Štítek: Maroko

2.říjen 2019 Nuadhibú -> Dakhla

Spánek nad zlato. Dneska máme v plánu přejezd do sousedního Maroka. Ráno balíme věci a hnedka před hotelem bereme taxi ke garáži Al Moussavir, odkud jezdí minibusy k hranicím. V ceně lístku za 1000 ouguiya je zároveň také navazující bus z hranic do Dakhly. Bágly si necháváme v kanceláři a bereme taxík někam do města, protože žaludek si neúprosně žádá nějakou snídani. Prvotní snahou je najít nějaký restaurant, ale to se ukazuje jako poněkud marná snaha. Taxikář nám moc nerozumí, my nerozumíme jemu, a nakonec nás odveze někam daleko k zavřené restauraci. Kousek vedle zavřené restaurace nacházíme otevřenou snídaňárnu, ale moc lákavě to zde nevypadá, tak na to kašleme a jdeme si koupit nějaké francouzské pečivo a jogurt do obchodu.  Bez ohledu, v jakém stavu kolonialisté africké země nechali, tak palec nahoru za pečivo, protože si může každý pochutnat na skvělých bagetách nebo croissantech.  Snídáme na patníku a pozorujeme probouzející se město. Na rohu se scházejí chlapíci, kteří evidentně čekají na někoho, kdo jim nabídne práci a dostanou tak dneska možnost něco vydělat. Koukáme, zda mezi nimi není někdo z našeho vlaku. Mlaďoši, kteří s námi jeli, byli evidentně stejný případ. V poušti není práce a tady v ekonomickém centru (dost silný pojem, ale je to tak) země asi jde něco málo vydělat. Borci si máknou a potom jednoho dne zase sednou na vlak a vyrazí nazpět za rodinou daleko do pouště.  Po jídle si dáváme ještě snídaňový kafe, i když vlastně není jistý, zda je to kafe nebo čaj, protože v nápoji je v podstatě jenom cukr.   Již je čas se vrátit do kanceláře, sice máme ještě trochu času, ale tady nikdy nevíš, zda jsi rozuměl přesně času odjezdu, nebo se něco v mezičase nezměnilo.  Dělám v taxi malou chybu, protože jsem nezeptal na cenu, takže si týpek samozřejmě řekl o víc. Měl ale smůlu, protože jsem mu dal stejnou částku jako před chvíli za taxi od hotelu a žádný debatování. Ranní opar pomalu stoupá a začíná být opět vedro. Nás se to tady v Nuadhibú už naštěstí dlouho týkat nebude, protože konečně vyrážíme. Jedeme v dodávce úplně sami, holt není sezóna.  Cestou míjíme koleje a vzpomínáme, kde jsme včera vystupovali. Měli jsme to ještě tak 15 km do města, takže rozhodně dobře, že jsme ve vlaku nezůstávali. Na hranice to nemáme daleko, za hodinu jsme na místě. Tentokrát je to velmi pohodový proces, protože nepřecházíme sami. Řidičův pomocník nás všude bere a vše zařizuje. Největší bizár celého přechodu (kromě desítek kamionů všude okolo) nás čeká v území nikoho mezi Mauriánií a Západní Saharou (resp. Marokem).  Cesta zcela zmizela a najednou jedeme totální offroad. Okolní území je stále zaminované a celou cestu lemují desítky opuštěných vraků aut. Naprosto apokalyptická podívaná. Stejnou cestu mezi kameny absolvují také plně naložené kamiony. Na marocké straně se loučíme a dál již pokračujeme po svých. Celnice se zrovna opravuje, takže musíme k malému okénku na boku, kde si chvilku vyčekáme, než dostaneme vstupní razítko.

