2. 6. 2014 – Masada, Ein Gedi
Že budu mít na dovolené budík na snad ještě dřívější čas, než vstávám do práce, jsem úplně nečekal. Je 7:10, hostel ještě spí, snídám obvyklý chleba s humusem a čaj a vyrážím na blízký autobusák na první ranní bus směr pevnost Masada. Důvod ranní akce je jednoduchý, chci být v Masadě brzo, aby mně nezavřeli stezku na kopec, protože rozhodně 79 NIS za lanovku platit nebudu. Údajně se totiž stezka kvůli žáru kolem desáté dopoledne zavírá. Máme jet cca hodinu a půl, přičemž míříme v podstatě stejným směrem jako včera, tedy směr Jericho (křižovatka, za níž Izraelci nesmí) a dál k Mrtvému moři. Daleko jsme se ale nedostali, v půlce cesty nám klekl autobus a nezbývá než čekat na další. Čekačka u Mrtvého moře není špatná, pohodu ale kazí pomyšlení na to, že asi budu muset zaplatit za lanovku. Po asi půlhodině míjíme Ein Gedi, což je veřejná pláž, kde bych se rád na zpáteční cestě zastavil a trochu se prošplouchnul, pokud se tento termín vůbec dá v Mrtvém moři použít. Za dalších dvacet minut stavíme před obřím návštěvnickým centrem u pevnosti Masada. Vypadá to, že „snake path“ je otevřena, tak si kupuji lístek za 29 NIS (já bláhový, nikdo to nekontroloval!), abych si mohl kopec s převýšením 350 m (a 700 schodů) vyšlápnout kopec pěkně po svých. Nevím, zda se jedná o klasický výstup, když se dostanu sotva pár metrů nad 0 m.n.m.
[shashin type=“photo“ id=“1850,1851,1853″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]
Kdesi jsem četl (ach, ta důvěra v Lonely Planet :-)), že díky tlaku Slunce u Dead sea nespaluje, tak si říkám, proč to nezkusit. Doplňuji si zásobu vody a vyrážím nahoru na kopec. Nutno zpět říct, že to byl docela pohoda výšlap a nahoru se šlo určitě líp jak dolů. Stačilo kolem 40 minut a vcházel jsem na horní rampu lanovky, kde jsem se vmísil mezi nezpocené a navoněné turisty. Obzvlášť americký zájezd by měl v rámci dietního programu Masadu povinně vyběhnout několikrát denně.:-). Nahoře na kopci asi i díky kapacitě lanovky je docela dost lidí, naštěstí vzhledem k opravdu velké rozloze Masady (http://cs.wikipedia.org/wiki/Masada) se zástupy turistů přirozeně rozprostřou po celém komplexu a mám tak možnost vychutnat si poměrně dost zachovalý komplex Masady v klidu. Není třeba žádná velká představivost, stačí si trochu přivřít oči a představit si jaké to zde bylo za časů krále Herodesa (http://en.wikipedia.org/wiki/Herod_the_Great) ještě před tím, než pevnost dobyli Římané. Vše muselo být velice důmyslně postaveno včetně například dodávek vody, ale i tak i nejde do hlavy, jak to mohl někdo dobít. Toulám se nahoře několik hodin, protože pohledů na Mrtvé moře až někam do Jordánska se nedá hned tak nabažit. Při té příležitost vzpomínám, jak jsme před sedmi lety byli přesně na druhé straně moře v Jordánsku.
[shashin type=“photo“ id=“1858,1864,1862″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]
Kruh se uzavřel, Mrtvé moře mám zmapované z obou stran. Jak jsem zprvu lamentoval, že jsem zbytečně zaplatil 29 šekelů, tak nyní nelituji, prohlídka stojí opravdu za námahu a peníze. Mám dneska i trochu štěstí, na místní poměry je dost příjemné počasí, protože pobíhat zde v 40 a více stupních si dost dobře představit nedokážu (dneska je tak třicet a něco…). Cesta dolů je krapet namáhavější než cesta nahoru, úplně se mi dole třepou kolena. Pár sušenek, které jsem si koupil, mi na oběd moc nestačilo, tak (naivně) zkouším restauraci v návštěvnickém centru a docela mi to vyrazilo dech. I běžné izraelské ceny, které jsou už samy o sobě vysoké, jsou zde ještě až několika násobně vyšponované, takže mě hlad brzo přešel a radši si dávám hladovku. Hned na parkovišti mě odchytává řidič šerutu (sdílené taxi) s tím, že za minutu vyráží a za 20 NIS můžu jet k Ein Gedi. Cena mi připadá klasicky přepálená, ale už se mi zde nechce čekat, tak platím a jede se.