Den 6. (↔ 18,2 km, ↑ 331 m)

Dneska máme první ubytování bez snídaně. Takže kam zajít pro něco dobrého na snídani? Že půjdu v  Gruzii v horách do Sparu by mě určitě nenapadlo, ale je to tak. Mestia je prostě horské turistické středisko a tomu odpovídá i nabídka.

Dnešní den by měl být odpočinkový a zároveň je cílem něco zajímavého vidět. Výškové metry už ani mě moc nelákají, tudíž nakonec vyhrává výlet k nedalekému ledovci Chalaadi. Mám trochu pochyby, jak může vypadat stav ledovce ve dvou tisících metrech nad mořem, ale snad to bude dobrý.  Pomalá snídaně, kafe „drip it“ a vyrážíme do města, kde snad bude taxi k ledovci. Svého času byla patrně cesta kolem vody docela zajímavá, ale dneska se u parkoviště staví hydroelektrárna a cesta se změnila v prašnou a nudnou silnici. První nabídka činí 80 lari, takže co za 40 lari? Pořád je to strašně moc za krátkou jízdu, ale už s tím asi moc neuděláme. 

Za pár minut jsme na místě, přes visutý most jdeme na druhou stranu a potom pokračujeme zlehka do kopce směr ledovec.  Za hodinu, možná hodinu a půl příjemné procházky lesem jsme na místě. Jak takový ledovec popsat? Gigantická masa ledu a kamení. Vlastně moc pěkně ledovec nevypadá, navíc z horní hrany neustále padá kamení. A přesto na ledovec všichni zírají a fotí se u něj. Jdeme si sáhnout na ledovec a fotka také musí být. Potom ještě svačina s výhledem a nazpět do civilizace. Cesta k parkovišti je stále fajn, ovšem zbytek po silnici už ta moc za nestojí. Navíc vykouklo sluníčko a zase to vypadá, že se spálím. A aby toho nebylo málo, cesta je opět nějak delší, než nám mapy.cz spočítaly.

Suvenýry, ošetření spálenin, odpočinek, večeře a poslední noc v  Gruzii.

Fotogalerie z výletu: https://eu.zonerama.com/hondza/Album/10360938

Den 7.

V osm ráno jede maršrutka do Kutaisi. Lístky mám již ve včerejška, tak jdeme akorát na čas, což není úplně nej, protože jseme vyfasovali ty nejhorší místa v  poslední řadě. Pět hodin naklepávání, jedna krátká přestávka a jsme ve vyhřátém Kutaisi. Mega vedro! Nemá smysl chodit kamkoliv do města, raději jdeme rovnou do klimatizované hospody. Tady se najíme, pozevlíme a potom už bude čas jet na letiště. A takhle nějak to nakonec dopadlo, odlet z moc pěkného letiště s mírným zpožděním, což nakonec nevadilo, vlak ve Vídni jsme stihli a tím také gruzínský výlet končí.

Bylo to krásný! Trek z Mestie do Usghuli je sice dost populární, ovšem až na jednu výjimku jde člověk v podstatě sám a pokud nechce, nemusí nikoho potkat. Trochu nepříjemná je úroveň západních cen v guesthousech, ale to je prostě dnešní turismus. Peníze aspoň zůstávají u místních a my turisté máme kde spát a co jíst. Celý trek příjemně plyne, není extrémně náročný a nabízí kupu zážitků v každém okamžik. Nade všechno ční výhledy na obří zasněžené kopce a ledovce.