Štítek: ukrajina

Pechersk Lavra

Černobylský deník III.

Kyjev

Dobré ráno, Kyjeve! Dneska nad tebou mělo zářit pozdně říjnové slunce, ale jak se zdá, někde bude chyba, protože a mraky s mlhou nad tebou zvítězily. Těšili jsme se na výhledy, lesknoucí se zlaté kopule chrámů a říjnovou pohodu, ale spíše to vypadá na očekávané kyjevské klepání kosy. 

Stanici metra Zoloti Vorota máme hnedka před hotelem, takže neváháme, kupujeme žetony po 4 (!) hřivnách a spouštíme do útrob jedné z nejhlouběji položených stanic metra na světě. Stanice metra v Praze jsou obloženy reklamou, tady jsou jen holé stěny.  Jedna bábuška hlídá turnikety, jiná zase eskalátory, protože pořádek musí být. Jedem na stanici Dorohozhychi k památníku masakru na Babim jaru. Přes 33 tisíc židů zde v roce 1941 bylo popraveno a shozeno do rokle během pouhých dvou dnů. Svého času zde patrně končil Kyjev, nyní je všude kolem zástavba a peklo připomíná mohutný památník uprostřed parku.  Je hodně vlezlo, takže se moc nezdržujeme a opět metrem se přibližujeme ke komplexu klášterů a jeskyní Pecherska lavra. V parku vedle právě probíhá nějaká ceremonie s účastí někoho důležitého. Nejen, že jsou všude vojáci, ale ani se nedá jít do parku. Nevadí, koukneme sem po cestě zpět. Vstupné do chrámového komplexu bylo tuším 40 hřiven, což je na rozhodně nejturističtější památku Kyjeva docela málo. Oficiálně je focení zakázáno, ale jak zjišťuji hned za vchodem, tak to nikdo neřeší a všichni vesele cvakají.  Extra vstupné je na vyhlídku, ale jinak se dá toulat celým areálem a zkoumat chrámy nebo jeskynní komplex. Přeje nám štěstí! Asi na hodinu a půl vyhrává slunce souboj s oblačností a nám se otevírá kromě výhledu na Dněpr i výhled na všechny chrámy v areálu. Je jasné, že tahle sluneční situace nebude trvat dlouho, tak výrazně zrychlujeme tempo a snažíme se stihnout všechno zajímavé včetně vyhlídek a v mém případě i focení. Jak se opět zatahuje, tak na náš přichází únava a hlad, tak vyrážíme přes park zpátky na metro. Další místo plné optimismu a naděje – památník obětem hladomoru v roce 1932 a vedle památník neznámého vojáka s čerstvými květinami. Tak proto asi to dopolední pozdvižení a uzavírka celého parku. U památníku sedí dvě babičky (evidentně dvojčata) s velkou zarámovanou fotkou vojáka. Dle fotek, které mají na transparentu, zde sedávají takhle už mnoho let. Těžko říct, co se přesně stalo a proč zde vysedávají (tryzna za padlého otce?).  Pokračujeme zpět ke stanici Arsenalna se zastávkou na jídlo. Restaurace, kde mají jídla v obrázkovém menu, to je něco pro nás.  Je to něco dražší, jak v naší hospodě u ubytka a ne tak dobré, ale zase máme možnost vyzkoušet něco nového. Taštičky s borůvkami byly absolutně the best. Po jídle jedeme zpátky na Majdan, kde jsme našli jediné obchody se suvenýry a také je zde pošta, kde snad budou mít pohledy a známky.  Nákupy se daří docela rychle, výběr není naštěstí velký a ceny mírné, takže máme za chvilku splněno a jdeme pro pohledy. Kvalita slabší, ale s tím se asi musí počítat. Překvapila mě cena známek, na ukrajinské poměry je 20 hřiven hodně  Beny ještě nakupuje, já už se vidím někde u jídla a na hotelu, páč ukrajinské zimy mám už docela dost.  Daří se nám najít restauraci podobnou té, kterou máme před hotelem, kde je opět možnost vybrat si z mnoha jídel na pultu za ceny více než lidové. Utrácíme poslední peníze a oba se slušně přejídáme. Mají to tady hodně dobré. Beny vyráží opět na nákupy a já se věnuju pohlednicové zábavě.  Pohledy napsány, sladkosti a suvenýry nakoupeny, a jelikož ani na pivo dneska nejsou úplně síly, tak vyrážíme do tepla na hotel.

