Štítek: Turecko Page 1 of 4

Turecko 2021 – Kapadokie

On 26.12.2021

In Turecko 2021

Den dvanáctý, z Nemrutu až do Kapadokie

Dneska je neděle, dneska do Narince resp. Kahty nic nepojede, poučil mě po ránu pan domácí, když jsem ptal na možnost dopravy zpět. Nyní je ten moment, kdy bych čekal, že přijde s nabídkou odvozu a nic se neděje? Že mu to ale trvalo. Asi promýšlel, zda si může říct o rovnou stovku za odvoz. Zato já jsem nic nepromýšlel a rovnou se mu vysmál, protože to raději půjdu do vesnice po svých. Následovalo handrkování, můj odchod nahoru pro věci a nakonec jsem na jeho 50 lir kývnul. Je to pořád dost za pár kilometrů, ale zase nebudu muset šlapat dvě hodiny po asfaltu.

V Narince u benzinky nečekám snad ani pět minut a už sedím v minibusu do Kahty, kde bych se měl rozhodnout kam dál. Lákalo by mě podívat se do Sanliurfy a jet potom do Kapadokie přes noc. Ovšem bude asi takový vedro (40 stupňů a více), že bych musel být stejně přes den někde zalezlej a to by mě nebavilo. Bude proto asi lepší jet busem přes den než se péct ve městě. Nebyla to moc zábavná cesta, plno zastávek, čas ubíhal a já doufal, že do Kayseri přijedeme zavčas, abych stihl ještě nějaký bus do Göreme. Na otogaru v Goreme je docela živo, bohužel jde ale jen o dálkové linky. Na vedlejších malém otogaru je naopak mrtvo, nicméně mám opět štěstí. Minibus jakoby čekal jenom na mě, jsem jediným pasažérem a platím cash přímo řidiči bez lístku.

Göreme! Tak tady bych to nepoznal, změna oproti poslední návštěvě v roce 2008 je naprosto brutální. Restaurace, hotely a plno lidí. Plno světel a ještě víc lidí. Jdu se ubytovat do Kamelya Cave Hostel, kde jsem si vzal pěkně po batůžkářsku dormitory v jeskyni. Chlapík na recepci se konverzačně ptá, zda jsem v Göreme poprvé. To neměl dělat, protože jsem ihned spustil o tom, že je to tady k nepoznání oproti tomu, jak to vypadalo někdy před 15 lety. Jako odpověď jsem dostal soucitný pohled od kluka, který v té době byl patrně na základce a teď neví, co na tento stařecký povzdech odpovědět.

Večerní nákup v supermarketu stíhám pár minut před zavíračkou, potom už jenom chill na hostelové terase a pokec s ostatníma. Už jsem úplně zapomněl, jaký je to družit se v hostelu s dalšími cestovateli. Němec žijící v Brazílii, který mně sám od sebe začíná vykládat o covidu, je ale docela otravný. Nechápu, co motivuje lidi vykládat svůj covid světonázor úplně cizím lidem?

Den třináctý, Kapadokie

Spaní v jeskyni v naprosté tmě je docela zvláštní. Snídaně na terase je ale velká paráda a jídlo je i docela dobrý, na to že snídaně je v ceně už tak levnýho ubytka. Dneska bude krásný slunečný den, už se těším na nějaký pěkný výlet po okolí. Vlastně nemám žádný plán, prostě půjdu tam, kam mě nohy ponesou a kde to bude pěkný.

Opalovací krém (bude vedro), vodu (bude vedro), foťák (bude co fotit), svačinu (bude hlad) a můžu vyrazit. Na hlavní ulici se dám doleva a půjdu do údolí, které si ještě pamatuji z dob dávno minulých, do Pigeon valley. Vezmu to nejdřívě do Uchisaru, kde bych si mohl vylézt na vyhlídku a potom se vrátím přes Love valley nazpět do Göreme.

Včera večer jsem byl trochu vyděšen davy lidí v centru městečka, naštěstí jak vyjdu ven do přírody mezi skály, jsem zde úplně sám. Opět je to tady velká paráda. Políčka s vinnou révou, skalní domečky, cestičky, výhledy. Je to tady nádherný. Cestou necestou se blížím k Uchisaru, kde ale nakonec na vyhlídku nejdu a místo toho se kochám okolím. V jedné zahrádce, kde je úplně prázdno, si dávám čaj a odpočívám. Nenapadlo mě zeptat se na cenu čaje, protože doposud nebylo třeba cenu kontrolovat, nikdo mě nechtěl odrbat, prostě pohoda. Doufám, že výjimka potvrzuje pravidla a zatím dobrou zkušenost. Čaj za 11 lir byl prostě úlet, nicméně moje předsevzetí pro tuhle cestu bylo nehádat se s nikým a užívat si to. Pomyslím si tedy něco o kreténech, zaplatím a jdu dál. Podle map přecházím silnici a jdu směrem Love valley. Začíná být dost vedro a mám málo vody. Klasika. Každopádně je to tady parádní. Opět jsem tu úplně sám. Kam se nedá dostat autem, tam nikdo není. Tudíž první lidi potkávám až u ikonických skalních penisů. Odtud už nejbližší stezkou nazpět do Göreme. Mám toho tak akorát, a hlavně už nemám vodu. Cola, voda a Magnum. Díky slabé liře je i takové Magnum za pár korun.

Mám šetřit? Ptám se sám sebe před večeří a hnedka si odpovídám, že to není nutné. Jídlo je tady v Goreme dražší, ale pořád vlastně úplně v pohodě. Adana kebab za nějkých 60 tl je zatraceně dobrý jídlo. K tomu ayran a následuje moje maximální spokojenost.

