Štítek: Uganda

Cestou Ugandou – z Kampaly až k Murchison Falls

On 2.1.2018

In Cesty do světa, Uganda 2017

Den třetí – z Kampaly do Ziwa sanctuary

Když jsme si vybírali pokoj v hotelu City Square, tak jsme si schválně vzali pokoj na druhé straně od silnice, aby se v noci dalo normálně spát. Ale jak to tak bývá, tak strana k ulici byla v klidu, protože v noci tam už moc aut nejezdilo, ovšem na druhé straně byla párty až do rána. Naštěstí jsme byli oba tak unavení, že jsme to moc nevnímali. Dobré ráno, Kampalo. Dneska tě opustíme a vyrazíme na sever do nosorožčí rezervace Rhino sanctuary. Chybět nám, milá Kampalo, ani jednomu nebudeš. Jak jsem zjistili včera od Marcely, tak na hotelu máme i snídani, tak hurá zjistit, zda budou míchaná vajíčka nebo vaječná omeleta. Vajíčka jsou prostě sázka na jistotu, zde jsme si mohli dokonce vybrat. Dostali jsme termosku s horkou vodou a mlékem, takže čaj a káva ve stylu „do it yourself“. Proč ne, jen škoda, že kafe je instantní. K tomu toustový chleba, margarín, marmeláda a zlatý hřeb v podobě misky s ovocem. Chvilka na internetech, sbalit věci a honem na autobusák, který si hrdě říká Qualicell bus station, odkud by měl jet bus směr Masindi. Nezní qualicell spíše jako značka baterek? V Africe má holt všechno trochu jiný význam. Je možné samozřejmě, že to mělo něco společného s baterkama, ale to už nezjistíme, protože na tento autobusák jsme nedošli, protože jsme byli odchyceni nadháněči jiné společnosti a ti nás dovedli k Link busu. Bus dvorek je uzavřený, mají zde čekárnu, a dokonce je ceník jízdného vyvěšený u okýnka. Nevídaný luxus. Kupujeme dva lístky do Nachitoma a jelikož máme hodinu a půl čas, tak jdeme na průzkum. Není vcelku o co stát, takže raději jdem zařizovat. Ivoš na druhý pokus kupuje SD kartu, a když už jsme ve stánku s mobily (kterých je několik na každém rohu), tak bych si mohl koupit místní simku. Původně jsem si ji chtěl koupit ihned po příjezdu, potom na to zapomněl, ale prý je to velmi výhodné, tak jdu do toho. Za 5000 šilinků dostávám simku a za dalších 8000 „kredit“ – 325 MB internetu, 35 minut volání a 100 sms – to celé na týden, pokud jsem to dobře pochopil. Prodejce mně vyfotil, oskenoval pas a zaregistroval. Velká pohoda, a navíc jsme akorát vyplnili čas do odjezdu autobusu. Už nevím, jak dlouho měla cesta trvat a jak dlouho nakonec trvala, co ale vím je, že jsme zaspali a zastávku přejeli. Vcelku naivně jsem si myslel, že když sedíme v první řadě a všichni ví, že jedem do Nachitoma, tak že nás upozorní.
Nestalo se, ale zase to tolik nevadilo, zajeli jsme si jenom několik kilometrů a vystoupili na další křižovatce. Za naše zaspání ale nemůžeme my, ale prodejci pochutin podél cesty, kteří jakmile autobus zastaví, tak ihned obklopí autobus a my jenom z okýnka vybíráme a přirozeně platíme. Na výběr jsou masové špízky, čapátí, kořen kasavy, banány, pití nebo oříšky. Z okýnka stačí pokynout a jídlo už se nese. Z křižovatky to není k odbočce do parku nijak daleko, ale na výlet to taky není, takže nezbývá než vyzkoušet další ugandský dopravní prostředek – motorky boda-boda. Jezdí odkudkoliv, kamkoliv a kdykoliv. Stačí nasednout za řidiče a jedem. Problém není počet lidí ani zavazadla. Což jsem ale ještě nevěděli, takže jsme si lehce nováčkovsky naběhli. Jednak s cenou a také jsme si vzali každý jednu motorku, což se později ukázalo jako úplně zbytečné. Řidič si vzal můj bágl na řídítka a vyrazili jsme. Vůbec jsem netušil co čekat a myslím, že Beny taky ne, takže se křečovitě držíme a doufáme, že ve zdraví dojedeme do cíle. Obavy byly samozřejmě naprosto zbytečné, cesta byla pohodová a rychlá. Bohužel až moc, protože borci nás trochu odrbali, když nás místo v parku nechali u brány, protože do parku neměli povolení. Radši ani nechci zmiňovat, že reálná cena dopravy, jak nám sdělil ranger u brány, byla třetinová. No chybami se člověk učí. Na bráně jsme se zaregistrovali a další borec nás vzal až do parku k ubytování. Chytře si na nás vzal kontakt, protože dobře věděl, že budeme muset taky nějak z parku odjet a on bude mít další kšeft. Bereme jediné možné a cenově jakžtakž slušné ubytko za 15$/osoba a domlouváme za další dolary výlet za nosorožci. Pračka na dolary se pomalu rozjíždí, protože dvouhodinový výlet stojí 45$/osoba, a jelikož nemáme auto, tak si ještě za dalších 25$ musíme auto pronajmout. Věrný svým baťůžkářským zásadám zkouším dvojici postarších Holanďanek navrhnout, že bychom mohli sdílet jejich jeep, ale na to se dámy vůbec netváří, tak sklapnu paty a platím. No, když už jsme tady, tak co nám zbývá, ale raději nechci domýšlet, kolik nosorožců (hodně!) by bylo třeba vidět, aby to stálo za ty peníze.
Jen co vyrážíme, tak začíná pravý africký slejvák. Jsme v autě, tak nám to jedno, ovšem místo prašné půdy máme pod nohama blátíčko nebo rovnou vodu, takže daleko nedojdeme. Tvrdá měna naštěstí dělá svoje, takže pro dolary i pro gumáky rychle skočíš. Máme sice jednu nosorožčí rodinu na dohled, ale kvůli vodě okolo nemůžeme nikam dál, musíme čekat, a to je dost nuda. Navíc rangeři se tváří dost namistrovaně, odpovídají na otázky jenom když mají chuť, nálada tedy nic extra. Gumáky přece jenom výlet oživily, najednou se můžeme pružně přemisťovat promáčenou savanou a můžeme se tak dostat skutečně velmi blízko k několika nosorožcům. Je to zvláštní pocit být cca 10 metrů od takových obrů. Ziwa sanctuary je jediné místo v Ugandě, kde lze spatřit nosorožce ve volné přírodě. Svého času za vlády Idiho Amina a během následných nepokojů byla nosorožčí populace kompletně vybita a nyní je snaha o návrat tlustokožců do volné přírody. Proces to bude asi dlouhý a náročný, zvlášť když čínská poptávka po rozích rozhodně neklesá. Nejen z tohoto důvodu je celá populace nosorožců hlídána 24 hodiny denně, 7 dní v týdnu, 365 dní v roce. Tím dostává drahé vstupné aspoň částečné opodstatnění. Dvě hodinky s nosorožci uplynou jako voda, fotek máme nepočítaně, ale otázka je, jak dopadnou, protože je bohužel dost pod mrakem. Zpátky v táboře jdeme na večeři, kterou stíháme jen tak tak, než se komplet zatáhne a spustí se brutální mnohahodinový slejvák. Na tom by nebylo v podstatě nic divného, kdyby po chvíli nevypadla elektrika a do našeho příbytku nezačala kapat voda. K mé radosti moje postel zůstala suchá, zato Ivoš se prospal pěkně ve vlhku.

