Turecko 2021 – na horu Nemrut Dagi

Den desátý, Diyarakir a dál k Nemrut Dagi

Vedro v noci, vedro ráno. Předpověď hlásí skoro 40 stupňů, to bude krásný. Snídaně v hotelu a honem do města, než se vše rozpálí ještě víc. V Diyarbakiru jsem byl naposledy v roce 2007, když jsem si udělal výlet na východ Turecka ještě jako erasmácký student. Pamatuji si hlavně hradby, kam se dalo vylézt, potom hrozný vedro a taky plno Kurdů v tradičních kalhotech s rozkrokem u kolen.  Gastro vzpomínka zahrnuje ještě sladší baklavu, než je v Turecku zvykem a jogurty prodávané na ulici ve velkých pětilitrových kyblících.

Realita po čtrnácti letech je poněkud odlišná.  Zanedbaný střed města je minulostí, hradby a parky se opravují. Na první pohled je vidět veliká změna. Vedro zůstává, Kurdů v nasrávačkách mnoho nepotkávám a stejně tak kyblíkový jogurty jsou ojedinělé.  Staré město pozbylo rekonstrukcí něco ze svého kouzlo, od rána je hrozný vedro, takže nakonec nejvíc času trávím v nádherné mešitě Ulu Camii. Posedávání na tlustých kobercích v mešitě prostě miluju. A navíc v mešitě je docela příjemně chladno. Cestou zpět si dávám baklavu se zmrzlinou a tím tak nějak symbolicky zakončuji pobyt v kurdské metropoli. Je čas si vzít batoh a posunout se zase někam dál.

Chvíle čekání na bus na otogar, hledání správného minibus nádraží (je hnedka vedle hlavního otogaru), obídek v lokantě a jedeme do Sivereku, kde bych chtěl přestoupit na další minibus do Kahty. A když se zadaří, tak z Kahty pojedu směrem Nemrut do vesnice Karadut. Plán je to smělý, sám jsem zvědav, kde nakonec dneska zakotvím. Ještě k tomu jídlu v nádražní lokantě, jak už jsem v Turecku pár dní a mám ponětí o cenách a o tom, jak to zde chodí, tak už je člověk tak nějak klidnější a řeší vše na pohodu. Přijdu k busu, optám se, kdy jede. Rozumím tak půlku, ale i to stačí a vím, že mám čas na oběd. Batoh si nechávám v kanceláři. V lokantě si vyberu směsku s rýží, na cenu se ptát nemusím, už nějak tuším, že maximálně budu platit 40 lir. K jídlu ještě ayran a čajík. Celkem za 43 lir. Dojídám, platím a už na mě volají, že je čas odjezdu.

Za hodinu jsme v Sivereku, kde je čas akorát si odskočit a už frčíme dál do Kahty. Podle mapy to vypadá, že bude výhodné po cestě vystoupit v Narince, odkud je to do cíle dnešního dne již kousek.  Za předpokladu, že nějaké auto nebo minibus do Karadutu pojede. V Narince je to trochu koupel ve vlastním potu, naštěstí brzy nacházím stín v obchodě a chladím se limonádou. Minibus prý pojede tak za půl hodiny. A skutečně, asi za třičtvrtě hodiny se ukázal prázdný minibus a jedeme.  Zase mi všechno krásně vychází. Cestou nás zastavují vojáci, koukají na můj pas a nedůvěřivě se ptají, co sem jedu dělat. Jdu na Nemrut, odpovídám.  V Karadutu jsou patrně jenom dvě možnosti ubytování – Karadut a Isik pension. Jelikož Isik je po cestě první, vystupuji zde. Znuděný chlapík si říká o 150 lir za ubytování se snídaní a večeří. Jsem tu evidentně jediný host, takže jsem asi měl trochu smlouvat. Další nabídkou je výlet po okolních památkách a na Nemrut, což zdvořile odmítám s tím, že na Nemrut půjdu pěšky. Chlapík zjistil, že na mě už víc nevydělá, tudíž se začal tvářit ještě více znuděně. Na pokoji je hrozný vedro, jdu se raději projít po vesnici. Kousek nad penzionem je mizerně zásobený obchod, kde si kupuji sušenky a vodu na zítra. Znuděnost a apatie je asi obecným znakem vesnice. Ve druhém penzionu si chci dát čaj a opět pocit, že dost otravuji. Turisté tady nejsou, tak je to prostě nebaví.

Už se přesně nepamatuji, co bylo na večeři, ovšem vím, že byla hrozně pozdě a měl jsem už dost hlad. Taky jsem chtěl snídani na zítra třeba už v šest, ale to se chlapíkovi nechtělo, proto bude snídaně až v sedm a já díky jeho lenosti budu pěkně dupat do kopce za dopoledního žáru.

Den jedenáctý, na Nemrut

Dneska to bude o cestě pořád nahoru a potom o cestě – pro změnu –  pořád dolů. Rychlá turecká snídaně v sedm ráno, voda a cola do batohu a můžu vyrazit. Ze zhruba 1000 mnm budu stoupat většinou po silnici až do 2150 mnm. No už jsem měl lepší nápady, nicméně ráno je člověk ještě plný sil a elánu s představou pěkné stezky ve stínu olivovníků. Stín nebyl a olivovníky už vůbec ne. Abych nešel pořád po asfaltu, tak volím zkratku přes kameny. O co to bylo kratší, o to byla cesta prudší. Nepomohl jsem si. Zbytek cesty už pěkně asfalt s udivenými pohledy náhodných okolo jedoucích řidičů aut.

Za dvě hodiny jsem na kopci v návštěvnickém centru, kde je třeba si koupit lístek, a hlavně je zde voda a hospoda s jídlem. Chvíli relaxuji, abych nabral zase trochu lidskou barvu a vydávám se na posledních dvě stě výškových metrů k sochám bohů. Konečně nahoře! Jsem zde prakticky sám, a ty výhledy. Nádherný. Místo má svoji atmosféru. Oplatí se jenom tak si sednout a nechat se unášet dávnou historií.

Nazpět dole v návštěvnické centru si dávám na oběd lečo(!) s ayranem a čajíkem. Vůbec se mně nechce klusat dolů, ale bohužel musím. A čím dýl tady budu lelkovat, tím větší bude po cestě vedro. Kupuji magnetky, beru do lahví vodu a vyrážím. Trochu doufám, že by mě nějaký auto mohlo po cestě nabrat a popovézt do Karadutu. Byl jsem naivní a v odpoledním žáru jsem si cestu pěkně užil.  Voda vyšla tak akorát, a nakonec jsem měl docela dost – 26 km a 1200 metrů převýšení.

Odpočinek, večeře a dumání nad tím, co budu dělat zítra.