Rubrika: Cesty do světa Page 1 of 32

Maroko

Marrakéš a domů – Západní Afrika 2019

5. říjen Marrakéš

Takhle se dělá ubytovací byznys. Chlapík zrekonstruoval dva původní menší byty a pronajímá je turistům. Dost možná je byt, kde vyrůstal. Těžko říct, ale má to tady moc pěkný. Cena je rozumná, je s ním dobrá domluva a vše funguje na jedničku. Ráno balíme a jdeme na hlavní silnici k benzince, kde máme domluvenou schůzku s půjčovnou aut.  Předání je docela rychlé, Ivoš ručí svojí kreditkou, kontrolujeme vozidlo a auto je naše. Vracet budeme druhý den ráno na parkovišti u letiště. Nafasovali jsme Dacii Logan, není to asi žádný zázrak, ale má to malou spotřebu a na místní popojíždění po okolí je to jak dělaný. Teď se ještě někde nasnídat a vyrazíme do kopců. Hnedka vedle místa, kde jsme si předali auto, je malý snídaňový stánek. Starší chlapík má pojízdný bufet, v kterém vaří ranní polívku. Sedáme a dáváme si každý porci skvělé hrachovky s nějakým kořením a oliváčem. K tomu čaj a chleba. Naprosto dokonalý a autentický streetfood. Vyrážíme! Ivoš sedá za volant a já mám na starosti navigaci. Původní plán byl jet až do Quarazazatu, ale je to moc daleko a času není moc, takže jedem vstříc nejbližším kopcům a horskému městečku Imlil. Pokud mě paměť neklame, tak Imlil je místem odkud se vyráží na trek k Jebel Toubkal – nejvyšší hoře Maroka. My takové smělé cíle nemáme a bude nám stačit menší výlet po okolních kopcích. Silnice jsou naprosto v pohodě, ale stejně se nedá jet moc rychle, protože je to samá zatáčka. V Imlilu v podstatě končí silnice, tak parkujeme auto, zapínáme tracker a jdeme po cestičce dál někam nahoru.  Šplháme docela zostra mezi borovicemi až do sedla v nadmořské výšce 2100 m.n.m. Odtud by se dalo pokračovat dál do údolí a zase někam dál, ale to třeba někdy jindy. Pro nás to bude cíl dnešního snažení. Podnikavý děda si tady otevřel stánek s občerstvením. Nabízí nám čajík a kolu. Nazpět k autu jdeme po silničce, která se vine po úbočí.  Bylo by fajn mít více času a udělat si celodenní výlet, protože tu je fakt pěkně a výhledy jsou nádherné. Autem se vracíme nazpět do Asni, kde si na trhu dáváme oběd.  Docela dlouho na jídlo čekáme, přičemž místní, kteří přišli po nás už jídlo dostali. Těžko říct, zda to byla vědomá nebo nevědomá ignorace.  Aspoň je během čekání na jídlo čas na prohlídku trhů. Rád bych totiž nakoupil nějaké datle a tady to bude určitě levnější jak v turistickém Marrakéši.

Kam pojedeme nyní? Přímou cestou nazpět se nám nechce, tak zkusíme nějaké boční silničky. Podle mapy by mohla být pěkná cesta směrem Tangshart a dále obloukem nazpět.  Ach, ty výhledy! A ty zatáčky!  Tohle byla opravdu hodně dobrá volba a takhle na pohodu bych si Maroko představoval. Řízení je díky úzkým točitým silničkám náročnější, ale zase si můžete zastavit, kde se nám zlíbí a kochat se nádhernými výhledy. Zase ale kochačky nemůže být moc, protože by nebylo špatný dorazit do Marrakéše ještě před setměním a najít nějaký rozumný parkování a ubytování. Na mapě jsem našel náhodně hostel v našem směru, zkusíme a snad bude volno. Čím blíže jsme hostelu, tím více doprava houstne, uličky jsou užší a plné lidí. Když najednou není kam jet a nějaký týpek na nás mává, ať se otočíme, že dál se jet nedá. No dobře, asi má pravdu. Týpek nás vede do dvora, kde je placené parkování. „To jsem zvědav, kolik za to bude chtít“, říkám si v duchu pro sebe.  Cože, 100 dirhamů? Rychle se otřepávám, protože tady se najíždí na klasickou turistickou odírací notu. Tohle přece za parkování nedáme. Půlku a ani o dirham víc. Auto tu snad bude v bezpečí a můžeme jen doufat, že zítra ráno se tu na někoho doboucháme. Borci trvají na tom, že s náma půjdou k hostelu, nám se to nelíbí, ale setřást je vůbec nejde. U hostelu si říkají o další peníze, to už nevydržím a hlasitě jim dávám najevo, že nic nedostanou. Navíc v hostelu je plno. Kupodivu odešli a my jdeme hledat jiné ubytko. Davy lidí všude okolo. Za chvilku máme na krku jiné “ochotné“ pomocníky, kteří nám chtějí ukázat nějaký hostel. Tady to levný nebude. Kluci nám ukázali pěkný hostel a nadrzo si oba řekli o 100 dirhamů. To mě už vytočilo doběla a doteď lituji, že jsem jim vůbec něco dal. I když zase na netu jsou docela nepěkné historky, kdy se turisti s místníma dohádali a skončilo to škaredě.  Dosti vytočenou náladu naštěstí mírní pohodový chlapík v hostelu, který je pravým opakem těchto darebů. Mohl se nás zastat, ale patrně vzniklé problémy mu za to nestojí.  Hostel má krásnou terasu na střeše, kde se dá posadit a odpočívat. Vykládám, že už jsem v Marrakéši před asi 13 lety byl. Chlapík se jenom pousměje, „tak to tady skoro nepoznáš“. A měl pravdu. Hlavní náměstí v Marrakéši je jeden velký jarmark přecpaný turisty. Jenom si povzdechnu a chci co nejrychleji vypadnout. Jídlo sice vypadá lákavě, ale prostředí je hrozný. Mizíme. Cestou ještě dáváme jídlo, ale ani tady není v pohodě. Stánek má sice lokální šmrnc a tísní se tu jenom místní, ale ani to nebrání, aby nás nezkusili nějak ojebat. U objednání se ptám na cenu, přičemž 10 dirhamů je v pohodě. Když po jídle přijde na placení, tak borec chce dvojnásobek. Nezbývá než zase zvýšit hlas, hodit mu těch 10 dirhamů a vypadnout. Tohle mě vážně nebaví.

