Turecko 2021 – Kapadokie

Den dvanáctý, z Nemrutu až do Kapadokie

Dneska je neděle, dneska do Narince resp. Kahty nic nepojede, poučil mě po ránu pan domácí, když jsem ptal na možnost dopravy zpět. Nyní je ten moment, kdy bych čekal, že přijde s nabídkou odvozu a nic se neděje? Že mu to ale trvalo. Asi promýšlel, zda si může říct o rovnou stovku za odvoz. Zato já jsem nic nepromýšlel a rovnou se mu vysmál, protože to raději půjdu do vesnice po svých.  Následovalo handrkování, můj odchod nahoru pro věci a nakonec jsem na jeho 50 lir kývnul. Je to pořád dost za pár kilometrů, ale zase nebudu muset šlapat dvě hodiny po asfaltu.

V Narince u benzinky nečekám snad ani pět minut a už sedím v minibusu do Kahty, kde bych se měl rozhodnout kam dál. Lákalo by mě podívat se do Sanliurfy a jet potom do Kapadokie přes noc. Ovšem bude asi takový vedro (40 stupňů a více), že bych musel být stejně přes den někde zalezlej a to by mě nebavilo. Bude proto asi lepší jet busem přes den než se péct ve městě. Nebyla to moc zábavná cesta, plno zastávek, čas ubíhal a já doufal, že do Kayseri přijedeme zavčas, abych stihl ještě nějaký bus do Göreme. Na otogaru v Goreme je docela živo, bohužel jde ale jen o dálkové linky. Na vedlejších malém otogaru je naopak mrtvo, nicméně mám opět štěstí. Minibus jakoby čekal jenom na mě, jsem jediným pasažérem a platím cash přímo řidiči bez lístku.

Göreme! Tak tady bych to nepoznal, změna oproti poslední návštěvě v roce 2008 je naprosto brutální. Restaurace, hotely a plno lidí. Plno světel a ještě víc lidí. Jdu se ubytovat do Kamelya Cave Hostel, kde jsem si vzal pěkně po batůžkářsku dormitory v jeskyni. Chlapík na recepci se konverzačně ptá, zda jsem v Göreme poprvé. To neměl dělat, protože jsem ihned spustil o tom, že je to tady k nepoznání oproti tomu, jak to vypadalo někdy před 15 lety. Jako odpověď jsem dostal soucitný pohled od kluka, který v té době byl patrně na základce a teď neví, co na tento stařecký povzdech odpovědět.

Večerní nákup v supermarketu stíhám pár minut před zavíračkou, potom už jenom chill na hostelové terase a pokec s ostatníma. Už jsem úplně zapomněl, jaký je to družit se v hostelu s dalšími cestovateli. Němec žijící v Brazílii, který mně sám od sebe začíná vykládat o covidu, je ale docela otravný. Nechápu, co motivuje lidi vykládat svůj covid světonázor úplně cizím lidem?

Den třináctý, Kapadokie

Spaní v jeskyni v naprosté tmě je docela zvláštní. Snídaně na terase je ale velká paráda a jídlo je i docela dobrý, na to že snídaně je v ceně už tak levnýho ubytka. Dneska bude krásný slunečný den, už se těším na nějaký pěkný výlet po okolí. Vlastně nemám žádný plán, prostě půjdu tam, kam mě nohy ponesou a kde to bude pěkný.

Opalovací krém (bude vedro), vodu (bude vedro), foťák (bude co fotit), svačinu (bude hlad) a můžu vyrazit.  Na hlavní ulici se dám doleva a půjdu do údolí, které si ještě pamatuji z dob dávno minulých, do Pigeon valley.  Vezmu to nejdřívě do Uchisaru, kde bych si mohl vylézt na vyhlídku a potom se vrátím přes Love valley nazpět do Göreme.