Den čtrnáctý, Kapadokie

Dneska máme na snídani lečo neboli menemen. K tomu nějaké čajíky, kafe a jsem ready na další výlet. Kam to bude? Počkám na autobus do Cavusinu a odtud bych někam vyrazil. Patrně do Zelve muzeum a dál se uvidí dle sil a vedra. Pro pohyb po oblasti by určitě bylo nejlepší mít půjčené auto, ale to mám jako šetřivý cestoval smůlu. Autobus jede jenom do Cavusinu, do Zelve se žádným autobusem nedostanu. Takže pěkně pěšky podle offline map. Cestu si moc neužívám, je už dost vedro a cestička je neustále nahoru a dolů, klikatí se mezi skálami a možností, kde uklouznout, je docela hodně. Když jsem si plánoval dnešní výlet, tak jsem se moc nedíval, kam pojedu a co je kde zajímavého. To byla možná trošku chyba, protože Zelve je tzv „další skalní město“, které nesnese ale vůbec žádné srovnání třeba se skalním městem Vardzia v Gruzii. No už jsme tady, projdu si to a potom se rozhodnu, kam dál. Než ale někam zase vyrazím, bude se třeba posilnit. Ve stánku u vchodu beru vodu a opodál si rozdělávám piknik – rajčata, sýr a chleba. Menu mohlo být bohatší, ale co už. Zasytí, dodá energii a můžu zase někam vyrazit.

Zase pěšky nazpět do Cavusinu. Nic lepšího mě s ohledem na vedro nenapadlo. Cesta není ničím zajímavá, je vedro, a ještě jdu chvíli po silnici. Naštěstí cesta rychle ubíhá, a hlavně na mě čeká v Cavusinu moc příjemná a naprosto neturistická čajovna. Žádný turistický pozlátko, ale normální čajovna pro místní. Vůbec je fascinující porovnat rušné Göreme a velmi ospalý Cavusin, který je pouze pár km od turistického epicentra. Dávám dva čajíky a vyrážím prašnou cestou nazpět do Göreme. Tady už to není taková romantika jako včera, většina cest je dost prašných a rozježděných od čtyřkolek.

Nazpět ve vesnici jdu rovnou na hostel, kde si vyzvedávám batoh a přesunuji se na horní terasu. Zároveň bych si rád dal sprchu, ale bohužel voda zrovna neteče. Představa celonoční zapocené cesty není zrovna lákavá. Dávám čajík a budu doufat, že během psaní pohledů se podaří vodu zprovoznit. Za hodinu se přání stalo skutkem. Sprcha, sbalit věci a jelikož se blíží čas odjezdu, vyrážím na náměstí, odkud jezdí autobusy. Lístek do Izmiru mám již koupený, odjezd o půl deváté večer s příjezdem do Izmiru ráno. V pohodě stíhám ještě durum s ayranem na večeři. A pak už jenom čekat až se objeví autobus společnosti Oncu.

Je kolem deváté, když autobus konečně přijíždí. Je úplně plno? A mám sedět na první sedadle? No pěkně to začíná. Naštěstí šlo jenom o jakýsi sběrný autobus, protože za Nevsehirem zastavujeme u benzinky a většina cestujících přestupuje na bus do Istanbulu. Najednou je bus prakticky prázdný, mám svoje koupené místo a teď už jenom usnout a ráno se probudit v Izmiru.

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1

Turecko 2021 – palác Isak Pasha

By Hondza

On 18.12.2021

In Turecko 2021

Den osmý, z Kačkaru k íránským hranicím

Dneska bude zase dlouhý den. Již v šest ráno choulím na předním sedadle minibusu dolů do Yusufele a užvaněná Američanka je tady taky. Tiché rozjímání končí, bude se konverzovat až do Bahlaru, kde naštěstí vystupuje. Tady by to bylo taky hodně dobrý, ale bohužel zase tolik času nemám a třeba se zase posunout o kousek dál. V Yusufele jsme po osmé, bus do Erzurumu jede až hodinu, mám plno času na dobrou snídani v lokantě. Na tradičním menu je hrachovka a čaj. Ne každý ale preferuje takto lehkou snídani. Někteří dávají kebab a je tady i obtloustlý Turek, který obírá něco jako ovar. Dobrou chuť.

Za další dvě hodiny vystupuji z poloprázdného minibusu na otogaru v Erzurumu. Bohužel nikoliv ve městě ale někde daleko na periferii, návštěva města bude jindy. Ptám se na bus do Dogubayazitu, odpověď mě ale úplně nepotěšila. Přímý bus až zadlouho, lze ale jet do nejdříve do Agri, které je na půl cesty a potom cestu dorazit dalším busem. Před dlouhou čekačkou dávám přednost velkému autobusu do Agri, který jede asi ve dvě odpoledne.

Další dvě hodiny a jsme na autobusáku v Agri. A opět po výstupu následuje kolečko dotazů, jak se dostanu dál do cíle. „Musíš na otogar ve městě, odtud nic do Dogubayazitu nejede“, odpovídá pán za přepážkou a mně nezbývá nic jiného, než zkusit sehnat odvoz do města. Budu-li mít štěstí, pojede městský bus, nebude-li štěstí, budu muset taxíkem. Štěstí mám, protože jenom co vylezu před autobusák, čeká na mě autobus. Lístek nemám a nemám ani možnost si ho koupit, protože místo lístků se zde používají předplacené karty. Naštěstí pan řidič je hodný a bere mě zadarmo. S dopomocí ostatních cestujících vystupuji ve městě a jdu hledat druhý otogar. Agri bude asi dost díra, tady se nemá smysl zdržovat déle, než je nutné. Na bus dvorku je hodně mrtvo, naštěstí ale do Dogubayazitu jede minibus za chvilku. Kupuji limču, sladkost na svačinu a čekám. Je docela vedro a už mě to dneska nebaví. Poslední hodina v buse a jsem v cíli. Vystupuji v centru města a jdu hledat hotel. Na hlavní třídě by dle mapy mělo být několik možností, zkouším náhodně hotel Aslan v boční ulici. Cena je opět kolem 80 lir.

