30. 12. 2010  Harar –> Jijiga –> Wajaale –> Hargeisa (Somaliland)

Ranní rutina ještě za tmy a už jsme před hotelem, kde chytáme motorikšu a jedeme na autobusák. Na to, že je ještě docela šero, je zde opravdu hodně živo. Bágly hážeme na střechu, místa „zabookujeme“ šátkem a jde se na snídani. Daleko netřeba, sedáme na kus dřeva vedle paní, která v primitivních podmínkách vaří před autobusákem čaj a smaží snídaňovou směsku (fazole, vajíčka).  Vládne snídaňová pohoda, dáváme čajíky spolu se snídaňovou směskou a jenom tak si užíváme příjemné atmosféry mezi místňákama.  Bus se plní poměrně rychle – to znamená, že čekáme třeba jenom hodinku na odjezd – jdeme na svá místa, dokupujeme ještě vodu, nezbytné banány a můžeme vyjet směr Somálsko, tedy pardon Somaliland. Jak je v místních krajích zvykem, tak než vyjedeme z města, zastavujeme na benzince. Netuším z jakého důvodu, ale snad všichni tu jezdí na prakticky prázdnou nádrž a tankují, až když mají pasažéry. Opět naprosto famózní výhledy do údolí i kopců, takže cesta příjemně ubíhá a za nějaké dvě hodiny jsme na chaotickém autobusáku v Jijiga. Chaos a tlačenice, které zde panují, jsou drsné i na mé poměry. Mraky lidí, několik chytráků, kteří by nás chtěli vydělat a pár busíků somálské provenience. Přehazují si nás sem tam, snažíme se tlačit a nějak to mít pod kontrolou, ale moc to nejde. Chce to hodně ostré lokty, a to hlavně v tlačenici, která nastává po příjezdu nového autobusu směr Wajaale, abychom se do busu vůbec dostali. Bágly jsou nejdřív vevnitř, posléze změna a putují na střechu za 10 birr a my jsme rádi, že jsme rádi. Bezzubý tlusťoch, který nám jakože „pomáhal“ po nás chce peníze, takže mu dávám pět birrů, ať je klid. Naléhá, že chce víc, ale má smůlu, my už sedíme v buse…ber nebo nech být, když se bus rozjíždí, ještě si těch pár birrů rád bere. Silnice je nečekaně ve výborném stavu – naprosto nová a rovná asfaltka, což je jedině dobře, protože bus není zrovna v nejlepší kondici a náš řidič vypadá hodně vykaleně a ospale. Přirozeně jedeme jako k ohni, naštěstí vybourat se na naprosté placce beztak nejde, takže jsme v klidu. Za dvě hodiny první checkpoint a jsme na hranicích v pravé příhraniční díře, která je plná divných lidí, prachu a odpadků. Nejprve je nutný jít na etiopské imigrační, které sídlí v budově „MAO“, kde dostáváme výstupní razítko, po kterém jdeme na poslední uklidňující etiopský čaj, abychom dostali první somálský čajík – černý čaj s mlíkem se silně kouřovým aroma. Tím naše aktivity v Etiopii pro teď končí, tak se suneme po prašné cestě mezi odpadky na druhou stranu.  Na somalilandské straně opět na imigrační, kde si nás oficír zapisuje do tlusté knihy, dostáváme fešácká razítka a jsme tam! Mám radost (a Lucka snad taky), že jsme tam, protože Somaliland byl jedním z dílčích cílů tohoto výletu. Taxi do Hargeisy na nás již čeká. Na sedadlech je již plno, takže dostáváme vip místa v zavazadlovém prostoru kombíku. Lze jenom doufat, že cesta nebude moc hrbolatá, protože tam jaksi ležíme, až sedíme a lze čekat, že každý výmol nás odmění solidní poskočením a bolestí hlavy. Ale zase máme natažené nohy, a když se zadaří, tak zde budeme sami. Eh, to bylo naivní, dostáváme do našeho VIP prostoru ještě další dva pasažéry a jedno zvracející dítě. Ale ani v tomhle složení ještě nevyrážíme a čekáme. Místní se průběžně o něčem dohadují a lze jenom odhadovat, zda je předmětem hádky to, o kolik nás oškubou. Cena se totiž průběžně mění, jednou je 70 birr, jindy zase 100 birr s tím, že musím zaplatit příplatek za batohy apod. Nedáme se a děláme dobře, časem toho nechají a konečně vyjíždíme. Ne ovšem daleko, stavíme kousek dále ve vesnici u plechové boudy pana řidiče, kde nabíráme dalšího pasažéra a zase čekáme. Chce to hodně trpělivosti. Cesta neexistuje, jedeme po jakési šíleně prašné cestě, která se cestou nazývat nedá, jde spíše o vyjeté koleje v poušti. Prach, všude samý prach, který se víří i uvnitř auta ve všech směrech. Máme šátek přes obličej, ale ani to moc nepomáhá, naštěstí asi za půl hodiny jsme konečně najeli na asfaltku, která vede v poměrně slušném stavu až do (zase mega prašné) hlavního města Somalilandu – Hargeisy. Ta nás vítá dopravním chaosem, všudypřítomným vířícím se prachem a pocitem, že jsme se dostali do hlavního města jednoho z nejdivnějších a svým způsobem nejexotičtějších států-nestátů. Jako první jdeme ihned hledat hotel, abychom se nějak ustálili a naplánovali další postup. Bereme první co je po ruce – hotel Union Star za 7$ double room se sdílenou koupelnou.  Voda teče, světlo svítí, povlečení lehce ušmudlané, ale jinak pohoda a je to nakonec i lehce posun oproti Etiopii.  Na recepci se povaluje několik kátujících chlapíků, z nichž není vůbec jasné, kdo tady tomu velí a komu dát peníze. Platíme tomu, kdo nám ukazoval pokoj, a vyrážíme do víru města. Nejdříve musíme vyměnit nějaké peníze, dá se platit i americkými dolary, ale přirozeně výhodnější je spolehnout na místní měnu – somalilandský šilink. Za 1$ bychom měli dostat cca 5700 – 5800 šilinků, vzhledem k tomu, že nejvyšší bankovka je 500 šilinků, dá se očekávat, že si od směnárníka odneseme poměrně velký balík. Hold do směnárny jedině s igelitkouJ. Oficiální banky a směnárny patrně existují, ale jak je dobrým zvykem v zemích tohohle typu, tak černý trh vše převálcuje. Jsou zde desítky stánků, kde jsou vyskládány vysoké stohy bankovek, které fungují jako směnárny.