Kiev - Ukraine

Odjezd

Letadlo do Katowic letí v devět. Dost času v klidu vstát, sbalit věci a vyrazit na trolejbus na letiště.  Trolejbus je modernější než ten, kterým jsme přijeli z letiště, takže v něm chybí paní prodejkyně a taky se zde už netopí. Za půl hodiny jsme na letišti, akorát včas na odbavení a odlet do Polska (do Budapešti bohužel nebyl let).  Střetnutí s českou realitou kdekoliv na cestách je krušné a moc dobré vím, proč se ke spoluobčanům až na výjimky nehlásím. Sedět o řadu vedle partičky uřvaných vtipálků, kterým bohužel rozumíte, dá hodně zabrat. Já i Beny jsme rádi, že jsme to do Katowic nějak přežili a dál už s námi nepokračují.   Na rozdíl od většiny cestujících v letadle nepotřebujeme vízum, takže na letišti trávíme minimum času a hnedka nasedáme do letištního busu směr Katowice.  Nemají to letiště zrovna blízko. Odpovídá tomu i cena 30 zlotých, holt už jsme zpět v drahé Evropě.  Ve městě máme cca dvě hodiny do odjezdu Polski busu směr Brno, takže akorát dost času se někde konečně najíst.  Vybíráme malou hospodu s tradiční polskou kuchyní, jak hlásá reklama. Žurek vypadal a chutnal úplně jinak, než jsem si pamatoval z polední návštěvy a pevně doufám, že kombinace bramborák, řízek a zelí nebude z těch nejtradičnějších.  S totálně zabetonovanými žaludky jdeme okouknout moderní centrum a hurá na autobus. Ten má velkorysou skoro hodinu zpoždění, což mě po minulé zkušenosti při odjezdu Brna do Gdaňsku už ani nepřekvapuje. Co mě překvapuje i podruhé je vlnovkovitá dálnice hned po vjezdu do ČR, po perfektní polské dálnice je to docela změna. V pět přijíždíme do Brna, loučíme se a zase někdy na výlet.

Na Ukrajině respektive hlavně Krymu  – tedy vlastně nyní již v Rusku – jsem byl před deseti lety, přičemž vzpomínky jsou hlavně na Krym a cestování vlakem. Určitě zde tehdy nebylo tak levno a určitě zde bylo stejně příjemně. Stejně jako Polsko, tak i Ukrajina je hodně podceňovaná a přitom má dost co nabídnout.  Nemyslím ani tak apokalyptický Černobyl, ale spíše zajímavosti, příjemný lidi, dobré jídlo a v současné době i mírné ceny.

Pripjat

Černobylský deník II.

Černobyl

Jak na výlet do Černobylu popíši v samostatném článku, takže stručněji a rovnou k věci. Jedeme s nejznámější agenturou Soloeast za cenu 120 USD na osobu. Pro zajímavost 120 USD může být více než půlka průměrného platu, což je hodně smutný, ale co se dá dělat. Sraz máme v osm ráno na Majdanu před restaurací McDonald. Cestou kupujeme svačinu a na místě doplácíme zbylých 50 procent. Platit se dá kartou nebo hotovostí.  Čas do odjezdu trávíme v bistru přímo na náměstí, kde si dáváme kafe a něco k snědku.  Čekal jsem, že nás pojede pár, ale minibus je nakonec plný. Vedle mě si sedá Angličan Henry, který vyrazil v rámci charitního závodu autem až někam k Pamíru, ale nějak zabloudil nebo co, takže závod nedojel a teď se vrací.  Má na sobě beranici a kožich patrně z několika ovcí, takže mu ihned začínáme říkat „bača“. Bohužel bača mluví na moji angličtinu poněkud nezřetelně, takže jsem docela rád, že nám po pár km pouští dokument  „Cernobyl uncesored“ a nemusím se tak věnovat rozsáhlé konverzaci.