Jdu se podívat do města, protože mám docela dost po celodenním cestování hlad. Mezitím volá Sinan a ptá se, jak se mám. Na jídlo mi doporučuje místní specialitu Abdigor, která se prodává v jednom podniku s tradiční kuchyní na hlavní třídě. Rád se nechám nalákat na něco nového, takže proč ne. Abdigor je jedna obří koule (kofte) s rýží. Nebylo to špatné, ale myslím, že turecká kuchyně umí lepší speciality. V restauraci je ještě jeden cyklocestovatel, který se chystá na výstup na Ararat a diví se, že já na horu nelezu.

Podvečerní Dogubazayit má zajímavou atmosféru. Na ulici jsou prakticky jenom muži, kteří posedávají na ulici u čaje klábosí. Čajovny jsou vybaveny velkými kamny na dřevo, které vystrčí na ulici. Okolo jsou rozmístěny malé stoličky a může se otevřít. Ještě, než si zajdu na čaj, mám před sebou jeden úkol, a to nechat se ostříhat. Na turecké lazebníky mám ještě ze svých erasmus studií ty nejlepší vzpomínky, tak se docela těším. Nakonec to bylo docela normální stříhání bez opalování chlupů na uších zapalovačem, nicméně i tak to bylo nejlepší ostříhání za posledních x let. Žádný tří minutové ostříhání jako u nás, ale poctivá lazebnická práce. Poslední kurdská móda to sice není, ale jsem spokojen.

A pak už jenom oslavit nový sestřih čajíkem a dobrou.

Den devátý, Isak Pasha

V pokoji trochu smrdí cigaretový kouř, ale jinak krásný spaní. Dneska mám v plánu výlet za město k paláci Isak Pasha, kam jsem se chtěl podívat už kdysi dávno, když jsem Dogubayazitem projížděl na cestě do Íránu. A potom se možná potkám se Sinanovým bratrancem a odpoledně vyrazím dál směrem Nemrut Dagi. Mám stále v hlavě více možností včetně zastávky u jezera Van a výšlapu na druhý Nemrut, kde je na vrcholu krásná kaldera s jezerem.

Teď mám ale hlad, takže honem na snídani. Na první dobrou sedám do pekařství, kde si objednávám börek na váhu a čajík. Cestou na zastávku minibusu (u radnice) ještě kupuji vodu a koláče, nakonec ani dlouho nečekám a vyrážíme za město k paláci. Řidič se mně ptá, odkud jsem a když to zjistí, hnedka na mobilu pouští český eurosong. Nadšení pro českou hudbu mu ale dlouho nevydrží, hudba je to tak hrozná, že za chvilku ladí zpět kurdský popík. Palác ještě není otevřen, jdu nejdřív pofotit palác z horní terasy od občerstvení a potom kouknout na mešitu na druhé straně. Na mnoha pohledech je právě z tohoto místa vidět také zasněžený vrcholek Araratu, bohužel je to ale fake, protože Ararat je schován za kopcem. Samotný palác je tak na hodinku, ne že by nebyl zajímavý, ale mnoho přestaveb, vylepšení a rekonstrukcí je prostě znát. Navíc už přijíždějí ruští turisté, původní pohoda je tatam a já vlastně stejně spěchám nazpět, protože v poledne mám sraz se Sinanovým bratrancem, a ještě nemám ani lístek na bus, který jede po jedné odpolední.

Je vedro a zároveň hodně fouká, jsem rád, že nemusím dlouho čekat a jedu busíkem nazpět do města. Ještě než se půjdu odhlásit z hotelu, bude třeba něco sníst. Volím klasiku v podobě durumu s ayranem. Pan majitel umí pěkně anglicky, chvilku si vykládáme. Dopíjím čaj, loučím se a jdu naproti pro batoh, protože za chvilku mě čeká Sinanůn bratranec u radnice. Jsem zvědav, zda ho poznám a taky jak budeme komunikovat, protože neumí ani slovo anglicky.

Nakonec to byla sranda, něco jsme zvládli pomocí překladače a něco s dopomocí Sinana na telefonu. Důležité je, že již mám lístek do Diyarbakiru a sedám do taxíku na otogar.

Cesta do Diyarbakiru je dlouhá a nudná. Spánek, čtení a koukání z okna. Čas od času je pauza na otogaru nebo na odpočívadle na jídlo. Jediným vzruchem jsou zdravotní problémy jednoho ze spolucestujících, kdy se dokonce volá záchranka, na kterou čekáme u dálnice. Chlapíkovi se nakonec udělalo dobře, podepisuje papír a pokračuje s námi dál. Doufal jsem, že tento bus dojede do Diyarbakiru nějak rozumně, ale bohužel četné zastávky a čekačky nakonec vedly k tomu, že na otogaru jsme až v 23 hodin večer. Po krásných 10 hodinách v buse vystupuji do rozpálené noci. Autobusák je jako obvykle daleko od centra, o nějakém autobusu do města si mohu nechat jenom zdát, tudíž nezbývá nic jiného než další taxík.

O půlnoci ulehám v hotelu Aslan. Je stále mega vedro, zítra se tady asi naprosto usmažím…

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1

Turecko 2021 – pohoří Kačkar

By Hondza

On 10.12.2021

In Turecko 2021

Den šestý, z Karsu do Yusufele a dál

Snídaně, sbalit věci, do banky pro kartu a honem na autobusák. V ideálním případě bych mohl stihnout hnedka ranní bus do Dogubayazitu, i když pořád mám ještě v hlavě menší změnu plánu. Ta by spočívala v tom, že bych si udělal menší zajížďku do pohoří Kačkar a potom se přes Erzurum vrátil na původní trasu.

Před devátou již netrpělivě stepuji před bankou, v mobilu si chystám překlad prosby o navrácení karty a doufám, že s tím nebudou problémy. Nebyly. Kartu jsem dostal nazpět během pár vteřin, v další bance jsem vybral liry i s poplatkem a mazal na autobusák. Vzhledem k tomu, že vše šlo hladce, tak mě cestovatelský osud patrně směruje k íránským hranicím a nikoliv do hor. Minibus do Dogubayazit zde již čeká, hnedka vedle je další minibus do Artvinu, který jede o něco málo později. Takže co teď, kterým busem jet? Pár vteřin přemýšlení, kupuji lístek a jdu do autobusu. Kam můj bus pojede? Do Yusufeli! Nedalo mi to a zeptal jsem se, zda bus staví v Yusufeli (odtud se dá jet do hor). Kladná odpověď změnila moje plány a místo do Dogubayazitu jedu do Yusufeli. Jestliže to dobře půjde, chtěl bych dneska dojet až do Bahlaru, nebo ještě lépe až na konec silnice do Yaylalaru. Sám jsem docela zvědav, kam se dneska dostanu. Cesta je cíl, těším se do hor.