6. říjen Marrakéš – Praha

Poslední den výletu.  Dneska máme pouze dva úkoly. Prvním je vrátit auto, což předpokládá, že se v garáži na někoho doboucháme a druhý je stihnout letadlo do Prahy. Let je sice až po desáté dopolední, ale raději vstáváme brzo v předtuše problémů, které by mohly nastat při vracení auto. Klusáme liduprázdnými ranními uličkami starého města k naší garáži, kde je, jak se dalo čekat, zavřeno. Naštěstí stačí zabouchat a paní nám ihned otevírá. Uff, docela jsem si oddychl, čekal jsem totiž zase nějakou marockou kulišárnu. Za chvilku jsme na parkovišti u letiště, odkud píšu sms, aby si chlapík přijel auto vyzvednout. Nikde žádný nový škrábanec, tak by s tím snad neměl být problém.  Auto je vrácené, vše je v pořádku. Hurá. Jdeme přes hlavní ulici na polívku a čaj.  Skvělý podnik pro místní, kteří sem jezdí na polívku a čaj. My si dáváme nejdříve vajíčka a potom ještě polívku. Vydatnou kalorickou snídani zalejeme sladkým čajem.

A pak už jenom cesta na letiště, odbavení a čtyřhodinový let do Prahy. Žasnu, jaký typy lidí jezdí do Maroka. A potom již Praha, přesun na vlak a závěrečné pivko ve vlaku. 

Další Afrika za námi. Bylo to krásný a bylo málo času. Západní Afrika má svoje kouzlo.

Dakhla

Z Mauretánie do Dakhly – Západní Afrika 2019

2.říjen 2019 Nuadhibú -> Dakhla

Spánek nad zlato. Dneska máme v plánu přejezd do sousedního Maroka. Ráno balíme věci a hnedka před hotelem bereme taxi ke garáži Al Moussavir, odkud jezdí minibusy k hranicím. V ceně lístku za 1000 ouguiya je zároveň také navazující bus z hranic do Dakhly. Bágly si necháváme v kanceláři a bereme taxík někam do města, protože žaludek si neúprosně žádá nějakou snídani. Prvotní snahou je najít nějaký restaurant, ale to se ukazuje jako poněkud marná snaha. Taxikář nám moc nerozumí, my nerozumíme jemu, a nakonec nás odveze někam daleko k zavřené restauraci. Kousek vedle zavřené restaurace nacházíme otevřenou snídaňárnu, ale moc lákavě to zde nevypadá, tak na to kašleme a jdeme si koupit nějaké francouzské pečivo a jogurt do obchodu.  Bez ohledu, v jakém stavu kolonialisté africké země nechali, tak palec nahoru za pečivo, protože si může každý pochutnat na skvělých bagetách nebo croissantech.  Snídáme na patníku a pozorujeme probouzející se město. Na rohu se scházejí chlapíci, kteří evidentně čekají na někoho, kdo jim nabídne práci a dostanou tak dneska možnost něco vydělat. Koukáme, zda mezi nimi není někdo z našeho vlaku. Mlaďoši, kteří s námi jeli, byli evidentně stejný případ. V poušti není práce a tady v ekonomickém centru (dost silný pojem, ale je to tak) země asi jde něco málo vydělat. Borci si máknou a potom jednoho dne zase sednou na vlak a vyrazí nazpět za rodinou daleko do pouště.  Po jídle si dáváme ještě snídaňový kafe, i když vlastně není jistý, zda je to kafe nebo čaj, protože v nápoji je v podstatě jenom cukr.   Již je čas se vrátit do kanceláře, sice máme ještě trochu času, ale tady nikdy nevíš, zda jsi rozuměl přesně času odjezdu, nebo se něco v mezičase nezměnilo.  Dělám v taxi malou chybu, protože jsem nezeptal na cenu, takže si týpek samozřejmě řekl o víc. Měl ale smůlu, protože jsem mu dal stejnou částku jako před chvíli za taxi od hotelu a žádný debatování. Ranní opar pomalu stoupá a začíná být opět vedro. Nás se to tady v Nuadhibú už naštěstí dlouho týkat nebude, protože konečně vyrážíme. Jedeme v dodávce úplně sami, holt není sezóna.  Cestou míjíme koleje a vzpomínáme, kde jsme včera vystupovali. Měli jsme to ještě tak 15 km do města, takže rozhodně dobře, že jsme ve vlaku nezůstávali. Na hranice to nemáme daleko, za hodinu jsme na místě. Tentokrát je to velmi pohodový proces, protože nepřecházíme sami. Řidičův pomocník nás všude bere a vše zařizuje. Největší bizár celého přechodu (kromě desítek kamionů všude okolo) nás čeká v území nikoho mezi Mauriánií a Západní Saharou (resp. Marokem).  Cesta zcela zmizela a najednou jedeme totální offroad. Okolní území je stále zaminované a celou cestu lemují desítky opuštěných vraků aut. Naprosto apokalyptická podívaná. Stejnou cestu mezi kameny absolvují také plně naložené kamiony. Na marocké straně se loučíme a dál již pokračujeme po svých. Celnice se zrovna opravuje, takže musíme k malému okénku na boku, kde si chvilku vyčekáme, než dostaneme vstupní razítko.

Bienvenue en Maroc. Vedle brány parkuje bus Supratours, ale nejdříve musíme jít vyměnit nějaké peníze. Na rozdíl od hranice se Senegalem je výměna € v obchodě naprosto bez problémů a dostáváme víceméně běžný kurz.  Hurá! Je fajn, že někde takový věci ještě fungují bez nutnosti každýho oškubat. Nyní již můžu vzít voucher do kanceláře Supratours, kde je třeba ještě zaplatit poplatek za batohy a vyzvednout si lístek na bus. Do odjezdu času plno, jdeme do hospody dát si něco dobrého. Servíruje se pouze jedno jídlo, a to kuře s hranolkama. Překvapivě dobrý. K tomu cola a ve vedlejší hospodě pořádně silný marocký mátový čaj. Přelíváme konvičky s vodou sem a tam a užíváme si cestovní pohodu. Dneska už nemáme žádný program. Nyní budeme čekat a čekat, potom pojedeme několik hodin busem a za tmy dorazíme do Dakhly. Tam si najdeme ubytování a půjdeme spát. Cesta Západní Saharou je totiž příkladně nudná. Na levé i pravé straně je poušť a nic jiného. Kdybychom jeli dalším 14 až 16 hodin, tak nakonec dorazíme do Marrákeše, ale to se nám nechtělo a uděláme den volna a zítra večer přeletíme do Marrákeše.

