22.10 2012 Marmaris –> Antalye
Pivka plní svoji funkci dobře. Z cesty si pamatuji pouze výjezd z Marmaris, pak déšť a potom následoval spánek až do šesté ranní, kdy jsme dojeli na otogar v Antalyi. Je ještě docela šero, ve většině autobusových společnosti nikdo není, tak si dávám posilňující čaj, abych byl dostatečně připraven na obíhání autobusových společností a shánění lístku. První společnost hlásí plno, ale hned vedle mi chlapík tvrdí, že „bugün“ má místo do Silopi, aby vzápětí zahlásil problém, odběhl kamsi dozadu a přišel s tím, že je za 110 TL jet do Mardinu. Nemá cenu spekulovat, po pár vteřinách souhlasím, protože je jasné, že moc možností nebude a může to být vše leda horší a dražší. Vše je tedy až překvapivě easy, platím hotově, dostávám lístek a můžu si dát čaj na oslavu úspěšné koupě. Tak a co teď? Jdu se net zjistit, co se dá v Antalyi podnikat a kam se podívat. Moc toho není, ale nějak zde čas strávím, to nebude problém. Balím si malý batůžek, větší dávám do úschovny (3,75 TL) a vyrážím na tramvaj do centra. Po pánovi v pokladně sice žádám jeden lístek, ale asi zná případy mně podobné, tak mi šikovně prodává ihned i zpáteční.
Huráá, jsem ve městě. Žádné otravné čekání v kolonách a hned jsem v centru. Co teď? Mám hlad, což řeší buchta, simit a voda z kšeftu. Na čaj bude čas později. Zatím město působí docela příjemně, je zde málo lidí, moře nadohled. Začínám u clock tower, pokračuji kolem Yivli minaret mosque s výhledem na moře a kolem nezbytné sochy Atatürka jdu pomaličku dolů k marině. Následně bych rád do staré čtvrti Kaleici a parku Karaalioğlu. Když na mě začal první prodejce německy, říkal jsem si, že to bude náhoda, ale když stejně začali i další a podíval jsem se okolo, tak bylo hned jasno – zatímco Marmaris bylo britské, tak Antalye je německá. Ještě štěstí, že jsem se neocitl někde v ruském letovisku…Procházka starou čtvrtí Kaleici a parkem vedle je docela fajn, nemám kam spěchat, tak poposedávám, polehávám a vůbec si užívám příjemného letního počasí. Zajímavé, že i když je zde plno prodejců a nadháněčů, tak na mě všichni kašlou, asi je jim hned na první pohled jasné, že já nebudu ta pravá cílovka. Zpátky v centru dávám döner s papričkami za 3,5 TL (po vzoru týpka vedle si dávám maličké papričky do döneru, ale zvládám pouze jednu a brečím. Pán vedle je přikusuje jenom tak a tváří se, že pohoda) a jako zákusek baklavu s čajem.
Ze zajímavostí mně zbývá už jenom Hadriánova brána, a jelikož začíná zlehka pršet, všude je milion lidí a sedá na mě festovní únava, tak už jenom chodím a koukám do výloh. Fascinující je počet kšeftů s oblečením, jenom na hlavní třídě jich je několik desítek a vše jednoznačně levnější jak u nás. Nicméně na nákupy oblečení se nechystám, pro teď mi bude stačit zajít pro nějaké jídlo do marketu. Moc jsem toho nekoupil a mezitím ještě začalo pršet. Nemám se kde schovat, tak hledám hospodu, protože „Když prší, tak na jedno“. Bar nedaleko vypadá jako správná turecká špeluňka, tak proč to nezkusit. Objednávám si Efes (mají jen lahváče) a dostávám kromě piva ještě směs oříšků a nakrájenou okurku. Nu proč ne? Píšu deník a říkám si, jak dobře jsem to vymyslel. Kdybych věděl, že to pivo bude stát 8 TL, tak bych možná zůstal na dešti. Drahý pivko mě trochu rozladilo, maličko mám podezření, že mě odrbali, ale co už, chybami se člověk učí. Přestalo pršet, tak můžu konečně nasednout na tramvaj a jet nazpět na autobusák. Času plno, ale mám docela dost, tak už jenom posedávám u kanceláře, kde jsem koupil lístek a čekám, co se bude dít. A zatím se nic neděje. Můj bus na tabuli odjezdů není, a když se ptám z jakého důvodu, tak mě „po turecku“ uklidňují, že si mám sednout, vše ok a o nic se nestarat. Tuším nějakou kulišárnu, ale nic s tím nenadělám. Kolem jedné hlavní autobusový šéfik z ničeho nic zavelí, je strašně naspěch a táhne nás kamsi dozadu, přesně na opačnou stranu, než odkud odjíždí autobusy. A hned je jasný, že tohle nebude klasický bus. Protože on je to minibus! Čeká nás pěkných 20 hodin v tomhle „pohodlí“. Protestovat nemá cenu, buď jedeš, nebo ne, tvůj problém a jiná možnost není. Borec nám ještě bere lístky, asi abychom si případně nestěžovali, a můžeme vyrazit. Nabíráme ještě několik kurdských maminek s malými dětmi, až je bus úplně zaplněn a kdy děcka spí na zemi a deštivou Antalyii si razíme cestu vstříc východnímu Turecku. Kromě plačících dětí je další vtipnou věcí, že na celou cestu máme pouze jednoho řidiče. Nezbývá než usnout a doufat, že to samé nebude činit po následujících 1200 km náš řidič.
Útrata: 110 TL – Antalya x Mardin, 2x1TL – WC, 3,75 TL úschovna, 8,6 TL nákup, 8 TL – pivo, 3,75 – döner plus ayran, 3 TL – baklava a čaj, 1 TL – čaj, 3 TL – kafe – Tchibo, 0,5 – poznámkový blok
23. 10. 2012 Mardin –> Cizre -> Duhok
Jak cesta začala, tak i pokračuje, což je dobrá zpráva, protože tím pádem řidič neusnul a my se kolem sedmé ráno nacházíme nějakých 200 km od města Şanlıurfa. Krajina se během noci výrazně proměnila, ubylo aut a vše je tak nějak jiné, východní. Poslední jídlo jsem měl v noci v autobusové jídelně a teď už přecházím na sušenkovo-čajovou dietu. Ptám se našeho řidiče, kdy budeme v Mardinu, na co mi odpovídá, že tak v deset.