Cesta byla dlouhá ale krásná. První zastávkou je autobusový dvorek v městě Gole. Zrovna se chystá k odjezdu bus do Istanbulu, většina osazenstva jsou Kurdové z okolních vesnic, probíhá loučení. Region se vylidňuje, práce zde je patrně jenom v zemědělství, průmyslu je málo a peněz tak ještě méně. Autobusový dvorek má svoje kouzlo. Unifikované otogary na okrajích velkých měst jsou hrozná nuda. Tady si zajdeš do budky, která vypadá jako chlívek na záchod, potom si sedneš na stoličku, za chvilku u tebe přistane čaj. Chceš zaplatit. Kdepak, to je na mě, říká starý chlapík vedle. Díky a ahoj. Jedeme naprosto fantastickou horskou krajinou. Kolem nás samé dvou tisícovky. Míjíme velkou přehradu a pokračujeme dál k Yusufele. Hodně se tady staví, budují se tunely a nové silnice. Kromě zrychlení cesty je hlavním důvodem nová přehrada u Yusufele, která zatopí celé údolí včetně města samotného. Ještě, než dojedeme do cíle, zastavujeme na oběd. Dávám hrachovku a sušenky. Kdybych věděl, že se dalších několik hodin nenajím, zvolil bych spíše obligátní kebab se salátem. Minibus sice jede do Yusufele, ale není to tak úplně pravda, protože najednou zastavuje na křižovatce na staveništi s tím, že zde je Yusufele a výstup. Hmm, na město to úplně nevypadá, ale tohle je bohužel častá praxe, takže nezbývá než se porozhlídnout okolo, kdo mě vezme dál do města. Nečekám ani minutu a již sedám do dodávky, která vypadá jak stavební a jedeme do města. Moc nerozumím, co je to za typ spoje, ale je to zdarma a vysazuje mě až na otogaru. Zde se hnedka ptám na spoj do Bahlaru. Chlapík něco vykládá, vůbec mu nerozumím a někam volá. Posunky naznačuje, že mám sednout do kanceláře a počkat. Jsem docela zvědav, jak to dopadne. Uplyne pár minut a je tady minibus do Bahlaru. Paráda! Půlka minibusu je zaskládaná potravinami, v druhé jsem já, několik dědulů a vepředu neustále vykládající Američanka. Vykládá si s mladým Turkem, asi průvodcem, tak se ho ptám, zda taky jedou do Bahlaru. On na to, že jedou až do Yaylalaru, kde se dá ubytovat v penzionu. Mám dneska ale štěstí. Patrně jsem chytl jediný minubus, který dneska jel. Nakonec to jsou dvě hodiny po úzké klikaté silničce se zastávkou v Bahlaru, kde je obchod, v kterém pro jistotu kupuji chleba, sýr a rajčata, abych měl zítra na treku co jíst. Nakonec to nebylo nutné, protože v Yaylalaru obchod také je. Ubytovat se lze v penzionu, jehož majitel vlastní i obchod a provozuje minibus. Není to levné, 250 lir je docela dost, ale zase v tom je snídaně i večeře. Cena se dá srazit tím, že vlastně nepotřebuji snídani. Naopak večeři si nechávám, protože po treku budu mít určitě mega hlad.

Před večeří jdu ještě na průzkum vesničky. Jak zapadne slunce, je ihned docela zima a rychle se vracím nazpět do penzionu. Následuje večeře s neuvěřitelně užvaněnou americkou důchodkou a spát. Zítra vstávám před šestou.

Den sedmý, výstup skoro až na Kačkar

Naše vesnice Yaylalar není ta, kde končí silnice. Po úzké silnici se dá dojet ještě do Olgunlaru, kde už ale opravdu konec a za posledními domy začíná stezka na Kačkar. Vstávám po půl šesté, protože v šest na mě čeká řidič dolmuše, který jede právě do Olgulnaru nabrat cestující a potom bude pokračovat nazpět do Yusufeli. Mávám na odjíždějící minibus, zapínám Stravu a můžu vyrazit. První metry mě doprovází velikánský psisko, a dokonce to vypadá, že se mnou půjde i dál, ale bohužel zhruba po půl kilometru to mého chlupatého parťáka přestává bavit a jde si svou cestou. Bodejť by ho to bavilo, když pořád zastavuji a něco fotím. Ranní mlha spolu se sluníčkem vytváří neopakovatelnou atmosféru. Nevím, co fotit dřív, zda vesnici s mlhou nebo okolní kopce. Jsme naprosto uchvácen. Běhám sem a tam, snažím se vyladit velký kontrast mezi stínem a světlem. Výsledem je, že za první hodinu jsem ušel asi kilometr. To není zrovna moc, protože mně dneska čeká neustálé stoupání až do výšky 3500 metrů nad mořem, kde se nachází jezero Deniz golu, což je cíl dnešní cesty. Ještě třeba říct, že už nyní jsem v cca 2300 mnm, takže přiměřeně této výšce také funím a jdu pomalu. První menší zastávkou je Hastaf Yaylasi, kde kdysi dávno bydleli pastevci v jednoduchých kamenných domcích a pásli zde v létě svá stáda. Na podzim zahnali ovce a krávy do údolí a na jaře se opět stěhovali sem. Nyní jsou ale již chaty opuštěné a zarostlé. Pro žíznivce je zde pramen s velmi studenou vodou, pro mlsouny divoké maliní všude okolo. Odtud je to asi hodina do základního tábor pro výstup na Kackar dagi (Dilberduzu camp), kde mám naplánovou pauzu a pořádnou svačinu. Vůbec nemám představu, jak takový základní tábor vypadá, takže jsem docela překvapen, že zde je plno stanů, které si můžu pronajmout, a dokonce i velký stan s kuchyní a celoletní posádkou. Sedám k ohništi s výhledem na horu Kačkar, rozdělám sýr, chleba a rajčata. Mlčenlivý šerpa-hlídač mi nabízí kafe, s radostí přijímám.

