A je tady finále! Dneska se přehoupneme přes sedlo Thorong La ve výšce 5416 m.n. m. Ještě nedávno bych si nepomyslel, že budu spát v 4500 m.n.m. a půjdu přechod přes pět tisíc metrů nad mořem. Přijde mně to skoro až neuvěřitelný, zvlášť když tady chodíme po docela pohodlných cestách a žádné horolezení se nekoná. A dneska by to mělo být podobně. Jediná potíž (kromě nadmořské výšky) bude zima a čerstvý sníh. Osobně jsem měl lehkou nervozitu z toho, že bude mlha, vítr a fakt hodně nepříjemná zima. Naštěstí obavy se nepotvrdily. Když ve 4:30 vstáváme, jsou na noční obloze vidět hvězdy, což je dobré znamení. Těším se na výstup.
V jídelně jsme opět skoro sami, natlačím do sebe ovesnou kaši, Petra vaječnou omeletu a můžeme vyrazit. První výškové metry zdoláváme ještě za tmy, ovšem v High campu už jsme za světla něco po šesté. Petra pořád kašle, tak musíme jít pomalu. Dáváme čaj a jdeme dál, když najednou…slunce, modro a sníh všude okolo. Nádherná scenérie, jež sice netrvá moc dlouho, ale i tak nás nabíjí pozitivní energii pro další výstup. Jde se hodně ztěžka. Permanentní dýchavičnost a opravdu pomalá chůze. I tak se člověk docela zahřeje. Cestou pár lidí předbíháme, každý si jde svoje tempo ve svých myšlenkách. Úsek do sedla bude patrně jediný z celého treku, kdy pořád někoho vidíme před sebou nebo za sebou. Tady v té zasněžené pustině to nevadí, aspoň nejsme sami.
V jedenáct můžeme konečně zvolat HURÁ a vyfotit si modlitební praporky na vrcholu sedla Thorong La. Hurá, bylo to docela fuška. Máme s sebou také modlitební praporky, které jsme navázali k dalším, a tím tak nějak symbolicky zanechali svoji stopu v sedle Thorong. Potom následuje samozřejmě milion fotek a selfíček. A taky čaje, protože když je v Nepálu nějaký vrchol, je u něj i čajovna. Když jsme byli na Tilicho lake, tak jsme se u jezera potkali s trojicí pákistánských Američanů. A kdo s námi byl na Thorong La opět na vrcholu a v čajovně?
Docela rychle se ochlazuje, poslední fotka a kvapíme dolů, během několika následujících kilometrů nás čeká sešup až o 1600 výškových metrů. Nejdříve jdeme skoro závějemi, potom to dost klouže a v další části se sníh proměnil v bahno a my tak v mlze a bahně kloužeme z kopce. Moje kolena děkují za trekové hůlky! Fakt hodně pomohly. Nejhorší část do Phedi na druhé straně kopce máme za sebou, pořád jsme asi v 4200 metrech, už se ale jde celkově líp. V jedné z mnoha vývařoven dáváme polívku thukpa, knedlíky momo, čaj a colu a po chvíli pokračujeme planinou o další výškové metry níž do cílového městečka Muktinath resp. Ranipauwa, kde je plno možností ubytování. Opět to moc neřešíme, bereme první hotel, který je po ruce. Volba padla na Bob Marley hotel, kde asi spí většina trekařů, který jsme během posledních několika dní potkávali. Žádná hitparáda to tady ovšem není, do pokoje táhne všema směry a jídlo vypadá jako takový euro gastro mišmaš. Nejlepší z celého hotelu je zcela určitě velký otevřený ohniště v přízemí, kde se navečer všichni ohříváme. Dneska zase do postele v několika vrstvách oblečení. Zima už ani jednoho moc nebaví, chceme do tepla.
HTML galerie 1
Napsat komentář