Den 5. (↔ 19,6 km, ↑ 1150 m)
Dneska máme v plánu poslední část treku do Usghuli. Vzhledem k tomu, že klasická cesta je hodnocena jako easy a „ne zase tak moc“ zajímavá, rozhodli jsme se, že do cíle dojdeme horní cestou přes Lagem pass. Čeká nás ostré stoupání do 3000 m.n.m. a snad také nezapomenutelné výhledy. V osm máme klasicky snídani. Ještě předtím je třeba sbalit věci, ať vyrazíme co nejdřív. Spěchat v Gruzii asi úplně nejde, protože snídáme zase půl hodiny a vyrážíme (jako obvykle) až před devátou.
První čtyři kilometry známe již ze včerejška a jsme velmi rádi, že je po hodině máme za sebou a můžeme konečně vyrazit úzkou a jen trošku vyšlapanou stezkou směrem Lagem pass. Celý výstup na kopec byl docela náročný a dal by se rozdělit do tří částí:
- První část vede hustou vegetací, kdy se málem (Petra určitě) ztrácíme ve vysokém porostu. Obří vlhkost, litry potu a plno poletujícího hmyzu jsou nedílnou součástí.
- V druhé části, kdy už jsme se zbavili bujné vegetace nastupuje (naštěstí prázdné) říční koryto, kterým se drápeme nahoru k poslední a suverénně nejtěžší části.
- Poslední část je nejdelší a nejprudší. Sklon by se dal snést, kdybychom dlouho neměli v cestě nepříjemný keřovitý porost, kterým se šlo prostě dost špatně. Šlahouny kladly odpor, člověk se musel chvílema docela prodírat a postup byl tím pádem ještě o dost pomalejší. Vedro, ztrácející se stezka, sklon. No, nebylo to zadarmo.
Chvílemi jsem měl pocit, že kdybych se o něco víc zaklonil, tak přepadnu a skutálím se dolů. Naštěstí se tak nestalo a oba jsme se nakonec na sedlo vydrápali. Jsme v necelých 3 tisících metrech nad mořem (2995 m.n.m.), tudíž je třeba ještě trochu popojít na nedaleký hrbek, který je asi v 3140 m.n.m. a pak máme (Petra má) teprve splněno. Po svačině, vrcholovém selfie a dalších xy fotkách zasněženého kavkazského masivu s ledovci se můžeme konečně vydat na cestu do údolí. Nevím, zda byl horší výstup nebo sestup. Dolů se jde chvílemi stejně špatně, opět se musíme prodírat obřími rostlinami, zápasit s příkrým svahem, a navíc nám dochází voda. Nějak jsme dolů dopajdali, vodu nabrali v řece (všude pitná), a nakonec se i do Usghuli dostali.
Jenom co jsme se v Usghuli trochu zorientovali, tak jsme hnedka museli řešit logistický problém: „Jak se dostat nazpět do Mestia“? Bylo by super zůstat přes noc v Usghuli, protože je to tady opravdu pěkný, ale máme bohužel málo hotovosti a bankomat tady nenajdeš. A nemáme ani € na případnou výměnu. Takže co teď? U mostu hlídkují taxikáři, kteří chtějí 200 lari za auto, tedy 50 lari na osobu. Za hodinovou cestu je to docela raketa. Petra se jde zeptat do nedalekého občerstvení, zda tam nebude někdo, kdo by chtěl taky jet do Mestii. Já hlídkuji na mostě s podobným cílem. V občerstvení sedí nám dobře známá dvojice Australanů, kteří mají také namířeno do Mestii. Ale musí nejprve počkat na dva Iránce. Long story short. Po hodině a půl zevlování nakonec skutečně odjíždíme za 40 lari/osoba. Je to rozhodně dobrý byznys.
Návrat do Mestii po čtyřech dnech na treku je trochu jako návrat do jiného světa. Plno lidí, kavárny, restaurace. Loučíme se našimi známými a jdeme hledat ubytování. Poslední dvě noci zůstaneme v GH Chela, i když zítra budeme muset měnit pokoj. Večeře ve stejné hospodě, kde jsme si na začátku treku dávali oběd. Trek Mestia Usghuli je za námi. Zítra poslední a patrně odpočinkový den v Gruzii.
Fotogalerie z celého výletu: https://eu.zonerama.com/hondza/Album/10360938
