24.12.2010 Dimeka -> Turmi

Lepší nevidět kde spíme a v čem spíme, i když povlečení poměrně voní a na hopkající hmyz to nevypadá. Modré stěny hrají barvami roztodivných fleků, opět lépe nevidět původ. Večer jsme byli rádi, že jsme kolem deváté zastihli poslední otevřený a rozsvícený podnik, takže vstáváme tím pádem svěží už před šestou. Výhodou je ranní chládek a možnost chytit první (a mnohdy i poslední) spoje dál do světa. Klídek a pohoda, provádíme ranní hygienu a dumáme co dál. Namířeno máme do nedalekého Turmi, tudíž se jenom tak ze zvědavosti ptám chlapíků, kteří nocovali vedle, zda tam náhodou nemíří a nevzali nás třeba s sebou. Nejdříve, že neví, aby za chvilku (kdy si spočítali kolik je jedna a jedna) přišli s nabídkou za 200 birr. Za pouhých 29 km se nám to zdá trochu moc, tak se tomu zasmějeme a pokračujeme v ranní rutině. Druhá nabídka, která na sebe nedá dlouho čekat je 150 birrů. I tu odmítáme s tím, že budeme platit maximálně stovku a víc ani birr. Do této „debaty“ se vkládá místní vyjednavačské „zlo“, a to lokální průvodce, který s námi vidí byznys tady – nutí nám návštěvu hamerských vesnic. Celá tahle taškařice končí finální nabídkou 100 birr, s tím že dáme ještě 10 birrů „guidovi“, patrně jako bolestné za zmeškaný byznys. Tenhle deal se nám zdá již rozumnější, takže bereme, sedáme do Toyoty a padáme pryč.  Na tyhle ceny si evidentně budeme muset zvyknout a je dost možné, že pokud bychom chtěli jet později, tak by cena byla dost podobná, možná i vyšší. Dle očekávání jsme cestou nepotkali jediné auto, takže dobře, že padáme už teď, i když jsme z Dimeky vlastně nic neviděli. Turmi nás vítá naprosto dokonalou pouští atmoškou a pohodou. Vesnice se skládá de facto z pouhých několik obydlí kolem křižovatky, nicméně celé to zde vypadá naprosto jinak, než ve zbytku Etiopie – prostě hodně pouštně. Na snídani a zároveň první (z mnoha toho dne) čaj a kafe míříme do snídaňárny na kruháči, kde to už docela žije. Dáváme si vajíčka s injerou a mega sladký čaj. Sedíme, koukáme, pijeme další čaje a jenom tak vychutnáváme kouzlo okamžiku v místě, kde se čas naprosto zastavil. Převážně díky tomu, že Turmi je důležitá křižovatka, jsou zde i dva hotely, jeden se jmenuje originálně „Tourist“ hotel a druhý „Green hotel“. Jsou evidentně naprosto identické a je celkem jedno, kde člověk zakotví, protože nás chlapík z „greenu“ ubytovával v „tourist“ hotelu. Za 70 birrů dostáváme přece jenom výrazně lepší kvalitu než před pár hodinama v Dimece. Před hotelem kupujem vodu za 10 birrů a ihned vyrážíme ven na průzkum dokud ještě není moc velký vedro. Směr určují naše nohy a oči, ztratit se na téhle placce nemůžeme, nefunkční vysílač nás vždy dovede nazpět. V okolí by měly být především vesnice kmene Hamer, takže není divu, že domorodce z toho kmene potkáváme téměř ihned. Vlastně potkáváme jenom ženy, ale i ty stojí za to – ženy mají hlinkou nabarvené vlasy, plno ornamentů na těle, rituálních a ozdobných jizev a jsou oblečené povětšinou pouze v kůži, respektive v sukni z kůže. Na turisty jsou přirozeně zvyklí, což je krásně vidět u focení, bankovky zašustí a peníze jenom lítají. Bráním se tomu, ale někdy člověk musí slevit a zde si myslím, že to lidem může v jejich brutální chudobě aspoň malinko pomoct. Přirozeně si nemá cenu nalhávat, že jsme nějací objevitelé, masový turismus je všude, včetně zapomenutých míst jako je tohle. Jde ve výsledku jenom o stupeň rozmazlenosti místních a míře, kterou jsou zkorumpováni nájezdy turošů v Toyotách a jejích rozhazování dolarů. Zde je vše ještě poměrně v klidu, ale za pár let…:-(. Jedna z místních žen nás zve k sobě do chatrče (=vesnice), respektive nám kyne, ať ji následujeme a vykládá přitom něco o „buna“, tzn., jde se na kafe:-). To co následuje je nepřenositelné a nesdělitelné. Sedíme v domorodé kruhovité chatrči, kam jsme se jako sotva úzkým vchodem dostali (a vzbudili tím všeobecné veselí pramenící z naší neobratnosti), kolem nás kupa domorodých dětí a pijeme kávu z vydlabaných tykví. Chatrč není velká, ale i tak je zde 15 místních zvědavců a my dva. Veškerá hygienická nařízení a přikázání šla v ten moment stranou, tohle se prostě musí zažít. Multi-kulti orgasmus. Sedíme, popíjíme, mlčíme a snažíme se to vstřebat. Jedna z žen seděle v chatrči už když jsme přišli, vedle ní leží cosi přikryté a na to právě „paní dom“ ukazuje. Co to asi může být? Lucka poodhrnuje kůži, pod kterou leží patrně před několika hodina narozené (a živé) dítě. (Lucka si myslela, že je mrtvé, ale to by se zajisté místní tak nesmáli). Naprosto ani jeden nevíme jak reagovat, africká syrovost v reálu. Mám pocit, že bychom měli pomalu padat, přece jenom na adopci se ani jeden z nás ještě moc necítí. Venku se chtějí děti fotit, ale to už je moc a taky nás docházejí drobný. Raděj dáváme nějaké peníze „paní domu“ za kafe (ve skutečnosti to nebyla káva, ale vylouhované slupky z kávových zrnek) a jdeme nazpět do Turmi. Shodujeme se, že tohle byl patrně jeden z předčasných vrcholů naší cesty. Cestou nazpět už jenom fotíme, abychom posléze zalezli na pokoj, kde se snažíme nějak překonat polední ostrý žár. I na moje poměry je hodně vedro, tipuju možní i k 40°C. Odpledne naštěstí přichází nějaké mraky, takže můžeme v pohodě vyrazit na procházku opačným směrem. V tomhle směru bohužel žádnou vesnici už nepotkáváme, tak alespoň podnikáme výstup na nejvyšší bod Turmi, odkud je slušný výhled na placku v okolí. Sucho, keře a písek. Víc zajímavého jsme moc neviděli.