4. říjen Dakhla

V Dakhle fouká! V Dakhle strašně fučí! Pořád a pořád. Včera večer nás přivítala přece jenom již chladnější počasí, a hlavně solidní vítr. Podle mapy není autobusák od centra města daleko, ovšem nakonec jsme se docela prošli a zakotvili v hotelu Doumss. Úplně levné to zde již není, ale už se nám nechtělo dál hledat. V ceně máme nečekaně také snídani, takže toho po ránu dosyta využíváme. Co dneska budeme v Dakhle dělat? Dakhla zní velice exoticky, ale opak je pravdou. Jedná se o poměrně nové a docela fádní město. Po snídani jdeme nejdříve vybrat peníze, abychom měli na zaplacení hotelu a potom do města na průzkum, a hlavně na mátový čaj. Velmi brzo zjišťujeme, že v Dakhle není celkem nic k vidění, a navíc je dneska všude úplně mrtvo, protože je pátek, a to je muslimů svátek. Jdeme zase na čaj. Sedíme, občas něco prohodíme a koukáme do dáli. Takhle přesně to dělají i místní a nám to jde taky docela dobře.  A když nás to přestane bavit, zaplatíme a jdeme zase o domů dál na další čaj. Když jsem plánoval cestu, tak jsem si říkal, že v Dakhle by mohlo být dobré koupání, ale to byl velký omyl. Jednak již mnohokrát vzpomínaný vítr, potom není nijak vedro, a navíc tady není v dohledu vůbec žádná pláž. Jdeme se aspoň kouknout na trh, kde ale dneska taky nic není. Tím pádem zase zpět, protože už nám z toho nicnedělání nějak vyhládlo. Škoda, že jsme nenašli nějaké marocké bistro, protože takhle musíme vzít zavděk tureckou kuchyní. Ale to taky není vůbec špatný. Odpoledne jdeme pomalu nazpět do hotelu, kde ještě s pomocí recepce tisknu palubní lístky na nedělní let do Prahy a pomalu vyrážíme směrem na letiště. Naštěstí je letiště je sotva pár set metrů chůze a nemusíme jet nikam daleko taxíkem. Na letišti jsme docela brzo ještě tady není ani noha. Strážník se na nás při kontrole dívá nějak divně. Fakt je, že jsem se opět trochu spálil. Důvodem ale bylo spíše to, že jsme přišli opravdu hodně brzo a navíc, jak jsem posléze zjistil, má náš let několik hodin zpoždění. Letiště je velikosti menšího autobusáku, nikde žádná cedule, ale Air Arabia posílají v případě zpoždění informační email. Jdu psát deníček a Ivoš si dává svých odpoledních dvacet. Mezitím přicházejí další lidi, ale není to na náš let, který má nakonec snad tři hodiny zpoždění.  Času máme více než dost, proto jdu nazpět do města něco nakoupit. Do Marrakéše přijedeme až někdy v noci a jídlo v letadle samozřejmě nebude. Taky by bylo dobrý napsat našemu panu domácímu, u kterého máme zarezervované ubytování, že přijedeme pozdě. A pak už jenom čekání a čekání. Fajn, že mně nikdo nebere vodu ani při odbavení. Dopisuji deníček a jinak nudná čekačka na letadlo.  V Marrakéši na novotou zářícím letišti jsme kolem půlnoci. Ubytování máme pár minut pěšky od letiště. Pan domácí nás již čeká. Platíme 20€ a jdeme spát. Poslední cestovní den je před námi.

Vlakem přes Saharu – Západní Afrika 2019

Nejdelším vlakem přes Saharu z Choumu do Nuadhibú

Kolem dokola naprostá tma, kouknu nad sebe a vidím hvězdy, chvilku přemýšlím, kde vlastně jsem? „Na Sahaře“, odpovím si sám sobě a zase usnu. Pod širákem nejsem moc zvyklý spát, ale tohle bylo boží. Jeden ze zážitků, na které se nezapomíná.

Dobré ráno! Probouzíme se kolem šesté, což je asi běžný čas vstávání, aby se ještě něco stihlo, než začne být moc vedro. Zatímco pan průvodce jde za vebloudama a chystá snídani, tak my obhlížíme stopy v písku, které kolem nás zanechal noční život. Cestičky jsou tvořené roztodivnými stopami. Jedna jde směrem k Ivošově dece a pokračuje zase až za ní, takže to vypadá, že stvoření asi Ivoše v noci jednoduše přelezlo. Dumáme, zda tady jsou hadi a škorpióni. Noc jsme přežili, takže i kdyby byli, tak jsme v pohodě.  Jinak samozřejmě, že tady jsou, je prostě třeba dávat pozor a ráno si vytřepat boty :-).  Na snídani máme ze včerejška upečený chleba s marmeládou a čaj. Vody už je pomálu, ale to nevadí, protože dneska už před sebou máme jenom asi dvě hodiny chůze a jsme zpět v Chinguetti. Balíme svoje věci, pomáháme průvodci sbalit vše ostatní a vyrážíme. Cestou potkáváme dědulu se stádem velbloudů, které jsme potkali již včera u jednoho stromu (opravdu na poušti může být strom). Chlapík pase velbloudy v poušti a zůstává tam s nimi přes noc. Nic moc patrně nepotřebuje, stačí mu trocha jídla, čaj a něco na přikrytí přes noc.  Zajímavý, že místní mezi sebou nemluví francouzsky, ale nějakým arabským nářečím. Škoda, že neumíme aspoň minimálně francouzsky, dalo by se výborně pokecat, protože Mauritánci jsou velmi v pohodě a dozvěděli bychom se tak hodně zajímavého. Jako například co znamená ten dlouhý pozdrav (je to docela dlouhý dialog, děláme si srandu, že si říkají něco jako „s kým dneska jdeš? Mám dva blbce někde z Evropy a ani na velbloudu jezdit“ atd. Ve skutečnosti je to asi nějaký náboženský pozdrav), kterým se vítají.

