Z Jomsomu do Pokhary

Když máš letiště 50 m od hotelu, tak ráno nemusíš zase tak spěchat. V 5:40 jsme dle pokynů před branami letiště.  Zcela nepřekvapivě jsou tady samí cizinci. V letištní hale, pokud jde vůbec tento prosto takhle nazvat, probíhá nejdříve čekání, potom trochu zmatek, a nakonec jsme odbavení a máme kartičku, která asi představuje palubní lístek. Hůlky prý na palubu nemáme brát, tak musíme batůžek odbavit. Dojde i na vážení, 8 kilo je v pořádku. Další na řadě je bezpečnostní kontrola a pak už jenom čekání. A že toho si ještě užijeme. Máme výhled na letištní plochu, na které jsou na vozíku naše batohy, ovšem letadlo zatím nikde. První přistává konkurenční Summit air, naše snad přistane za chvíli. Let Summit Air už je skoro pryč, když se vše zastavuje, protože prý v Pokhaře je mlha. To mimo jiné znamená, že naše letadlo ještě ani neodletělo z Pokhary. Takže čekáme. Konkurenční let už je dávno pryč a my pořád čekáme. Konkurenční letadlo už je zpět v Jomsomu a my stále čekáme. Máme hlad. Naše letadlo taky asi jenom tak nebude, protože nám je najednou povoleno jít ven z letiště ven a najíst se. Dáváme si snídani a doufáme, že letadlo zrovna náhodou nepřiletí a neodletí bez nás. Neodletělo. Po snídani jsme zpět na letišti a zase čekáme. Nakonec to byly krásné tři hodinky nudy v odletové místnosti, když se konečně na obzoru ukázalo malé letadlo  Tara Air pro 17 lidí a my odlétáme. Následuje 20 minut hluku a natřásání spolu s nádhernými výhledy. A jsme v Pokhaře, kde nás vítá krásné letní počasí.

Jako cibule se zbavujeme jednotlivých vrstev oblečení a vyrážíme do města. Cestou náhodou míjíme Tourist bus park, kde kupujeme lístky na pozítří ráno na bus do Káthmándú.  Konec povinností znamená začátek potrekového odpočinku. Oběd v indické restaurací a radost z jihoindické masaly dosy. Pivko u jezera a radost z výhledů a pohody. Korzování městem a výběr suvenýrů. Večerní letňák s filmem Samsara a pivko. Pokhara Movie Garden doporučujeme všema deseti!

Druhý den v Pokhaře

Pohled do zrcadla po návratu z treku nebyl hezký. Rozčepýřené vlasy a parodie na fousy. To bude chtít lazebníka! Těším se na účes nepálského šviháka. Stejně jako v Indii i zde to byla zajímavá zkušenost. Dostal jsem zase nějaká nevyžádaná extras, za který chtěli zaplatit, a já se, omámen masáží, málo hádal. Tohle nebude historka k cestovatelskému krbu. Ale prý jinak účes i oholení dobrý.

Nepůjdeme na nějaký výlet do kopce? Co třeba World Peace Pagoda, když jsme ranní výšlap na Sarangot prováhali? Obejdeme jezero a dáme si pěknou procházku lesem.  Nakonec z toho bylo zdlouhavé hledání správné cesty a 10 km s 400 výškovými metry. Pagoda je pěkná, výhled na Pokharu v topu a restaurace jakbysmet. Cestu zpátky už bereme přímo k jezeru, kde si vezmeme za 600 rupek lodičku nazpět. Pádluje babička, kterou jsme původně měli za spolupasažéra. Po návratu ještě zběsilý suvenýr shopping a dobrou.

Káthmándú a odlet

Předposlední den nepálského výletu začínáme půlhodinovou procházkou k Tourist bus parku, kde si tak akorát stihneme dát čaj a už vyrážíme na cestu do hlavního města. Autobus je vyšší kvality jak venkovský bus do Besisaharu, ovšem doba jízdy bude dost podobná. Čekají nás nejenom dvě zastávky na jídlo, ale hlavně silnice v různém stavu oprav, resp. často ve stavu totální rozkopanosti nebo silnice prostě není a je místo ní uježděná polní cesta. Budeme se kolíbat odhadem deset hodin, když to dobře půjde. Nezastavujeme sice u každého sloupu, ani nenabíráme bedny s rajčaty, ale prostě rychlejší to nebude. Tím pádem jsme v Káthmándú kolem čtvrté. Opět si bereme taxík přes Pathao a za chvilku již bydlíme v oblasti Thamelu nedaleko od prvního ubytka. Kvalita šla dolů ruku v ruce s cenou.  Levné ubytko pouze na přespání. Máme tak dvě hodiny do tmy, takže akorát čas na rychlou návštěvu Durbar square. Za krátkou návštěvu historického náměstí Durbar se nám platit nechce (běžné vstupné 1000 NPR)  a ze začátku to vypadá, že ani nebude třeba. Asi si nás jenom v tom šrumci nikdo nevšiml, po chvíli nás totiž vyhazuje hlídkující voják. A když zkoušíme jiný vchod, tak na nás zase pokřikuje agilní babka z budky. V pohodě ji ignorujeme a zaplujeme mezi dav lidí.

Poslední akcí večera je nákup duffel bagu, abychom zítra nějak převezli trekové hůlky, a to je z nepálského dobrodružství prakticky vše. Druhý den ráno jsme odjeli na letiště, kde jsme utratili poslední rupie a nasedli na poloprázdné letadlo do Dubaje. A potom ještě let do Vídně a jsme skoro doma.