[sthumbs=742|735|736,160,3,y,center,]

Jsme sice skoro na konci Etiopie, nicméně „faránží“ princip je i zde velice živý. V hotelové restauraci tím pádem nedostaneme klasické menu, ale menu pro turisty plné tzv. evropských dobrot jako špagety, omelety nebo hranolky. Normální etiopské jídlo je problém si objednat a ještě se opět musím hádat o cenu. Pivko je v menu za 11 birrů, nicméně to nebrání ho účtovat za 20 birrů, ovšem nevidím jediný důvod, proč bych na tohle měl přistoupit, tak se hádám a platím jenom to, co skutečně mám. Podobné to bylo odpoledne jinde, kde si za Colu naúčtovali výrazně víc, než klasickou cenu 10 birrů. „Faranji price, right?“, reaguji s úsměvem. Holce to asi došlo, že to je trapný, tak mi vrátila a naúčtovala cenu správnou. Hádání mě nebaví, ale co s tím jiného?

Po deníčcích a večeři v hotelu se jdeme dojíst do místňáské hospody fazolemi s injerou. Dneska je „Štědrý den“, sice ho ani jeden z nás nemá v úmyslu slavit, ale přesto si aspoň symbolicky připíjíme Jagermaisterem v 30°C pod moskytiérou. Merry Christmas.

