Tahle cesta začala 11. srpna. Ještě dva dny před odjezdem jsem byl Letní filmové školy v Uherské hradišti, odkud jsem v těžkým srdcem v pondělí odjel, abych stihl druhý den podepsat smlouvu v nové práci, sbalit se a ve středu ráno vyrazit na výlet. 

Rámec výletu byl určen dvěma faktory – termínem a covidovou situací. Časový plán mi říkal, že mám volno od 11. do 27. srpna. A covidová situace zase to, že v Turecku byl covid vždy v pohodě a turisty tady nikdy neomezovali.  Další zvažovanou destinací byla Arménie, což by byla pěkná náhrada za zrušený výlet na Kavkaz na začátku covidové pandemie.  A ještě jsem uvažoval o Uzbekistánu, kam se mně ale nechtělo, protože v srpnu je tam opravdu dost vedro. Turecko nakonec vyhrálo díky tomu, že je prostě můj oblíbenec a taky jsem strašně dlouho chtěl vyrazit na východ Turecka a pořád to odkládal, protože přednost dostaly zdánlivě lákavější destinace.  

Zpátky do středy 11. srpna, kdy jsem časně ráno vyrážel na vlak do Brna. Mám to naplánované tak, že v Brně je čas akorát na kafe a pokračuji dál do Vídně. Ale to by vlak nesměl mít zpoždění, tudíž mám času víc než na jedno rychlý kafe u Kofikofi. Co třeba cappuccino a croissant v McD? Vůbec to nebyla špatná volba, zvlášť když v Regiojetu nefungovalo občerstvení. Za dvě hodiny jsem ve Vídni, kde rychle přestupuji na Railjet do letiště.  

Oproti dubnu, kdy jsem letěl do Španělska je tu výrazně živěji, ale pořád mám pocit, že do normální stavu je ještě hodně daleko. Zase je tu aspoň klídek a není to takové hektické. Jdu se odbavit k přepážce Turkish airlines, kde je velká fronta. Každý Turek či Turkyně vracející se do vlasti má několik obřích zavazadel nebo nevyplněný formulář pro získání HES kódu. Asi už je čas zase si zvyknout na pomalejší životní tempo, kde se čas tolik neřeší. 

Střih a letiště Sabiha Gokcen v Istanbulu, razítko, HES kód, výměna peněz a hledání správného Havas busu na náměstí Taksim. Píšu Sinanovi, že už jsem v autobuse. Měli bychom se setkat na náměstí zhruba za dvě hodiny. V buse si uvědomuji, že nemám další dvě hodiny v buse co pít. Naštěstí jsem již v Turecku, kde není problém si vodu koupit přímo v autobuse za pár lir. Pár lir znamená také doslova pár korun, protože lira poslední roky dost oslabila a nyní je kurz 2,5 kč za jednu liru. Kdysi to bylo i víc než deset korun za liru. 

Vystupuji na náměstí Taksim, Sinan nikde, takže jdu na obhlídku dost možná v současnosti jednoho z nejdůležitějších míst v Turecku. Před několika lety se zde odehrávaly mohutné protesty proti Erdoganovi. Protestující vystřídal běžný dav lidí a také masivní policejní přítomnost. Stojí zde i nová mešita. Sinan mně později vysvětluje, že nově postavená mešita dalším z bodů postupné islamizace Istanbulu. Kupuji si simit, vodu a jsu se sednout na trávu do parku. Za chvíli k tomu ještě přistane čaj od pouličního prodavače a jsem naprosto spoko. Sinan píše, kde jsem, zda už jsem přijel do Istanbulu. Zjevně nedostal moji sms a teprve bude vyrážet. Nedá se nic dělat, jdu si vyměnit peníze a sednout na čaj. První čaj, druhý, třetí. Na další už nemám chuť, naštěstí Sinan již dorazil. Nezbytnost číslo jedna při pobytu v Turecko, respektive Istanbulu je HES kód a Istanbulkart. Nějaký kód jsem si vygeneroval již u nás, ale bohužel nikde jsem nenašel, zda ho můžu použít i jako HES kód na cesty, takže mně Sinan obstarává nový. A následne i Istanbulkart, kterou je třeba složitým procesem spárovat s HES kódem.  Trvalo to, ale nakonec se povedlo.  Za vynaložené úsilí se jdeme odměnit něčím dobrým. Vyhrávají geniálně dobré plátky masa s chlebem, rýží a ayranem. Dokonalost. Jsme ve středu města a jídlo stojí 50 lir. Slabá lira má něco do sebe. Pomalu sestupujeme dolů k mostu Galata, kde nás nabírá Sinanův brácha a jedeme domů.  I v 11 večer je hodně vedro, trochu se obávám, že nebudu moct spát, ale opak je naštěstí pravdou.