Včera večer jsem byl trochu vyděšen davy lidí v centru městečka, naštěstí jak vyjdu ven do přírody mezi skály, jsem zde úplně sám. Opět je to tady velká paráda. Políčka s vinnou révou, skalní domečky, cestičky, výhledy. Je to tady nádherný. Cestou necestou se blížím k Uchisaru, kde ale nakonec na vyhlídku nejdu a místo toho se kochám okolím. V jedné zahrádce, kde je úplně prázdno, si dávám čaj a odpočívám. Nenapadlo mě zeptat se na cenu čaje, protože doposud nebylo třeba cenu kontrolovat, nikdo mě nechtěl odrbat, prostě pohoda. Doufám, že výjimka potvrzuje pravidla a zatím dobrou zkušenost. Čaj za 11 lir byl prostě úlet, nicméně moje předsevzetí pro tuhle cestu bylo nehádat se s nikým a užívat si to. Pomyslím si tedy něco o kreténech, zaplatím a jdu dál. Podle map přecházím silnici a jdu směrem Love valley. Začíná být dost vedro a mám málo vody. Klasika. Každopádně je to tady parádní. Opět jsem tu úplně sám. Kam se nedá dostat autem, tam nikdo není. Tudíž první lidi potkávám až u ikonických skalních penisů.  Odtud už nejbližší stezkou nazpět do Göreme. Mám toho tak akorát, a hlavně už nemám vodu.  Cola, voda a Magnum. Díky slabé liře je i takové Magnum za pár korun.

Mám šetřit? Ptám se sám sebe před večeří a hnedka si odpovídám, že to není nutné.  Jídlo je tady v Goreme dražší, ale pořád vlastně úplně v pohodě. Adana kebab za nějkých 60 tl je zatraceně dobrý jídlo. K tomu ayran a následuje moje maximální spokojenost.

Den čtrnáctý, Kapadokie

Dneska máme na snídani lečo neboli menemen. K tomu nějaké čajíky, kafe a jsem ready na další výlet.  Kam to bude? Počkám na autobus do Cavusinu a odtud bych někam vyrazil. Patrně do Zelve muzeum a dál se uvidí dle sil a vedra. Pro pohyb po oblasti by určitě bylo nejlepší mít půjčené auto, ale to mám jako šetřivý cestoval smůlu. Autobus jede jenom do Cavusinu, do Zelve se žádným autobusem nedostanu. Takže pěkně pěšky podle offline map. Cestu si moc neužívám, je už dost vedro a cestička je neustále nahoru a dolů, klikatí se mezi skálami a možností, kde uklouznout, je docela hodně. Když jsem si plánoval dnešní výlet, tak jsem se moc nedíval, kam pojedu a co je kde zajímavého. To byla možná trošku chyba, protože Zelve je tzv „další skalní město“, které nesnese ale vůbec žádné srovnání třeba se skalním městem Vardzia v Gruzii. No už jsme tady, projdu si to a potom se rozhodnu, kam dál.  Než ale někam zase vyrazím, bude se třeba posilnit. Ve stánku u vchodu beru vodu a opodál si rozdělávám piknik – rajčata, sýr a chleba. Menu mohlo být bohatší, ale co už. Zasytí, dodá energii a můžu zase někam vyrazit.

Zase pěšky nazpět do Cavusinu. Nic lepšího mě s ohledem na vedro nenapadlo. Cesta není ničím zajímavá, je vedro, a ještě jdu chvíli po silnici. Naštěstí cesta rychle ubíhá, a hlavně na mě čeká v Cavusinu moc příjemná a naprosto neturistická čajovna. Žádný turistický pozlátko, ale normální čajovna pro místní. Vůbec je fascinující porovnat rušné Göreme a velmi ospalý Cavusin, který je pouze pár km od turistického epicentra. Dávám dva čajíky a vyrážím prašnou cestou nazpět do Göreme. Tady už to není taková romantika jako včera, většina cest je dost prašných a rozježděných od čtyřkolek.

Nazpět ve vesnici jdu rovnou na hostel, kde si vyzvedávám batoh a přesunuji se na horní terasu. Zároveň bych si rád dal sprchu, ale bohužel voda zrovna neteče. Představa celonoční zapocené cesty není zrovna lákavá. Dávám čajík a budu doufat, že během psaní pohledů se podaří vodu zprovoznit. Za hodinu se přání stalo skutkem. Sprcha, sbalit věci a jelikož se blíží čas odjezdu, vyrážím na náměstí, odkud jezdí autobusy. Lístek do Izmiru mám již koupený, odjezd o půl deváté večer s příjezdem do Izmiru ráno. V pohodě stíhám ještě durum s ayranem na večeři. A pak už jenom čekat až se objeví autobus společnosti Oncu.

Je kolem deváté, když autobus konečně přijíždí. Je úplně plno? A mám sedět na první sedadle? No pěkně to začíná. Naštěstí šlo jenom o jakýsi sběrný autobus, protože za Nevsehirem zastavujeme u benzinky a většina cestujících přestupuje na bus do Istanbulu. Najednou je bus prakticky prázdný, mám svoje koupené místo a teď už jenom usnout a ráno se probudit v Izmiru.