25. 12. 2010 Turmi, Turmi –> Konso

V Turmi se neděje nic, nejezdí sem žádná doprava, projíždí naprosté minimum aut a není ani žádný mobilní signál. Čas plyne klidně, líně a pomalu. Respektive zde čas neplyne vůbec, protože je zde mrtvo a to nám vyhovuje. Nicméně vše má své meze, a i když si to nechceme připouštět, tak čas nám kvapí a měli bychom se pohnout dál. Zásadní otázkou je ovšem jak? Mnohdy zde několik hodin neprojede ani ta hloupá Toyota od NGO nebo turistů, nicméně místní nás ubezpečují, že nějaký Isuzu truck prostě pojede. Tahle informace je dosti neověřená, páč každý tvrdí něco jiného a hlavně nikdo neví, kdy by takový truck měl jet. Zda hned ráno nebo až večer a kam také pojede. Silnic tu moc není, ale zpátky do Key Afar rozhodně nechceme. Ráno tedy jdeme do naší oblíbené kavárny na snídani, kdy si dáváme to samé co včera (vajíčka, injera a zázvorový čaj) a po snídani se pomalu přesouváme do hotelu vyhlížet Toyotu nebo nějaké Isuzu. Že to nebude jednoduchá mise, to je jasné, páč auta jezdí opravdu hodně sporadicky, a když už, tak rozhodně nejedou směrem Weyto a Konso, jak chceme my. Mám pocit, že celá vesnice ví o tom, že chceme jet dál, ale nikdo neví, kdy, zda a vůbec. Čekáme, čas se vleče a vleče. Zábavou nám jest návštěva čajoven a kaváren, nicméně to má vzhledem k množství cukru a kofeiny přece jenom své limity. Je takové vedro, že ani číst se nedá.  S Luckou se střídáme v čekání na cestě před hotelem. Nic se neděje, nuda veliká. Monotónnost situace  vyrušuje chlapík, který tvrdí, že nás za 150 birrů vezme do Konso svým Isuzu a přitom žádné Isuzu nemá a místo toho se válí na křižovatce pod stromem. Případně je tu ještě ožralý local guide, který mě mermomocí zve na pivko.  Odmítnout se nedá, ale co sranda musí být. Je nuda a na řadu přichází trudnomyslnost.  Snad jedině naděje, že pojede něco večer (důvodem je, že řidiči neradi jezdí přes den ve vedru) nás udržuje v bdělosti. Nějak mezi 17-18 hodinou zastavuje v dálce něco, co vypadá jako náš vytoužený truck Isuzu. Jdu se tam s jedním mlaďochem podívat, zda by se nešlo svézt. Řidič nikde, zato náklad stojí za to, korba je plná oslíků. S úsměvem se vracím za Luckou s tím, že tímhle rozhodně nepojedeme. Jaká to mýlka, this is Africa!:-) Místní mě ubezpečují, že tohle je ten truck do Konso, a že bychom s ním měli rozhodně jet. Nevím sice, kam si sednem a jak to uděláme, ale přesto jdeme spolu s místníma vyjednávat s řidičem. Různých podnikavců se najednou vyrojilo více než dost, takže je jasné, že cena bude opravdu stát za to. Mlaďoch mi šeptem radí, co a jak a zdá se, že jedině on to s námi myslí dobře. Peníze jenom a pouze řidiči a rozhodně ho nespustit z očí a doslechu. Výsledkem této legrace je cena 500 birr za oba, Lucka v kabině s dalšíma třema lokálama a já na střeše nad oslíkama. Šílené je, že s tímhle souhlasíme a ještě šílenější, že tento nápad realizujeme. Soudnost šla po deseti hodinách čekání na odpočinek. Sedím na železné tyči a částečně plachtě, pode mnou oslíci a všude prach, samý prach. Řidíč to kalí po polňačce co to jde a já mám dost velký problémy se nahoře vůbec udržet, abych nespadl ze střechy jak hruška. Cesta do Weyto trvalo kolem dvou a půl hodin, které se proměnily v prachové a bolestivé peklo. Počáteční romantický západ slunce vystřídala tma, což ovšem nemělo dopad na rychlost jízdy, možná spíše naopak. Regulérně jsem se chvílemi obával, že to prostě nedám a sletím a něco si udělám.  Křečovitá snaha nakonec zvítězila, i když na mě v Weyto byl asi dost tristní pohled. Celý komplet od prachu, naprosto psychicky i fyzicky vyčerpán a v lehkém hysteráku jsem přistál z kabiny dolů na pevnou zem.  „Dál prostě nejedu“, oznamuju Lucce, za tyhle peníze prostě pojedu v kabině. Řidič se moc netváří, ovšem hrozba toho, že by nám musel něco vrátit, asi zafungovala (a asi i můj zbědovaný stav), takže jeden z týpků jde z kabiny na střechu, Lucka mi na klín a vyrážíme směr Konso. Lucka váží přirozeně pár kilo, nicméně i to stačí, aby nohy po pár desítkách minut přestal cítit, ale i tak pořád lepší jak spadnout ze střechy. Před Konso konečně vykládáme náš živý náklad – auto zacouvalo zadkem ke krajnici a oslíci se prostě vyházeli ven – a pokračujeme do cíle, kterým je ten stejný hotel, z kterého jsme před týdnem vyjížděli směr jih. Konso je úplně mrtvý, nikde ani noha, jenom v hotelu banda přiožralých mastňáků. Zase hádka o cenu, páč nás chtějí natáhnout, naštěstí argument, že jsme tu už jednou byli, zafungoval a bydlíme za stejnou cenu. Sice nesvítí světlo, ale mám toho už plný kecky. Potřebuju sprchu a spánek. Nic víc, nic míň…