Kolem deváté jsme nazpět v Auberge Zahra, kde jsme si nechali batohy. Trochu se osvěžíme, sbalíme věci a vyrážíme nazpět do Ataru. Máme toho samého řidiče, který tady asi funguje jako takové každodenní MHD mezi oběma místy. Opět si během jízdy odskočí nenápadně bafnout z dýmky. Na checkpointech již nemusíme dávat okopírovaný pas, protože o nás vědí. Jsme prostě tam ti dva z České republiky. V Ataru směřujeme nejdříve do kanceláře zjistit, kdy jede dodávka do Choumu. Kupujeme lístky a batohy necháváme svému osudu v kanceláři. Kolik máme vlastně času? Kdy nám pojedeme? Paní nám sice řekla nějaký čas, ale realita bude patrně úplně jiná. Jdeme se kouknout na trh a najít něco k jídlu. Jeden z nákupních úkolů je obstarání pokrývek, na kterých budeme ve vlaku spát, nebo do kterých se zabalíme, až nám bude zima. Ach ta domluva, zase nám to dost drhlo, ale nakonec jsme koupili, co jsme potřebovali. Ivoš ještě kupuje černý šátek a jdeme něco sníst.  Podle mapy hledáme restauraci, kde bychom se pořádně před cestou najedli. Vcházíme do místnosti, která je označená jako restaurant, ale nikdo tady není a místnost je úplně prázdná. Máme hlad a jsme zvědaví, tak prolézáme úzkými dveřmi dál na dvorek, kde už to žije o poznání více. Jsme usazeni na stoličky a pozorujeme vaření doslova v akci. Na dvorku je několik kotlů, kde kuchařky připravují rýži, maso a různé omáčky.  Sedíme a čekáme. Mezitím občas někdo přijde a dostane jídlo. V naší evropské slušnosti si říkáme, že to jsou asi místní, kteří přišli před námi. Sedíme a čekáme.  Vedle nás se jí a my pořád čekáme. Už mě to štve, tak se jdu zeptat. „Takže vy chcete jíst? já myslela, že tu jenom tak čekáte?“. Ne, nečekáme tady jenom tak, protože nemáme co dělat. A najednou to jde. Výborně ochucený bulgur s grilovanou zeleninou a kusem masa máme během chvilky v miskách a pomlaskáváme si. Zpětně asi nejlepší jídlo, které jsme v Africe měli. Nyní už jenom nakoupit nějakou vodu, colu na žaludek a jít čekat do klimatizované kanceláře. Jenom tak mimochodem je třeba zmínit, že z Ataru do Nuadhibú jezdí pravidelně klimatizované dodávky. Aneb mohli jsme být za několik hodin v klidu u Atlantiku, ale my si řekli ne a jedeme do Choumu na vlak se železnou rudou, který by zde měl kolem šesté večerní zastavovat. Když vše půjde dobře, tak budeme druhý den ráno v Nuadhibú. Cesta je cíl.

Nakonec vyrážíme z Ataru ve tři a za dvě hodiny vystupujeme v Choumu. Velice rádi vystupujeme, protože tak užvaněný Mauritánce by fakt jeden pohledal. Žasnu, jak jsou hovorní, pořád se smějí nějakým blbinám a dělají vtipy. Žádné dělení na muže a ženy, všichni se baví velmi neformálně, prostě naprostá pohoda.  V Choumu se nejprve snažíme zorientovat, kde je nádraží, pokud se o nějakém nádraží dám vůbec mluvit, a kterým směrem vlastně pojedeme. Trochu divné, že oproti předpokladům není nikde ani noha. Jenom strašně, ale opravdu strašně fučí horký vítr odněkud ze Sahary. Kupujeme vodu a jdeme se někam schovat. Naprosto nezbytnou výbavou pro přežití v těchto podmínkách je voda, sluneční brýle, a hlavně šátek pevně omotaný kolem hlavy. Asi hodinu dřepíme schovaní za odstaveným vagónem a čekáme, co bude dál. Zase mě zlobí žaludek a zjišťuji, že některé věci se zlobícím žaludkem související jsou venku při silném větru skoro neproveditelné.  Po hodině čekání registrujeme nějaký pohyb u hliněné boudy na druhé straně. Vida, nějací lidé! Ti určitě mají více informací, takže vlak pojede. Přesunujeme se směrem k hliněné boudě a začíná společné čekání. Dlouhé společné čekání. Kolem osmé se v dáli objevují světla, kdy už málem skáčeme do vzduchu a těšíme se na jízdu, ale to není bohužel náš vlak, protože jenom projíždí dál. Další čekání. Už je tma, sem tam svítí mobil nebo ohýnek kluků vařících si čaj. Zjišťujeme, že máme málo vody. Křižovatka není zrovna blízko, navíc je naprostá tma, ale s čelovkou se to dá. Lepší to risknout než jet celou noc o žízni. Jsme domluveni, že kdyby to náhodou přijelo, tak naskočím na vlak a na další stanici se sejdeme. Trochu naivní plán, ale naštěstí jsme ho nemuseli realizovat. Vlak nejede a nejede. Většina lidí už jenom tak leží a pospává. Čas se přehoupl přes půlnoc, je stále teplo a fouká. Ještě, že jsme schování za tou hliněnou boudou. Přemýšlím si, jak to vlastně provedeme. Pokud vlak někdy teď dojede, tak pojedeme většinu cesty na otevřeném vagónu přes den, a to bude v pouštních podmínkách naprosté peklo. Takže co teď? Vyměkneme? Riskneme to? Mlaďoši, kteří vařili čajík, říkají, že by tady měl vlak za chvilku být. Zabalit celé dobrodružství se nám úplně nechce. Vlak přijíždí, jdeme do toho. Mám pocit, že takhle to může podobně vypadat, když čekají uprchlíci na vysněnou loď, která je zaveze do Evropy. Tmu proříznou světla lokomotivy a s lomozem nás míjí nekonečná řada vagónů. Držíme se jednoho z borců, který uměl trochu anglicky, přece jenom začíná být zmatek a lehká nervozita. Ptám se, zda pojede taky na vagónu? Odpovídá, že rozhodně ne. Nikdo na rudě nejezdí a všichni nastoupí do dvou osobních vagónech na konci vlaku. Vážně? Ok, tam my jedeme taky. Na konci nekonečného vlaku jsou dva vagóny, první je totální dobytčák bez oken, kam prý ale nemáme jít a máme zvolit ten druhý, který vypadá zdálky jako naše klasický kupé. Začíná tlačenice u nástupu, protože už jenom dostat se na vysoký stupínek do vagónu vyžaduje určitou ekvilibristiku. Do toho všeho zmatku si ještě musíme koupit lístky za 250 ugíja (6€). Uff, jsem nahoře ve vagónu, okolo tma a plno lidí. Kde je Ivoš? Toho tam nechtějí pustit, ale nakonec se nějak protlačil. Tak tohle bude mazec cesta, lidi jsou namačkaní doslova všude. Kupé nebo co to z nich zbylo, jsou samozřejmě plná, takže pro nás je pár centimetrů čtverečních na zemi v uličce. A i ty si musí člověk vybojovat. Jsme tady asi za dobré exoty, ale co už. Máme před sebou celou noc a patrně ještě velkou část dne v jednom z nejdelších vlaků na světě. I cesta je cíl, nic jiného si při perspektivě dlouhé cesty nemůžeme říkat. Jak tady budeme spát, to vážně netuším. Poloha skrčence na zemi. Ještě, že máme ty deky a nemusíme ležet jenom tak v bordelu na zemi. Vedle hlavy mám bednu se slepicemi. Pořád někdo chodí tam a zpět. Na zemi není ani centimetr volného místa, takže musím vždycky vstát, abychom se tam totálně nepokopali. Vlak se kymácí, občas cukne až všichni nadskočí.  Když zastavíme, tak lidi vybíhají ven na záchod, aby potom rychle naskákali zase zpět. Že budou zastávky jsem ale ještě ze začátku nevěděl, takže jsem se odvážně vydal na záchod…kdyby ale nějaké WC ve vlaku bylo, že.  Jak se s tím popasovali ženy, to snad ani nechci domýšlet. Já mám jednu nohu na kraji dveří vagónu, druhou na stupátku a rukou se držím madla u dveří. Jistí mě týpek, protože jedno cuknutí a tady v poušti mě už nikdo nikdy hledat nebude. Po návratu se rozhoduji, že podobné dobrodružství už asi nechci absolvovat a raději dám přednost bezpečnější flaškové metodě. Je ráno, většina lidí klimbá nebo tupě zírá do daleka jako já.  Podle GPS jsme toho zatím moc neujeli a odhadem budeme v cíli někdy odpoledne. Máme vodu, sušenky a kopu trpělivosti. Vlevo poušť, vpravo poušť. V kupé velká rodinka, které velí matka rodu. Chlapské osazenstvo asi někde pracuje.  Paní v noci průběžně svítila dětem baterkou do obličeje, vůbec nechápeme proč. Ivoš s nimi kolem poledne dělá družbu, fotky dětí opět zapůsobí. Já už jenom přežívám a čekám, až budeme v cíli. Otázkou ale je, kdy to bude.  Nuadhibú je již skoro na dohled, když vlak zastavuje a stojí a stojí. Potom chvilku couvá a potom zase stojí. Moje nervy už začínají vlivem únavy, hladu a žízně pochodovat na tenké hraně. Nějakých dvě stě metrů vedle vlaku je silnice, kde občas projede auto, takže bychom se mohli svézt. Tady v té rozpálené plechovce bez vody už vážně nechci být dlouho. Moji teorii potvrzuje jeden spolucestující a lidi, kteří vylézají z vlaku a jdou na silnici. Vlak má problémy na výhybce a bůhví, kdy to opraví.  Jdeme! Opět máme štěstí, na silnici na nás jako na zavolanou čeká taxi, které nás za stovku bere do města. Špinaví, unavení a smradlaví chceme rychle najít nějaký ubytko a něco sníst. Je kolem čtvrté odpoledne a máme toho oba více než dost. Náš taxikář nás sice ochotně svezl, ale jinak je z těch natvrdlejších, takže se ještě pořádně povozíme po městě, než najdeme nějaké normální ubytování. Podle informací z netu jsme hledali Auberge Sahara, ale to nikdo neznal, takže jsme nakonec skončili v normálním docela pěkném hotelu ve čtvrti zvané Dubaj. Máme pokoj, koupelnu, a dokonce i skorofungující wifinu. Recepční je taky děsně super a pomáhá nám najít fungující bankomat, protože jediné spolehlivě fungující bankomaty jsou ty od Sociéte Generale (dostali jsem průvodce a jedem taxi k tomu jedinému fungujícímu bankomatu). Místní banky nám odmítají dát jakékoliv peníze. Jdeme na jídlo do turecké restaurace, kde je dobré ale docela drahé jídlo a taky samí expati. Dneska už nebudeme nic dělat, zítra jedeme dál do Maroka.

