe tentokrát nic nevylil, takže krapet nuda. Situaci zachraňuje nás spolucestující, který se s námi dává do řeči. Z původně klasického zdvořilostního rozhovoru se vyvine příjemné povídání, které výrazně zkrátí cestu. Hassan je z Bangladéše a pracuje jako pilot helikoptéry pro Spojené národy v Kongu, což samo o sobě už zní dost cool. Kecáme o cestách, o Bangladéši (prý, že tam musíme jet!), ukazuje nám video přeletu přes vulkán Virunga. Vyměňuje si kontakt a už nás vítá typicky africká červená zem, přistáváme v Entebbe. Zní to, jako by přistávací dráha byla hliněná, což tak není, jen vedle čínská firma buduje další dráhu, proto ta červená. „Yellow fever certificate, please“, kontrola na očkování je hned po příletu, vlastně ještě předtím, než vůbec dostaneme vstupní razítko do pasu. Vše v pořádku, můžeme dál do fronty, kde stačí zaplatit 50 dolarů, zanechat otisky prstů a Welcome to Uganda.
Konečně! Letiště je opravdu malé, takže žádné bloudění a hnedka jsme na čerstvém vzduchu. Svěží vítr, vzduch tak pětadvacet a my si to štrádujeme vstříc taxíkářům do Entebbe. Nabídka je 30 000 ugandských šilinků (1 USD = 3600 šilinků), což jako správní joudové bez smlouvání bereme a už se vezeme. No vezeme, pomalu se šineme, protože obstarožní kára prostě nic jiného, jak dvojku nezařadí. Sice by na letiště mělo být někde matatu (sdílený taxi), ale hledej matatu, když ani nevíš, jak vypadá a zda sem skutečně něco jede. Cílová stanice je tzv. bus pak, což je ugandské obecné označení plácku, odkud jezdí dodávky matutu, taxíky a autobusy. Místní plácek nás ihned hází do správné africké reality, plno lidí, stánky, bordel, trhy se vším možným. Sympatické je, že nás nikdo neotravuje, sem tam někdo pozdraví, takže si chvíli jenom tak bloudíme a rozkoukáváme se. U jedné krásné černošky s copánky si dáváme čerstvé hranolky za muzungu cenu (5000 šilinků), vedle kupujeme vodu a bez dalšího otálení sedáme do matatu (2500 šilinků) směr Kampala. To už není ale žádný mastňácký taxík, kde se rozvalujeme jako králové, ale klasická africká doprava s maximálním využitím auta až po střechu. Třeba rychle zapomenout na klasické schéma v evropských autech, dva vepředu a maximálně tři vzadu a vžít se do trochu jiných počtů. Klidně čtyři vepředu a v pohodě pět vzadu. Zvykáme si na levostranný provoz, plno retardérů, časté zastávky pro výstup nebo nástup, vesničky u cesty a plno lidí všude okolo. Ani podle mapy v mobilu se nedá moc poznat, kde v Kampale vystoupit, tak prostě pojedeme tak dlouho, jak jen to půjde. Nikam na periférii náš určitě nepovezou a taky, že ne. Vystupujeme prakticky v centru vedle starého taxi parku. Podle mobilu zhruba zjišťuji, kde asi jsme a říkám si, jaké to bylo kdysi, když člověk dojel do cizího města a vůbec netušil, kde já a kam má jít. My víme, že bychom měli jít někam nahoru, kde budou nějaké hotely. Prodíráme se mumrajem lidí, motorek, aut a dodávek. Vše zleva a všeho strašně moc. Fajn je, že nás tu nikdo neotravuje a nikdo si náš nevšímá, takže si můžeme jít v klidu, kam se nám zlíbí. Taxi park je masakr, asi to má nějaký systém, takže každá dodávka nějak vyjede a všichni se v tom vyznají. My ne, ale naštěstí nám to je vcelku jedno. Důležitější je najít hotel, což se po chvilce daří – za honosným názvem City Square Hotel se skrývá naštěstí docela levný hotel (80 000 UGX za dvojlůžák se snídaní). Někde jsem četl, že se tu nesmlouvá, ale je to samozřejmě blbost, protože vždycky je dobrý to zkusit a zeptat se na slevu. Jen co se ubytováváme, tak začíná pravý africký lijavec. Jak rychle asi sklidí nebo zakryjí všechno to zboží, které je vystavené na ulici? Nepršelo dlouho, takže hnedka vyrážíme na průzkum.
Předběžným cílem je Kadáfího mešita a budova parlamentu. Památky tu nemají, tak jdeme aspoň nasát atmosféru africké metropole a užít si prvních pár afrických hodin. Moc dlouho nepršelo, ale bahno všude možně. Levostranný provoz je legrace, máme oba pocit (a u toho doufám, že nezůstane), že pořád někomu skáčeme přímo pod kola. V ruchu velkoměsta to není zrovna idylický výlet, fotit se zatím moc nedá a ani není co, tak prostě jdeme dál a dál. Mešita je strategicky umístěna na mírném pahorku. Jen co procházíme bránou, už slyšíme ono charakteristické „muzungu“ s doplněním „ticket“. Sem se evidentně zadarmo nepodíváme, škoda. Jsme navigováni do velkého stanu vedle vchodu, kde každý zaplatíme 15000 šilinků a abychom si nemysleli, že za naše peníze nic kromě potvrzení nedostaneme, tak je nám přidělen průvodce. Skoro bych se vsadil, že jsme jedni z mála turistů toho dne, nicméně děda se tváří, že jsme děsná otrava a už by se určitě nejraději viděl doma. Naštěstí situaci opět zachraňuje Beny, který vyrazil po evropsky v bermudech. To pana průvodce naprosto dostalo a prý je hnedka jasné, že jsme z České republiky, protože všichni Češi prý nosí bermudy. Mě by pro změnu zajímalo, kolik zná Čechů a kolik Čechů navštívilo Kaddáfího mešitu, ale budiž. Za legraci na Benyho účet to samosebou stojí.

