Štítek: Mauretanie

Nejdelším vlakem přes Saharu z Choumu do Nuadhibú

Kolem dokola naprostá tma, kouknu nad sebe a vidím hvězdy, chvilku přemýšlím, kde vlastně jsem? „Na Sahaře“, odpovím si sám sobě a zase usnu. Pod širákem nejsem moc zvyklý spát, ale tohle bylo boží. Jeden ze zážitků, na které se nezapomíná.

Dobré ráno! Probouzíme se kolem šesté, což je asi běžný čas vstávání, aby se ještě něco stihlo, než začne být moc vedro. Zatímco pan průvodce jde za vebloudama a chystá snídani, tak my obhlížíme stopy v písku, které kolem nás zanechal noční život. Cestičky jsou tvořené roztodivnými stopami. Jedna jde směrem k Ivošově dece a pokračuje zase až za ní, takže to vypadá, že stvoření asi Ivoše v noci jednoduše přelezlo. Dumáme, zda tady jsou hadi a škorpióni. Noc jsme přežili, takže i kdyby byli, tak jsme v pohodě.  Jinak samozřejmě, že tady jsou, je prostě třeba dávat pozor a ráno si vytřepat boty :-).  Na snídani máme ze včerejška upečený chleba s marmeládou a čaj. Vody už je pomálu, ale to nevadí, protože dneska už před sebou máme jenom asi dvě hodiny chůze a jsme zpět v Chinguetti. Balíme svoje věci, pomáháme průvodci sbalit vše ostatní a vyrážíme. Cestou potkáváme dědulu se stádem velbloudů, které jsme potkali již včera u jednoho stromu (opravdu na poušti může být strom). Chlapík pase velbloudy v poušti a zůstává tam s nimi přes noc. Nic moc patrně nepotřebuje, stačí mu trocha jídla, čaj a něco na přikrytí přes noc.  Zajímavý, že místní mezi sebou nemluví francouzsky, ale nějakým arabským nářečím. Škoda, že neumíme aspoň minimálně francouzsky, dalo by se výborně pokecat, protože Mauritánci jsou velmi v pohodě a dozvěděli bychom se tak hodně zajímavého. Jako například co znamená ten dlouhý pozdrav (je to docela dlouhý dialog, děláme si srandu, že si říkají něco jako „s kým dneska jdeš? Mám dva blbce někde z Evropy a ani na velbloudu jezdit“ atd. Ve skutečnosti je to asi nějaký náboženský pozdrav), kterým se vítají.

Kolem deváté jsme nazpět v Auberge Zahra, kde jsme si nechali batohy. Trochu se osvěžíme, sbalíme věci a vyrážíme nazpět do Ataru. Máme toho samého řidiče, který tady asi funguje jako takové každodenní MHD mezi oběma místy. Opět si během jízdy odskočí nenápadně bafnout z dýmky. Na checkpointech již nemusíme dávat okopírovaný pas, protože o nás vědí. Jsme prostě tam ti dva z České republiky. V Ataru směřujeme nejdříve do kanceláře zjistit, kdy jede dodávka do Choumu. Kupujeme lístky a batohy necháváme svému osudu v kanceláři. Kolik máme vlastně času? Kdy nám pojedeme? Paní nám sice řekla nějaký čas, ale realita bude patrně úplně jiná. Jdeme se kouknout na trh a najít něco k jídlu. Jeden z nákupních úkolů je obstarání pokrývek, na kterých budeme ve vlaku spát, nebo do kterých se zabalíme, až nám bude zima. Ach ta domluva, zase nám to dost drhlo, ale nakonec jsme koupili, co jsme potřebovali. Ivoš ještě kupuje černý šátek a jdeme něco sníst.  Podle mapy hledáme restauraci, kde bychom se pořádně před cestou najedli. Vcházíme do místnosti, která je označená jako restaurant, ale nikdo tady není a místnost je úplně prázdná. Máme hlad a jsme zvědaví, tak prolézáme úzkými dveřmi dál na dvorek, kde už to žije o poznání více. Jsme usazeni na stoličky a pozorujeme vaření doslova v akci. Na dvorku je několik kotlů, kde kuchařky připravují rýži, maso a různé omáčky.  Sedíme a čekáme. Mezitím občas někdo přijde a dostane jídlo. V naší evropské slušnosti si říkáme, že to jsou asi místní, kteří přišli před námi. Sedíme a čekáme.  Vedle nás se jí a my pořád čekáme. Už mě to štve, tak se jdu zeptat. „Takže vy chcete jíst? já myslela, že tu jenom tak čekáte?“. Ne, nečekáme tady jenom tak, protože nemáme co dělat. A najednou to jde. Výborně ochucený bulgur s grilovanou zeleninou a kusem masa máme během chvilky v miskách a pomlaskáváme si. Zpětně asi nejlepší jídlo, které jsme v Africe měli. Nyní už jenom nakoupit nějakou vodu, colu na žaludek a jít čekat do klimatizované kanceláře. Jenom tak mimochodem je třeba zmínit, že z Ataru do Nuadhibú jezdí pravidelně klimatizované dodávky. Aneb mohli jsme být za několik hodin v klidu u Atlantiku, ale my si řekli ne a jedeme do Choumu na vlak se železnou rudou, který by zde měl kolem šesté večerní zastavovat. Když vše půjde dobře, tak budeme druhý den ráno v Nuadhibú. Cesta je cíl.