Den čtvrtý – ze Zíwa Sanctuary až k Murchison Falls

Obří jezero před chatkou zmizelo, elektřina stále nejede. Rangeři mají pořadová cvičení a my se balíme, protože pokračujeme dál na sever až k národnímu parku Murchison Falls. Původně plánovaný národní park Kidepo nakonec rušíme, protože park je až skoro u hranic s Jižním Súdánem, což by znamenalo hodně moc přesunů a tolik času zde jednoduše nemáme. Jak jsem rád, že jsem si včera koupil simku. Hnedka ráno se mně hodí, protože potřebujeme zavolat Davida, který nás včera na motorce přivezl, aby nás pro změnu odvezl nazpět na hlavní. Mají tu vtipně přerostlý hmyz, střevlík (s mojí velmi omezenou znalostí entomologie používám za jméno brouka cokoliv, co mě napadne) na WC měl dobře 10 cm a něco jako chrobák dobře 5 cm. V Africe je prostě všechno tak nějak větší. David se nám včera smál, že jsme zaplatili za boda-boda zbytečně moc, ale tomu, zdá se, nevadí říct si o stejné peníze i za cestu nazpět. Nemáme celkem jinou možnost, ale i tak smlouvám. To nakonec nemá moc cenu, protože nás veze až na křižovatku, takže svých 20k stejně dostane. Na křižovatce již na nás čeká matatu do Masindi a také, jak pevně doufám, nějaká chutná snídaně. Menu je chudší – čapát, špízy, smažené banány a kasava neboli maniok. Omeletu nemají, takže bereme za vděk smaženými banány a čapátou. Dobrou chuť. Matatu je už skoro plné, takže nezbývá než se nasoukat na zadní sedadlo a můžeme vyrazit. Beny trefně poznamenává, že většina místních aut je v mnohem horším stavu než, která k němu vozí na likvidaci. Důležité je, že jedeme a je vcelku jedno čím.
Silnice je docela kvalitní, takže cesta pěkně ubíhá, i když co chvilka někde zastavujeme nebo musíme zpomalit kvůli velkému množství retardérů. Masindi se jeví na první pohled jako docela příjemné město, hlavně tedy v porovnání s přelidněnou Kampalou. Na delší zastávku to zde ale nebude, chceme se najíst, vybrat peníze a pojedeme dál. Každou banku hlídá ochranka, která docela pečlivě kontroluje zavazadla a jelikož se nikomu nechce věci přehrabávat, tak je zvykem nechat zavazadlo vedle vchodu a jít do banky nalehko. Také je trochu zvláštní, že ne všechny banky berou visa karty. Ovšem vždy je ve městě bank více, tak není problém jít jinam. Po výběru jdeme na trh najít něco k snědku. Domluva při objednávání nám sice trochu vázne, ale stylem „chci tady tohle, co jí ten pán“ si v pohodě objednáváme talíř plný rýže, brambor, špenátu a omáčky za 2000 šilinků. Na zapití čaj za pětistovku. Zatímco Ivoš rozdává dětem hračky a vypadá to, že by si dítě držící v náručí nejraději odvezl domů, tak já vykládám s borcem stolu. Pochází z Konga, ve válce přišel o rodiče a teď studuje v Ugandě. Říká, že fotí, ale nemá kde tisknout, tak vše posílá až do Kampaly. Strašně přátelský člověk. Jde s námi ještě na autobusák, kde se loučíme. Dodávka do Bulisy je tak ze dvoutřetin plná, ale i tak čekáme více než hodinu, než je nás dostatečný počet, aby bylo možné vyjet. Dostatečný počet znamená, že se nás autě pro čtrnáct tísní 20 plus dvě malé děti a řidič. Užitečný zvyk z Etiopie, kdy si člověk rezervuje místo pomocí kamínku, láhve nebo něčeho podobného zde moc nefunguje. Naše rezervace v první řadě je pryč, takže se musíme tísnit vzadu. Zpětně ovšem je třeba poznamenat, že zadní řady jsou lepší, protože v první řadě je vždycky nejvíc lidí. Hned za Masindi se ztrácí asfalt a nastupuje vyježděná polňačka, což ale přirozeně nenutí řidiče, jakkoliv zpomalit, spíše ještě zrychlujeme. V této souvislosti jsou vtipné samolepky v autě, která nabádají cestující, aby se nebáli říct řidiči, že má zpomalit. Je lepší se ozvat než se vybourat. Nemůžu se nikam moc pohnout, spící černoška vedle na mě pořád padá, auto skáče jako splašené. Ale jinak moc fajn cesta. Nečekaně stavíme zhruba v půlce cesty v Bissi, kde to zprvu vypadá jenom na malou pauzu, ale všichni vystupují, takže musíme taky a patrně budeme pokračovat dalším autem. Těžko říct, řidičovi vůbec nerozumím a jediný kdo tu něco vykládá, je místní ožrala, který je dost neodbytný a vůbec se ho nejde zbavit. Pije nějaký bordel z malé lahvičky. Nabízí Ivošovi ať se napije a pořád něco mele. Utíkáme přes ulici do stánku s pivem, protože tady to vypadá na delší čekání. To se ale trochu mýlíme, protože jen co si objednáme Nile special, tak už nás volají zpět k autu. Kam ten spěch pánové? Jsme přece v Africe. Rychle dopíjíme piva, ještě si odskočit na dvorek (doslova) na WC a jdeme. Našeho spěchu využívá pan ožrala a už se sápe po našich nedopitých pivech. Jak je ten borec otravnej, tak se hecnu a svoje pivo poctivě dopiju :-). Čeká nás další hodinu jízdy kolem Albertova jezera do Bulisy, odkud by se mělo jít na motorce dostat přímo do parku. Cestou ještě kupujeme u jezera uzený ryby, protože vyzkoušet se má všechno.
Bulisa klasicky není nic jiné jak křižovatka s pár baráky, obchodem a hospodou. A taky motorkářema, kteří zbystří, jenom co nás vidí vystupovat, protože jsme tučná spolehlivá kořist. První cena za odvoz do Red Chilli kempu je 60k za oba, druhá je 40k, což bereme. Je to sice i tak na místní poměry docela ranec, ale jiná možnost není a v Bulise kempovat nebudeme. Frčíme s větrem o závod, což je bez brýlí docela výzva. První zastávka je na bráně u vstupu do parku, kde už se bude jenom platit a platit. Vstup do parku na 24 hodin je 40$/osoba, plus ještě musíme zaplatit 10k+15k za řidiče a jeho motorku. Navíc se strážný u brány tváří, že vybírání dolarů je největší otrava, kterou si lze představit. Jedeme dál, máme to naštěstí do kempu jenom kousek. Stan za 35 dolarů! Cože? A to ještě nemáme vůbec v parku co dělat, protože každá další zábava je za další dolary navíc. Škoda, že nemáme vlastní stan, právě v těchto místech bychom dost podstatně ušetřili. Ubytko bychom měli, takže teď ještě vyřešit otázku „co budeme zítra dělat“. Následující anabázi snad ani nebudu popisovat, každopádně jsme skončili na variantě, že pojedeme na výlet lodí k vodopádům Murchison falls (30$/osoba), kde zaplatíme dalších 15$/osoba za cestu stezkou k vodopádům a jako třešnička na dortu bude odvoz od vodopádu nazpět do kempu za lidových 50$ výjimečně pro oba. Problémů při organizaci bylo povícero, jednak málo lidí v low season, takže nejely žádné lodě. Potom jsme řešili, jak se dostat nazpět do kempu a v kempu nebylo žádné volné auto. Nakonec si udělal jeden ranger bokovku a přivezl nás. Oběma nám z toho jde hlava kolem, ale už to máme pořešený, tak můžeme jít na večeři. Menu zápaďácké, ceny jakbysmet, ještěže to pivo je relativně levný. Je tu docela dost cizinců, většina anglicky nebo německy hovořící. Nikdo se nedruží, tak si dáváme ještě pivo a jdeme spát.