První zastávka je na hranicích „exclusion zone“, kde probíhá administrativa a kontrola pasů. Přes noc napadlo pár cm sněhu, ale bohužel to hned taje a bude solidní břečka. Ale já jsem happy, protože jsem si před cestou pořídil pořádné boty právě pro tyhle účely. Zatímco dostáváme úvodní výklad, tak přijíždí taxíkem poslední účastník, který si zapomněl na pokoji pas a nezbylo mu nic jiného, než nás dohnat. První zastávka je Černobyl, ale nikoliv elektrárna, ale stejnojmenné město, které je vzdáleno cca 10 km od elektrárny. Kromě opuštěných a rozpadajících se domů se jedeme podívat na kostel a údajně poslední sochu Lenina na Ukrajině. Město k všeobecnému překvapení poměrně běžně funguje. Lidé, kteří zde bydlí, zůstávají vždy na půl měsíce, kdy pracují a potom mají volno a jedou domů. Moc zábavy zde nebude, i když kavárnu jsem zahlédl, ale jinak je město liduprázdné. Žádné školy nebo zařízení pro děti zde taky nenajdete.  Veřejné osvětlení není a asi nikdy nebylo, navíc zde stále platí noční zákaz vycházení. My zde máme pauzu na oběd v místním „hotelu“. Už začínám trochu chápat, proč je výlet tak drahý. Naše peníze živí patrně všechen personál restaurace a ubytovny, protože kdo jiný kromě výletníků, by sem jinak chodil. Po obědě lehce pofotíme okolí a vyrážíme dál směr vojenský radar Duga. Vůbec nevím, co si představit a zda to nebude poněkud nuda. A nutno hnedle dodat, že rozhodně nebyla.

Odbočka po panelové cestě sice moc zábavy zrovna nepřinášela stejně jako cíl u rozpadajících se budov bývalého tajného města Černobyl 2. Od brány musíme již po svých, a jelikož je mlha (nebo to sovětští inženýři tak dobře zamaskovali), tak stále nevíme, kam vlastně jdeme a co nás čeká.  Les se rozestoupil a my jsme si mohli úžasem vykroutit krky. Takové monstrum (150m na výšku a 500m na délku) asi opravdu nikdo nečekal. Navíc v mlze to celé vypadá až mysticky jako z jiné galaxie. Jen to dokazuje jací šílenci mysli sovětští inženýři v dobách studené války. Nutno ale dodat, že radar nikdy nefungoval a všechny pokusy nakonec ukončila nedaleká jaderná katastrofa. Fotím nevyfotitelné.  I to nejširší ohnisko není dostatečně široké, navíc mlha mlhovitá stejně nedovolí vyfotit celou anténu. Z radaru doslova padá voda. Docela by nás zajímalo, jaké to je, když z konstrukce padají kusy námrazy.