Nakonec vyrážíme z Ataru ve tři a za dvě hodiny vystupujeme v Choumu. Velice rádi vystupujeme, protože tak užvaněný Mauritánce by fakt jeden pohledal. Žasnu, jak jsou hovorní, pořád se smějí nějakým blbinám a dělají vtipy. Žádné dělení na muže a ženy, všichni se baví velmi neformálně, prostě naprostá pohoda.  V Choumu se nejprve snažíme zorientovat, kde je nádraží, pokud se o nějakém nádraží dám vůbec mluvit, a kterým směrem vlastně pojedeme. Trochu divné, že oproti předpokladům není nikde ani noha. Jenom strašně, ale opravdu strašně fučí horký vítr odněkud ze Sahary. Kupujeme vodu a jdeme se někam schovat. Naprosto nezbytnou výbavou pro přežití v těchto podmínkách je voda, sluneční brýle, a hlavně šátek pevně omotaný kolem hlavy. Asi hodinu dřepíme schovaní za odstaveným vagónem a čekáme, co bude dál. Zase mě zlobí žaludek a zjišťuji, že některé věci se zlobícím žaludkem související jsou venku při silném větru skoro neproveditelné.  Po hodině čekání registrujeme nějaký pohyb u hliněné boudy na druhé straně. Vida, nějací lidé! Ti určitě mají více informací, takže vlak pojede. Přesunujeme se směrem k hliněné boudě a začíná společné čekání. Dlouhé společné čekání. Kolem osmé se v dáli objevují světla, kdy už málem skáčeme do vzduchu a těšíme se na jízdu, ale to není bohužel náš vlak, protože jenom projíždí dál. Další čekání. Už je tma, sem tam svítí mobil nebo ohýnek kluků vařících si čaj. Zjišťujeme, že máme málo vody. Křižovatka není zrovna blízko, navíc je naprostá tma, ale s čelovkou se to dá. Lepší to risknout než jet celou noc o žízni. Jsme domluveni, že kdyby to náhodou přijelo, tak naskočím na vlak a na další stanici se sejdeme. Trochu naivní plán, ale naštěstí jsme ho nemuseli realizovat. Vlak nejede a nejede. Většina lidí už jenom tak leží a pospává. Čas se přehoupl přes půlnoc, je stále teplo a fouká. Ještě, že jsme schování za tou hliněnou boudou. Přemýšlím si, jak to vlastně provedeme. Pokud vlak někdy teď dojede, tak pojedeme většinu cesty na otevřeném vagónu přes den, a to bude v pouštních podmínkách naprosté peklo. Takže co teď? Vyměkneme? Riskneme to? Mlaďoši, kteří vařili čajík, říkají, že by tady měl vlak za chvilku být. Zabalit celé dobrodružství se nám úplně nechce. Vlak přijíždí, jdeme do toho. Mám pocit, že takhle to může podobně vypadat, když čekají uprchlíci na vysněnou loď, která je zaveze do Evropy. Tmu proříznou světla lokomotivy a s lomozem nás míjí nekonečná řada vagónů. Držíme se jednoho z borců, který uměl trochu anglicky, přece jenom začíná být zmatek a lehká nervozita. Ptám se, zda pojede taky na vagónu? Odpovídá, že rozhodně ne. Nikdo na rudě nejezdí a všichni nastoupí do dvou osobních vagónech na konci vlaku. Vážně? Ok, tam my jedeme taky. Na konci nekonečného vlaku jsou dva vagóny, první je totální dobytčák bez oken, kam prý ale nemáme jít a máme zvolit ten druhý, který vypadá zdálky jako naše klasický kupé. Začíná tlačenice u nástupu, protože už jenom dostat se na vysoký stupínek do vagónu vyžaduje určitou ekvilibristiku. Do toho všeho zmatku si ještě musíme koupit lístky za 250 ugíja (6€). Uff, jsem nahoře ve vagónu, okolo tma a plno lidí. Kde je Ivoš? Toho tam nechtějí pustit, ale nakonec se nějak protlačil. Tak tohle bude mazec cesta, lidi jsou namačkaní doslova všude. Kupé nebo co to z nich zbylo, jsou samozřejmě plná, takže pro nás je pár centimetrů čtverečních na zemi v uličce. A i ty si musí člověk vybojovat. Jsme tady asi za dobré exoty, ale co už. Máme před sebou celou noc a patrně ještě velkou část dne v jednom z nejdelších vlaků na světě. I cesta je cíl, nic jiného si při perspektivě dlouhé cesty nemůžeme říkat. Jak tady budeme spát, to vážně netuším. Poloha skrčence na zemi. Ještě, že máme ty deky a nemusíme ležet jenom tak v bordelu na zemi. Vedle hlavy mám bednu se slepicemi. Pořád někdo chodí tam a zpět. Na zemi není ani centimetr volného místa, takže musím vždycky vstát, abychom se tam totálně nepokopali. Vlak se kymácí, občas cukne až všichni nadskočí.  Když zastavíme, tak lidi vybíhají ven na záchod, aby potom rychle naskákali zase zpět. Že budou zastávky jsem ale ještě ze začátku nevěděl, takže jsem se odvážně vydal na záchod…kdyby ale nějaké WC ve vlaku bylo, že.  Jak se s tím popasovali ženy, to snad ani nechci domýšlet. Já mám jednu nohu na kraji dveří vagónu, druhou na stupátku a rukou se držím madla u dveří. Jistí mě týpek, protože jedno cuknutí a tady v poušti mě už nikdo nikdy hledat nebude. Po návratu se rozhoduji, že podobné dobrodružství už asi nechci absolvovat a raději dám přednost bezpečnější flaškové metodě. Je ráno, většina lidí klimbá nebo tupě zírá do daleka jako já.  Podle GPS jsme toho zatím moc neujeli a odhadem budeme v cíli někdy odpoledne. Máme vodu, sušenky a kopu trpělivosti. Vlevo poušť, vpravo poušť. V kupé velká rodinka, které velí matka rodu. Chlapské osazenstvo asi někde pracuje.  Paní v noci průběžně svítila dětem baterkou do obličeje, vůbec nechápeme proč. Ivoš s nimi kolem poledne dělá družbu, fotky dětí opět zapůsobí. Já už jenom přežívám a čekám, až budeme v cíli. Otázkou ale je, kdy to bude.  Nuadhibú je již skoro na dohled, když vlak zastavuje a stojí a stojí. Potom chvilku couvá a potom zase stojí. Moje nervy už začínají vlivem únavy, hladu a žízně pochodovat na tenké hraně. Nějakých dvě stě metrů vedle vlaku je silnice, kde občas projede auto, takže bychom se mohli svézt. Tady v té rozpálené plechovce bez vody už vážně nechci být dlouho. Moji teorii potvrzuje jeden spolucestující a lidi, kteří vylézají z vlaku a jdou na silnici. Vlak má problémy na výhybce a bůhví, kdy to opraví.  Jdeme! Opět máme štěstí, na silnici na nás jako na zavolanou čeká taxi, které nás za stovku bere do města. Špinaví, unavení a smradlaví chceme rychle najít nějaký ubytko a něco sníst. Je kolem čtvrté odpoledne a máme toho oba více než dost. Náš taxikář nás sice ochotně svezl, ale jinak je z těch natvrdlejších, takže se ještě pořádně povozíme po městě, než najdeme nějaké normální ubytování. Podle informací z netu jsme hledali Auberge Sahara, ale to nikdo neznal, takže jsme nakonec skončili v normálním docela pěkném hotelu ve čtvrti zvané Dubaj. Máme pokoj, koupelnu, a dokonce i skorofungující wifinu. Recepční je taky děsně super a pomáhá nám najít fungující bankomat, protože jediné spolehlivě fungující bankomaty jsou ty od Sociéte Generale (dostali jsem průvodce a jedem taxi k tomu jedinému fungujícímu bankomatu). Místní banky nám odmítají dát jakékoliv peníze. Jdeme na jídlo do turecké restaurace, kde je dobré ale docela drahé jídlo a taky samí expati. Dneska už nebudeme nic dělat, zítra jedeme dál do Maroka.