Čeká mě ještě asi 800 výškových metrů k jezeru Deniz golu, které ale budou dost strmé, a hlavně se pěšinka rychle změní na skalnaté pole, po kterém se jde pěkně blbě. Postup je pomalý, trochu se zatáhlo, takže tolik nefotím, ale zase o to víc funím. Na nadmořskou výšku nad 3000 mnm nejsem zrovna moc zvyklý. Cesta po kamenech není moc viditelná, takže se mně podařilo dokonce i trochu zabloudit. Vylezl jsem, kam jsem neměl a potom jsem byl hodně rád, že jsem to slezl dolů a nic se mně nestalo. Cesta se trochu narovnává, dle mapy bude jezero již kousek. A pak jenom „hurá!“ Jezero je naprosto úchvatné, má nádherně temně modrou barvu, okolo skály, prostě pecka. Fotím ze všech úhlů a slavím výstup colou a baklavou. Tedy myslel jsem, že jsem si koupil baklavu, ale úplně to bohužel pravda nebyla. V krabičce nebyla hotová baklava, ale pouze prášek na baklavu. Zasmál jsem se sám sobě. Zcela nečekaně se z druhé strany kopce zjevuje Turek s dřevěnou sukovicí. Zdravíme se, prohodíme pár slov, vyfotíme se navzájem u jezera a každý si jdeme svojí cestou. On dolů, já ještě pár metrů nahoru, abych se koukl vedlejší Atsiz golu. Další fotky a sestup nazpět dolů do základního tábor Dilberduzu.

V kempu potkávám kluka, jenž doprovázel Američanku a uměl pěkně anglicky. Přijel do kempu jako dobrovolník a zůstává zde s turistama do konce sezóny. Na konci srpna sbalí stany a vybavení a vše se odnese dolů do vesnice. „Nechceš si dát pivo?“, ptá se mě kluk. Ok, jeden Efes, díky. Bylo to hodně drahý pivko, ale kdy si dáš pivko ve skoro 3000 mnm s takovým výhledem? Pivko zasyčelo a já se směji sám sobě, jaký má na mě jedno pivo v takové nadmořské výšce účinky. Velmi lehkým krokem se vydávám údolím dolů do vesnice. Cestou mě předbíhá chlapík v pantoflích s koňmi. Trasu asi chodí hodně často, protože ani přes snahu se ho nedokážu udržet a mizí v dáli. Trochu se ochlazuje a já jsem rád, že vesnice Olgunlar je již nadohled. Ráno byla čajovna zavřena, nyní je otevřená, tak dávám jeden čajík, abych měl sil ještě na poslední kilometry do Yaylalaru.

Celkem mám dneska v nohách 26 km s převýšením 1370 m a mám toho tak akorát. Těším se na večeři a do postele.

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1

Turecko 2021 – Kars a staroarménské město Ani

By Hondza

On 1.12.2021

In Turecko 2021

Den čtvrtý, z Istanbulu do Karsu

Poslední noc v Istanbulu. Ráno v šest sedáme do auta a jedeme na nedaleký Esenler otogar, odkud vyjíždí autobus Havas na nové istanbulské letiště. Sinan je skvělej. Cestou ještě rychle zastavuje v pekařství a kupuje mi koláče na snídani. Loučíme se. Sinan jde dospat a já vyrážím na východ Turecka za dobrodružstvím. Cesta na istanbulské letiště je ráno naštěstí docela rychlá. Letiště je nový a hodně velký. Erdogan se má čím chlubit. Jdu na check-in, protože stále převážím slivovici pro Berka. Nečekaně je tady docela fronta, ale nakonec odbavení naprosto v pohodě. Ukážu HES kód a posílám batoh do útrob letiště. Výhoda slabé turecké liry je, že i šetřil mého typu si může na letišti dát čaj se simitem a nijak ho to nezruinuje.

Za dvě hodiny jsme v Karsu. Zbrusu nové obří istanbulské letiště střídá jedno jediné letadlo na letištní ploše a ošuntělá postarší budova místního letiště. Jsme skoro ve dvou tisících metrech, je tu příjemně teplo a lehce pofukuje vítr. Letištním autobusem jedu až na místní otogar, protože když nevíš, kde vystoupit, je vždy nejlepší dojet až na autobusák. Vybral jsem si Hotel Temel nedaleko otogaru za sympatických 80 lir i se snídaní. Mám menší pokojík s výhledem na rušnou ulici. Chlapík na recepci se ptá, zda mám v plánu jet do Ani. Odpovídám, že bych chtěl jet zítra autobusem. Taxík za 200 lir odmítám a zároveň doufám, že místní bus do Ani skutečně zítra pojede, protože dopátrat se nějakých přesných informací je (tady na místě i na internetu) skoro nemožné.

Ještě, než dneska odpoledne vyrazím na výlet, bude to chtít něco do žaludku. Na hlavní ulici na dohled od hotelu sedám do lokanty na výbornou polívku, salát a samozřejmě čaj. Mám půl dne na nějaký výlet, takže co se podívat k ďábelskému hradu Seytan Kalesi? Nemám tušení, jak se tam dostanu, ale třeba pojede nějaký autobus nebo zkusím stopovat. Nechce se mně tomu ani věřit, ale jen co dojdu na otogar, tak hnedka jede bus do Cildiru, který je kousek od cíle mého výletu. Vzhledem k tomu, že to byl dost možná jediný bus toho dne, je to docela neuvěřitelný.

