Den osmý, z Kačkaru k íránským hranicím
Dneska bude zase dlouhý den. Již v šest ráno choulím na předním sedadle minibusu dolů do Yusufele a užvaněná Američanka je tady taky. Tiché rozjímání končí, bude se konverzovat až do Bahlaru, kde naštěstí vystupuje. Tady by to bylo taky hodně dobrý, ale bohužel zase tolik času nemám a třeba se zase posunout o kousek dál. V Yusufele jsme po osmé, bus do Erzurumu jede až hodinu, mám plno času na dobrou snídani v lokantě. Na tradičním menu je hrachovka a čaj. Ne každý ale preferuje takto lehkou snídani. Někteří dávají kebab a je tady i obtloustlý Turek, který obírá něco jako ovar. Dobrou chuť.
Za další dvě hodiny vystupuji z poloprázdného minibusu na otogaru v Erzurumu. Bohužel nikoliv ve městě ale někde daleko na periferii, návštěva města bude jindy. Ptám se na bus do Dogubayazitu, odpověď mě ale úplně nepotěšila. Přímý bus až zadlouho, lze ale jet do nejdříve do Agri, které je na půl cesty a potom cestu dorazit dalším busem. Před dlouhou čekačkou dávám přednost velkému autobusu do Agri, který jede asi ve dvě odpoledne.
Další dvě hodiny a jsme na autobusáku v Agri. A opět po výstupu následuje kolečko dotazů, jak se dostanu dál do cíle. „Musíš na otogar ve městě, odtud nic do Dogubayazitu nejede“, odpovídá pán za přepážkou a mně nezbývá nic jiného, než zkusit sehnat odvoz do města. Budu-li mít štěstí, pojede městský bus, nebude-li štěstí, budu muset taxíkem. Štěstí mám, protože jenom co vylezu před autobusák, čeká na mě autobus. Lístek nemám a nemám ani možnost si ho koupit, protože místo lístků se zde používají předplacené karty. Naštěstí pan řidič je hodný a bere mě zadarmo. S dopomocí ostatních cestujících vystupuji ve městě a jdu hledat druhý otogar. Agri bude asi dost díra, tady se nemá smysl zdržovat déle, než je nutné. Na bus dvorku je hodně mrtvo, naštěstí ale do Dogubayazitu jede minibus za chvilku. Kupuji limču, sladkost na svačinu a čekám. Je docela vedro a už mě to dneska nebaví. Poslední hodina v buse a jsem v cíli. Vystupuji v centru města a jdu hledat hotel. Na hlavní třídě by dle mapy mělo být několik možností, zkouším náhodně hotel Aslan v boční ulici. Cena je opět kolem 80 lir.
Jdu se podívat do města, protože mám docela dost po celodenním cestování hlad. Mezitím volá Sinan a ptá se, jak se mám. Na jídlo mi doporučuje místní specialitu Abdigor, která se prodává v jednom podniku s tradiční kuchyní na hlavní třídě. Rád se nechám nalákat na něco nového, takže proč ne. Abdigor je jedna obří koule (kofte) s rýží. Nebylo to špatné, ale myslím, že turecká kuchyně umí lepší speciality. V restauraci je ještě jeden cyklocestovatel, který se chystá na výstup na Ararat a diví se, že já na horu nelezu.
Podvečerní Dogubazayit má zajímavou atmosféru. Na ulici jsou prakticky jenom muži, kteří posedávají na ulici u čaje klábosí. Čajovny jsou vybaveny velkými kamny na dřevo, které vystrčí na ulici. Okolo jsou rozmístěny malé stoličky a může se otevřít. Ještě, než si zajdu na čaj, mám před sebou jeden úkol, a to nechat se ostříhat. Na turecké lazebníky mám ještě ze svých erasmus studií ty nejlepší vzpomínky, tak se docela těším. Nakonec to bylo docela normální stříhání bez opalování chlupů na uších zapalovačem, nicméně i tak to bylo nejlepší ostříhání za posledních x let. Žádný tří minutové ostříhání jako u nás, ale poctivá lazebnická práce. Poslední kurdská móda to sice není, ale jsem spokojen.
A pak už jenom oslavit nový sestřih čajíkem a dobrou.
Den devátý, Isak Pasha
V pokoji trochu smrdí cigaretový kouř, ale jinak krásný spaní. Dneska mám v plánu výlet za město k paláci Isak Pasha, kam jsem se chtěl podívat už kdysi dávno, když jsem Dogubayazitem projížděl na cestě do Íránu. A potom se možná potkám se Sinanovým bratrancem a odpoledně vyrazím dál směrem Nemrut Dagi. Mám stále v hlavě více možností včetně zastávky u jezera Van a výšlapu na druhý Nemrut, kde je na vrcholu krásná kaldera s jezerem.
Teď mám ale hlad, takže honem na snídani. Na první dobrou sedám do pekařství, kde si objednávám börek na váhu a čajík. Cestou na zastávku minibusu (u radnice) ještě kupuji vodu a koláče, nakonec ani dlouho nečekám a vyrážíme za město k paláci. Řidič se mně ptá, odkud jsem a když to zjistí, hnedka na mobilu pouští český eurosong. Nadšení pro českou hudbu mu ale dlouho nevydrží, hudba je to tak hrozná, že za chvilku ladí zpět kurdský popík. Palác ještě není otevřen, jdu nejdřív pofotit palác z horní terasy od občerstvení a potom kouknout na mešitu na druhé straně. Na mnoha pohledech je právě z tohoto místa vidět také zasněžený vrcholek Araratu, bohužel je to ale fake, protože Ararat je schován za kopcem. Samotný palác je tak na hodinku, ne že by nebyl zajímavý, ale mnoho přestaveb, vylepšení a rekonstrukcí je prostě znát. Navíc už přijíždějí ruští turisté, původní pohoda je tatam a já vlastně stejně spěchám nazpět, protože v poledne mám sraz se Sinanovým bratrancem, a ještě nemám ani lístek na bus, který jede po jedné odpolední.
Je vedro a zároveň hodně fouká, jsem rád, že nemusím dlouho čekat a jedu busíkem nazpět do města. Ještě než se půjdu odhlásit z hotelu, bude třeba něco sníst. Volím klasiku v podobě durumu s ayranem. Pan majitel umí pěkně anglicky, chvilku si vykládáme. Dopíjím čaj, loučím se a jdu naproti pro batoh, protože za chvilku mě čeká Sinanůn bratranec u radnice. Jsem zvědav, zda ho poznám a taky jak budeme komunikovat, protože neumí ani slovo anglicky.
Nakonec to byla sranda, něco jsme zvládli pomocí překladače a něco s dopomocí Sinana na telefonu. Důležité je, že již mám lístek do Diyarbakiru a sedám do taxíku na otogar.
Cesta do Diyarbakiru je dlouhá a nudná. Spánek, čtení a koukání z okna. Čas od času je pauza na otogaru nebo na odpočívadle na jídlo. Jediným vzruchem jsou zdravotní problémy jednoho ze spolucestujících, kdy se dokonce volá záchranka, na kterou čekáme u dálnice. Chlapíkovi se nakonec udělalo dobře, podepisuje papír a pokračuje s námi dál. Doufal jsem, že tento bus dojede do Diyarbakiru nějak rozumně, ale bohužel četné zastávky a čekačky nakonec vedly k tomu, že na otogaru jsme až v 23 hodin večer. Po krásných 10 hodinách v buse vystupuji do rozpálené noci. Autobusák je jako obvykle daleko od centra, o nějakém autobusu do města si mohu nechat jenom zdát, tudíž nezbývá nic jiného než další taxík.
O půlnoci ulehám v hotelu Aslan. Je stále mega vedro, zítra se tady asi naprosto usmažím…
HTML galerie 1