Den pátý – z Murchison falls do Hoima

To si tak spokojeně v noci spíte a najednou slyšíte, že se nějaké zvíře pase vedle stanu. Slyšíte rychlé škubání trávy, takový zvířecí travní vysavač. Tak skrz síťovaná okna ve stanu vykouknete ven a jelikož zrovna krásně svítí měsíc, tak máte to štěstí, že návštěvníka vidíte jako siluetu v protisvětle. Na krávu je to moc malé a na slona zase moc velké, co to je? „Ty vole, on je to hroch!“, hlásí Ivoš. „Kecáš, vážně?“, trochu se divím, abych vzápětí dal za pravdu. Hroch se spokojeně pase pár metrů od našeho stanu. V hlavě si rychle přehrávám informaci, že hroch je nejnebezpečnější zvíře Afriky, nicméně je to býložravec, jak nám i nyní vytrvalým ukusováním trávy dokazuje, takže pokud do něj cestou na záchod nekopneme, jsme v klidu. Ale asi bych ho nechtěl rozespalý v noci potkat. Vím určitě, že bych se lekl o něco více jak on. Později hrocha vystřídalo na pastvě něco menšího a k ránu už byli slyšet jenom ptáci a žáby. Odmyslím-li okolí kemp samotný, který je poněkud mastňácký, tak má okolí tropickou atmosféru. Balíme věci, na snídani dáváme čaj spolu se zbytky ze včerejška (ryba byla dobrá, ale kostí měla nepočítaně) a vyrážíme dolů do přístavu u řeky Victoria Nile, odkud budeme v devět vyrážet na výlet k vodopádům.
Je teprve devět a už to docela pálí. Ivoš je v klidu, ale já se mažu raději nadvakrát. Překvapivě jedeme nakonec pouze ve dvou, není sezóna. Jak to říct a nelhat, prostě za 32 dolarů na osobu tento výlet rozhodně nestál. Sice jsme viděli plno hrochů, nějaké ptactvo, buvoly, a dokonce i krokodýla, ale to mně přijde na hodinku za tolik dolarů prostě málo. Navíc průvodce to evidentně moc nebavilo, takže výlet nijak neprodlužoval a frčeli jsme rovnou k vodopádům, kde si nás plynule přebral další průvodce. Ten má ještě méně namáhavý a náročný úkol, vybere od každého 15 dolarů a půjde s námi po stezce nahoru k vodopádům. Stezka je bezvadně značená, krátká a nenáročná, ovšem bylo to asi místním blbý vybírat vstup jenom za stezku, tak na ni nasadili rangery, aby to vypadalo líp. Původně jsem si myslel, že projížďka bude super a výlet bude nuda, ale bylo to přesně naopak. Výlet k vodopádům byl hodně dobrý a projížďka nuda. Přeje nám počasí, je pěkně modro, nikde ani noha a pořád máme krásné výhledy. Je vedro a velké vlhko, oba vzpomínáme na výstup v podobných podmínkách v Kolumbii, kde jsme stoupali od moře k starému pueblu. Výstup byl zdarma, v mnohem drsnějších podmínkách a taky mnohem lepší. Průvodce nám občas odpoví na dotaz, ale jinak je tu opravdu jenom pro legraci, protože kamkoliv se dá odbočit, tak nás posílá sám, aby mohl v klidu porelaxovat ve stínu. Z nejvyššího bodu stezky, odkud bylo pěkně vidět na celou oblast sestupujeme přímo k samotnému vodopádu, což je úzká soutěska plná vařící se vody. Ne nadarmo se místu říká ďáblův kotel nebo Devil’s cauldron. Kdesi jsem četl, že je to největší valící se masa vody na světě, ale raději si to ještě ověřím. Pro nás to znamená vítanou sprchu, zážitek, ale taky bohužel konec výletu.
Nyní musím zavolat Patrickovi, aby vyrazil a přijel pro nás. Pevně doufám, že padesátidolarová motivace bude dostatečná, protože jinak je tu provoz naprosto nulový. Mám sice simku a můžu volat, ale jaksi není odkud, protože všude je nulový signál. Nezbývá než vyklusat nahoru na vyhlídku a zde zkusit štěstí. Kolem stromu je v podstatě jediné místo, kde se dá chytit signál, což vědí i ostatní nudící se rangeři, kteří zde zevlují. Nemají se kluci špatně, zatímco běžný Uganďan může na chytrý telefon spíše zapomenout, tak tihle si na nic vesele surfují na netu. Já mám ovšem asi na místní signál moc chytrý telefon, protože signál ani po restartu nemám, takže jsem rád, že můžu zavolat z jejich mobilu. Když jde o prachy, tak jsou všichni akční ažaž. Patrick už je na cestě, tak jdeme zpět na parkoviště, ať ho nepromeškáme. Za hodinu jsme zpět v kempu, kde bereme věci a voláme prozměnu Henrymu s boda-boda, protože potřebujeme další odvoz až do Bulisy. Dalších 40 000 šilinků pryč, alespoň tentokrát se neplatí ještě další poplatky za řidiče a motorku. To nás vlastně docela překvapilo, čekali jsme, že se bude i dneska platit. Kde je nervozita a křečové držení při první jízdě? Dávno pryč! Nyní sedíme jak páni, žádné držení, a naopak máváme všude okolo, vykládáme si a pohoda. Podobný pocit z nás má asi i řidič, takže si to šviháme, jako by nás někde ukradl a ujížděl z místa činu. Obzvláště výživné na prašné cestě bez brýlí. Vinou