Kyjev
Dobré ráno, Kyjeve! Dneska nad tebou mělo zářit pozdně říjnové slunce, ale jak se zdá, někde bude chyba, protože a mraky s mlhou nad tebou zvítězily. Těšili jsme se na výhledy, lesknoucí se zlaté kopule chrámů a říjnovou pohodu, ale spíše to vypadá na očekávané kyjevské klepání kosy.
Stanici metra Zoloti Vorota máme hnedka před hotelem, takže neváháme, kupujeme žetony po 4 (!) hřivnách a spouštíme do útrob jedné z nejhlouběji položených stanic metra na světě. Stanice metra v Praze jsou obloženy reklamou, tady jsou jen holé stěny. Jedna bábuška hlídá turnikety, jiná zase eskalátory, protože pořádek musí být. Jedem na stanici Dorohozhychi k památníku masakru na Babim jaru. Přes 33 tisíc židů zde v roce 1941 bylo popraveno a shozeno do rokle během pouhých dvou dnů. Svého času zde patrně končil Kyjev, nyní je všude kolem zástavba a peklo připomíná mohutný památník uprostřed parku. Je hodně vlezlo, takže se moc nezdržujeme a opět metrem se přibližujeme ke komplexu klášterů a jeskyní Pecherska lavra. V parku vedle právě probíhá nějaká ceremonie s účastí někoho důležitého. Nejen, že jsou všude vojáci, ale ani se nedá jít do parku. Nevadí, koukneme sem po cestě zpět. Vstupné do chrámového komplexu bylo tuším 40 hřiven, což je na rozhodně nejturističtější památku Kyjeva docela málo. Oficiálně je focení zakázáno, ale jak zjišťuji hned za vchodem, tak to nikdo neřeší a všichni vesele cvakají. Extra vstupné je na vyhlídku, ale jinak se dá toulat celým areálem a zkoumat chrámy nebo jeskynní komplex. Přeje nám štěstí! Asi na hodinu a půl vyhrává slunce souboj s oblačností a nám se otevírá kromě výhledu na Dněpr i výhled na všechny chrámy v areálu. Je jasné, že tahle sluneční situace nebude trvat dlouho, tak výrazně zrychlujeme tempo a snažíme se stihnout všechno zajímavé včetně vyhlídek a v mém případě i focení. Jak se opět zatahuje, tak na náš přichází únava a hlad, tak vyrážíme přes park zpátky na metro. Další místo plné optimismu a naděje – památník obětem hladomoru v roce 1932 a vedle památník neznámého vojáka s čerstvými květinami. Tak proto asi to dopolední pozdvižení a uzavírka celého parku. U památníku sedí dvě babičky (evidentně dvojčata) s velkou zarámovanou fotkou vojáka. Dle fotek, které mají na transparentu, zde sedávají takhle už mnoho let. Těžko říct, co se přesně stalo a proč zde vysedávají (tryzna za padlého otce?). Pokračujeme zpět ke stanici Arsenalna se zastávkou na jídlo. Restaurace, kde mají jídla v obrázkovém menu, to je něco pro nás. Je to něco dražší, jak v naší hospodě u ubytka a ne tak dobré, ale zase máme možnost vyzkoušet něco nového. Taštičky s borůvkami byly absolutně the best. Po jídle jedeme zpátky na Majdan, kde jsme našli jediné obchody se suvenýry a také je zde pošta, kde snad budou mít pohledy a známky. Nákupy se daří docela rychle, výběr není naštěstí velký a ceny mírné, takže máme za chvilku splněno a jdeme pro pohledy. Kvalita slabší, ale s tím se asi musí počítat. Překvapila mě cena známek, na ukrajinské poměry je 20 hřiven hodně Beny ještě nakupuje, já už se vidím někde u jídla a na hotelu, páč ukrajinské zimy mám už docela dost. Daří se nám najít restauraci podobnou té, kterou máme před hotelem, kde je opět možnost vybrat si z mnoha jídel na pultu za ceny více než lidové. Utrácíme poslední peníze a oba se slušně přejídáme. Mají to tady hodně dobré. Beny vyráží opět na nákupy a já se věnuju pohlednicové zábavě. Pohledy napsány, sladkosti a suvenýry nakoupeny, a jelikož ani na pivo dneska nejsou úplně síly, tak vyrážíme do tepla na hotel.
Odjezd
Letadlo do Katowic letí v devět. Dost času v klidu vstát, sbalit věci a vyrazit na trolejbus na letiště. Trolejbus je modernější než ten, kterým jsme přijeli z letiště, takže v něm chybí paní prodejkyně a taky se zde už netopí. Za půl hodiny jsme na letišti, akorát včas na odbavení a odlet do Polska (do Budapešti bohužel nebyl let). Střetnutí s českou realitou kdekoliv na cestách je krušné a moc dobré vím, proč se ke spoluobčanům až na výjimky nehlásím. Sedět o řadu vedle partičky uřvaných vtipálků, kterým bohužel rozumíte, dá hodně zabrat. Já i Beny jsme rádi, že jsme to do Katowic nějak přežili a dál už s námi nepokračují. Na rozdíl od většiny cestujících v letadle nepotřebujeme vízum, takže na letišti trávíme minimum času a hnedka nasedáme do letištního busu směr Katowice. Nemají to letiště zrovna blízko. Odpovídá tomu i cena 30 zlotých, holt už jsme zpět v drahé Evropě. Ve městě máme cca dvě hodiny do odjezdu Polski busu směr Brno, takže akorát dost času se někde konečně najíst. Vybíráme malou hospodu s tradiční polskou kuchyní, jak hlásá reklama. Žurek vypadal a chutnal úplně jinak, než jsem si pamatoval z polední návštěvy a pevně doufám, že kombinace bramborák, řízek a zelí nebude z těch nejtradičnějších. S totálně zabetonovanými žaludky jdeme okouknout moderní centrum a hurá na autobus. Ten má velkorysou skoro hodinu zpoždění, což mě po minulé zkušenosti při odjezdu Brna do Gdaňsku už ani nepřekvapuje. Co mě překvapuje i podruhé je vlnovkovitá dálnice hned po vjezdu do ČR, po perfektní polské dálnice je to docela změna. V pět přijíždíme do Brna, loučíme se a zase někdy na výlet.
Na Ukrajině respektive hlavně Krymu – tedy vlastně nyní již v Rusku – jsem byl před deseti lety, přičemž vzpomínky jsou hlavně na Krym a cestování vlakem. Určitě zde tehdy nebylo tak levno a určitě zde bylo stejně příjemně. Stejně jako Polsko, tak i Ukrajina je hodně podceňovaná a přitom má dost co nabídnout. Nemyslím ani tak apokalyptický Černobyl, ale spíše zajímavosti, příjemný lidi, dobré jídlo a v současné době i mírné ceny.