Cesta trvá o dost dýl než jsem čekal, protože objíždíme celé cildirské jezero. Na místě v Cildiru se moc nezdržuji, mám menší zpoždění, hrad není zrovna za rohem a taky se musím ještě nějak dostat nazpět. Vyrážím podle mapy do vesničky Yildirimtepe, kde je pár baráků, nějaký kravky a taky dva psi, kterým se zrovna moc (vůbec) nelíbím. Naštěstí jejich štěkot probudil majitele, který je uklidňuje a zároveň mi ukazuje zkratku k hradu. Od jisté doby (zdravím Vídeň) jsem u psů dost opatrný. Ochladilo se a začíná foukat nepříjemný vítr. Raději přidám do kroku. Cesta po vydlážděné cestě rychle ubíhá a po chvíli vidím v dáli hrad tyčící se na skále. Vypadá fakt impozantně. Využívám záblesků posledního sluníčka a rychle fotím. Z dálky to vypadalo, že nepůjde jít až na hrad, ale nakonec se dalo vyšplhat bez problémů prakticky kamkoliv. Zlověstné mraky a silný vítr dodávají hradu a okolí neskutečnou atmosféru. Ještě chvíli fotím, ale pak již rychlý ústup nazpět do vesnice a k hlavní silnici, protože to vypadá na pořádný slejvák.

Nikdonechce zastavit, za chvíli začne pršet a není se vůbec kam schovat. Naděje upínám ke skupince, kterou jsem potkal na hradě, protože ta mně prostě musí zastavit. Prosby byly vyslyšeny, uff. Jenom co jsem nasedl do auta a proběhla úvodní a zároveň závěrečná turecká konverzace ve stylu „ahoj, odkud jsi a jak se jmenuješ“, tak se mega moc rozpršelo. Zase jsem měl štěstí. Rodina mě bere do nedalekého Ardahanu, odkud by snad mohl jet nějaký minibus do Karsu. Předpoklad by to byl správný někdy ráno a nikoliv pozdě odpoledne, kdy je otogar vylidněný a místní jasně naznačují, že dneska už do Karsu nic nejede. Můžeš jet za 250 lir taxíkem cizinče, odpovídají lidé na můj dotaz. Hmm, to se mně zrovna nechce. Jdu na doner a ayran, přece jenom s plným žaludkem se lépe přemýšlí. Mohl bych zkusit stopovat, nebo si najít hotel a jet ráno.

Plán je následující: nejdříve zkusím stopnout auto a když se nebude dařit, nezbude nic jiného než se praštit přes kapsu a jet taxíkem. Vzhledem k pozdní hodně jsem dal stopování asi půl hodiny a bohužel bez úspěchu. Problém byl určitě v tom, že jsem stopoval ještě ve městě. No a taky jsem podcenil covid efekt, ale to jsem se dozvěděl až mnohem později. Nezbylo tím pádem nic jiného než zaplatit 250 lir asi za 100 km a jet si jako král taxíkem nazpět do Karsu. Pan taxikář byl tak nadšen ritem, že mi koupil sušenky a daroval žvejku.

Rozpršelo se i v Karsu, tudíž místo hledání nejlepší hospody na večeři, jdu hnedka vedle hospody na kebab. K jídlu salátek, chlebík a čajíky. Blaho, blaho. Jenom toho masa je docela hodně.

Den pátý, z Karsu do Ani a nazpět

Dobré ráno v Karsu! Sluníčko svítí, dneska bude krásný den. O půl osmé vyrážím na snídani do jídelny na tureckou snídani. Žádná kontinentální nuda ale vše co k turecké snídani patří. Několik druhů sýra, vajíčko, olivy, rajče, paprika, čaj a chlebík. Na závěr ještě halva a můžu prasknout. Ještě není ani devět, když stepuji na rohu ulic Faik Aksoy a Gazi Ahmet Muhtar a vyhlížím jakýkoliv autobus, který by mohl jet do města Ani. Je devět a stále nic, i když klučina z čajovny tvrdí, že bus odtud určitě pojede. V duchu jsem již někde na stopu, když přichází další dva turisti s tím, že bus pojede určitě o půl desáté. A skutečně o půl minibus dorazil, ale ještě se nejelo, protože řidič si šel dát odpočinek dovnitř do čajovny a teprve, když se přiblížila desátá, nám dal pokyn, že je čas vyrazit. Jeli jsme nakonec jenom čtyři, kromě mě a dvou chlapíků tuším z Holandska ještě jeden Japonec. Jízdné 20 lir tam i zpět. Ruiny města Ani se nacházejí na hranici s Arménie u vesnice Ocakli. Nyní je na hranicích klid, ale není to tak dávno, co zde bylo hodně rušno a oblast hlídali vojáci.

Vstupné do areálu je 22 lir, pokud bych si koupil Muzeum card za 60 lir, tak bych měl vstup zadarmo. Z některých starších cestopisů jsem nabyl dojmu, že u vstupu bude max budka na vstupné, ale jinak půjde o volnou planinu se zbytky města. Takže mě překvapilo, že zastavujeme u relativně nového návštěvnického centra, kde se prodávají lístky a je zde i kavárna a prodejna suvenýrů. Někde jsem se dočetl, že na Ani Turci dlouho kašlali a teprve v poslední době začali o ruiny více dbát. Zase v tom bude politika jako ostatně ve všem, co se týká Arménie nebo Kurdů. Areálu dominuje vstupní brána spolu s mohutnými hradbami, jakmile projdeme branou, otevírá se před námi planina s několika stavbami. Jelikož odjezd zpět do Karsu je ve dvě odpoledne, máme cca tři hodiny na průzkum areálu. Hnedka řeknu, že je to málo. Na druhou stranu v pekelném vedru bych asi o moc více nedal, ke konci už začala docházet voda a já se začal cítit poněkud přehřátě. S trochou představivosti si lze udělat obrázek, jak velké město kdysi dávno Ani bylo. Dodnes ohromí svojí rozlohou, hradbami a kostely. Ani má fantastickou atmosféru, v podstatě stačí chodit jen tak po areálu a užívat si město a výhledy nejen po tureckém okolí ale i do Arménie, která je hnedka za řekou Arpacay. Více info o Ani a kostelících např zde https://www.mundo.cz/turecko/ani. Před druhou se vracím k autobusu, chvilku vykládám s Japoncem a únavou v autobuse ihned usínám. Docela bych s Japoncem více pokecal, ale nějak se mu nechce družit. Nevadí, jdu na něco sníst. Mám chuť na lahmacun a ayran. Maximálně dobré a levné jídlo. Sprcha, odpočinek na hotelu, a ještě vyrážím kouknout na pevnost nad městem. Pevnost vypadá z města docela impozantně, ale jinak je to docela nuda. Slušný výhled, toť vše. Chvilku zevlím okolo, dávám nějaké čajíky v nedalaké tradiční čajovně. Sedí se venku na malých stoličkách, někdo jenom tak kouká, většina hraje tavlu nebo hru OK. Čajovníci mají na ulici kamna na dřevo s velkým komínem. Vydržel bych tu pozorovat lidi celé hodiny.

Dochází mně hotovost, bude třeba vybrat z bankomatu, protože směnárny mimo banky zde nevidím. Svoje štěstí jsem zkoušel již ráno, ale každá banka hlásila nějaký extra poplatek, což se mně nelíbilo. U Revolut mají být výběry zdarma, ale asi to tak úplně pravda nebude. Zkouším teďka odpo ještě další banky, a to jsem neměl dělat, protože moje karta se bankomatu zalíbila natolik, že odmítá kartu vydat. Jsem tedy bez karty a bez peněz, no paráda. Naštěstí bankomat je přímo v pobočce banky, tak to zítra nějak vyřeším (a mezitím kartu raději zablokuji). Na zlepšení nálady si dávám mega dobrou sladkost jménem kunefe. Automaticky k tomu dostávám zmrzlinu a čaj. Nebíčko v papulke, jak by řekli na Slovensku. Aby nebylo dobrot málo, kupuji o kus dál burek s ayranem. Jídlo si beru s sebou na pokoj, dneska toho mám dost, je čas odpočinku.

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1

Turecko 2021 – Istanbul

By Hondza

On 24.11.2021

In Turecko 2021

Den druhý, Istanbul

Co budeme dneska v Istanbulu dělat? Sinan má dneska částečně volno, nicméně odpo musí být v bratrově kanceláři a já tak dostanu volno na nějaký vlastní istanbulský špacír. Sinanova manželka je s dětmi někde u moře, takže ani tento výlet se s ní nepotkám. Vlastně nevím, zda je vůbec setkání s nesezdaným cizincem vůbec možný? Některé tradice jsou zde poměrně přísné a stále se dodržují. Každopádně ráno vyrážíme do kanceláře Sinanova bratra, kde si v kuchyňce připravíme snídani. Sinan mezitím vyřídil plno telefonátů a zdvořilostních setkání s lidmi z okolí (dědula odnaproti přišel pokecat, Sinan připravil čaj, chvíli něco vykládali a dědula šel zase o dům dál. Když potom Sinan musí někam odběhnout, dědule nebo kdokoliv jinej z ulice pohlídá obchod). Dříve než vyrazím do města, jdeme společně se Sinanem koupit sim kartu, protože s daty bude život v Turecku veselejší. Pro cizince je k dispozici pouze turistická karta, jenž je samozřejmě výrazně dražší jak srovnatelná nabídka pro místní. Bezmála 500 Kč za simku s 20 GB dat je docela dost. Ale jiné možnosti bohužel není. Sinan zůstává v kanclu a já se v polední výhni vydávám na výlet po Istanbulu.

Jsme kousek od Fatih Camii, jedné z velmi atmosférických mešit, takže i když jsem zde už několikrát byl, tak ani dneska neodolám a jdu se toulat kolem mešity a pozorovat lidi. Je docela vedro, pokračuji využívajíc každý dostupný stín k Zeyrek Camii. Mám trochu dojem, že už jsem zde také byl. Bývalý kostel, nyní mešita zapsaná v UNESCO a po Hagia Sophia druhá nejvýznamnější náboženská stavba byzantské říše v Istanbulu. Vedle je kavárna s pěknou vyhlídkou na Zlatý roh, já ale pokračuji dál kolem akvaduktu k Aksaray a potom podél tramvajové linky vedoucí k Hagia Sophia. Je tady docela hodně lidí, bude lepší odbočit někam do bočních uliček. Mířím k Serefiye Sarnici, což by měl vodojem podobný jako Yerebatan, nebo tomu na Žlutém kopci v Brně. Moji zvědavost tlumí zbytečně přepálené vstupné (100 lir), takže si nechávám zajít chuť a pokračuji přes Hippodrom k mešitě Sultanahmet, která je bohužel celá zakrytá lešením. Jestliže jsem si mohl vybrat asi nejhorší čas k návštěvě (nyní již) mešity Hagia Sophia, tak to bylo právě dnešní odpoledne. Davy lidí všude okolo, davy lidí uvnitř. A ještě k tomu za chvilku začínal čas modliteb, takže nás z mešity zase vyhnali. Nezbývá než se do Hagia Sophia podívat ještě někdy jindy, ideálně třeba brzo ráno a pořádně v klidu si vychutnat nádherný interiér a atmosféru místa. Dneska jsem si vychutnal davy lidí a utíkal po chvilce dál směr palác Topkapi, kam se mně ani tentokrát moc nechtělo a raději jsem prošel Gulhane parkem až na konec k moři. Nic moc zajímavého tady není, nohy už docela bolí, naštěstí Eminonu, kde bych se mohl potkat se Sinanem, není již daleko.