rychlé jízdy jsme v Bulise překvapivě brzo, tudíž můžeme v klidu na jídlo do místní restošky, kde si dáváme místní klasiku: rýže, matoke a fazole nebo ryba. Jak sladké limonády před rok nepiju, tak tady si na Fantě pochutnám jako nikdy. Bulisa je jinak díra s pár barákama, billboardem na mobilní služky a samosebou mnoha obchody s mobily. Nic dalšího tady nejde čekat, tedy kromě matutu dál k jezeru nebo v našem případě do Hoimy. Jen co dojídáme, tak u hospody staví matatu směr Hoima. Říkáme si, že takové štěstí ani mít nemůžeme a taky, že ne. Sedíme vepředu, což se ukazuje jako suverénně nejlepší volba pro africké cestování, protože dopředu se vejdou max tři lidi plus řidič, a to je rozhodně velký komfort. Takže zatím my si vepředu v klidu sedíme, tak vzadu se mačkají a přibírají další a další cestující a náklad. Nejdříve jedeme na benzinku, což v nás vyvolává naděje, že by se dalo už jet, ale kdepak. Pouze vyměníme řidiče za jiného a jedeme nazpět. Další cestující a náklad. A zase na benzinku. Asi jsem nezmínil, že každé auto, které někoho někam veze existuje s permanentně prázdnou nádrží. A teprve až je v dohledu kšeft, tak se jede na benzinku natankovat tak akorát na cestu (ani méně, ani více) a může se vyjet. Ne tak v našem případě, protože se ještě jednou vracíme aneb nákladu nebo lidí není nikdy dost.
Konečně vyrážíme! Do Hoimy je to ale hodně daleko, čeká nás zastávka v naprosté díře (Waly kubya) u Albertova jezera a naše „oblíbená“ křižovatka Biso, kde naštěstí tentokrát jenom krátce zastavujeme a bez střídání auta pokračujeme dál. Vesnice u jezera je opravdu divná, asi čím níže položené místo, tím větší peklo. Koncentrace čumilů a divných lidí je ohromná. Ještě, že nemusíme vystupovat a jedeme dál. V Biso protáhnout a pokračovat po silnici, kterou průvodce charakterizuje jako „very rough“ a je třeba jim dám za pravdu. Docela slušná cesta bez asfaltu se mění na polňačku plnou děr a výmolů. Nechápeme, jak to může auto bez úhony přežít. Nadskakování a silné nepohodlní ovšem vynahrazuje nádherná okolí krajina. Slunce pozdního odpoledne ukazuje políčka plná banánovníků, třtiny nebo bavlny. Idylu utvářejí chaloupky rozeseté halabala po krajině a množství místních a hlavně dětí, kteří se vracejí z odpoledního vyučování. Třešničkou na pomyslném ugandském dortu je píchlá pneumatika (hlavně, že jsem v Biso říkal, že ta pneu je děsivě sjetá) a možnost vyzevlit po krajině a pokecat s ostatními spolucestujícími. Výměna pneu je docela rychlá, protože se ihned angažují i ostatní cestující. My jakožto muzungové se angažujeme vedle u potoka, kde vykládáme s mladou slečnou Lucy, která studuje v Hoimě, kam máme dneska také namířeno. Na 17 teda rozhodně nevypadá, dělá to hlavně asi ten krátký sestřih. Klasicky se kolem nás seběhlo plno dětí, a těm nedělalo problém se s náma vyfotit, přitom kousek vedle děcka při spatření foťáku doslova utíkaly pryč.
Kolem půl sedmé, po 4 hodinách jízdy (necelých 100 km) jsme konečně v Hoimě na bus paku (autobusák) a jdeme hledat nějaké levné bydlení. Je super, že když někam přijedeme a vystoupíme z busu, tak vcelku nikoho nezajímáme. Nikdo se nám nesnaží nic vnutit, vzít nás do svého hotelu nebo nám jakkoliv „pomoct“ (=opruzovat). Prostě vylezeme z matatu, zorientujeme se a někam jdeme. Začíná být tma, ulice jen minimálně osvětlené, takže na žádné dlouhé hledání to nebude, bereme první levný hotel, který jsem našli. Hotel Nsomo je hned vedle bus paku, cena 40 000 šilinků je velice příjemná a hotel v pohodě. Zatím u autobusáku to začít žít, opékají se špízy, kuřata nebo smaží hranolky a placky, tak o ulici vedle, kde hledáme nějakou hospodu, je úplně mrtvo. Chceme si dát celé jídlo, ne jenom špíz a placku. Nakonec jsme skončili v muslimské vývařovně, kde jsme si dali podobnou klasiku jako kdekoliv jinde. Jídelna ale byla moc fajn, čistá a jídlo taky výborné. Beny si dává goat stew a já zase fish stew (stew = maso v omáčce). Zase to byla samá kost, s masem tady v Ugandě už asi končím. Na pití džus a african tea, což je kořeněný čaj v horkém mléce. Chvilku u čaje koukáme na TV, v Kampale jsou stále nějaké drobnější nepokoje. Beztak to bude souviset s tou rvačkou v parlamentu. Dobře jsme se najedli, tak můžeme jít na kutě. Já jdu ještě do „obchoďáku“ pro žiletky, protože na „Krakonoše“ tady opravu nebudu. Zase takovou legraci tady z nás mít nemusí. Náš hotel nám hlídá týpek s kalašnikovem. Docela by mě zajímalo před kým? Před lupičema, teroristama nebo opilcema?