Bienvenue en Maroc. Vedle brány parkuje bus Supratours, ale nejdříve musíme jít vyměnit nějaké peníze. Na rozdíl od hranice se Senegalem je výměna € v obchodě naprosto bez problémů a dostáváme víceméně běžný kurz.  Hurá! Je fajn, že někde takový věci ještě fungují bez nutnosti každýho oškubat. Nyní již můžu vzít voucher do kanceláře Supratours, kde je třeba ještě zaplatit poplatek za batohy a vyzvednout si lístek na bus. Do odjezdu času plno, jdeme do hospody dát si něco dobrého. Servíruje se pouze jedno jídlo, a to kuře s hranolkama. Překvapivě dobrý. K tomu cola a ve vedlejší hospodě pořádně silný marocký mátový čaj. Přelíváme konvičky s vodou sem a tam a užíváme si cestovní pohodu. Dneska už nemáme žádný program. Nyní budeme čekat a čekat, potom pojedeme několik hodin busem a za tmy dorazíme do Dakhly. Tam si najdeme ubytování a půjdeme spát. Cesta Západní Saharou je totiž příkladně nudná. Na levé i pravé straně je poušť a nic jiného. Kdybychom jeli dalším 14 až 16 hodin, tak nakonec dorazíme do Marrákeše, ale to se nám nechtělo a uděláme den volna a zítra večer přeletíme do Marrákeše.

4. říjen Dakhla

V Dakhle fouká! V Dakhle strašně fučí! Pořád a pořád. Včera večer nás přivítala přece jenom již chladnější počasí, a hlavně solidní vítr. Podle mapy není autobusák od centra města daleko, ovšem nakonec jsme se docela prošli a zakotvili v hotelu Doumss. Úplně levné to zde již není, ale už se nám nechtělo dál hledat. V ceně máme nečekaně také snídani, takže toho po ránu dosyta využíváme. Co dneska budeme v Dakhle dělat? Dakhla zní velice exoticky, ale opak je pravdou. Jedná se o poměrně nové a docela fádní město. Po snídani jdeme nejdříve vybrat peníze, abychom měli na zaplacení hotelu a potom do města na průzkum, a hlavně na mátový čaj. Velmi brzo zjišťujeme, že v Dakhle není celkem nic k vidění, a navíc je dneska všude úplně mrtvo, protože je pátek, a to je muslimů svátek. Jdeme zase na čaj. Sedíme, občas něco prohodíme a koukáme do dáli. Takhle přesně to dělají i místní a nám to jde taky docela dobře.  A když nás to přestane bavit, zaplatíme a jdeme zase o domů dál na další čaj. Když jsem plánoval cestu, tak jsem si říkal, že v Dakhle by mohlo být dobré koupání, ale to byl velký omyl. Jednak již mnohokrát vzpomínaný vítr, potom není nijak vedro, a navíc tady není v dohledu vůbec žádná pláž. Jdeme se aspoň kouknout na trh, kde ale dneska taky nic není. Tím pádem zase zpět, protože už nám z toho nicnedělání nějak vyhládlo. Škoda, že jsme nenašli nějaké marocké bistro, protože takhle musíme vzít zavděk tureckou kuchyní. Ale to taky není vůbec špatný. Odpoledne jdeme pomalu nazpět do hotelu, kde ještě s pomocí recepce tisknu palubní lístky na nedělní let do Prahy a pomalu vyrážíme směrem na letiště. Naštěstí je letiště je sotva pár set metrů chůze a nemusíme jet nikam daleko taxíkem. Na letišti jsme docela brzo ještě tady není ani noha. Strážník se na nás při kontrole dívá nějak divně. Fakt je, že jsem se opět trochu spálil. Důvodem ale bylo spíše to, že jsme přišli opravdu hodně brzo a navíc, jak jsem posléze zjistil, má náš let několik hodin zpoždění. Letiště je velikosti menšího autobusáku, nikde žádná cedule, ale Air Arabia posílají v případě zpoždění informační email. Jdu psát deníček a Ivoš si dává svých odpoledních dvacet. Mezitím přicházejí další lidi, ale není to na náš let, který má nakonec snad tři hodiny zpoždění.  Času máme více než dost, proto jdu nazpět do města něco nakoupit. Do Marrakéše přijedeme až někdy v noci a jídlo v letadle samozřejmě nebude. Taky by bylo dobrý napsat našemu panu domácímu, u kterého máme zarezervované ubytování, že přijedeme pozdě. A pak už jenom čekání a čekání. Fajn, že mně nikdo nebere vodu ani při odbavení. Dopisuji deníček a jinak nudná čekačka na letadlo.  V Marrakéši na novotou zářícím letišti jsme kolem půlnoci. Ubytování máme pár minut pěšky od letiště. Pan domácí nás již čeká. Platíme 20€ a jdeme spát. Poslední cestovní den je před námi.