Štítek: Irak

25.10 2012 Duhok –> Amediya -> Erbil

Druhý den mého irácko-kurdského pobytu začíná přesně opačně jak ten první.  Venku je zataženo, šedo a vypadá to, že každou chvíli začne pršet. Nejvyšší čas hned ráno se sbalit a vypadnout směr Erbíl. Snídaňárnu vedle hotelu dneska vynechávám, beztak bude dost času na stanovišti taxíků „Erbil garaj“. Stanoviště sdílených taxíků, jediných dopravních prostředků, které jsou pro cizince použitelné, se mělo dle LP nacházet pod mostem, ale jak to tak bývá, tak je to jinak. Pod mostem jsou taxíky do Zakha nebo do Mosulu, přičemž taxíky do Erbílu jsou na příčné ulici hned vedle. Místo taxíků do Erbílu potkávám pod mostem konečně taky nějaké cizince, čeká tu Švýcar Roger a Shane z Austrálie. Roger je světák, mluvka a hned se chlubí, kde všude byl a jak dlouho cestuje. Shane vypadá jak lovec Pampaliny a jinak se chová až neustralsky normálně. Borci jedou do Amediya, což je městečko v horách a čekají na dalšího pasažéra, aby mohli vyjet. Váhám jenom chvilku a už sedím v taxíku směr horská vesnice. Jenom co vyjedeme z Duhoku, tak začíná pršet a čím jedeme výš, tím víc prší. Do již tak skvělého počasí se přidává ještě mlha a dotváří tak obrázek dnešního pošmourného iráckého dne. Vyjeli jsme do nadmořské výšky 1400 m.n.m., ovšem na nějaké výhledy nebo procházku po okolí můžeme hnedka zapomenout. Jsme v Amedi a pořád leje a leje. Nejdřív jdeme na snídani do první jídelny a dáváme si, světe div se, opět kebab s nudlovou polívkou. Nikdo tu neumí anglicky, naštěstí naproti v nemocnici pracuje Syřan, který umí anglicky, takže se s ním můžu domluvit na uložení báglu v nemocnici a můžeme do deště vyrazit na obhlídku. Moje výbava na tenhle výlet je vskutku jedinečná: děravé boty, okamžitě promokavé kalhoty a lehká mikina. Nejdříve se jdeme podívat k Banidan gate, bohužel výhled odpovídá okolní mlze. Městečko nebo spíše vesnice je vskutku malé, takže zabloudit nejde. A když náhodou nemůžeme něco najít, tak zastavíme auto a hodní lidé nás na místo dovezou. Tímto stylem navštěvujeme mešitu, trh, hřbitov a můžeme jet pryč. Jsem rozhodně pro, protože jsem úplně durch a v botách mi podezřele čvachtá. Kolem jedné odpoledne a po další sérii Rogerových super historek, jsme konečně zpět v Duhoku. Zde už jde všechno ráz na ráz. Loučíme se, sotva mám čas do sebe hodit jeden falafel a už se Shanem sedíme v taxíku do Erbílu. Je možné jet dvěma trasami, vrchem bezpečněji přes Bardabash a nebo spodem, kdy se jede přes předměstí neklidného Mosulu, a to je evidentně ta druhá, více riskantnější varianta. Myslím, že bych klidně jel i přes Mosul, ale Shane o tom nechce ani slyšet, takže jedeme horem.

[shashin type=“photo“ id=“1074,1077,1081″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]

Po cestě je několik check-inů, kde musím oba ukazovat pas, ale jinak se o nás nikdo moc nezajímá. Kupodivu mnohem větší zájem budí dvojice válečných uprchlíků ze Sýrie, která jede s námi. V Erbílu stavíme u garáží, což by nemělo být do centra zase tak daleko a můžeme tím pádem pěšky. Po pár stech metrech zjišťujeme, že zase tak blízko to není a bereme na další pár set metrů k bazaru taxi. Všichni nás varovali, že hledání ubytka v Erbílu bude extrémně složité, ale není to ani zdaleka tak hrozný. Pravda pár hotelů je plných a jiné jsou docela drahé, ale jinak se dá něco najít. Shaneovi se ovšem do úplné blešárny nechce, takže to chvíli trvá, až bereme hotel hned na začátku bazaru za 40 000 IQD za pokoj. Za ty peníze je to docela komfortní a i koupelna je slušná. Jeden falafel za na oběd není moc výživa, takže jdeme na jídlo a pokud možno někam, kde je i něco vegetariánskýho a kde bude něco jiného, než obligátní kebap. U jedné prádelny chvíli kecáme s dalšíma cestovatelama (klasický Australan, který i v Iráku má flip-flopy a bermudy…wtf!?), já dávám nějaké maso s rýží, Shane salát a jdeme se mrknout dál do nočního Erbílu. Co s načatým večerem v severním Iráku? Jdeme se podívat do Minaret parku, kde by měly být…ano, je to překvápko…minarety. A kromě minaretů je zde i lanovka a plno dalších věcí.  Park je veliký, nikde ani noha a vchod daleko, takže lezeme akčně přes plot. Kupodivu na nás nikdo nepustil psy, takže máme klid na obhlídku. Prostě další park oddechu, zde netradičně s lanovkou. Přes ulici je další park, kde kromě prodejce granátových jablek s cukrem opět není ani noha (patrně je místním zima nebo dneska není ten správný zevlovací den). Za dolar dostanu misku s granátovými zrníčky a cukřenku na posypání. Jako dobrota to je. Uvnitř parku mají něco jako návštěvnické centrum, kde mají asi jediné „pohledy“ v celém Iráku. Když používám uvozovky u pohledů, tak je to opravdu na místě, protože kdybych ty pohledy tiskl doma na tiskárně, tak patrně vypadají líp. Ptáme se na známky, ale bez šance. No co se dá dělat, tak aspoň kupujeme pár pohledů a jdeme dál. Je tu dokonce i poštovní schránka, což nám bystřejším napovídá, že by přece jenom mělo nějak jít poslat pohled. Otázka je, zda schránka není jenom nějaká historická relikvie nyní sloužící na odpadky a za druhé, kde seženeme nějaké pohledy? Trochu mě bolí nohy a už bych to nasměroval k hotelu, když v tom začalo pršet. Zvažujeme, zda si nevzít taxi, ale stejně jak rychle déšť přišel, tak i odešel a my klopítáme směrem citadela. Jdeme kolem pekárny, tak se jdeme mrknout dovnitř a kromě zajímavých fotek jsme odměněni kupou čerstvých chlebíků. A to je tak všechno pro dnešek v Erbílu…

Útrata: 2 x 8000 IQD taxi do Amediya, 15 000 IQD taxi do Erbil, 1000 falafel, 2000 snídaně, 1000 džus, 4000 večeře, 20 000 ubytko, 1500 taxi, 750 čaj plus voda, 1000 granátové jablko s cukrem

26. 10. 2012 – Erbíl

Dneska je pátek a v pátek se v muslimském světě nepracuje a slaví, modlí a vůbec nic se nedělá. To pro výletníky neplatí, páč dneska máme na plánu se podívat po Erbílu a pozjišťovat, co dál, kam zítra a vůbec, jak dál v Iráku. Situace po ránu v momentě, kdy jsme vyšli před hotel, by se dala charakterizovat jako naprosté mrtvo. Všude zavřeno, nikde nic a nikdo nikde. To sice přináší ticho a klid, ovšem také nutnost se pořádně rozhlédnout a snažit se najít vůbec nějaký stánek se snídaní. Instinktivně jdeme na hlavní náměstí před citadelu, kde se naštěstí jeden stánek s falafelem a zachraňuje nás tak před dlouhým hladověním. Zajímavé, že falafel pořád stojí stejně, i když dneska má v podstatě exkluzivitu a mohl by určitě zdražit a stejně by měl plno kšeftů. Je to pořád dokola, prostě pojetí konkurence je na východě trochu jiné. Na rozdíl od včerejška je dneska krásně modro a slunečno, což dělá v ranním světle citadelu naprosto ideálním fotografickým objektem. A když se k tomu přidají ještě místní Kurdové v tradičních hábitech, tak je to skoro dokonalé.  Erbílské citadele vévodí mohutná a fotogenická socha Saladina (http://en.wikipedia.org/wiki/Saladin) a je odtud i docela pěkný výhled na bazar a přilehlé náměstí. Samotná citadela je v současnosti v rekonstrukci a jak to tak vypadá, tak z poměrně živé a zajímavé citadely, což byl stav v minulosti, se stane sice rekonstruovaná, nicméně o to více sterilní muzeum pod širým nebem bez jakéhokoliv života.

[shashin type=“photo“ id=“1083,1072,1080″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ position=“center“]

Budou tu turistické obchody se suvenýry a o vše se bude svým bedlivým okem starat UNESCO.  Přístupná je v současnosti pouze hlavní ulice, všude jinde je vstup zakázán. Ale není zákaz jako zákaz, zvlášť když ho nikdo nekontroluje, takže se jdeme prostě podívat dál. Aktivní místňáci na nás sice něco pokřikují, ale není lepší reakce než ignorace. I nyní během rekonstrukce, kdy většina polozbořených chatrčí je buď zbořena, nebo provizorně podepřena a opravena, je vidět, že místo kde donedávna žila místní chudina, nebylo v dobrém stavu a něco se s tím udělat muselo. Zda se museli všichni nutně vystěhovat, to si netroufám tvrdit. Mají tu velkou kurdskou vlajku, malou a zavřenou mešitu a potom plánek, jak to zde bude za pár let vypadat. Procházíme skrz a máme hnedle výhled na druhou stranu milionového Erbílu.

Read More

22.10 2012 Marmaris –> Antalye

Pivka plní svoji funkci dobře. Z cesty si pamatuji pouze výjezd z Marmaris, pak déšť a potom následoval spánek až do šesté ranní, kdy jsme dojeli na otogar v Antalyi. Je ještě docela šero, ve většině autobusových společnosti nikdo není, tak si dávám posilňující čaj, abych byl dostatečně připraven na obíhání autobusových společností a shánění lístku. První společnost hlásí plno, ale hned vedle mi chlapík tvrdí, že „bugün“ má místo do Silopi, aby vzápětí zahlásil problém, odběhl kamsi dozadu a přišel s tím, že je za 110 TL jet do Mardinu. Nemá cenu spekulovat, po pár vteřinách souhlasím, protože je jasné, že moc možností nebude a může to být vše leda horší a dražší. Vše je tedy až překvapivě easy, platím hotově, dostávám lístek a můžu si dát čaj na oslavu úspěšné koupě. Tak a co teď? Jdu se net zjistit, co se dá v Antalyi podnikat a kam se podívat. Moc toho není, ale nějak zde čas strávím, to nebude problém. Balím si malý batůžek, větší dávám do úschovny (3,75 TL) a vyrážím na tramvaj do centra. Po pánovi v pokladně sice žádám jeden lístek, ale asi zná případy mně podobné, tak mi šikovně prodává ihned i zpáteční.

Huráá, jsem ve městě. Žádné otravné čekání v kolonách a hned jsem v centru. Co teď? Mám hlad, což řeší buchta, simit a voda z kšeftu. Na čaj bude čas později. Zatím město působí docela příjemně, je zde málo lidí, moře nadohled. Začínám u clock tower, pokračuji kolem Yivli minaret mosque s výhledem na moře a kolem nezbytné sochy Atatürka jdu pomaličku dolů k marině. Následně bych rád do staré čtvrti Kaleici a parku Karaalioğlu. Když na mě začal první prodejce německy, říkal jsem si, že to bude náhoda, ale když stejně začali i další a podíval jsem se okolo, tak bylo hned jasno – zatímco Marmaris bylo britské, tak Antalye je německá. Ještě štěstí, že jsem se neocitl někde v ruském letovisku…Procházka starou čtvrtí Kaleici a parkem vedle je docela fajn, nemám kam spěchat, tak poposedávám, polehávám a vůbec si užívám příjemného letního počasí. Zajímavé, že i když je zde plno prodejců a nadháněčů, tak na mě všichni kašlou, asi je jim hned na první pohled jasné, že já nebudu ta pravá cílovka. Zpátky v centru dávám döner s papričkami za 3,5 TL (po vzoru týpka vedle si dávám maličké papričky do döneru, ale zvládám pouze jednu a brečím. Pán vedle je přikusuje jenom tak a tváří se, že pohoda) a jako zákusek baklavu s čajem.

 Ze zajímavostí mně zbývá už jenom Hadriánova brána, a jelikož začíná zlehka pršet, všude je milion lidí a sedá na mě festovní únava, tak už jenom chodím a koukám do výloh. Fascinující je počet kšeftů s oblečením, jenom na hlavní třídě jich je několik desítek a vše jednoznačně levnější jak u nás. Nicméně na nákupy oblečení se nechystám, pro teď mi bude stačit zajít pro nějaké jídlo do marketu. Moc jsem toho nekoupil a mezitím ještě začalo pršet. Nemám se kde schovat, tak hledám hospodu, protože „Když prší, tak na jedno“. Bar nedaleko vypadá jako správná turecká špeluňka, tak proč to nezkusit. Objednávám si Efes (mají jen lahváče) a dostávám kromě piva ještě směs oříšků a nakrájenou okurku. Nu proč ne? Píšu deník a říkám si, jak dobře jsem to vymyslel.  Kdybych věděl, že to pivo bude stát 8 TL, tak bych možná zůstal na dešti. Drahý pivko mě trochu rozladilo, maličko mám podezření, že mě odrbali, ale co už, chybami se člověk učí. Přestalo pršet, tak můžu konečně nasednout na tramvaj a jet nazpět na autobusák. Času plno, ale mám docela dost, tak už jenom posedávám u kanceláře, kde jsem koupil lístek a čekám, co se bude dít. A zatím se nic neděje. Můj bus na tabuli odjezdů není, a když se ptám z jakého důvodu, tak mě „po turecku“ uklidňují, že si mám sednout, vše ok a o nic se nestarat. Tuším nějakou kulišárnu, ale nic s tím nenadělám. Kolem jedné hlavní autobusový šéfik z ničeho nic zavelí, je strašně naspěch a táhne nás kamsi dozadu, přesně na opačnou stranu, než odkud odjíždí autobusy. A hned je jasný, že tohle nebude klasický bus. Protože on je to minibus! Čeká nás pěkných 20 hodin v tomhle „pohodlí“. Protestovat nemá cenu, buď jedeš, nebo ne, tvůj problém a jiná možnost není. Borec nám ještě bere lístky, asi abychom si případně nestěžovali, a můžeme vyrazit. Nabíráme ještě několik kurdských maminek s malými dětmi, až je bus úplně zaplněn a kdy děcka spí na zemi a deštivou Antalyii si razíme cestu vstříc východnímu Turecku. Kromě plačících dětí je další vtipnou věcí, že na celou cestu máme pouze jednoho řidiče. Nezbývá než usnout a doufat, že to samé nebude činit po následujících 1200 km náš řidič.

Útrata: 110 TL – Antalya x Mardin, 2x1TL – WC, 3,75 TL úschovna, 8,6 TL nákup, 8 TL – pivo, 3,75 – döner plus ayran, 3 TL – baklava a čaj, 1 TL – čaj, 3 TL – kafe – Tchibo, 0,5 – poznámkový blok

23. 10. 2012 Mardin –> Cizre -> Duhok

Jak cesta začala, tak i pokračuje, což je dobrá zpráva, protože tím pádem řidič neusnul a my se kolem sedmé ráno nacházíme nějakých 200 km od města Şanlıurfa. Krajina se během noci výrazně proměnila, ubylo aut a vše je tak nějak jiné, východní. Poslední jídlo jsem měl v noci v autobusové jídelně a teď už přecházím na sušenkovo-čajovou dietu. Ptám se našeho řidiče, kdy budeme v Mardinu, na co mi odpovídá, že tak v deset.

Read More