Cestou Ugandou – do Kampaly

By Hondza

On 28.12.2017

In Cesty do světa, Uganda 2017

Můj milý deníčku, dnes je pátek 22. září osm hodin ráno, je mně zima, trochu mně bolí hlava a mám hlad. Rychle dopít kafe, zkontrolovat byt a letmo v mysli prolítnout, že mám opravdu vše. Co nemám, to nepotřebuji. Stačí pas, peníze a očkovací průkaz. Ahoj mami, ahoj Jonáši, ahoj myši, uplynou tři víkendy a jsem zase doma. Na půlku září není po ránu moc teplo, ale víc věcí si prostě brát nebudu. Naštěstí v bufetu U Jana je docela teplo, kulajda je více než sytá a zonka příjemně nevychlazená. Symbolicky si s Petrou ťuknem na včerejší vítězství ve filmovém kvízu. Pohoda, takové by mělo být každé ráno. Právě začíná další výlet za hranice všedních dní, letos do rovníkové Ugandy.

Den první – z Brna až do Dubaje

V Brně nabírám Ivoše aka Benyho (s jedním „n“), mého bratrance a spolucestovatele posledních let a jedeme Regiojet vlakem do Bratislavy, odkud ve dvě odlétáme do Dubaje. Dáváme řízek a pivko. Na hlavní stanici je vše při starém, od mé poslední návštěvy před několika lety se nic nezměnilo. To je vlastně dobře, protože tím pádem máme v Brně stále moc pěkné nádraží. Další pivko při čekání na autobus směr letiště. Zatímco bezdomovec vybírá automat na jízdenky a hledá drobné, tak u pivka koukáme na kopec nad nádražím, kde se staví nové luxusní vily. Dva světy, ti dole a potom ti nahoře. Za půl hodiny a 90 centů jsme na letisku. Zase si zavzpomínám, že už je to hodně dávno, kdy jsem tu byl naposledy. Dáváme další řízek a já plním svoji letošní řízkovou normu. Cpaní se řízky má kromě svého symbolického významu i praktický důvod, protože Flydubai údajně seškrtal jídlo na palubě, takže je nutné mít „nakřečkované“ pořádné zásoby. Nemáme kam spěchat, protože check-in jsem aktivně provedl ještě v noci. Není to asi běžný postup, protože vytištěný papír s letenkami se nezdá sekuriťákovi a posílá nás dolů k přepážce vytisknout nové palubní lístky. Ještě klasicky navonět do duty-free a honem do letadla. Čeká nás pět a půl hodiny letu a žádná velká zábava. Zábavní terminál je za peníze, pod námi samá oblačnost, malá místa na nohy a celkově nuda. Aspoň, že původní hladolet se nekoná, jelikož nečekaně dostáváme jídlo. Jsme jedni z mála, kteří mají jídlo, ale nebylo o co stát. Hrášek s bramborem a totálně bez chuti. Nakonec se o jedinou zábavu během letu postaral Beny, když se polil svého zánovního vasila mangovým džusem.
O půl desáté přistáváme v Dubaji na třetím terminálu, který slouží hlavně pro lowcost lety Flydubai. Zdlouhavá fronta na razítko a rychle na hotel (přes booking.com, kolem 1800 za pokoj včetně všech poplatků), který by měl kousek od letiště. Venkovní dusno nám oběma dává facku zleva i zprava, uff. I když by hotel měl odhadem 10 minut pěšky, tak kašlem na hrdinství a bereme taxi (cca 45 dinárů). Chceme si udělat ještě výlet k nejvyšší budově světa Burj Khalifa, takže není času nazbyt. Metro máme hnedka přes ulici, ale tak jednoduché to není, protože nemáme lístky a ani nevíme, jaký lístky si máme koupit. Borec v informacích mně moc nerozumí, nebo spíše já jemu moc nerozumím. Navíc vykládá něco o tom, že za chvíli pojede poslední metro, no ale jednou jsme tady, tak prostě jedeme. První zádrhel je hnedka na přestupu, kde nás nechce pustit turniket. Máme koupeny blbé lístky, takže jsme si opravdu nerozuměli. Kupujeme další lístky, možná i s nějakou přirážkou a pokračujeme k Dubai mall, kde by měla být „ta věž“. Není mall jako mall, takže představa, že vylezeme z metra a hnedka budeme u věže bere rychle za své. Nejdříve nás čeká možná i kilometr chodbami pořád dál a potom bloudění luxusním čtyřpatrovým obchoďákem. Žádný velký značení, tak se raději ptám, času moc nemáme a zabloudit se tady určitě dá dobře. Obří fontána (údajně největší fontána světě – překvapivě…) a hnedka vedle věž s velkým V. Myslel jsem, že bude vyšší, ale asi to klame, a navíc byla tma. Dáváme selfíčka, chvilka klidu fontány a zase nazpět. Je to vlastně úplně o ničem, prostě veliká věž, a to je všechno. Když už je člověk v Dubaji, tak je to fajn výlet, ale prostě jednou stačilo. Poslední metro jede kolem půl dvanácté a bylo by dobrý ho stihnout. Lístky kupujeme přímo na informacích, na přestupu už naštěstí vše v pohodě. Zítra nás čeká brzké vstávání, tak už se oba těšíme až zalehneme.

Den druhý – z Dubaje do Entebbe

Dospat nejde, už se těším do Ugandy! Sbalit, hotelová snídaně a rychle na letiště. Na to, že je půl osmé ráno, panuje už dost pekelný vedro. Nemáme do nijak daleko, jdeme pěšky a za 15 minut jsme na letišti. Kontrola, výstupní razítko a do duty-free trochu se před cestou navonět. Je to taková letištní tradice a obrana před cestovatelským potem, ale tady máme smůlu. Personálu nepočítaně, takže jakmile spatřili podobné pobudy jako jsem my dva, tak ve vteřině u nás s otázkou, cože si přejeme. No, ehm, asi nic. Holt, budeme v letadle na smraďochy. Na rozdíl od cesty do Dubaje je letadlo úplně plné, máme fajn místa u okna, tak nezbývá než přežít pět a půl hodiny a jsme v Africe. Zase máme jídlo, ale je snad ještě horší, jak to minulé. Beny na sebe tentokrát nic nevylil, takže krapet nuda. Situaci zachraňuje nás spolucestující, který se s námi dává do řeči. Z původně klasického zdvořilostního rozhovoru se vyvine příjemné povídání, které výrazně zkrátí cestu. Hassan je z Bangladéše a pracuje jako pilot helikoptéry pro Spojené národy v Kongu, což samo o sobě už zní dost cool. Kecáme o cestách, o Bangladéši (prý, že tam musíme jet!), ukazuje nám video přeletu přes vulkán Virunga. Vyměňuje si kontakt a už nás vítá typicky africká červená zem, přistáváme v Entebbe. Zní to, jako by přistávací dráha byla hliněná, což tak není, jen vedle čínská firma buduje další dráhu, proto ta červená. „Yellow fever certificate, please“, kontrola na očkování je hned po příletu, vlastně ještě předtím, než vůbec dostaneme vstupní razítko do pasu. Vše v pořádku, můžeme dál do fronty, kde stačí zaplatit 50 dolarů, zanechat otisky prstů a Welcome to Uganda.
Konečně! Letiště je opravdu malé, takže žádné bloudění a hnedka jsme na čerstvém vzduchu. Svěží vítr, vzduch tak pětadvacet a my si to štrádujeme vstříc taxíkářům do Entebbe. Nabídka je 30 000 ugandských šilinků (1 USD = 3600 šilinků), což jako správní joudové bez smlouvání bereme a už se vezeme. No vezeme, pomalu se šineme, protože obstarožní kára prostě nic jiného, jak dvojku nezařadí. Sice by na letiště mělo být někde matatu (sdílený taxi), ale hledej matatu, když ani nevíš, jak vypadá a zda sem skutečně něco jede. Cílová stanice je tzv. bus pak, což je ugandské obecné označení plácku, odkud jezdí dodávky matutu, taxíky a autobusy. Místní plácek nás ihned hází do správné africké reality, plno lidí, stánky, bordel, trhy se vším možným. Sympatické je, že nás nikdo neotravuje, sem tam někdo pozdraví, takže si chvíli jenom tak bloudíme a rozkoukáváme se. U jedné krásné černošky s copánky si dáváme čerstvé hranolky za muzungu cenu (5000 šilinků), vedle kupujeme vodu a bez dalšího otálení sedáme do matatu (2500 šilinků) směr Kampala. To už není ale žádný mastňácký taxík, kde se rozvalujeme jako králové, ale klasická africká doprava s maximálním využitím auta až po střechu. Třeba rychle zapomenout na klasické schéma v evropských autech, dva vepředu a maximálně tři vzadu a vžít se do trochu jiných počtů. Klidně čtyři vepředu a v pohodě pět vzadu. Zvykáme si na levostranný provoz, plno retardérů, časté zastávky pro výstup nebo nástup, vesničky u cesty a plno lidí všude okolo. Ani podle mapy v mobilu se nedá moc poznat, kde v Kampale vystoupit, tak prostě pojedeme tak dlouho, jak jen to půjde. Nikam na periférii náš určitě nepovezou a taky, že ne. Vystupujeme prakticky v centru vedle starého taxi parku. Podle mobilu zhruba zjišťuji, kde asi jsme a říkám si, jaké to bylo kdysi, když člověk dojel do cizího města a vůbec netušil, kde já a kam má jít. My víme, že bychom měli jít někam nahoru, kde budou nějaké hotely. Prodíráme se mumrajem lidí, motorek, aut a dodávek. Vše zleva a všeho strašně moc. Fajn je, že nás tu nikdo neotravuje a nikdo si náš nevšímá, takže si můžeme jít v klidu, kam se nám zlíbí. Taxi park je masakr, asi to má nějaký systém, takže každá dodávka nějak vyjede a všichni se v tom vyznají. My ne, ale naštěstí nám to je vcelku jedno. Důležitější je najít hotel, což se po chvilce daří – za honosným názvem City Square Hotel se skrývá naštěstí docela levný hotel (80 000 UGX za dvojlůžák se snídaní). Někde jsem četl, že se tu nesmlouvá, ale je to samozřejmě blbost, protože vždycky je dobrý to zkusit a zeptat se na slevu. Jen co se ubytováváme, tak začíná pravý africký lijavec. Jak rychle asi sklidí nebo zakryjí všechno to zboží, které je vystavené na ulici? Nepršelo dlouho, takže hnedka vyrážíme na průzkum.
Předběžným cílem je Kadáfího mešita a budova parlamentu. Památky tu nemají, tak jdeme aspoň nasát atmosféru africké metropole a užít si prvních pár afrických hodin. Moc dlouho nepršelo, ale bahno všude možně. Levostranný provoz je legrace, máme oba pocit (a u toho doufám, že nezůstane), že pořád někomu skáčeme přímo pod kola. V ruchu velkoměsta to není zrovna idylický výlet, fotit se zatím moc nedá a ani není co, tak prostě jdeme dál a dál. Mešita je strategicky umístěna na mírném pahorku. Jen co procházíme bránou, už slyšíme ono charakteristické „muzungu“ s doplněním „ticket“. Sem se evidentně zadarmo nepodíváme, škoda. Jsme navigováni do velkého stanu vedle vchodu, kde každý zaplatíme 15000 šilinků a abychom si nemysleli, že za naše peníze nic kromě potvrzení nedostaneme, tak je nám přidělen průvodce. Skoro bych se vsadil, že jsme jedni z mála turistů toho dne, nicméně děda se tváří, že jsme děsná otrava a už by se určitě nejraději viděl doma. Naštěstí situaci opět zachraňuje Beny, který vyrazil po evropsky v bermudech. To pana průvodce naprosto dostalo a prý je hnedka jasné, že jsme z České republiky, protože všichni Češi prý nosí bermudy. Mě by pro změnu zajímalo, kolik zná Čechů a kolik Čechů navštívilo Kaddáfího mešitu, ale budiž. Za legraci na Benyho účet to samosebou stojí.

[ngg_images source=“galleries“ container_ids=“1″ exclusions=“2,7,9,11,12,16″ display_type=“photocrati-nextgen_basic_slideshow“ gallery_width=“600″ gallery_height=“400″ cycle_effect=“fade“ cycle_interval=“10″ show_thumbnail_link=“1″ thumbnail_link_text=“[Ukázat náhledy]“ order_by=“sortorder“ order_direction=“ASC“ returns=“included“ maximum_entity_count=“500″]Ugandská angličtina je sice o něco srozumitelnější jak třeba ta indická, ale i tak nicmoc. Raději se při výkladu tvářím patřičně zahloubaně a pokyvuji hlavou, aby bylo jasné, že vše z historie Islámu v Ugandě jsem pochytil a není třeba doplňujících dotazů. Ve stručnosti asi takhle: pahorek, kde stojí mešita je takovým středobodem Kampaly, už Idi Amin také známý jako řezník z Kampaly (a to neměl s hovězími steaky moc společného) zde chtěl něco monumentálního postavit, ale úplně se mu to nedařilo, páč se více než stavitelství věnoval řezničině, takže musel přijít na pomoc pan plukovník až z daleké Libye a bratrsky vypomoct. Původní palác byl smeten do zapomnění a místo něj vybudována mešita pro (údajně až) 30 tisíc věřících (asi včetně venkovních prostor). Alláh Akbar. Už jsem viděl hezčí mešity, ale nikdy jsem nebyl na minaretu. Výstup po točitých schodem nám dal zabrat, ovšem ten výhled na celou Kampalu při západu slunce stál za tu námahu. Navíc pan průvodce se rozpovídal a postupně popisoval celou Kampalu. Jsme toho dne poslední návštěvníci, za chvíli bude tma, průvodce zamyká minaret a naše prohlídka končí. Loučíme se, při pohledu na Benyho bermudy opět propadne pan průvodce smíchy do kolen. Prý by se neměl jmenovat Ivo, ale Czech, když nosí ty bermudy. Prostě samá legrace. Máme oba docela hlad a žízeň, tak si jdeme sednou na čaj. Zde se pije hodně oslazený černý čaj s mlékem a přikusuje se placka čapátí. Skromné ale dobré. Beny kupuje vedle ve stáncích islámské suvenýry pro fanoušky islámu v Hlubokých Mašůvkách. Já se suvenýrů zdržím, raději beru vedu a jdeme nazpět na hotel. Kličkovaní po neosvětlených ulicí v afrických metropolích asi nebude můj oblíbený sport. Člověk si může vybrat, zda do někoho vrazí nebo motorka vrazí do něj, nebo že spadne do kanálu, nebo kamkoliv jinam. No je to legrace, hlavně ve středu města na trhu byl tak brutální mumraj a chaos, že jsme si přáli, ať co nejrychleji najdeme hotel a vypadneme z toho zmatku.
Na hotelu máme restauraci, tak objednáváme jídlo a pivko. Točené na výběr není, ale můžeme si vybrat z několika značek. Jelikož servírce vůbec nerozumím, tak kývám hnedka na první možnost. Na stole přistálo „Nile special“ (cena vychází na plus minus jeden dolar), silné a velmi dobré pivo. Kousek vedle sedá běloška, dle vzhledu tipujeme na turistku z Německa. Jaké překvapení, když za námi za chvilku přišla s „Ahoj, já jsem Marcela“. Marcela pracuje jako dobrovolník v Etiopii, kterou teda strašně kritizuje, že je to komunistický a policejní stát. Ani se mně to nechce věřit, jako turista jsem měl před lety v podstatě jen pozitivní zkušenost. Zítra taky jede na sever, ale až nad Murchison Falls a my až tam asi nakonec nepojedeme. Každopádně fajn rozhovor a úvod do jiné než turistické reality. Vlastně docela respekt, protože žít v Africe bude docela náročné. Zpět na hotelu Beny zjišťuje, že nemá SD kartu v mobilu, tak jde ještě ven nějakou sehnat. Ovšem vrací se docela brzo s poněkud překvapivou grimasou a hlavně prázdnou kapsou. Historka zní následovně: Šel jsem dolů do těch ulic, kde kudy jsme šli předtím na hotel. Najedou mně kdosi a čistě náhodou to byla krásná silně nalíčená černoška v minisukni, chytne za ruku a tahá do úzké boční uličky. To se mně samozřejmě nelíbí, nikdo a zvlášť pěkná černoška, mě nebude kamkoliv tahat nebo snad chytat za ruku. Bráním se a zapřu se druhou rukou o stěnu, protože s žádnou holkou do temné uličky nechceš, to dá přece rozum, a navíc jsme v Kampale a ne v Mašůvkách. Jsem silák, já se jen tak nedám, takže mě holka pustila a já mohl konečně do toho obchodu. V obchodě prázdné kapsy, udivený obličej, nasrání a cesta zpět do oné ulice, kde se k Benymu už překvapivě nikdo nehlásil. Uff, dopadlo to dobře (škoda pár tisíc), africká velkoměsta nejsou úplná legrace. Jdeme spát, zítra bude líp a hlavně vypadneme z Kampaly.