Turecko 2021 – pohoří Kačkar

Den šestý, z Karsu do Yusufele a dál

Snídaně, sbalit věci, do banky pro kartu a honem na autobusák. V ideálním případě bych mohl stihnout hnedka ranní bus do Dogubayazitu, i když pořád mám ještě v hlavě menší změnu plánu. Ta by spočívala v tom, že bych si udělal menší zajížďku do pohoří Kačkar a potom se přes Erzurum vrátil na původní trasu.

Před devátou již netrpělivě stepuji před bankou, v mobilu si chystám překlad prosby o navrácení karty a doufám, že s tím nebudou problémy. Nebyly. Kartu jsem dostal nazpět během pár vteřin, v další bance jsem vybral liry i s poplatkem a mazal na autobusák. Vzhledem k tomu, že vše šlo hladce, tak mě cestovatelský osud patrně směruje k íránským hranicím a nikoliv do hor. Minibus do Dogubayazit zde již čeká, hnedka vedle je další minibus do Artvinu, který jede o něco málo později. Takže co teď, kterým busem jet? Pár vteřin přemýšlení, kupuji lístek a jdu do autobusu. Kam můj bus pojede? Do Yusufeli! Nedalo mi to a zeptal jsem se, zda bus staví v Yusufeli (odtud se dá jet do hor). Kladná odpověď změnila moje plány a místo do Dogubayazitu jedu do Yusufeli. Jestliže to dobře půjde, chtěl bych dneska dojet až do Bahlaru, nebo ještě lépe až na konec silnice do Yaylalaru. Sám jsem docela zvědav, kam se dneska dostanu. Cesta je cíl, těším se do hor.

Cesta byla dlouhá ale krásná. První zastávkou je autobusový dvorek v městě Gole. Zrovna se chystá k odjezdu bus do Istanbulu, většina osazenstva jsou Kurdové z okolních vesnic, probíhá loučení. Region se vylidňuje, práce zde je patrně jenom v zemědělství, průmyslu je málo a peněz tak ještě méně.  Autobusový dvorek má svoje kouzlo. Unifikované otogary na okrajích velkých měst jsou hrozná nuda. Tady si zajdeš do budky, která vypadá jako chlívek na záchod, potom si sedneš na stoličku, za chvilku u tebe přistane čaj.  Chceš zaplatit. Kdepak, to je na mě, říká starý chlapík vedle. Díky a ahoj. Jedeme naprosto fantastickou horskou krajinou. Kolem nás samé dvou tisícovky. Míjíme velkou přehradu a pokračujeme dál k Yusufele. Hodně se tady staví, budují se tunely a nové silnice. Kromě zrychlení cesty je hlavním důvodem nová přehrada u Yusufele, která zatopí celé údolí včetně města samotného. Ještě, než dojedeme do cíle, zastavujeme na oběd. Dávám hrachovku a sušenky. Kdybych věděl, že se dalších několik hodin nenajím, zvolil bych spíše obligátní kebab se salátem.  Minibus sice jede do Yusufele, ale není to tak úplně pravda, protože najednou zastavuje na křižovatce na staveništi s tím, že zde je Yusufele a výstup. Hmm, na město to úplně nevypadá, ale tohle je bohužel častá praxe, takže nezbývá než se porozhlídnout okolo, kdo mě vezme dál do města. Nečekám ani minutu a již sedám do dodávky, která vypadá jak stavební a jedeme do města. Moc nerozumím, co je to za typ spoje, ale je to zdarma a vysazuje mě až na otogaru. Zde se hnedka ptám na spoj do Bahlaru. Chlapík něco vykládá, vůbec mu nerozumím a někam volá. Posunky naznačuje, že mám sednout do kanceláře a počkat.  Jsem docela zvědav, jak to dopadne.  Uplyne pár minut a je tady minibus do Bahlaru. Paráda! Půlka minibusu je zaskládaná potravinami, v druhé jsem já, několik dědulů a vepředu neustále vykládající Američanka. Vykládá si s mladým Turkem, asi průvodcem, tak se ho ptám, zda taky jedou do Bahlaru. On na to, že jedou až do Yaylalaru, kde se dá ubytovat v penzionu. Mám dneska ale štěstí. Patrně jsem chytl jediný minubus, který dneska jel. Nakonec to jsou dvě hodiny po úzké klikaté silničce se zastávkou v Bahlaru, kde je obchod, v kterém pro jistotu kupuji chleba, sýr a rajčata, abych měl zítra na treku co jíst. Nakonec to nebylo nutné, protože v Yaylalaru obchod také je. Ubytovat se lze v penzionu, jehož majitel vlastní i obchod a provozuje minibus. Není to levné, 250 lir je docela dost, ale zase v tom je snídaně i večeře. Cena se dá srazit tím, že vlastně nepotřebuji snídani. Naopak večeři si nechávám, protože po treku budu mít určitě mega hlad.

Před večeří jdu ještě na průzkum vesničky. Jak zapadne slunce, je ihned docela zima a rychle se vracím nazpět do penzionu. Následuje večeře s neuvěřitelně užvaněnou americkou důchodkou a spát. Zítra vstávám před šestou.

Den sedmý, výstup skoro až na Kačkar

Naše vesnice Yaylalar není ta, kde končí silnice. Po úzké silnici se dá dojet ještě do Olgunlaru, kde už ale opravdu konec a za posledními domy začíná stezka na Kačkar. Vstávám po půl šesté, protože v šest na mě čeká řidič dolmuše, který jede právě do Olgulnaru nabrat cestující a potom bude pokračovat nazpět do Yusufeli.  Mávám na odjíždějící minibus, zapínám Stravu a můžu vyrazit. První metry mě doprovází velikánský psisko, a dokonce to vypadá, že se mnou půjde i dál, ale bohužel zhruba po půl kilometru to mého chlupatého parťáka přestává bavit a jde si svou cestou. Bodejť by ho to bavilo, když pořád zastavuji a něco fotím. Ranní mlha spolu se sluníčkem vytváří neopakovatelnou atmosféru. Nevím, co fotit dřív, zda vesnici s mlhou nebo okolní kopce. Jsme naprosto uchvácen. Běhám sem a tam, snažím se vyladit velký kontrast mezi stínem a světlem. Výsledem je, že za první hodinu jsem ušel asi kilometr. To není zrovna moc, protože mně dneska čeká neustálé stoupání až do výšky 3500 metrů nad mořem, kde se nachází jezero Deniz golu, což je cíl dnešní cesty. Ještě třeba říct, že už nyní jsem v cca 2300 mnm, takže přiměřeně této výšce také funím a jdu pomalu. První menší zastávkou je Hastaf Yaylasi, kde kdysi dávno bydleli pastevci v jednoduchých kamenných domcích a pásli zde v létě svá stáda. Na podzim zahnali ovce a krávy do údolí a na jaře se opět stěhovali sem. Nyní jsou ale již chaty opuštěné a zarostlé. Pro žíznivce je zde pramen s velmi studenou vodou, pro mlsouny divoké maliní všude okolo. Odtud je to asi hodina do základního tábor pro výstup na Kackar dagi (Dilberduzu camp), kde mám naplánovou pauzu a pořádnou svačinu.  Vůbec nemám představu, jak takový základní tábor vypadá, takže jsem docela překvapen, že zde je plno stanů, které si můžu pronajmout, a dokonce i velký stan s kuchyní a celoletní posádkou. Sedám k ohništi s výhledem na horu Kačkar, rozdělám sýr, chleba a rajčata. Mlčenlivý šerpa-hlídač mi nabízí kafe, s radostí přijímám.

Čeká mě ještě asi 800 výškových metrů k jezeru Deniz golu, které ale budou dost strmé, a hlavně se pěšinka rychle změní na skalnaté pole, po kterém se jde pěkně blbě. Postup je pomalý, trochu se zatáhlo, takže tolik nefotím, ale zase o to víc funím. Na nadmořskou výšku nad 3000 mnm nejsem zrovna moc zvyklý. Cesta po kamenech není moc viditelná, takže se mně podařilo dokonce i trochu zabloudit. Vylezl jsem, kam jsem neměl a potom jsem byl hodně rád, že jsem to slezl dolů a nic se mně nestalo. Cesta se trochu narovnává, dle mapy bude jezero již kousek. A pak jenom „hurá!“ Jezero je naprosto úchvatné, má nádherně temně modrou barvu, okolo skály, prostě pecka. Fotím ze všech úhlů a slavím výstup colou a baklavou. Tedy myslel jsem, že jsem si koupil baklavu, ale úplně to bohužel pravda nebyla. V krabičce nebyla hotová baklava, ale pouze prášek na baklavu. Zasmál jsem se sám sobě. Zcela nečekaně se z druhé strany kopce zjevuje Turek s dřevěnou sukovicí. Zdravíme se, prohodíme pár slov, vyfotíme se navzájem u jezera a každý si jdeme svojí cestou. On dolů, já ještě pár metrů nahoru, abych se koukl vedlejší Atsiz golu. Další fotky a sestup nazpět dolů do základního tábor Dilberduzu.

V kempu potkávám kluka, jenž doprovázel Američanku a uměl pěkně anglicky. Přijel do kempu jako dobrovolník a zůstává zde s turistama do konce sezóny. Na konci srpna sbalí stany a vybavení a vše se odnese dolů do vesnice. „Nechceš si dát pivo?“, ptá se mě kluk. Ok, jeden Efes, díky. Bylo to hodně drahý pivko, ale kdy si dáš pivko ve skoro 3000 mnm s takovým výhledem? Pivko zasyčelo a já se směji sám sobě, jaký má na mě jedno pivo v takové nadmořské výšce účinky. Velmi lehkým krokem se vydávám údolím dolů do vesnice. Cestou mě předbíhá chlapík v pantoflích s koňmi. Trasu asi chodí hodně často, protože ani přes snahu se ho nedokážu udržet a mizí v dáli. Trochu se ochlazuje a já jsem rád, že vesnice Olgunlar je již nadohled. Ráno byla čajovna zavřena, nyní je otevřená, tak dávám jeden čajík, abych měl sil ještě na poslední kilometry do Yaylalaru.

Celkem mám dneska v nohách 26 km s převýšením 1370 m a mám toho tak akorát. Těším se na večeři a do postele.