A další zastávka bude…ještě ne Černobyl, ale ve škole.  Zcela fotogenicky náhodně (jak jinak) rozestavěné hračky, rozpadlé zdivo, vymlácená okna, staré papíry a tlející knihy, rezivějící postele, prach, špína, vlhko a trocha radiace. Je to všechno tak fotogenické a máme na to tak málo času. A navíc je pekelné šero. Fotíme a koukáme. Je to taková zoo bez zvířátek.  Musíme jet, tradičně jako poslední dobíhám do autobusu.  Příští zastávka bude…jaderná elektrárna Černobyl.  Támhle je odvodňovací kanál a támhle je nedostavěný blok číslo užjsemzapomněl. Nyní si vystoupíme a budeme fotit, ale nechoďte mimo silnici, protože tam je to radioaktivní.  Není mně zcela jasné, jak je možné, že na kraji silnice je to v pohodě a o metr jinde už ne. Radiace se schovává v hlíně, tak to je.  Je mlha a šero, na silnici parametrů dálnice občas projede auto. Rozestavěný blok zůstal rozestavěný. Okolní rezavějící jeřáby jako by, hrozí do budoucna a ptají se, co s nimi bude. Nevíme, takže jedeme dál. Máme zákaz fotit a to dokonce i z busu. Panuje tu docela čilý ruch. Údajně více než 3000 pracovníků se podílí na výstavbě nového sarkofágu za více než 1,5 mld. €. Zastavujeme přímo před bránou areálu, kde je radiace kolem 4 jednotek. Nový sarkofág se fotit může stejně jako starý blok s betonovým sarkofágem. Vrátnice mezi prošpikovaná kamerami nikoliv.  Selfíčka, úsměvy a cvakání fotoaparátů. Většina si asi po návratu řekne, že tyhle fotky nestojí za nic. A mají pravdu, ale okamžik byl silnější. Času je málo a radiace hodně, takže opět nasedáme do busu a vyrážíme směr Pripjať.

Chernobyl Exclusion Zone - Ukraine

Každé správně město má  svoji „welcome sign“, kde je třeba se vyfotit, takže tak činíme a přitom posloucháme výklad o silně zamořeném „rudém lese“, který se rozkládal nedaleko. Faktem je, že zatímco na silnici je radiace minimální, tak stačí jít pár metrů mimo silnici a radiace je hnedka na osmi jednotkách. Nicméně i tyhle hodnoty krátkodobě nijak neubližují (údajně:-)). Přes „most smrti“ (obyvatelé Pripjati se údajně šli po výbuchu podívat na tento most, aby lépe viděli na místo katastrofy) jedeme konečně do samotného mrtvého města, kde na hlavním „náměstí“ opouštíme bus a vyrážíme na obhlídku.  Notoricky známé scenérie jako je ruské kolo nebo autodrom není nutné popisovat.  Osobně je pro mě nejvíce fascinující, jak si příroda bere město zpět. Tam kde byla silnice, trávník nebo dětské hřiště je dneska v podstatě les.  Něco se rozpadá rychleji, něco pomaleji. Kupodivu také paneláky jsou v docela slušném stavu, ale třeba stadion už je komplet zarostlý a ovál by v buši už těžko někdo našel. A právě někde u stadionu ztrácíme jednoho člena skupiny, kterému říkáme „bača“ a nejedná se o nikoho jiného než mého souseda Henryho v ovčím kabátě a beranici z Biškeku.  Bojovka začíná, jdeme hledat baču.  Paní průvodkyni není co závidět, i když údajně, i kdyby se nám cokoliv stalo, tak ona žádnou zodpovědnost nenese a jsme zde jen a pouze na naše riziko. A že zde je plno možností, kam spadnout, kde se říznout nebo ztratit.  Ale to je vlastně celé na téhle exkurzi vlastně nejlepší. Zaplatíme poměrně velké peníze (na ukrajinské poměry) a na vlastní nebezpečí jsme vypuštěni do radioaktivního skanzenu, abychom se vyblbli. Post apokalyptická zábava současnosti.