Na výlet k mešite Eyup je již pozdě, Sinan je stále v práci, jdu se podívat na moje oblíbené nádraží Sirkeci. Pro mě jedno z nejhezčích nádraží, které jsem kdy viděl. Vlak z Evropy vyklopí návštěvníky přímo ve středu Istanbulu, kousek od Zlatého rohu a Asie je na dohled. Dobrodružství může začít. Dneska sem bohužel vlaky nejezdí (ale snad brzo zase budou), turisté si zde mohou zajít na vystoupení dervišů nebo na čaj. Já volím druhou možnost a dávám si dva čajíky. I přes uchozené nohy jsem nadmíru spokojen. Pořád mám dost času, jdu se ještě aspoň kouknout, odkud jezdí lodě do čtvrti Eyup, kam bych se rád podíval zítra. Na této straně Zlatého rohu nic do Eyupu nejede. Podle Google by loď měla jet z Karakoy, ale raději se ještě později zeptám Sinana.

Včera mě Sinan varoval, že bych si neměl dávat oblíbený balik ekmek (ryba v chlebu), protože se údajně značně zhoršila kvalita mořské vody. A může za to samozřejmě Erdogan, kdo taky jiný. Prošel jsem kolem rušných stánků s balik ekmekem až mostu Halič. Velké lodě s občerstvením vystřídaly zaparkované (a opuštěné) lodě čekající na nové nájemce. Mezi nimi ovšem jedna tradiční obyč bárka, kde se griluje, a která láká na něco dobrého. Váhám mezi kofte a rybou, až nakonec i přes varování vítězí tradiční ryba v chlebu. Je to delikatesa! K tomu dva čaje a pohoda. Naprostá spokojenost.

Konečně volá Sinan, který je stále u bratra v kanceláři. S překvapením zjišťuji, že i v Istanbulu je všude blízko. Do kanclu to mám ani ne půl hodiny chůze. Mám toho dneska již docela dost, a to mě ještě čeká další kamarád Ahmet. Večeře (výborné pide), pokec, prohlídka jeho kanceláří a jedeme domů. Však je již taky skoro půlnoc. I když jsem každý již úplně někde jinde (a nemyslím geograficky), tak jsem rád, že se jednou za čas vidíme.

Den třetí, stále Istanbul

Dneska jsem chtěl původně jet ráno vlakem do Ankary a odtud pokračovat legendárním Dogu Ekspres do Karsu, ale plán jsem nakonec o den posunul. Sinan si kvůli mně vzal v práci volno, proto pojedu o den později, a ještě si dneska užiji Istanbul. V té souvislosti jsem začal dumat nad tím, zda do Karsu raději neletět a neušetřit nějaký čas. Dumání vzalo rychle za své, když jsem zjistil, že ve spacím vagónu je sice ještě jedno volné místo, ale to je pro dámu, a nikoliv pro pány. Takže smůla a budu holt muset do Karsu letět. Na vlak jsem se docela těšil, ale co se dá dělat. Dogu Ekspres jede bezmála 24 hodin, letadlo asi dvě hodiny a nebude to taková zábava. Co s ušetřeným časem? Však já na něco přijdu 😊.

Hmm, tak nakonec si Sinan úplně volno vzít nemohl a musí jít dopo do práce. Ráno se loučíme se na stanici metra, kde si dávám snídani a dumám, kam dneska pojedu. S čajem se bude přemýšlet určitě líp. A taky že jo. Vyrazím metrem rovnou na Karakoy, kde si dám další čaj a lodí se posunu skoro až na konec Zlatého rohu k čtvrti Eyup. Ahh, plavby lodí kamkoliv v Istanbulu prostě miluju. Jen tak si dát čajík a pozorovat z lodi život na břehu.

Čtvrť Eyup je velmi konzervativní a je to ihned poznat. Okolo mešity není vidět jediná nezahalená žena. Je zde velmi živo, záhy chápu proč. Dneska je velká páteční modlitba. Možná i to přispívá k silné atmosféře celého místa. Připadám si trochu jak někde v Íránu a v bermudech se zde cítím skoro až nepatřičně. Kromě věřících je zde početně zastoupená také jandarma (policie) a dokonce jsme potkal evidentně tajné policisty. Je docela dost vedro, dávám zmrzku a vyrážím nahoru na vyhlídku Pierre Lotti. Mám takový tušení, že jsem tady na této vyhlídce kdysi již taky byl. Patrně se Sinanem a bude to minimálně deset let. Chvilku bloumám kolem, pak si sedám do kavárny na čaj a kupuji si přes mobil na zítra letenku do Karsu.

Celý kopec nad mešitou Eyup je jeden velký hřbitov, přičemž na vršku je pěkná vyhlídka a taky kavárna.

Všude kolem plno koček a psů, kteří letargicky leží ve stínu a čekají na chladnější večer. Já ale až do večera čekat nemůžu, vracím se proto dolů k mešitě a jdu se podívat dovnitř. Interiér je nádherný, ovšem nejlepší je stejně si sednout někam do rohu a pozorovat lidi. Mnoho návštěvníků míří rovnou k hrobce po levé straně, jiní jenom tak koukají jako já, nebo se jdou pomodlit do mešity. Panuje zde opravdu skvělá atmosféra.

Ale to již volá Sinan, že v práci končí a sejdeme se u Karakoy. Výborně, loď akorát přijíždí. Z Karakoy se přemísťujeme do Kadikoy. Nemůže být větší kontrast než velmi konzervativní Eyup a hip moderní Kadikoy. Konzervativní oblečení vystřídaly výstřihy, roztodivné účesy, tetování, moderní kavárny a bary. Když bych chtěl v Istanbulu zapařit, tak tohle bude místo, kam si zajdu na pivo a na koncert. Chvilku sedíme v cukrárně na turecké kávě a nějaké té sladké dobrotě. Po načerpání energie z kofeinu a sladkostí pokračujeme dál k moři a potom po dlouhé promenádě nazpět do přístavu. Již se setmělo, čas na poslední společné jídlo a návrat domů. Sinan vybral podnik s luxusní kofte, kde žranicí zakončujeme společný čas. Díky Sinane, bylo to skvělý!

Dneska žádný velký ponocování, zítra ráno v 9 mám let do Karsu. To znamená vstávat před šestou a dostat se zavčas na otogar, odkud jede autobus na nové istanbulské letiště.

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1