Sahara

Výlet na Saharu – Západní Afrika 2019

Dneska máme v plánu krátký přesun do Chinguetti, kde se prostě uvidí. Nebudeme se na nikoho vázat, a určitě to bude dobrý. Nic zajištěného nemáme, ale dá se předpokládat, že příležitosti si nás najde sama. Rychlá snídaně chleba, smekta a kola a můžeme vyrazit na cestu 4×4 jeepem do pouště. Batohy putují na korbu, kde je již je plno nákladu, protože auto zároveň slouží i jako zásobování a doprava všeho druhu. Ivoš si šel někam odskočit, já hlídám bágly, chroupu oříšky (díky Jani) a pozoruji ruch ulice probouzející se mauritánského města. Konečně jsem v takovém pohodovém cestovatelském módu. Prostě pohoda a velký štěstí. Řidič přerušuje moje rozjímání, když mně dává k uchu telefon s anglicky mluvícím týpkem, který nabízí ubytování v Chinguetti. Já to říkal, že příležitost si nás najde. Konečně vyrážíme. Terénní Toyota se opravdu hodí, protože místo asfaltu je tzv. roleta, což ale díky luxusnímu pérování není vůbec cítit. Fakt dobrý auto.  Občas někoho nabereme případně vyložíme, nebo necháme balík u cesty. Taky se nám tady dost hodí tzv. fiche, což je okopírovaná první stránka v pasu. Papír necháváme na každém check pointu a nezdržujeme se tím, že by se musely údaje opisovat. Je to velmi dobrý systém, který nikoho moc neotravuje a hlavně „o nás vědí“ a jsme v bezpečí. Kromě tří check pointů ještě nabíráme další lidi, nebo vyřizujeme běžné věci všedního dne. Například rodině, která bydlí u pustině u vysílače vezeme nabíječku na mobil.  Zní to docela úsměvně, ale v oblastech, kde je minimální provoz se každá taková služba hodí. Náš řidič si občas během pauzy zapálí malou dýmku s hašišem. Co taky dělat během cesty, která je, kromě jednoho strmého stoupání, pořád fádně rovná a nudná. Konečně jsme v Chinguetti, kde vystupujeme přímo v Auberge Zahra a tedy u týpka, který mně anglicky volal už do Chinguetti.  Ubytování v holé cimře, která byla asi dříve chlívkem je za 200 ugíja na osobu. Moc dalších možností nemáme, takže bereme a přesouváme se do stanu před Auberge, kde budeme dojednávat byznys. Dostáváme přeslazený mauritánský čajík a čteme si knihu návštěv. Překvapivě je tady plno zápisů japonsky. Jeden ze zápisků, který je shodou náhod česky, řeší, zda klučina, který tady pomáhá, je novodobý otrok nebo ne.  Po celém pobytu jsme se oba shodli, že otrokem nejspíše bude. Ale nyní k byznysu. Nejdříve probíhá čajový obřad, kilo cukru do konvičky, přelívání čaje sem a tam z konvičky do skleničky a úvodní společenské plky.  Předehra k tomu hlavnímu, což je výlet do pouště.  Nabídka za 50€ na osobu zahrnuje: výlet s velbloudy do oázy, jídlo a odpočinek v oáze, spaní na poušti, kde povečeříme a posnídáme. Druhý den dopo dorazíme nazpět, kdy na nás bude čekat jeep a pojedeme nazpět do Ataru.  Není to žádná levná legrace, ale když už jsme tady. Nepatrně smlouváme na 45 euro a plácneme si. Řidič kouří haš, my pijeme čajík, ještě chvilku klábosíme a jdeme na cimru odpočívat. Následující program až do pozdního odpoledne je jednoduchý. Budeme na pokoji a nebudeme dělat nic. Ivoš si objednává oběd, já si vzhledem k dnešnímu úspornému programu dávám sušenkovou dietu. Vedro není tak hrozný, přece jenom jsme o dost výš než v Ataru. Ale zase nás dost otravují mouchy. Ležíme, potíme se a čekáme. Nic lepšího se nedá dělat. Kolem čtvrté se jdu kouknout do obchodu přes ulici, kde si kupuji vodu a rozdávám dětem nějaké bločky a pastelky.

Konečně je docela příjemně a můžeme vyrazit na průzkum staré části Chinguetti. Tohle bylo asi největší zklamání celého výletu. Uličky starého města jsou moc pěkné, je zajímavé pozorovat, jak písek postupně zasypává ulice a domy.  Návštěva staré knihovny (100 ugíja) byla fajn, i když návštěva byla krátká a výklad byl spíše nesrozumitelný. Celkový dojem kazí partičky dětí otravující s žádostí o dárek. Docela smutný, ale asi ne překvapivý. V sezóně lítá do Ataru charter z Paříže, turisté dorazí vymydlení do klimatizované auberge a tady rozdávají dárky v domnění, jak pomáhají chudým dětem v Africe. Prostě byznys. Jsou děcka, kterých se nejde zbavit ani přes zvýšený hlas, a nakonec nám musí pomoct dospělí, kterým je otravování dětí asi docela nepříjemný a sami je okřikují. Naštěstí v další části, která je dál od knihovny, je to docela v pohodě a dál se touláme uličkami až do úplného setmění. Nazpět v auberge čekáme na večeři, k čemuž se náš hostitel moc zrovna nemá. Je to zvláštní týpek. Bůh ví, jaké byznysy vlastně ještě provádí. Okolo projíždí kolona rychle jedoucích Toyot, podle hluku a veselí to bude patrně svatební jízda. Kdo si počká, ten se dočká. Na večeři je rýže se zeleninou směsí a datle ze zahrádky.  Jdeme spát, zítra nás čeká výlet do pouště.

 

29. září Chinguetti -> výlet do pouště

To byla ale veselá noc! Ivoš nemůže spát a chodí tam a zpět, aby nakonec zakotvil na matračce pod širým nebem. Klučina, který tu otročí, měl asi úkol nás hlídat, takže nám několikrát zničehonic vlezl do cimry a svítil na nás baterkou. Já jsem kupodivu usnul při hučícím větráku a docela dobře se vyspal. Ráno rychlá snídaně, protože na nás již čeká průvodce a jeho tři velbloudi. Bereme si jenom to nejnutnější, velký bágly necháváme na místě a vyrážíme. Navzdory předpokladům nejede na velbloudech, ale pěkně jdeme vedle. Máme dva osedlané velbloudy, kteří nesou proviant a potom třetího do party, který nic nenese a jde s námi jenom tak, aby se naučil poslouchat a jít v karavaně. Dopoledne nás čeká cca 12 km do oázy a dál nevím, ale to se určitě časem vyjasní. Průvodce nasadil pěkně ostré tempo, takže mám co dělat, abych s foto pauzami stíhal. Za vesnici nejsou žádné velké duny, ale jakmile nám Chinguetti mizí z dohledu, tak jsme konečně na pravé Sahaře. Jen my, velbloudi a písek.  Zatím je zataženo, což je spíše dobře, protože není aspoň takový vedro. Chůze v písku chce určitě cvik, my dva se boříme a průvodce uhání v žabkách jako by se nechumelilo. Po hodině chůze nastává rovina a s tím také okamžik, kdy lezeme na velbloudy. Pamatuji si ještě z dávné návštěvy Maroka, že jízda na velbloudovi není moc pohodlná a tady se to opět potvrzuje. Už samotný nástup je boj s gravitací a potom je takové kymácení ze strany na strany. Můj velbloud je docela kliďas a jede se mně docela dobře, ale to nejde říct o tom druhým, který je nějak neklidný a moc se mu nelíbí, že musí Ivoše vést. Však ho taky málem při nástupu vyklopil. Ivošovu jízdu ukončuje vypadnutý mobil, kterýho si naštěstí všímám a moji o něco později kopcovitý terén.  Jeli jsme možná kilometr, víc určitě ne. Bohatě stačilo, protože mám slušně rozedřenou kostrč. Pěšky vedle velblouda je cesta určitě rychlejší a pohodlnější. Blíží se poledne, vedro se stává nesnesitelným, ale naštěstí oáza je již nadohled. Máme za sebou tři hodiny chůze, a to je tak akorát, abychom zakotvili v oáze pod palmami a pořádně si odpočinuli. Zatím my ležíme a odpočíváme, tak průvodce nám ukuchtil těstoviny se zeleninou na oběd. Borec je vážně šikovnej, bylo to moc dobrý. Po jídle siesta a odpočinek až do pěti. Trochu blbý, že i přesto, že jsem s sebou měl ještě extra 1,5 litru, tak máme málo vody. Průvodce má tři malé kanystry plné vody na vaření, a ještě vak z kozy, kde má vodu pro sebe.  Voda na vaření by měla být pitná, tak snad jsme v pohodě.  Je úžasné sledovat, jak je v oáze živo. Ptákolog Ivoš je ve svém živlu, protože tady máme dudky, vlhy pestré, vlaštovky, různé druhy motýlů, krkavce a samozřejmě plno much.  Kolem čtvrté začíná průvodce balit věci, takže asi zase někam půjdeme. Otázkou je kam? Jazyková bariéra je příliš velká, takže netušíme, ale tady v oáze evidentně spát nebudeme. Do Chinguetti taky nejdeme, takže patrně jdeme zase někam do oázy. Následující hodina a půl se nedá popsat. Slunce se sklání nad obzor a vytváří neskutečnou paletu barev pouště. Je to naprosto dokonalý! Fotím a fotím, tohle je prostě boží. Fantastická zlatá hodinka. Když už je moc tma, tak uklízím foťák a jenom tak si užívám klidu pouště. Naprostá fantazie. Začíná se smrákat a oba si říkáme, kde asi budeme spát, když tu najednou průvodce z ničehonic zavelí, že přesně tady je ideální místo na spaní. Budeme spát jenom tak pod širákem uprostřed pouště. Žádná oáza, žádné stany nebo jakékoliv vymoženosti civilizace. Každý jsme nafasovali deku, na které budeme spát a něco na přikrytí.  Mezitím co si užíváme poslední zbytky světla, tak průvodce rozdělal oheň a uvázal velbloudy. Tohle jsou „ty okamžiky“ s velkým T a s velkým O. Moment, které by si měl každý zapamatovat. Takový ten dušení orgasmus, kdy si říkáš, že tohle je právě ten okamžik, proč cestuješ. Ten klid a to ticho. Za chvilku nastane totální tma. Před námi ohýnek, na kterém se vaří večeře a jinak nikde nikdo. Tedy pokud nepočítám rozličný hmyz, který najednou začal šmejdit všude okolo.  Na večeři máme stejné jídlo jako na oběd, ale to vůbec nevadí, oba si pochutnáváme.  Vaření není dost ani po večeři, průvodce něco míchá. Vypadá to jako těsto a bude to asi těsto. Bude se péct chleba. Ohníček už k ničemu nepotřebujeme, ale žhavé uhlíky a písek se nám bude hodit. Chleba se zahrabe pod ohýnek do horkého písku a za chvíli je upečen. Je sice malinko tužší, ale ráno bude určitě chutnat výborně.  Vyčistit zuby, pomodlit, najít zatoulané velbloudy a spát.

Ze Senegalu do Mauritánie – Západní Afrika 2019

Chtěli jsme vstát brzo, ale samozřejmě, že se to zcela nepodařilo. Brzký odjezd by se nám dneska hodil, protože je vhodné dorazit na hranici v Rosso před polednem, kdy začíná pauza trvající až do 14:30. Po snídani platíme a jdeme ještě na poštu poslat zbylé pohledy. Dneska je tu výrazně víc živo a taky vše nějak dýl trvá. Hlavně ale žádný stresy.  Bereme taxi na autobusák právě tak akorát, abychom plný auto nechali odjet a tím nezbývá, než čekat až se naplní další „sept place“- prastarý Peugot (3500 CFA). V Africe se nedá spěchat. Však auto se někdy naplní a stejně dál, než do Nuakšottu se stejně dneska nedostaneme. Nakonec se auto plní docela brzy, takže bychom tu dvanáctou teoreticky mohli stihnout. Silnice jsou v Senegalu jsou v dobrém stavu, mimo vesnice se dá jet pěkně svižně, ale ve vesnicích je to horší, protože nějaký forma retardéru je doslova na každém rohu. Naštěstí po cestě mnoho vesnic nemáme, jedeme rychle a těsně před dvanáctou jsme na hranicích.

Rosso je nechvalně proslulý přechod, kde působí větší než malé množství podvodníků, veksláků a pomocníků všeho druhu. Na autobusáku ihned sedáme na motorku a frčíme až k senegalské výstupní celnici. Uff, stihli jsme to. Dostáváme výstupní razítka a skrz hlouček veksláků si razíme cestu na trajekt přes řeku Senegal do Mauritánie. Máme štěstí, zrovna jeden přijíždí, takže jsme ihned na palubě a jedeme. Chaos panuje přiměřený, takže zatím pohoda.

A vida, už máme jednoho pomocníka. Borec nám i před naši ignoraci pořád něco vykládá a vykládá. Je jasné, že otrapy se jenom tak nezbavíme.  Při výstupu platíme nějaké drobné za trajekt a s dopomocí našich nových „kámošů“ jdeme na druhou celnici.  Jeden z pomocníků mává jakousi turistickou kartičkou a tváří se děsně proaktivně. Na hranicích nikdy nikomu nevěř, protože všichni jsou podvodníci a šejdíři. Ale to to zjistíme, až za chvíli. Nyní čekáme na úředníka, který od nás vybere 55€ za vízum a vyrobí samolepku do pasu. Jak tak pozoruji lidi kolem, tak ty naše Eura slouží jen a pouze k tomu, aby se celníci měli dobře. Turistů tudy zajisté moc neprojede, ale 55 euro je slušná částka na nakrmení úředního šimla. Po zaplacení putujeme k oknu venku, kde dostaneme razítko a můžeme jít. Naši pomahači jsou nám stále v patách. U brány první kontrola, kde musíme odevzdat fotokopii pasu. Ivoš jich má několik, já pouze jednu. Takže jdeme s našimi pomocníky kamsi do hloubi tržnice pro fotokopie. Už nevím, kolik za to chtěli, ale určitě to byly nejdražší kopie v životě.  Jsme v Mauritánii! Hurá. Máme hlad, ale nemám místní měnu zvanou ouguiya neboli ukíjá. Jdeme něka vyměnit senegalské franky a tady na nás borci sehráli divadlo, že je mně skoro stydno ho popisovat. V prvním obchodě sehraná scénka ve stylu, že tady nabízí špatný kurz, a proto jdeme jinam. V druhém obchodě je prý lepší kurz, tak ok. Byl sice lepší, ale i tak totální „rip-off“ a jsme za blbce. Neznáme ofiko kurz, tudíž dobře nám tak.  Divný kurz řešíme až z jídla, ale to už je pozdě. Borci mezitím stihli varovat týpka z krámu, jenž obchod preventivně zavřel a bylo po srandě. Po obědě chvíli nasupeně stepujeme u obchodu, kde nás ošidili, ale je více než jasné, že peníze nazpět, i přes ujišťování našich pomocníků, nedostaneme. Navíc je páteční modlitba, všichni všechno zavřeli a šli se modlit.  Čekáme u obchodu jak trdla. Naštěstí nás to nebaví moc dlouho a jdeme na taxi do Nuakšottu. Cena je 300 ukíjá. Jeden z pomocníků se nečekaně objevuje a chce po mě prachy za „údajnou“ pomoc. To už nevydržím a posílám ho někam, resp. do toho obchodu, kde nás odrbali. Kupodivu to chápe a ani se nerozčiluje (můj nasupený výraz ho taky určitě přesvědčil). Za blbost se platí, holt člověk si může dát sebevětší pozor a stejně ho někdy nachytají. No nic, čekáme u auta na další pasažéry, kupujeme nějaké pití a konečně kolem třetí vyrážíme do hlavního města. Cesta byla dlouhá, hlučná, a ne zrovna pohodlná.  Hlavně první část silnice je samá díra, nebo rovnou asfalt zmizí pod nánosy písku, který je všude okolo. Hlučná je cesta proto, že řidič si náramně rozumí se dvěma ukecanými spolucestujícími, a ty prostě melou a melou. Flirtuje ta paní s řidičem nebo ne? Skoro bych řekl, že jo. Ale zase jsme v docela konzervativní islámské zemi. Každopádně mě z toho brní dost hlava. V půlce cesty dáváme pauzu a kupujeme ovoce a sušenky. Už se skoro stmívá, když jsme konečně v Nuakšottu. Na předměstí vyhazujeme naše spolucestující. Výhoda toho typu dopravy je, že tě taxi doveze až domů ke dveřím. Nuakšott zatím vypadá jako velká vesnice, která se nějakým omylem rozrostla a stala hlavním městem.  Už je tma, když jsme v taxíku sami a snažíme se řidiči naznačit, že nevíme, kde budeme bydlet a měl by nás dovést někam do levného hotelu. Pořád opakuji „auberge, auberge“ a doufám, že řidič je natolik důvtipný a nevyhodí nás někde na ulici. Parkujeme u hotelu Ikram, loučíme se a doufáme, že to tady nebude moc drahý. Týpek na recepci je ukázkový příklad naprosté neschopnosti cokoliv pochopit, ale nakonec jsme se nějak domluvili. Pochopil, že chceme přespat a my snad dobře porozuměli, že pokoj stojí 1000 ukíjá. Máme malou cimru s open space koupelnou. Vzhledem k nedobře bublajícímu žaludku mám z koupelny bez dveří opravdu velikou „radost“.  Na pokoji snad nic pořádně nefunguje, záchod nejde pořádně spláchnout, klima nevalí, lampička nesvítí. Všechno se dá zvládnout, ale je tu tak pekelný vedro, že bez klimy to prostě nepůjde. Borec nám ji nakonec zprovozní, ale hučí jak výkonný generátor, takže na spaní to moc nebude.  Jdeme na jídlo, venku už tma a samozřejmě minimum pouliční osvětlení a hospoda nikde v dohledu. Chvilka ptaní a bloudění, ale nakonec se daří a jsme v docela slušným bistru. Výběr mají určitě větší jak v Senegalu, teď ještě otázka, co z toho skutečně mají k dispozici. Dáváme nakonec kuskus s kuřetem, k tomu cola a jdeme na kutě.

 

27.září Nuakšott -> Atar

Vedro, dusno a hučící klima. Open space záchod v noci je čirá radost, zvlášť když nefunguje splachování a tvůj žaludek vyhlašuje povstání.  Konečně je ráno, balíme věci a jdeme ven najít něco na snídani.  Vědom si dnešní delší cesty, rozhoduji se nic neriskovat a mířím rovnou do nejbližší lékárny. Mám štěstí, protože je právě osm a lékárna zrovna otevírá. Podle slovníku mám nastudováno, že potřebuji něco na „la dioré“. Lékárna vypadá docela v pohodě, lékárník naštěstí ihned chápe, kde je problém a přináší Smektu.  Platím asi dvě eura a s úsměvem, že tu cestu do Ataru nějak dám, zapíjím smektový nápoj colou z obchodu a zajídám výbornou bagetou. V obchodě se prodávají čerstvé bagety, které na požádání namažou máslem nebo nutelou. Praktický snídaňový servis.  Půl deváté a už je pekelný vedro. Máváme na taxíka s požadavkem, že potřebujeme do Atar garáže. Jedeme prakticky až na druhý konec města (300 ouguiya = 7€), kde nám ujíždí dodávka doslova před nosem. Nemáme totiž žádné peníze, takže já hlídám bágly a Ivoš se vydal najít funkční bankomat. Klasicky to není úplně jednoduché, protože jeden bankomat vůbec nefunguje a druhý zase nebere naše evropské karty.  Platíme 500 ugíja na osobu, což je asi 12€. Není to úplně málo, ale jedeme v pěkné klimatizované dodávce, každý máme svoje sedadlo a cesta trvá celkem 5 hodin. Co napsat k naší pětihodinové cestě? Jedeme totální pustinou, kde převládá písek a kamení. Venkovní žár je cítit dovnitř i pře silnou klimatizaci. Občas je pauza, někdy na jenom tak na protáhnutí, jindy je pauza na modlení u jedné z mnoha malých mešit podél silnice.  U mešity je zároveň studna, kde je překvapivě chladná a dobrá voda. Vjíždíme do oblasti, kde se bez šátku na hlavě nedá prakticky vydržet. Kolem půl třetí jsme přijíždíme do cíle naší dnešní cesty. Atar je menší město doslova uprostřed ničeho, kde se zdržíme na jednu noc a budeme druhý den pokračovat do Chinguetti.  Nyní v brzkém odpoledni je město doslova a do písmene naprosto mrtvé. Na ulici není ani noha, trhy zavřené a všichni jsou schovaní někde ve stínu.  Podle předpovědi bude kolem 46 stupňů. Teplotní facka je vážně brutální, 800 metrů ubytování Auberge Bab Sahara dáváme s vypětím sil a několika pauzama ve stínu a na občerstvení. V Bab Sahara nikde nikdo, nicméně paní odnaproti hlásí, že brzo někdo dojde. Ivoš má viditelně dost. Naštěstí nemusíme dlouho čekat a docela milý chlapík (škoda, že to nebyl pan majitel, protože ten je údajně z Holandska a mluví česky) nám ukazuje možnosti. Ubytko v přívěsu odmítáme a raději si připlatíme za bungalov se sprchou a klimou za 1300 ugíja (30€). Ležíme, odpočíváme a sbíráme síly až skoro do šesti, kdy už je docela snesitelně a jdeme se kouknout do centra, a hlavně najít něco k jídlu. Prach a vedro. Atar nebude místo, kde bych chtěl bydlet.  Místní sedí před domem, kluci hrají fotbal a na trhu panuje čilý ruch.  Rozhodně si chci koupit šátek (120 ugíja), do kterého si zahalím celou hlavu, tak jak to má většina místních. Potom se budou určitě hodit žabky. Opět po vzoru místních, protože pevný body plný písku a smrdutých ponožek nejsou úplně optimální. Ještě před večeří nás odchytává poměrně nesympatický týpek s nabídkou dvoudenního výletu jeepem do Chinguetti a dál do pouště. První nabídka zní 20 tisíc ugíja, potom slevuje na 10 tisíc, ale ani s tím nesouhlasíme a raději si objednáváme jídlo a ignorujeme ho. Kuře s hranolkama (70 ugíja) zní dobře a taky dobře chutná.  Na pití obvyklá kola. Jeden by nevěřil, jak v těchto končinách může coca cola chutnat dobře. Nakonec týpka odmítáme a jdeme si po svých. Borec se ale nedá jenom tak lehce setřást, takže nás o kus dál odchytává znovu, že nyní to bude 10 tisíc za oba. Ani tahle nabídka nás nepřesvědčila a jdeme nazpět k našemu ubytování. Ivoš někde vytratil klíče, ale naštěstí pan správce je naprosto v pohodě a vůbec to neřeší. Vzhledem k tomu, že Bab Sahara je jediné ubytování široko daleko, tak nás borec navštěvuje ještě tam, ale to už jsme více chráněni, na soukromé území si netroufne, a definitivně ho odmítáme.  U těchto nabídek je třeba dát hodně na osobní pocit a ten jsme ani jeden neměli moc dobrý.  Nejde elektřina a tím pádem ani klimatizace a nás čeká další propocená noc. Naštěstí ještě před usnutím se klima rozbíhá….

Page 1 of 32

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén