Maroko

Západní Afrika 2019

Marrakéš a domů – Západní Afrika 2019

5. říjen Marrakéš

Takhle se dělá ubytovací byznys. Chlapík zrekonstruoval dva původní menší byty a pronajímá je turistům. Dost možná je byt, kde vyrůstal. Těžko říct, ale má to tady moc pěkný. Cena je rozumná, je s ním dobrá domluva a vše funguje na jedničku. Ráno balíme a jdeme na hlavní silnici k benzince, kde máme domluvenou schůzku s půjčovnou aut.  Předání je docela rychlé, Ivoš ručí svojí kreditkou, kontrolujeme vozidlo a auto je naše. Vracet budeme druhý den ráno na parkovišti u letiště. Nafasovali jsme Dacii Logan, není to asi žádný zázrak, ale má to malou spotřebu a na místní popojíždění po okolí je to jak dělaný. Teď se ještě někde nasnídat a vyrazíme do kopců. Hnedka vedle místa, kde jsme si předali auto, je malý snídaňový stánek. Starší chlapík má pojízdný bufet, v kterém vaří ranní polívku. Sedáme a dáváme si každý porci skvělé hrachovky s nějakým kořením a oliváčem. K tomu čaj a chleba. Naprosto dokonalý a autentický streetfood. Vyrážíme! Ivoš sedá za volant a já mám na starosti navigaci. Původní plán byl jet až do Quarazazatu, ale je to moc daleko a času není moc, takže jedem vstříc nejbližším kopcům a horskému městečku Imlil. Pokud mě paměť neklame, tak Imlil je místem odkud se vyráží na trek k Jebel Toubkal – nejvyšší hoře Maroka. My takové smělé cíle nemáme a bude nám stačit menší výlet po okolních kopcích. Silnice jsou naprosto v pohodě, ale stejně se nedá jet moc rychle, protože je to samá zatáčka. V Imlilu v podstatě končí silnice, tak parkujeme auto, zapínáme tracker a jdeme po cestičce dál někam nahoru.  Šplháme docela zostra mezi borovicemi až do sedla v nadmořské výšce 2100 m.n.m. Odtud by se dalo pokračovat dál do údolí a zase někam dál, ale to třeba někdy jindy. Pro nás to bude cíl dnešního snažení. Podnikavý děda si tady otevřel stánek s občerstvením. Nabízí nám čajík a kolu. Nazpět k autu jdeme po silničce, která se vine po úbočí.  Bylo by fajn mít více času a udělat si celodenní výlet, protože tu je fakt pěkně a výhledy jsou nádherné. Autem se vracíme nazpět do Asni, kde si na trhu dáváme oběd.  Docela dlouho na jídlo čekáme, přičemž místní, kteří přišli po nás už jídlo dostali. Těžko říct, zda to byla vědomá nebo nevědomá ignorace.  Aspoň je během čekání na jídlo čas na prohlídku trhů. Rád bych totiž nakoupil nějaké datle a tady to bude určitě levnější jak v turistickém Marrakéši.

Kam pojedeme nyní? Přímou cestou nazpět se nám nechce, tak zkusíme nějaké boční silničky. Podle mapy by mohla být pěkná cesta směrem Tangshart a dále obloukem nazpět.  Ach, ty výhledy! A ty zatáčky!  Tohle byla opravdu hodně dobrá volba a takhle na pohodu bych si Maroko představoval. Řízení je díky úzkým točitým silničkám náročnější, ale zase si můžete zastavit, kde se nám zlíbí a kochat se nádhernými výhledy. Zase ale kochačky nemůže být moc, protože by nebylo špatný dorazit do Marrakéše ještě před setměním a najít nějaký rozumný parkování a ubytování. Na mapě jsem našel náhodně hostel v našem směru, zkusíme a snad bude volno. Čím blíže jsme hostelu, tím více doprava houstne, uličky jsou užší a plné lidí. Když najednou není kam jet a nějaký týpek na nás mává, ať se otočíme, že dál se jet nedá. No dobře, asi má pravdu. Týpek nás vede do dvora, kde je placené parkování. „To jsem zvědav, kolik za to bude chtít“, říkám si v duchu pro sebe.  Cože, 100 dirhamů? Rychle se otřepávám, protože tady se najíždí na klasickou turistickou odírací notu. Tohle přece za parkování nedáme. Půlku a ani o dirham víc. Auto tu snad bude v bezpečí a můžeme jen doufat, že zítra ráno se tu na někoho doboucháme. Borci trvají na tom, že s náma půjdou k hostelu, nám se to nelíbí, ale setřást je vůbec nejde. U hostelu si říkají o další peníze, to už nevydržím a hlasitě jim dávám najevo, že nic nedostanou. Navíc v hostelu je plno. Kupodivu odešli a my jdeme hledat jiné ubytko. Davy lidí všude okolo. Za chvilku máme na krku jiné “ochotné“ pomocníky, kteří nám chtějí ukázat nějaký hostel. Tady to levný nebude. Kluci nám ukázali pěkný hostel a nadrzo si oba řekli o 100 dirhamů. To mě už vytočilo doběla a doteď lituji, že jsem jim vůbec něco dal. I když zase na netu jsou docela nepěkné historky, kdy se turisti s místníma dohádali a skončilo to škaredě.  Dosti vytočenou náladu naštěstí mírní pohodový chlapík v hostelu, který je pravým opakem těchto darebů. Mohl se nás zastat, ale patrně vzniklé problémy mu za to nestojí.  Hostel má krásnou terasu na střeše, kde se dá posadit a odpočívat. Vykládám, že už jsem v Marrakéši před asi 13 lety byl. Chlapík se jenom pousměje, „tak to tady skoro nepoznáš“. A měl pravdu. Hlavní náměstí v Marrakéši je jeden velký jarmark přecpaný turisty. Jenom si povzdechnu a chci co nejrychleji vypadnout. Jídlo sice vypadá lákavě, ale prostředí je hrozný. Mizíme. Cestou ještě dáváme jídlo, ale ani tady není v pohodě. Stánek má sice lokální šmrnc a tísní se tu jenom místní, ale ani to nebrání, aby nás nezkusili nějak ojebat. U objednání se ptám na cenu, přičemž 10 dirhamů je v pohodě. Když po jídle přijde na placení, tak borec chce dvojnásobek. Nezbývá než zase zvýšit hlas, hodit mu těch 10 dirhamů a vypadnout. Tohle mě vážně nebaví.

6. říjen Marrakéš – Praha

Poslední den výletu.  Dneska máme pouze dva úkoly. Prvním je vrátit auto, což předpokládá, že se v garáži na někoho doboucháme a druhý je stihnout letadlo do Prahy. Let je sice až po desáté dopolední, ale raději vstáváme brzo v předtuše problémů, které by mohly nastat při vracení auto. Klusáme liduprázdnými ranními uličkami starého města k naší garáži, kde je, jak se dalo čekat, zavřeno. Naštěstí stačí zabouchat a paní nám ihned otevírá. Uff, docela jsem si oddychl, čekal jsem totiž zase nějakou marockou kulišárnu. Za chvilku jsme na parkovišti u letiště, odkud píšu sms, aby si chlapík přijel auto vyzvednout. Nikde žádný nový škrábanec, tak by s tím snad neměl být problém.  Auto je vrácené, vše je v pořádku. Hurá. Jdeme přes hlavní ulici na polívku a čaj.  Skvělý podnik pro místní, kteří sem jezdí na polívku a čaj. My si dáváme nejdříve vajíčka a potom ještě polívku. Vydatnou kalorickou snídani zalejeme sladkým čajem.

A pak už jenom cesta na letiště, odbavení a čtyřhodinový let do Prahy. Žasnu, jaký typy lidí jezdí do Maroka. A potom již Praha, přesun na vlak a závěrečné pivko ve vlaku. 

Další Afrika za námi. Bylo to krásný a bylo málo času. Západní Afrika má svoje kouzlo.

Categories: Západní Afrika 2019

Tags: , .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong> 

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.