Bača se nakonec našel sám, takže můžeme popojet ke škole, sportovní hale a bazénu. A tady se už exkurze mění v sprint, protože na jednom místě se sešly všechny skupiny a cílem samozřejmě není, aby jedna skupina kazila záběry druhé. Vše je ještě rozpadlejší než normálně a možností, kde se ztratit nebo spadnout výrazně přibylo.  A já jsem samozřejmě všude nejdýl a zdržuju, ovšem to bych Benymu nemohl udělat, abych se ztratil, on si potom ze mě dělal další rok srandu.  V basketbalové hale si už nikdo nezahraje, stejně jako v bazénu si už nikdo nezaplave. Bazén ještě údajně fungoval dlouho po katastrofě, kdy se zde koupali ti, co zůstali a pomáhali likvidovat následky.  Pokračujeme do školy, která je už v dost dezolátním stavu. Nebude dlouho trvat, začnou se propadat stropy a bude po prohlídce.  Tady je to už totální zkáza, vše v rozkladu, shnilé nebo zrezlé. Jeden by tu fotil a fotil, ale kdyby tu nebyla taková tma a neměli jsme tak naspěch.  Sedáme opět do busu a vyrážíme k poslednímu bodu výletu a tím je vyhlídka ze střechy paneláku. Paní průvodkyně nás prosí, ať se neztratíme a nikdo nikam nespadne. Evidentně nám už nevěří, takže konec skupiny jistí pan řidič.  Sedmnáct pater po svých je slušná rozcvička, paní Američanka má dost co dělat.  I když je poměrně zataženo, tak výhled stojí za námahu.  Je vidět celý areál elektrárny včetně nového sarkofágu a samozřejmě, že celý poměrně rozlehlé město. Poslední fotky a konec exkurze v Pripjaťi. Teď už jenom dekontaminace a dvě hodiny cesty zpět do Kyjeva. Celkem 2x procházíme rámem, který má údajně zjistit, zda jsme kontaminováni nebo ne.  Netuším, jak to funguje, ale vypadá to stejně spolehlivě jako odpojené detektory kovů svého času v Sýrii. Prostě si stoupneš do detektoru, počkáš, ozve se signál a můžeš jít dál. Vcelku překvapivě nebyl nikdo kontaminován, tak můžeme všichni společně jet až do Kyjeva, kam se dostáváme s hodinovým zpožděním oproti plánu.  Nevadí, protože byl podařený výlet. Elektrárna je v podstatě děsivý bizár, který je zajímavý tím, že není v podstatě ničím zajímavý. Škoda, že nebylo více času na prozkoumání Pripjaťi a okolí, protože právě opuštěné město má svoji atmosféru a příběh, který není špatný za 100 dolarů prožít.

Majdan

Černobylský deník I.

Temná turistika (anglicky: Dark tourism) je druh turistiky zaměřující se na místa spojená se smrtí a utrpením. Mezi cíle temné turistiky patří jak hrady a bojiště, místa katastrof (jak přírodních tak způsobených člověkem“.

Rozhodně temnou turistiku nevyhledávám, ale…Osvětim, Tuol Sleng, opuštěná města „dead cities“ v Sýrii nebo Kambodži. Určitá fascinace dějinnými katastrofami zde asi bude, takže proč se nepodívat do Černobylu nebo opuštěného města Pripjať?  Navíc když letos připadá výročí 30 let od katastrofy a starý dosluhující sarkofág má být koncem roku vyměněn za nový, lepší a hlavně bezpečnější. Termín výletu na konci října vzhledem k poloze Kyjeva a Černobylu se mně nezdál úplně ideální, ale když mě Beny překecal, tak vyrazíme zkouknout podzimní Kyjev a nechat se lehce ozářit :-).

Volba padla na termín okolo říjnového státního svátku, což s sebou kromě blbého počasí nese i fakt, že jsou hnedka dražší letenky. Letíme po čase opět s Wizz air z Budapešti do Kyjeva a zpátky přes Katowice.  Když se vezmou k ceně letenky i různá omezení a nutnost stihnout ranní let z Budapešti, tak se výhodnost trochu ztrácí, ale asi to byla pořád nejlepší volba. Jinak jsou letenky do Kyjeva běžně za 5-7 tisíc, a to je s ohledem na vzdálenost trochu hodně.

Letíme ve středu v 8:20 ráno, ale vyrazit musíme už v úterý večer. Cesta večerním EC není dlouhá, pivka a řízky jistí zábavu až na slovenské hranice. Potom už je to čekání na nádraží Keleti-pu.  Vzpomínky na dva roky starý výlet do Gruzie, vyměnit pár € na lístky na metro (nebylo třeba, protože vývoj v Maďarsku jde v tomhle trochu rychlejším tempem jak u nás, takže lze platit v pohodě kartou v automatu) a najít hostel Alice, kde hodláme složit hlavu. K tomuhle hostelu se vážou další vzpomínky, protože tady jsme bydleli před cestou do Sarajeva, ale to už je to taky pár let.  Všechno v hostelu je při starém – omšelý vchod, koupelna nebo styl vracení klíčů vhozením do díry ve dveřích.  Pamatuji si, že minule jsem se moc nevyspal, protože bylo velký vedro a rušil hluk z ulice. Tentokrát byly zavřený okna, ale zase vedle týpek neuvěřitelně chrápal. Si prostě nevybereš, ale nějak to nakonec zaspíš a ráno stejně vstaneš a jedeš dál.

Ranní metro s trochou zmatku aneb jaký lístky vlastně potřebujeme? Nějaký info pro zmatený turisty? Není třeba. Do hodinky jsme na letišti, check- in máme už dávno přes net, takže jdeme rovnou k bráně. Ještě nezbytná návštěva duty free, abychom do letadla a cizí země nesmrděli a můžeme vyrazit.  Ale ne do letadla, jak by se dalo čekat, ale nejdřív oploceným koridorem do menšího hangáru, kde už čekalo plno lidí. Dusno a vedro. Časy, kdy mělo lítání – hejt starého kozla – aspoň trochu úroveň už jsou pryč. Ještě, že letadlo se nedá víc zmenšit nebo zjednodušit, ale kdo ví, zda se nedočkáme nakonec i těch letů na stojáka. Beny to komentuje, že to je jak ve sprchách…však víme kde.  Let není dlouhý, protože za hodinu a dvacet už přistáváme na malém kyjevském letišti Žuljany. Vítá nás dost kosa a zataženo. Beny má nějaké hřivny ještě z poslední návštěvy Užhorodu, takže můžem rovnou na troleják do centra.  Na netu jsem se dočetl, že má stát 3 hřivny, což se rovná necelým 3 Kč. A je to skutečně tak. Starý vytopený trolejbus ještě bez automatických označovačů lístků, ale s pomocníkem, který prodává a kontroluje zároveň. No nádhera.  S dopomocí GPS na mobilu vystupujeme v centru někde na půl cesty mezi Majdanem a vlakovým nádražím. Ulice s naším „mini-hotelem“ je blízko, tak jdeme najít směnárnu, kde si potvrzujeme kurz doslova 1:1 a jdeme se ubytovat. Pojmenování hotel je vtipné, protože hotel je ve skutečnosti část posledního patra budovy naproti opeře. Ale pokoj je pěknej, je tu teplo, tak si není na co stěžovat.  Jdeme se kouknout do města a něco sníst. Přes chrám sv. Sofie, kam se půjdeme podívat, až bude lepší počasí a jdeme k zlatému chrámu svatého Michala. Sytě modrý chrám by se krásně fotil, nebýt totálně šedivé oblohy a skoro tmy takhle ve dvě odpoledne.  Vnitřek chrámu je ale naprosto uchvacující a je tam navíc docela teplo. Bloumáme parkem s výhledem na Dněpr a pokračujeme na Majdan. Jsme zvědavý na dvě věci, co si ještě pamatuji z návštěvy před deseti lety a zda zde budou nějaké připomínky nepokojů před dvěma lety. Pamatuji si obří hotel Ukrajina, památník a snad ještě široký Kresčatik. Na první pohled nic nepřipomíná, že se zde dějo před dvěma lety doslova peklo. Na ten druhý už je to horší.  Vypálená budova je zakrytá a přestavuje se, ale hlavně cesta směrem k hotelu je pokrytá pomníčky, křížky a malými památníky. Fotografie, jméno vojáka a kytka nebo jenom nějaká drobnost. Tichá symbolika nedávného násilí. Plno lidí se zastavuje u pomníků a vzpomíná.  Atmosféra je ponurá. Je dobře, že zde jsou takové spontánní připomínky, protože na to, co se dělo by se jenom tak zapomenout nemělo.  Pokračujeme ještě chvilku po Kresčatyku, ale vlezlá zima, vítr a hlad nás vrací zpět k našemu ubytování a na jídlo.  A nemusíme chodit daleko, protože restauraci Drova jsme si vyhlídli, když jsme hledali ubytko. Chodí sem místní a jídlo stylu „naber si, co chceš“ vypadá dobře.  Navíc máme možnost takhle ochutnat plno ukrajinských dobrot najednou. Boršč, pelmeně se smetanou, ryba, nějaké sladkosti, kafe. Hostina jak má být a navíc sympaticky levná.  Talířek jídla, což je v podstatě jedna porce vyjde třeba na dvacet korun. My jsme si takhle vybrali talířků více a najedli se do stovky. Po jídle následuje zasloužený odpočinek, spánek a po spánku následuje co? Výlet do šantánu.  Teda skoro, nejdříve jsme jeli okouknout, jak to vypadá na periferii (nijak zajímavě, hodně šedivo a samý paneláky), potom si dali další jídlo v jedné z mála hospod, kde to trochu žilo a přitom vypadalo relativně normálně. To znamená, že hospoda není pro horní smetánku, dá se tam sednout na pivo a třeba i něco sníst. Z hospody se vyklubal podnik s vlastním ne-moc dobrým pivem, fotbalem v TV a dokonce kapelou na pódiu.  Počasí zatím žádná sláva, chvíli sněží nebo prší, tak jen doufám, že zítra to bude na černobylský výlet lepší.  Už se nám nikam moc nechce, ale přesto…nebo právě proto, vyrážíme do kabaretu. Osobně doufám v něco lepšího, jak před dvěma lety v Tbilisi, ale nechme se překvapit. Stejně jako v Tbilisi jsme jediní návštěvníci. U vchodu ochranka, ale vstupné se tentokrát platí až v rámci účtu. No vypadá to zde o fous líp. Sedáme na gauč, objednáváme pivko a show může začít. No show, znuděná slečna se protočí kolem tyče, sundá podprsenku, a jelikož v popisu práce není se bavit, ale pořádně zkasírovat hosta, tak se vydává s tanečkem směrem ke mně. S vědomím, že kdo nic nemá, tak nic nedá, vydržím „lap dance“, který ale brzo končí lapidárním „no money“. Hurá. Další kolo a ještě znuděnější tanečníce. Scénář úplně ten samý, akorát teď to odnáší Beny a opět konec  s „no money“.  No to je zábava.  Kdyby se mohl měřit nejotrávenější obličej, tak tahle by rozhodně vyhrála. Jelikož se doslechla opět, že „no money“, tak už to ani nezkouší, shazuje podprsenku a jde pryč. A zase přichází další…a my máme skoro dopito, takže můžeme produkci ukončit. Oddechli si myslím všichni. My, protože to nebylo tentokrát takový fiasko jako v Tbilisi. Holky, protože už nemusí tančit.  Paní vrchní, protože jsme ji zaplatili a pan vyhazovač, že nám nemusel dát do držky.  Cíl „v každém městě na východě“ jít do šantánu splněn, takže můžeme v klidu na kutě, protože zítra vstáváme brzo a vyrážíme na sever do Černobylu.

Chernobyl Exclusion Zone - Ukraine

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén