27. 12. 2010 Shashemene –> Ziway

Na rozdíl od včerejška, dneska by to nemělo být tolik o přesunech, ale spíše o jezerní fauně, hrošíkách a pohodě u jezera Ziway. Vstáváme s rozedněním, bereme motorikšu (bajaj) za 3 birry na starý autobusák, odkud jezdí busy do Ziway. Klasicky řidič jede jinam, takže ještě dobře, že máme mapu v LP a tak ho můžeme navigovat. Minibusík je prázdný, takže jdeme do pojízdné čajovny na čajík a zevlovat na po plácku. Čaj je vždy a všude, stačí k tomu pár kalíšků, nějaký tácek a termoska. A vždy chutná výborně! Silnice do Ziway je v perfektním stavu, s průměrem kolem sta kilometrů v hodině jsme na místě za chvilku. V Ziway bereme první hotel, na který natrefíme – Brothers hotel – 80 birrů za pokoj s koupelnou a dokonce TV a slušným výhledem. Je tu po ránu i docela zima a fouká…zlatý vedro na Jihu…Nějak pořád nevidím, kde je to jezero:-(. Lucka má hlad a nedá mi pokoje, dokud nenajdeme i zde nějakou džusárnu a ona si nedá svůj avokádový džus a ukojí tak abstinenční příznaky. Hledáme, až najdeme – místňácká klasika, dvě místnosti, bar s obřím strojem na kafe, budka na placení, plno stolíků, navíc nějaké muchy a místní štamgasti. Lucka dává svoji mňamku, já volím vajíčkovo-fazolovou baštu s cibulkou, kterou donesou v malé pánvičce až ke stolku a tam to teprve číšník zamíchá a dochutí. Výborný a efektivní. Už jsme asi u muslimů, protože místo injery se standartně podává chlebík. Kafe, čaj, kafe a čaj…a džus…zde asi ani jeden z nás nezhubne:-). Po snídani berem za 4 birry drožku s koníkem směrem k jezeru. Ano, dostavuje se onen velkopanský pocit, i přes neustálé poskakování a kodrcání, nemluvě o nulovém komfortu. Není to daleko, ale svezení je to příjemný. Jenom co sesedneme, jsme odchyceni jednak samozvanými „naháněči“ na hippo výlety a pak taky výběrčím „vstupného“. Ten si říká (přirozeně jenom od cizinců) o 10 birrů (dostáváme na to dokonce stvrzenku), setřást nebo vyhnout se mu nedá. Nadháneči začínají na částce 600 birrů za motorovou loďku a 400 birrů za pramičku. Chvilku se dohaduje, až dojdeme k částce 250 birrů za pramičku. Pramička je v tomhle případě z hrubých prken zbitá loďka, do které teče. Nicméně my jsme přirozeně odvážní a pár cm vody na dně nás nijak nemůže vykolejit. Výlet na jezeře je dokonalá romantika, klidné jezero kolem, kluci se střídají ve veslování a  my dva vzadu a koukáme do míst, kde by měli být k vidění nějací hrošíci. Zatím toho moc vidět není, jenom sem tam máme možnost spatřit na pár vteřin horší hlavu a oči. Vše má svůj klid, ale jenom do chvíle, než se jedny oči ponoří, aby se za pár vteřin vynořily o pořádný kus blíže k nám. Hippo nás zmerčil a rozhodl se, že nás trochu prožene, což chválabohu pochopili i kluci a nabrali raketové veslařské tempo. Evidentně měli nahnáno stejně jako my. „Angry hippo is very dangerous“, jak lakonicky shrnul jeden z veslařů. Záhy nám konečně přeje štísko a nedaleko nás se pěkně několikrát vynořil narůžovělý hippo, foťák cvaká, všichni nadšeně hýkáme a zase jedem dál do zátoky, kde uvidíme pro změnu mrtvého hippo. Hm, to už je slabší, ale i tak to byl docela příjemný výlet. Vystupujeme o pořádný kus vedle, než jsme nastoupili, borci zase nemají na rozměnění (evidentně zde lidi po kapsách nosí nanejvýš pár birrů, naše 100 birrovky nejsou asi moc obvyklé), takže musím kamsi do obchodu a teprve tam rozměnit:/.  Koupe se tu několik školáků a jsou samozřejmě nazí, jak je zde zvykem. Chudák jeden z nich, byl z Lucky tak v šoku, že dostal erekci jak bič a byl z toho tak zmatený, že ani nevěděl, co má dělat. Kámoši se mu smáli a Lucka se ani nezačervenala s tím, že je to normální:-D. Nazpět v „přístavu“ fotíme hejna pelikánů, marabu, ibisů a dalších. [sthumbs=766|762|760,160,3,y,center,]

Rybáři tu zrovna porcují ryby, takže se slétlo ptactvo ze širokého okolí. Asi jsou na lidi docela zvyklí, protože se moc nebojí. Je to samý pták, jeden jako druhý, takže jsme za chvíli z focení přesycení a jdeme na břeh, kde drahnou dobu jenom tak sedíme, nohy ve vodě, jíme banány a papáju a je nám fajn. Teda až na pocit, že jsem se opět spálil…a opět to nebyl pocit. S vizáží náčelníka rudochů jdeme z hotelu nejdřív na kafe a potom na net, kavárnu jsme našli hnedle, ovšem s Internetem je to horší, ten je až na konci města a ještě neskutečně pomalý. Tak na pár emailů a zase zpátky, tentokrát s cílem najít něco k jídlu. Jsme u vody, tak bude rybka. Restaurací je tu milión, ale jak poznat, která má rybky v nabídce. Daří se v restauraci Langano, kterou nám vlastně poradili kluci od hrošíků. Dáváme dvě porce (á 22 birr), čímž se naprosto přežíráme, k tomu pivko a spokojenost je maximální. Večer mě ještě Lucka vytáhla na čaj, ale stejně i jinde v Etiopii, to zde velmi brzo usíná a tím pádem usínáme i my…

28. 12. 2010 Ziway –> Nazret -> Harar

A zase přesuny! Dneska je v plánu se dostat až do Hararu na východě Etiopie, tak snad to vyjde, protože je to pořádná dálka. Hlavně z tohohle důvodu vstáváme ještě za tmy, rychle balíme a vyrážíme před hotel zjistit situaci a ideálně hned chytit nějaký spoj do Nazretu, kde bychom rádi přestoupili na s další bus směr Harar. Hezký plán, nicméně docela náročný. Počet lidí a hlavně typy lidí, kteří zde umí anglicky, mě už několikrát docela překvapil a stejně tak i teďka ráno. Čekáme v hloučku lidí na zastávce, když nás osloví anglicky chlapík, který zde dělá poslíčka a vozí na trakaři zavazadla. Chvíli kecáme, potom nás zve na čajík, přeje nás šťastnou cestu a odchází za svým. U nás by tuhle základní konverzaci nezvládla třetina vysokoškoláků. Minibus přijíždí za chvilku, obsazujeme poslední sedadlo, bágly putují na střechu a můžeme vyrazit…teda vlastně nemůžeme, protože nás je málo. Takže ještě pěknou chvíli popojíždíme bočníma uličkama dokola, až jsme konečně plní (až 19 osob vzadu) a můžeme vyrazit. Cestou tím pádem už nikoho nenabíráme a stavíme až ve velmi moderním a bohatém Nazretu. Žasneme, protože si naráz absolutně nepřipadáme jako v Etiopii, ale spíše někde v Evropě! Obchody, nákupní centra, všude čisto a pořádek. Dokonce i na autobusáku jsou čísla stanovišť a na nich napsané, kam dotyčný bus jede. Nevídané. Začíná pršet, další překvapení dnešního dne. Při přestupu nám tentokrát přeje štěstí, autobus na nás akorát čeká a má právě dvě poslední místa. Sice budeme sedět na místech vedle řidiče, což je dobré na krátkou vzdálenost, ale na dlouhou už moc ne, ale nevadí, protože jedeme! Lucka v rychlosti kupuje snídani – banány, vodu a buchty a může se jet. Místa vedle řidiče respektive v podstatě na motoru mají jednu výhodu a to v nádherném výhledu a taky jednu zásadní nevýhodu, že se nedá moc opřít a tím pádem ani usnout. Řidič si, že mně dělá srandu, že neposlouchám jeho náboženskou hudbu a místo toho pospávám. Cesta totiž ve finále není až zas tak moc zábavná, silnice rovná, aut minimálně (kromě kamiónů z Djibouti) a okolí je sice zajímavé, ale pořád stejné. Po poledni stavíme na oběd, chceme si dát s Luckou klasicky něco bez masa, bohužel domluva je slabší, takže nakonec dostáváme vařenou zeleninu, chleba a příbor. Bylo to dobrý, ale na co proboha příbor?? Rukama je to vždy nejrychlejší a nejpraktičtější. Klasicky se dojídáme o kus dál v kavárně džusem a buchtou. Asi jsme na klasickém místě pro přestávku na trase Addis x Harrar, protože počet žebráků a zevlů se nějak podezřele zvýšil. Stejně jako nezklame avocado juice, tak také nezklamou etiopské hory se svými úchvatnými výhledy. Hodně stoupáme a klesáme, pod námi nádherná údolí, políčka, výhledy, nádhera. Až se ozve při jednou sjezdu rána, autobus se začne divně vlnit, až naštěstí bezpečně staví.  Důvodem je pneumatika totálně na maděru, kterou ovšem posádka poměrně rychle mění, takže ani nemám moc času pokecat se spolucestujícíma. Ti odvážnější se ihned shlukli kolem nás dvou a začalo klasické kolečko otázek a odpovědí: odkud, proč, jak, kdy apod. Ještě pořád mě to baví, i když nebylo by na škodu najít někdy i někoho, kdo je schopen složitější a komplexnější debaty. Za chvíli stavíme někde v servisu a kupujeme novou pneu – přestávka je poměrně vítaná a zpestřuje jinak dlouhou a únavnou cestu. Taky výrazně zesílil provoz, páč v ve vesnici Kulubi je nějaké poutní místo a dnešek je tím dnem, kdy se tam vydávají tisíce poutníků nebo se odtud naopak vracejí. Díky svátku svatého Gabriela se nám cesta solidně protahuje, takže přijíždíme do Hararu až někdy po sedmé hodině. S chlapíkem z busu a jeho synkem (Somálci) jdeme společně hledat hotel a nutno podotknout, že jenom dobře, protože všechny hotely široko daleko jsou obsazené. Za vše může svatý Gabriel! Postupně zkoušíme všechny hotely, na které natrefíme, ale všude plno. Jdeme dokonce do nejluxusnějšího hotelu v celém Hararu do hotelu Plaza, kde nos stojí desítky dolarů (500 birrů), ale i zde máme smůlu. Nicméně opět máme štěstí, protože natrefujeme na hodného pána, který se nabídl, že nás autem vezme po Hararu a bude hledat s náma. Nakonec končíme někdy kolem desáté ve skromném hotýlku, kde spíme na matracích na zemi za 60 birrů. Po celodenním cestování jsem docela rádi, že máme čtyři stěny, dvě matračky a střechu nad hlavou. S panem Somálcem jdeme ještě na jídlo (tibs), chvíli kecáme a zjišťujeme, že jedem stejnou trasu do Hargeisy, akorát on o den dřív.

29. 12. 2010 Harar

Jak jsme tak včera křižovali městem, nabyli jsme oba dojmu, že musíme být strašně daleko od centra, takže si ráno bereme pro jistotu motorikšu až k Harar gate za 4 birry, kde už se vyznáme, ušetříme nožky a máme snídani o to dřív. Ve skutečnosti ovšem bydlíme tak deset minut chůze od hlavní brány do starého města. Jdeme do první snídaňárny, na kterou natrefíme, kde dáváme klasické snídaňové menu, tedy „vajíčková šlichta“ (vajíčka, cibulka, čili), džusy, čaj, kafe, buchta. Spokojenost na všech frontách. Po snídani jdeme na hlavní náměstí, kde nás hned odchytávají místní průvodci a nadháněči na večerní „hyenna show“. Všechny hned setřásáme (sraz prý o půl sedmé…i kdybychom tam nebyli, najdou si nás sami) a jdeme se podívat k místním křesťanům Metheme Alem Cathedral. Ti se hned předvedli v plné kráse, když po nás bleskově vystartovali s tím, že máme zaplatit 15 birrů vstupné. Prostě všude stejný, hold křesťani. Tak se jim vysmějeme a jdeme pryč, tohle rozhodně nemám zapotřebí. Místo toho se jdeme toulat úzkými a křivolakými uličkami bez jakéhokoliv cíle, prostě tam kam nás nohy donesou. Přes uličku, kde se jenom šije -> muži šijí na šicích strojích nádherné šály, přehozy apod. na trh s ovocem, zeleninou, třtinou nebo třeba oslíky až k Erer gate.[sthumbs=779|768|774,160,3,y,center,]

A pak zase nazpět na hlavní náměstí a honem do kavárny, čekají nás deníčky, čajíky a porce kochání se pulsujícím náměstím. Je to hodně nakažlivé, jenom tak sedět, popíjet čajík a nechat se unášet africkou orientální atmosférou. Nicméně nejsme tu na dovolené, abychom tak lenošili, takže zase vyrážíme. Do muzeí, kulturních center nebo Rimbaudova muzea se nám příliš nechce, tudíž raději vyrážíme do postranních uliček na trhy. Prodává se zde naprosto úplně všechno, počínaje klasických sortimentem jako je ovoce, zelenina, chleba nebo koření přes čínské a další pašované zboží z UAE až po zboží na tzv. recycling marketu, kde prodává železný šrot a součástky, které se ještě můžou hodit. Nejkrásnější a nejbarevnější jsou rozhodně produktové trhy, kde prodávají místní přímo na chodníku produkty ze své zahrádky. Africké ženy mají úžasný cit pro pestrobarevné oblečení, které tvoří několik vrstev barevných šátků a přehozů, vše skvěle sladěno. Ostatní trhy jsou trochu jako naše vietnamské, kde se prodává ten samý chinese shit, zde akorát ve větším africkém chaosu. Po trzích jdeme do banky vyměnit zase nějaké birry, měníme 200 USD, příčemž předchozích 400 USD nám v pohodě stačilo oběma na dva týdny. Tím pádem by tohle mělo stačit na zbytek cesty. Banku sice střeží několik chlapíků se samopaly, ale jinak vládne pohoda. Zdravíme se, oni mně mávají, prostě žádný stres, kdo by tu taky něco kradl. Následuje opět avokádový džusík a Internet, který je klasicky úděsně pomalý, nicméně tentokrát se dá poslat i pár mailů, takže spokojenost. Po odpočinku na pokoji jdeme znovu do města, jednak sehnat něco na večeři (špagety) a potom Lucce koupit šátek a jít tak akorát na hyenna show. Je jasný, že to je atrakce pro turisty No. 1 – na hlavním náměstí je velký billboard s hyenami, a že to nebude mít asi se skutečnými hyenama moc společnýho, ale co už, legrace musí být a třeba bude. Na náměstí se nemusíme ani moc rozhlížet a hned nás odchytává maník s tím, že nás tam dovede a celá show bude stát 50 birr (jak je uvedeno v LP, tedy díky moc LP!), on však za svoje služby nic nechce, naopak si chce pouze procvičit angličtinu.  Ještě jednou se ho ptám, zda je si tím jistý. On, že ano. Nu dobrá, tak jdeme. Na místě první („první z pablbů“, Lucka pravila), pomalu se stmívá a nám nezbývá než vyhlížet z dálky masožravce a těšit se. První hyena, kterou máme možnost spatřit, jde vybírat kontejner opodál. No, super, to je show:-)). Časem přicházejí další hyeny i další turisté převážně v jeepech, tudíž show může začít!:-) Nakonec se obejvil pan hyenář v teplákách, Toyoty zapínají světla, abychom dobře viděli a mohli vidět a medvídci začínají pózovat a krmit se kousky masa. Hyenář má vždy napíchnutá kousek masa na klacíků, dělá rúzné opičky, turisté šílí a my fotíme. Mají to dobře secvičený, hyenky jsou hodný. Někteří z odvážnějších turošů si zkouší i krmení na vlastní kůži. Srandy kopec. Maso za chvilku došlo, tak platíme a jdeme domů. To se asi nelíbí našemu průvodci, který požaduje ještě nějaký peníze pro sebe. S úsměvem mu připomínám, že sám řekl, že za tohle nic nechce. Na to překvapivě nějak nereaguje a vesele mele svoji. No nic, co s tebou kluku vypočítavá? Asi nic, takže se otáčíme a jdeme do tmy směr náměstí. Není vidět na krok, ale naštěstí víme kudy, takže jsme za chvíli na náměstí. Většina obchodů je už zavřená, takže jdeme ještě na chvilku do kavárny na poslední drink a spát. Zítra nás čeká přesun směr Somaliland!