[ngg_images source=“galleries“ container_ids=“1″ exclusions=“2,7,9,11,12,16″ display_type=“photocrati-nextgen_basic_slideshow“ gallery_width=“600″ gallery_height=“400″ cycle_effect=“fade“ cycle_interval=“10″ show_thumbnail_link=“1″ thumbnail_link_text=“[Ukázat náhledy]“ order_by=“sortorder“ order_direction=“ASC“ returns=“included“ maximum_entity_count=“500″]Ugandská angličtina je sice o něco srozumitelnější jak třeba ta indická, ale i tak nicmoc. Raději se při výkladu tvářím patřičně zahloubaně a pokyvuji hlavou, aby bylo jasné, že vše z historie Islámu v Ugandě jsem pochytil a není třeba doplňujících dotazů. Ve stručnosti asi takhle: pahorek, kde stojí mešita je takovým středobodem Kampaly, už Idi Amin také známý jako řezník z Kampaly (a to neměl s hovězími steaky moc společného) zde chtěl něco monumentálního postavit, ale úplně se mu to nedařilo, páč se více než stavitelství věnoval řezničině, takže musel přijít na pomoc pan plukovník až z daleké Libye a bratrsky vypomoct. Původní palác byl smeten do zapomnění a místo něj vybudována mešita pro (údajně až) 30 tisíc věřících (asi včetně venkovních prostor). Alláh Akbar. Už jsem viděl hezčí mešity, ale nikdy jsem nebyl na minaretu. Výstup po točitých schodem nám dal zabrat, ovšem ten výhled na celou Kampalu při západu slunce stál za tu námahu. Navíc pan průvodce se rozpovídal a postupně popisoval celou Kampalu. Jsme toho dne poslední návštěvníci, za chvíli bude tma, průvodce zamyká minaret a naše prohlídka končí. Loučíme se, při pohledu na Benyho bermudy opět propadne pan průvodce smíchy do kolen. Prý by se neměl jmenovat Ivo, ale Czech, když nosí ty bermudy. Prostě samá legrace. Máme oba docela hlad a žízeň, tak si jdeme sednou na čaj. Zde se pije hodně oslazený černý čaj s mlékem a přikusuje se placka čapátí. Skromné ale dobré. Beny kupuje vedle ve stáncích islámské suvenýry pro fanoušky islámu v Hlubokých Mašůvkách. Já se suvenýrů zdržím, raději beru vedu a jdeme nazpět na hotel. Kličkovaní po neosvětlených ulicí v afrických metropolích asi nebude můj oblíbený sport. Člověk si může vybrat, zda do někoho vrazí nebo motorka vrazí do něj, nebo že spadne do kanálu, nebo kamkoliv jinam. No je to legrace, hlavně ve středu města na trhu byl tak brutální mumraj a chaos, že jsme si přáli, ať co nejrychleji najdeme hotel a vypadneme z toho zmatku.
Na hotelu máme restauraci, tak objednáváme jídlo a pivko. Točené na výběr není, ale můžeme si vybrat z několika značek. Jelikož servírce vůbec nerozumím, tak kývám hnedka na první možnost. Na stole přistálo „Nile special“ (cena vychází na plus minus jeden dolar), silné a velmi dobré pivo. Kousek vedle sedá běloška, dle vzhledu tipujeme na turistku z Německa. Jaké překvapení, když za námi za chvilku přišla s „Ahoj, já jsem Marcela“. Marcela pracuje jako dobrovolník v Etiopii, kterou teda strašně kritizuje, že je to komunistický a policejní stát. Ani se mně to nechce věřit, jako turista jsem měl před lety v podstatě jen pozitivní zkušenost. Zítra taky jede na sever, ale až nad Murchison Falls a my až tam asi nakonec nepojedeme. Každopádně fajn rozhovor a úvod do jiné než turistické reality. Vlastně docela respekt, protože žít v Africe bude docela náročné. Zpět na hotelu Beny zjišťuje, že nemá SD kartu v mobilu, tak jde ještě ven nějakou sehnat. Ovšem vrací se docela brzo s poněkud překvapivou grimasou a hlavně prázdnou kapsou. Historka zní následovně: Šel jsem dolů do těch ulic, kde kudy jsme šli předtím na hotel. Najedou mně kdosi a čistě náhodou to byla krásná silně nalíčená černoška v minisukni, chytne za ruku a tahá do úzké boční uličky. To se mně samozřejmě nelíbí, nikdo a zvlášť pěkná černoška, mě nebude kamkoliv tahat nebo snad chytat za ruku. Bráním se a zapřu se druhou rukou o stěnu, protože s žádnou holkou do temné uličky nechceš, to dá přece rozum, a navíc jsme v Kampale a ne v Mašůvkách. Jsem silák, já se jen tak nedám, takže mě holka pustila a já mohl konečně do toho obchodu. V obchodě prázdné kapsy, udivený obličej, nasrání a cesta zpět do oné ulice, kde se k Benymu už překvapivě nikdo nehlásil. Uff, dopadlo to dobře (škoda pár tisíc), africká velkoměsta nejsou úplná legrace. Jdeme spát, zítra bude líp a hlavně vypadneme z Kampaly.