Štítek: Istanbul

Turecko 2021 – Kars a staroarménské město Ani

On 1.12.2021

In Turecko 2021

Den čtvrtý, z Istanbulu do Karsu

Poslední noc v Istanbulu. Ráno v šest sedáme do auta a jedeme na nedaleký Esenler otogar, odkud vyjíždí autobus Havas na nové istanbulské letiště. Sinan je skvělej. Cestou ještě rychle zastavuje v pekařství a kupuje mi koláče na snídani. Loučíme se. Sinan jde dospat a já vyrážím na východ Turecka za dobrodružstvím. Cesta na istanbulské letiště je ráno naštěstí docela rychlá. Letiště je nový a hodně velký. Erdogan se má čím chlubit. Jdu na check-in, protože stále převážím slivovici pro Berka. Nečekaně je tady docela fronta, ale nakonec odbavení naprosto v pohodě. Ukážu HES kód a posílám batoh do útrob letiště. Výhoda slabé turecké liry je, že i šetřil mého typu si může na letišti dát čaj se simitem a nijak ho to nezruinuje.

Za dvě hodiny jsme v Karsu. Zbrusu nové obří istanbulské letiště střídá jedno jediné letadlo na letištní ploše a ošuntělá postarší budova místního letiště. Jsme skoro ve dvou tisících metrech, je tu příjemně teplo a lehce pofukuje vítr. Letištním autobusem jedu až na místní otogar, protože když nevíš, kde vystoupit, je vždy nejlepší dojet až na autobusák. Vybral jsem si Hotel Temel nedaleko otogaru za sympatických 80 lir i se snídaní. Mám menší pokojík s výhledem na rušnou ulici. Chlapík na recepci se ptá, zda mám v plánu jet do Ani. Odpovídám, že bych chtěl jet zítra autobusem. Taxík za 200 lir odmítám a zároveň doufám, že místní bus do Ani skutečně zítra pojede, protože dopátrat se nějakých přesných informací je (tady na místě i na internetu) skoro nemožné.

Ještě, než dneska odpoledne vyrazím na výlet, bude to chtít něco do žaludku. Na hlavní ulici na dohled od hotelu sedám do lokanty na výbornou polívku, salát a samozřejmě čaj. Mám půl dne na nějaký výlet, takže co se podívat k ďábelskému hradu Seytan Kalesi? Nemám tušení, jak se tam dostanu, ale třeba pojede nějaký autobus nebo zkusím stopovat. Nechce se mně tomu ani věřit, ale jen co dojdu na otogar, tak hnedka jede bus do Cildiru, který je kousek od cíle mého výletu. Vzhledem k tomu, že to byl dost možná jediný bus toho dne, je to docela neuvěřitelný.

Cesta trvá o dost dýl než jsem čekal, protože objíždíme celé cildirské jezero. Na místě v Cildiru se moc nezdržuji, mám menší zpoždění, hrad není zrovna za rohem a taky se musím ještě nějak dostat nazpět. Vyrážím podle mapy do vesničky Yildirimtepe, kde je pár baráků, nějaký kravky a taky dva psi, kterým se zrovna moc (vůbec) nelíbím. Naštěstí jejich štěkot probudil majitele, který je uklidňuje a zároveň mi ukazuje zkratku k hradu. Od jisté doby (zdravím Vídeň) jsem u psů dost opatrný. Ochladilo se a začíná foukat nepříjemný vítr. Raději přidám do kroku. Cesta po vydlážděné cestě rychle ubíhá a po chvíli vidím v dáli hrad tyčící se na skále. Vypadá fakt impozantně. Využívám záblesků posledního sluníčka a rychle fotím. Z dálky to vypadalo, že nepůjde jít až na hrad, ale nakonec se dalo vyšplhat bez problémů prakticky kamkoliv. Zlověstné mraky a silný vítr dodávají hradu a okolí neskutečnou atmosféru. Ještě chvíli fotím, ale pak již rychlý ústup nazpět do vesnice a k hlavní silnici, protože to vypadá na pořádný slejvák.