[sthumbs=812|796|809,160,3,y,center,]

Kurz je plus minus stejný, ale i tak se vyplatí obejít pár míst a poptat, případně smlouvat. Bankovky jsou již seřazeny v paklících v hodnotě 10$, tudíž v našem případě směny dostáváme dva balíčky a jdeme si po svých. Přepočítávání netřeba, jednak bychom takové množství bankovek na ulici nespočítali, a za druhé bychom se akorát ztrapnili naším pomalým přepočítáváním, které tak kontrastuje se strojovým kmitáním prstů místních Somálců, respektive Somalilandců – jsou prostě hrdí a neradi jsou házeni do jednoho pytle se Somálskem, kde už 20 probíhá občanská válka. S dvěma balíky v batůžku vyrážíme konečně na jídlo do pouliční jídelny, kde si dáváme špagety se zeleninou a nezbytné „očazené“ čaje s mlíkem. Po jídle nevyrážíme někam na památky – oni zde také prakticky žádné nejsou – ale zjistit, odkud odjíždí shared taxi to Berbery, případně se stavit na Immigration office pro permit na check-pointy nebo vůbec pozjišťovat, zda je tento papír nutný. Polohu stanoviště taxi máme přibližně zmáklou, tak se jdeme podívat na „New police station“, kde nám třeba poradí co a jak.  Zase my naivkové…není policie jako policie a zvlášť v Somalilandu. Nejdřív nás nechtějí vůbec dovnitř pustit, když přivolanému (asi policistovi) chlapíkovi, co mluví anglicky, vysvětlujeme naši prosbu, tak nás vedou někam do útrob k nejvyšším náčelníkům. Větší tmavá místnost bez nábytku pouze s koberci, na kterých leží několik břichatých oficírů v různém stupni „vykátovanosti“ – tak takhle vypadá policejní služebna v Hargeise. Se zdvořilostí sobě vlastní opakuji naši prosbu týkající se nutnosti permitu pro přejezd do Berbery. Odpovědí je nám to, co nechceme tak úplně slyšet, tedy že je třeba si zajít na Imigrační úřad na druhém konci města, kde papír dostaneme.  Moc se nám tam nechce, spíše bychom to risknuli, ale jelikož čas je, tak jdeme v prachu na opačnou stranu města podívat se zmíněném úřadu. Když už nic, tak aspoň budeme vědět, kde je, protože sem budeme muset při cestě nazpět pro víza. Budovu, teda vlastně dvorek v zadní části Ministerstva zahraničí jsme našli poměrně rychle. Nevím co za funkci má zevlující osoba, které se ptáme, ale to nevadí, protože jednak už je zavřeno a nakonec prý žádný permit nepotřebujeme, protože vše je v pohodě a bezpečé. Tak zase nazpět do centra. Máme hlad, tak jdeme podle LP do jednoho z doporučených restaurantů – Daalxiis restaurant je pěkná zahradní restaurant pro bohaté Somálce s nás s jídlem kolem 3-4 dolarů (nic moc), armádou číšníků a antilopou uvázanou u vchodu. Dáváme jako vždy jedno jídlo dohromady a jdeme do Cadaani restaurantu, což je takový coca cola fast food, se dojíst. Kafe mají teda lepší v Etiopii, zde zase výrazně větší výběr sendvičů a jídel. Jaký rozdíl oproti Etiopii, kde je v tuhle noční hodinu už klid a mrtvo, zde to maximálně žije, auta jezdí, stánky otevřené a lidí všude plno.

31. 12. 2010 Hargeisa –> Berbera

Muslimové si evidentně mnohem raději pospí jak křesťané, ještě kolem osmé je všude dost mrtvo a vše se teprve pomalu probouzí. Zatím pouze pár kaváren je otevřených, takže nakonec končíme na snídani, tam kde jsme včera večeřeli. Ujímá se nás extrémně natvrdlý číšník, který naprosto nechápe, že chce jídlo a čaj. Až s velkým úsilím a s pomocí místních nám na stole přistávají čaje a játra na cibulce, což je jedno z místních tradičních snídaňových jídel. Lucka 5x urguje mangový džus, až to vzdá, sní buchtu a tím nějak uzavíráme tuhle snídaňovou kapitolu. Tím pro dnešek program v Hargeise končí a vyrážíme směr Berbera, kde hodláme oslavit Nový rok. Sice jdeme tušeným směrem k stanovišti taxíků, ale i tak nás opět každý posílá někam jinam. Nikdy není jasný, kdo vůbec netuší, kdo nechápe, kdo chce vydělat nebo kdo to myslí dobře. V naší Toyotě zatím sedí pouze jeden děda, takže je jasný, že pár hodin to dá, než odtud vyrazíme. Ve finále je auto obsazené následovně: vepředu 2 lidé, v prostřední řadě 4 lidi, v zadní řadě opět 4 lidi. Vedle sedícímu dědovi se tohle uspořádání značně nelíbí, tak furt nadává a roztahuje se. Chlapík vedle to vzdá první a dobrovolně se přesunuje do zavazadlového prostoru. Na cestě nás celkem čeká 6 check-pointů, které bychom měli v ideálním případě projet bez problémů, aniž by si nás policisté všimli. V méně ideálním případě bude následovat vysvětlování a obstrukce a v tom nejméně ideálním případě nás polifrují nazpět. První check-point a hned následuje prostřední varianta. Jsme spatřeni, musíme vystoupit a ukázat pasy a vysvětlit proč nemáme permission letter. Naštěstí jim stačí ukázat víza a přijít se storkou, že nám bylo řečeno na Immigration, že povolení nepotřebujeme a jsme propuštěni. Ani na jednom stanovišti nás nikam nezapisují, takže není moc zřejmé, proč nás zastavují, když ani úplatek nikdo nechce. Zastávek na kontrolních stanovištích je celkem šest plus ještě zastavujem pro nástup a výstup nebo třeba pro velbloudí mlíko. Cesta se protahuje, Arabové neskutečně žvaní celou cestu, až hlava brní a do toho do mě hustí chlápek vedle něco svojí příšernou angličtinou, přičemž mu prakticky není nic rozumět a děda kverulant pořád nadává. Naštěstí aspoň silnice je asfaltová, i když hlubokých výmolů je zde nepočítaně. Po více než 3h hodinách konečně vidíme moře/oceán a přijíždíme do Berbery.

[sthumbs=832|820|817,160,3,y,center,]

Taxikář nás veze rovnou k Esko hotelu, který by měl dle LP docela drahý, ale jak to tak bývá, vše je jinak a tak máme pokoj s větrákem a koupelnou za 8$. Ani se moc nevybalujeme a hned jdeme na jídlo do nějaké rybí restaurace. Objednáváme si rybku s rýží a jako správní turisti Coca colu. Docela drahé a nic extra, sem už příště nepůjdem. Vtipné je pozorovat místní jak jí špagety rukama…kupodivu jim to jde dobře, i když špagety jsou všude kolemJ.My taky jíme všechno rukama, i když nám tady přinesli i příbor. Moře, oceán…konečně jsme se dočkali! Původní myšlenka, že bychom oslavili Nový rok u moře, zdá se, spěje k naplnění. Město samotné není překvapivě přímo u moře, ale je nutný přejít tak 500 metrů pustiny, než se dostaneme k vlnám.  Dost možná, jak napovídají hroby a rozvaliny v dálce, se zde kdysi přehnala válka a vše smetla. U moře je poměrně živo, vypadá to, jako kdyby všichni na něco čekali, ale patrně tomu tak není, spíše jsou všichni na procházce. Je totiž pátek, tedy vlastně víkend a místní vyrazili na korzo. Místní ženy v dlouhých pestrobarevných šátcích vypadají na pozadí moře velmi exoticky. Což jde ostatně říct i o nás dvou, páč je na nás od začátku upřena dost značná pozornost. Je to v pohodě do té doby, než dojdeme k místu, kde vegetí snad celá škola dětí pravděpodobně odněkud z vnitrozemí. Míra čumilství a údivu je neskutečná, někteří vypadají, že snad vidí bělochy poprvé v životě, páč v jejich čumění je nefalšovaný šok. Zvladatelný je to pouze pár minut, potom musíme chtě nechtě vypadnout, protože to začíná být absolutně nezvladatelný, což chápou i učitelky a samy nás vyhánějí, aby byl trochu klid. Docela rádi jdeme, protože tohle byl vážně docela mazec. Jdeme bosky nazpět, slunce klesá k západu, vítr pofukuje, sbíráme mušle…absolutní pohoda. I když Slunce pálí, tam docela fouká, což je patrně signál pro místní, aby si oblékli zimní bundy a čepice. Kalendářně je zima, tak coJ. Blížíme se na konec pláže, když si říkám, že bych si mohl udělat snímek vojenských děl, která koukají na cípu výběžku, když na nás začne kdosi mávat a vyhazovat nás s tím, že je to armády. Lucce dokonce přikazuje vysypat mušle, na což kašlem, ale stejně jdeme radši pryč. Z toho co vím a co mě zmatenou angličtinou dneska vykládal chlapík v autě, tak Berbera byla a je poměrně významné strategické místo, přehnala se tu válka a jsou tu rozsáhlá vojenská území. Teprve nyní při cestě zpět je vidět, jak je Berbera stále poničená válkou, která zde byla před dvaceti lety. Některé domy jsou polorozbořené, jiné úplně v troskách, nicméně všechno stále nějak obydlené.  Míříme do centra vyměnit peníze a procházkou na hotel. Je pozdní odpoledne, všude plno lidí a všichni sedí na čaji a kátují. Pozornost, která je na nás upřená, je až taková divně ostříží a hlavně pro Lucku to není moc příjemný. Nemá cenu to řešit, chováme se jak normálně a jdeme si sednout na čaj. Hustý černý čaj s mlíkem s tím pravým „očuzeným“ aroma, stovky much kolem nás i na nás a stejně tak desítky očí, která nás sledují. Jedni mlaďoši zkouší provokovat Lucku, naštěstí si toho všímají místní, jejichž autorita ihned zafunguje. I jistá autorita cizince přece jenom platí, ale přece jenom, úplně příjemný to někdy není.

Poslední den v roce, ale zde to na nějaké velké silvestrovské oslavy nevypadá. Zdá se, že to zde nikdo neřeší, prostě den jako každý jiný. Možná se odpoledne více zkátují, ale to je všechno. My máme v plánu nějakou dobrou večeři, potom asi “džus a sušenka” party na pokoji a možná kát. Do půlnoci asi těžko vydržíme, stejně tu není signál, takže ani kvůli smskách to nemá cenu. Lucka se oblíká do večerního a jdeme na slavností večeři do restaurace Al Xayaat. Na menu je rybka grilovaná nebo rybka pečená nebo rybka vařená, mořské plody nejsou a jiné jídlo asi taky ne. Nevadí, my jsme si objednali celou rybu (20 000 šilinků), kterou jsme dostali s chlebíkem a výbornou pálivou omáčkou.  Olizujeme se oba až za ušima, je to výborný! Trochu tvarem připomíná štiku, ale je to baracuda. Po jídle mám chuť na něco sladkého, ale bohužel nic nemají, jenom sladký čaj. Sedíme, kecáme, posloucháme šumění moře a užíváme si dokonalé mořské romantiky poslední den v roce 2010, jenž máme možnost strávit na tak exotickém místě jako je Berbera v Somalilandu. Po jídle vyrážíme ještě na pozdní nákupy na naši silvestrovskou „party“ – džusy, sušenky, vody a nakonec svazek kátu. Silvestrovská oslava může začít!:-).  Kát je zde překvapivě docela drahá věc, standardní svazek stojí 8000 šilinků, což je asi 1,5$!! Moc nechápu, kde na to místní berou, zvláště když kátují i ti evidentně úplně nejchudší. Lucka kát nechce, tak větvičky okusuju sám, chutná to divně a účinky nic extra – takový lehčí stimulant. Kát je pryč, sušenky snědené, džusy vypité – nemá cenu to protahovat, popřejeme si Happy New Year 2011 a jdeme spát. Jedna z nej oslav nového roku…bez ironie.

1. 1. 2011 Berbera

Jak na nový rok, tak po celý rok a proto dneska nebudeme dělat nic a jenom se koupat v Indickém oceánu a opalovat. Nádherný plán! V blízkosti města není žádná pořádná pláž a hlavně kvanta čumilů, takže máme v plánu jet někam k Man-soor hotelu na pláž zvanou Bathella beach. Resort v Somalilandu? A pláž tak velkolepého jména? To musíme vidět!:-). Nejdříve ale snídaně, na kterou jdeme do jedné už od časného rána otevřených restaurací, kde už to žije i takhle ráno. Já si objednávám vajíčka a dostanu omeletu, Lucka si prozměnu objednává játra na cibulce a dostane „small meat“. Ale jinak dobrý, teda až na ty hejna much všude kolem. Na tohle se zvyká hůř, ale jak je vidět na místních, jde to. Lucka se jako obvykle tváří, že to nesní, ale my kdo ji známe, víme, že se po jídle nakonec jenom zapráší. A tak se i stalo v případě této snídaněJ. V plážovém ohozu (abychom byli ještě za větší exoty) si to mašírujeme směrem, kde tušíme hotel a zmíněnou pláž. S sebou táhneme jenom dvě vody, s tím že v hotelu zásoby dokoupíme. Kromě tohohle hotelu je zde jinak plážový i jakýkoliv jiný turismus naprosto v plenkách, takže lze čekat jenom a pouze písčitou pláž a moře, bez čehokoliv jiného jako jsou slunečníky apod. A to je vlastně dobře.

Že bylo (a stále je) město válkou dost poničené je vidět právě cestou opačným směrem ven z města, kdy dost dlouho jdeme de facto jenom přes trosky, respektive holou pláň. Opět nás provokují mlaďoši, pořád očumují a dělají, že u toho hrají fotbal. Když hra, tak hra, jak se jednou dostane balón ke mně, tak ho vší silou odkopávám co nejdál. Prostě takhle ne, kór když člověk vůbec netuší co od takových neutrálně se tvářících se nadšenců čekat. Radši zrychlujeme krok a po očku sleduju, zda nás nenásledují. Přece jenom nevím, zda jsem to malinko nepřehnal. Naštěstí nás berou jiní místňáci, kteří jedou autem kolem, a tím se těchto „fotbalistů“ konečně zbavujeme. Pláž, píseček všude kam oko dohlédne, šumící Indický oceán a nikde ani noha. Nádhera. Rozbíjíme ležení a honem do vody. Nádhera podruhý! Teplá voda, solidní vlny a opět, ten klídek kolem dokola! Střídavě se koupeme, dopisujeme deník, jíme, spíme, pijeme – prostě plážová pohoda jakou bych si představoval v první den nového roku. V rámci inspekční procházky okolo jsem se šel podívat do resortu, kde jsou dokonce i nějací hosté, ale hlavně je tu restaurace, takže žízní a hlady strádat nebudeme. Musíme taky někam do stínu, aspoň v tom největším vedru, abychom se úplně neusmažili. Pozdě, jak posléze zjišťujemeL. Ceny jsou zde více než evropské, ale co už. Malá svačinka pro každého s džusem a deset dolarů je pryč. I když jsme ve stínu přes největší vedro, tak do ruda jsme oba dva. Vítr fouká, sluníčko svítí a dva bělokožci se diví, že se spáliliJ. Dáváme poslední koupačku a podél pláže jdeme směr Berbera a náš hotel. Rozsah spálenin je poměrně slušný, já mám nejvíc lýtka, Lucka pro změnu stehna. Patláme na sebe všechny dostupné krémy, ale moc to nepomáhá, páč jsme pořád jak dvě růžová prasátka. Slunce z nás totálně vysálo veškerou energii, takže se sotva dopotácíme do naší oblíbené restaurace, kde si objednáváme to samé jako včera. Rybka je dneska jaksi menší a ani obsluha se už tolik nesnaží. Nebo jsme prostě moc unavení a je nám to jedno. Čaj, nákup vody a spát…