Nikdonechce zastavit, za chvíli začne pršet a není se vůbec kam schovat. Naděje upínám ke skupince, kterou jsem potkal na hradě, protože ta mně prostě musí zastavit. Prosby byly vyslyšeny, uff. Jenom co jsem nasedl do auta a proběhla úvodní a zároveň závěrečná turecká konverzace ve stylu „ahoj, odkud jsi a jak se jmenuješ“, tak se mega moc rozpršelo. Zase jsem měl štěstí. Rodina mě bere do nedalekého Ardahanu, odkud by snad mohl jet nějaký minibus do Karsu. Předpoklad by to byl správný někdy ráno a nikoliv pozdě odpoledne, kdy je otogar vylidněný a místní jasně naznačují, že dneska už do Karsu nic nejede. Můžeš jet za 250 lir taxíkem cizinče, odpovídají lidé na můj dotaz. Hmm, to se mně zrovna nechce. Jdu na doner a ayran, přece jenom s plným žaludkem se lépe přemýšlí. Mohl bych zkusit stopovat, nebo si najít hotel a jet ráno.

Plán je následující: nejdříve zkusím stopnout auto a když se nebude dařit, nezbude nic jiného než se praštit přes kapsu a jet taxíkem. Vzhledem k pozdní hodně jsem dal stopování asi půl hodiny a bohužel bez úspěchu. Problém byl určitě v tom, že jsem stopoval ještě ve městě. No a taky jsem podcenil covid efekt, ale to jsem se dozvěděl až mnohem později. Nezbylo tím pádem nic jiného než zaplatit 250 lir asi za 100 km a jet si jako král taxíkem nazpět do Karsu. Pan taxikář byl tak nadšen ritem, že mi koupil sušenky a daroval žvejku.

Rozpršelo se i v Karsu, tudíž místo hledání nejlepší hospody na večeři, jdu hnedka vedle hospody na kebab. K jídlu salátek, chlebík a čajíky. Blaho, blaho. Jenom toho masa je docela hodně.

Den pátý, z Karsu do Ani a nazpět

Dobré ráno v Karsu! Sluníčko svítí, dneska bude krásný den. O půl osmé vyrážím na snídani do jídelny na tureckou snídani. Žádná kontinentální nuda ale vše co k turecké snídani patří. Několik druhů sýra, vajíčko, olivy, rajče, paprika, čaj a chlebík. Na závěr ještě halva a můžu prasknout. Ještě není ani devět, když stepuji na rohu ulic Faik Aksoy a Gazi Ahmet Muhtar a vyhlížím jakýkoliv autobus, který by mohl jet do města Ani. Je devět a stále nic, i když klučina z čajovny tvrdí, že bus odtud určitě pojede. V duchu jsem již někde na stopu, když přichází další dva turisti s tím, že bus pojede určitě o půl desáté. A skutečně o půl minibus dorazil, ale ještě se nejelo, protože řidič si šel dát odpočinek dovnitř do čajovny a teprve, když se přiblížila desátá, nám dal pokyn, že je čas vyrazit. Jeli jsme nakonec jenom čtyři, kromě mě a dvou chlapíků tuším z Holandska ještě jeden Japonec. Jízdné 20 lir tam i zpět. Ruiny města Ani se nacházejí na hranici s Arménie u vesnice Ocakli. Nyní je na hranicích klid, ale není to tak dávno, co zde bylo hodně rušno a oblast hlídali vojáci.

Vstupné do areálu je 22 lir, pokud bych si koupil Muzeum card za 60 lir, tak bych měl vstup zadarmo. Z některých starších cestopisů jsem nabyl dojmu, že u vstupu bude max budka na vstupné, ale jinak půjde o volnou planinu se zbytky města. Takže mě překvapilo, že zastavujeme u relativně nového návštěvnického centra, kde se prodávají lístky a je zde i kavárna a prodejna suvenýrů. Někde jsem se dočetl, že na Ani Turci dlouho kašlali a teprve v poslední době začali o ruiny více dbát. Zase v tom bude politika jako ostatně ve všem, co se týká Arménie nebo Kurdů. Areálu dominuje vstupní brána spolu s mohutnými hradbami, jakmile projdeme branou, otevírá se před námi planina s několika stavbami. Jelikož odjezd zpět do Karsu je ve dvě odpoledne, máme cca tři hodiny na průzkum areálu. Hnedka řeknu, že je to málo. Na druhou stranu v pekelném vedru bych asi o moc více nedal, ke konci už začala docházet voda a já se začal cítit poněkud přehřátě. S trochou představivosti si lze udělat obrázek, jak velké město kdysi dávno Ani bylo. Dodnes ohromí svojí rozlohou, hradbami a kostely. Ani má fantastickou atmosféru, v podstatě stačí chodit jen tak po areálu a užívat si město a výhledy nejen po tureckém okolí ale i do Arménie, která je hnedka za řekou Arpacay. Více info o Ani a kostelících např zde https://www.mundo.cz/turecko/ani. Před druhou se vracím k autobusu, chvilku vykládám s Japoncem a únavou v autobuse ihned usínám. Docela bych s Japoncem více pokecal, ale nějak se mu nechce družit. Nevadí, jdu na něco sníst. Mám chuť na lahmacun a ayran. Maximálně dobré a levné jídlo. Sprcha, odpočinek na hotelu, a ještě vyrážím kouknout na pevnost nad městem. Pevnost vypadá z města docela impozantně, ale jinak je to docela nuda. Slušný výhled, toť vše. Chvilku zevlím okolo, dávám nějaké čajíky v nedalaké tradiční čajovně. Sedí se venku na malých stoličkách, někdo jenom tak kouká, většina hraje tavlu nebo hru OK. Čajovníci mají na ulici kamna na dřevo s velkým komínem. Vydržel bych tu pozorovat lidi celé hodiny.

Dochází mně hotovost, bude třeba vybrat z bankomatu, protože směnárny mimo banky zde nevidím. Svoje štěstí jsem zkoušel již ráno, ale každá banka hlásila nějaký extra poplatek, což se mně nelíbilo. U Revolut mají být výběry zdarma, ale asi to tak úplně pravda nebude. Zkouším teďka odpo ještě další banky, a to jsem neměl dělat, protože moje karta se bankomatu zalíbila natolik, že odmítá kartu vydat. Jsem tedy bez karty a bez peněz, no paráda. Naštěstí bankomat je přímo v pobočce banky, tak to zítra nějak vyřeším (a mezitím kartu raději zablokuji). Na zlepšení nálady si dávám mega dobrou sladkost jménem kunefe. Automaticky k tomu dostávám zmrzlinu a čaj. Nebíčko v papulke, jak by řekli na Slovensku. Aby nebylo dobrot málo, kupuji o kus dál burek s ayranem. Jídlo si beru s sebou na pokoj, dneska toho mám dost, je čas odpočinku.

Turecko 2021 – Istanbul

By Hondza

On 24.11.2021

In Turecko 2021

Den druhý, Istanbul

Co budeme dneska v Istanbulu dělat? Sinan má dneska částečně volno, nicméně odpo musí být v bratrově kanceláři a já tak dostanu volno na nějaký vlastní istanbulský špacír. Sinanova manželka je s dětmi někde u moře, takže ani tento výlet se s ní nepotkám. Vlastně nevím, zda je vůbec setkání s nesezdaným cizincem vůbec možný? Některé tradice jsou zde poměrně přísné a stále se dodržují. Každopádně ráno vyrážíme do kanceláře Sinanova bratra, kde si v kuchyňce připravíme snídani. Sinan mezitím vyřídil plno telefonátů a zdvořilostních setkání s lidmi z okolí (dědula odnaproti přišel pokecat, Sinan připravil čaj, chvíli něco vykládali a dědula šel zase o dům dál. Když potom Sinan musí někam odběhnout, dědule nebo kdokoliv jinej z ulice pohlídá obchod). Dříve než vyrazím do města, jdeme společně se Sinanem koupit sim kartu, protože s daty bude život v Turecku veselejší. Pro cizince je k dispozici pouze turistická karta, jenž je samozřejmě výrazně dražší jak srovnatelná nabídka pro místní. Bezmála 500 Kč za simku s 20 GB dat je docela dost. Ale jiné možnosti bohužel není. Sinan zůstává v kanclu a já se v polední výhni vydávám na výlet po Istanbulu.

Jsme kousek od Fatih Camii, jedné z velmi atmosférických mešit, takže i když jsem zde už několikrát byl, tak ani dneska neodolám a jdu se toulat kolem mešity a pozorovat lidi. Je docela vedro, pokračuji využívajíc každý dostupný stín k Zeyrek Camii. Mám trochu dojem, že už jsem zde také byl. Bývalý kostel, nyní mešita zapsaná v UNESCO a po Hagia Sophia druhá nejvýznamnější náboženská stavba byzantské říše v Istanbulu. Vedle je kavárna s pěknou vyhlídkou na Zlatý roh, já ale pokračuji dál kolem akvaduktu k Aksaray a potom podél tramvajové linky vedoucí k Hagia Sophia. Je tady docela hodně lidí, bude lepší odbočit někam do bočních uliček. Mířím k Serefiye Sarnici, což by měl vodojem podobný jako Yerebatan, nebo tomu na Žlutém kopci v Brně. Moji zvědavost tlumí zbytečně přepálené vstupné (100 lir), takže si nechávám zajít chuť a pokračuji přes Hippodrom k mešitě Sultanahmet, která je bohužel celá zakrytá lešením. Jestliže jsem si mohl vybrat asi nejhorší čas k návštěvě (nyní již) mešity Hagia Sophia, tak to bylo právě dnešní odpoledne. Davy lidí všude okolo, davy lidí uvnitř. A ještě k tomu za chvilku začínal čas modliteb, takže nás z mešity zase vyhnali. Nezbývá než se do Hagia Sophia podívat ještě někdy jindy, ideálně třeba brzo ráno a pořádně v klidu si vychutnat nádherný interiér a atmosféru místa. Dneska jsem si vychutnal davy lidí a utíkal po chvilce dál směr palác Topkapi, kam se mně ani tentokrát moc nechtělo a raději jsem prošel Gulhane parkem až na konec k moři. Nic moc zajímavého tady není, nohy už docela bolí, naštěstí Eminonu, kde bych se mohl potkat se Sinanem, není již daleko.

Na výlet k mešite Eyup je již pozdě, Sinan je stále v práci, jdu se podívat na moje oblíbené nádraží Sirkeci. Pro mě jedno z nejhezčích nádraží, které jsem kdy viděl. Vlak z Evropy vyklopí návštěvníky přímo ve středu Istanbulu, kousek od Zlatého rohu a Asie je na dohled. Dobrodružství může začít. Dneska sem bohužel vlaky nejezdí (ale snad brzo zase budou), turisté si zde mohou zajít na vystoupení dervišů nebo na čaj. Já volím druhou možnost a dávám si dva čajíky. I přes uchozené nohy jsem nadmíru spokojen. Pořád mám dost času, jdu se ještě aspoň kouknout, odkud jezdí lodě do čtvrti Eyup, kam bych se rád podíval zítra. Na této straně Zlatého rohu nic do Eyupu nejede. Podle Google by loď měla jet z Karakoy, ale raději se ještě později zeptám Sinana.

Včera mě Sinan varoval, že bych si neměl dávat oblíbený balik ekmek (ryba v chlebu), protože se údajně značně zhoršila kvalita mořské vody. A může za to samozřejmě Erdogan, kdo taky jiný. Prošel jsem kolem rušných stánků s balik ekmekem až mostu Halič. Velké lodě s občerstvením vystřídaly zaparkované (a opuštěné) lodě čekající na nové nájemce. Mezi nimi ovšem jedna tradiční obyč bárka, kde se griluje, a která láká na něco dobrého. Váhám mezi kofte a rybou, až nakonec i přes varování vítězí tradiční ryba v chlebu. Je to delikatesa! K tomu dva čaje a pohoda. Naprostá spokojenost.

Konečně volá Sinan, který je stále u bratra v kanceláři. S překvapením zjišťuji, že i v Istanbulu je všude blízko. Do kanclu to mám ani ne půl hodiny chůze. Mám toho dneska již docela dost, a to mě ještě čeká další kamarád Ahmet. Večeře (výborné pide), pokec, prohlídka jeho kanceláří a jedeme domů. Však je již taky skoro půlnoc. I když jsem každý již úplně někde jinde (a nemyslím geograficky), tak jsem rád, že se jednou za čas vidíme.

Den třetí, stále Istanbul

Dneska jsem chtěl původně jet ráno vlakem do Ankary a odtud pokračovat legendárním Dogu Ekspres do Karsu, ale plán jsem nakonec o den posunul. Sinan si kvůli mně vzal v práci volno, proto pojedu o den později, a ještě si dneska užiji Istanbul. V té souvislosti jsem začal dumat nad tím, zda do Karsu raději neletět a neušetřit nějaký čas. Dumání vzalo rychle za své, když jsem zjistil, že ve spacím vagónu je sice ještě jedno volné místo, ale to je pro dámu, a nikoliv pro pány. Takže smůla a budu holt muset do Karsu letět. Na vlak jsem se docela těšil, ale co se dá dělat. Dogu Ekspres jede bezmála 24 hodin, letadlo asi dvě hodiny a nebude to taková zábava. Co s ušetřeným časem? Však já na něco přijdu .

Hmm, tak nakonec si Sinan úplně volno vzít nemohl a musí jít dopo do práce. Ráno se loučíme se na stanici metra, kde si dávám snídani a dumám, kam dneska pojedu. S čajem se bude přemýšlet určitě líp. A taky že jo. Vyrazím metrem rovnou na Karakoy, kde si dám další čaj a lodí se posunu skoro až na konec Zlatého rohu k čtvrti Eyup. Ahh, plavby lodí kamkoliv v Istanbulu prostě miluju. Jen tak si dát čajík a pozorovat z lodi život na břehu.

Čtvrť Eyup je velmi konzervativní a je to ihned poznat. Okolo mešity není vidět jediná nezahalená žena. Je zde velmi živo, záhy chápu proč. Dneska je velká páteční modlitba. Možná i to přispívá k silné atmosféře celého místa. Připadám si trochu jak někde v Íránu a v bermudech se zde cítím skoro až nepatřičně. Kromě věřících je zde početně zastoupená také jandarma (policie) a dokonce jsme potkal evidentně tajné policisty. Je docela dost vedro, dávám zmrzku a vyrážím nahoru na vyhlídku Pierre Lotti. Mám takový tušení, že jsem tady na této vyhlídce kdysi již taky byl. Patrně se Sinanem a bude to minimálně deset let. Chvilku bloumám kolem, pak si sedám do kavárny na čaj a kupuji si přes mobil na zítra letenku do Karsu.

Celý kopec nad mešitou Eyup je jeden velký hřbitov, přičemž na vršku je pěkná vyhlídka a taky kavárna.

Všude kolem plno koček a psů, kteří letargicky leží ve stínu a čekají na chladnější večer. Já ale až do večera čekat nemůžu, vracím se proto dolů k mešitě a jdu se podívat dovnitř. Interiér je nádherný, ovšem nejlepší je stejně si sednout někam do rohu a pozorovat lidi. Mnoho návštěvníků míří rovnou k hrobce po levé straně, jiní jenom tak koukají jako já, nebo se jdou pomodlit do mešity. Panuje zde opravdu skvělá atmosféra.

Ale to již volá Sinan, že v práci končí a sejdeme se u Karakoy. Výborně, loď akorát přijíždí. Z Karakoy se přemísťujeme do Kadikoy. Nemůže být větší kontrast než velmi konzervativní Eyup a hip moderní Kadikoy. Konzervativní oblečení vystřídaly výstřihy, roztodivné účesy, tetování, moderní kavárny a bary. Když bych chtěl v Istanbulu zapařit, tak tohle bude místo, kam si zajdu na pivo a na koncert. Chvilku sedíme v cukrárně na turecké kávě a nějaké té sladké dobrotě. Po načerpání energie z kofeinu a sladkostí pokračujeme dál k moři a potom po dlouhé promenádě nazpět do přístavu. Již se setmělo, čas na poslední společné jídlo a návrat domů. Sinan vybral podnik s luxusní kofte, kde žranicí zakončujeme společný čas. Díky Sinane, bylo to skvělý!

Dneska žádný velký ponocování, zítra ráno v 9 mám let do Karsu. To znamená vstávat před šestou a dostat se zavčas na otogar, odkud jede autobus na nové istanbulské letiště.