26. 12. 2010 Konso –> Arba Minch –> Shashemene

I cesta je cíl, čímž prohlašujeme dnešní den jako den přesunový. Kam dojedeme, tak dojedeme, spěchat nemá cenu. Po včerejším zážitku se nemůžu prakticky normálně posadit, kostrč naražená a hraje všemi barvami, plus možná něco dalšího, těžko říct, bolí to jak čert. Tím pádem jsem dneska spíše pro pohodovou cestu klasickými dopravními prostředky. Ráno skučím jako by mně bylo o padesát let více, ale nakonec nějak vstanu a bez snídaně ještě skoro za tmy, jdeme na minibus směr Arba Minch. Platíme stejnou cenu, bágly putují na střechu, my na přední sedadlo a jede se. Netrvá to moc dlouho a bágly putují zase nazpět, důvodem je blížící se bouřka. Déšť není nijak prudký a trvalý, ale i tak stačil vytvořit slušné kaluže a potoky vody. Už se tím pádem nedivíme těm obřím vymletým příkopům podél cest, půda je hold tak vyprahlá, že jakoukoliv vodu nepřijme a tím pádem jakýkoliv déšť znamená ihned menší povodeň. Za necelé dvě hodiny jsme v Arba, kde neváháme ani minutku a míříme do naší oblíbené kavárny Flamingo pastry, kde si dopřáváme naprosto luxusní (a hodně kalorickou) snídani, jakožto kompenzaci cestovních útrap předešlého dne. Menu zahrnuje: avokádo džus, několik druhů buchet, husté macchiato -> snídaně bohů. Zvláště na avokádovém džusu s limetkou začínáme mít oba značnou závislost…ani jeden se tomu nebráníme a dobrovolně zvyšujeme dávky. Lucku bolí v krku, tak jdeme zkusit, co nabízí místní lékárna a už při vstupu je jasný, že moc slavné to nebude. Na bolení v krku dostáváme vše možné, jenom ne to co skutečně potřebujeme. Nevadí, Lucka to přežije. A přežila. A zase na další bus, nyní ve směru Sodo/Wuleita. Tradiční čekání nijak neřeší, protože nikam nespěcháme a ani není kam spěchat. Cesta, která nám při cestě sem přišla, jako příšerná nám nyní na cestě zpět přijde jako naprosto pohodová – asi už jsme si zvykli. Cestu lemují kilometry a kilometry zdejších vyhlášených banánovníků. Něco na tom bude, protože tak dobré banány jako zde, jsme už jinde v Etiopii nenašli. Jelikož nám cesta zatím docela ubíhá, rozhodujeme se malinko pozměnit plán přesunu a místo noci v Sodo, budeme pokračovat směr rastafariánské Shashemene. Sodo sice působí příjemně, ale je to ve finále jenom a pouze křižovatka cesta, která je adekvátně rušná a špinavá. Jako už zkušení cestovatelé házíme batohy do prázdného busu a jdeme před autobusák na čaj a něco k jídlu. Bus bez nás neodjede nebo by aspoň neměl, takže můžeme v klidu hodovat. Dvakrát čaj, kafe a injeru se zeleninou! Vše za cenu opravdu lidovou – 11 birr. Bus do Shasheme se zaplňuje docela pomalu, takže nakonec vyrážíme snad až ve tři odpoledne nebo pozděj? Nevím, čas ani jeden z nás nějak nesledujeme. Jedeme asi nejhorším busem, kterým jsme doposud kdy jeli a ještě krom toho sedíme vepředu nad motorem, takže jsme permanentně ovívání horkým vzduchem přímo z motoru. A k tomu obligátní ultra tvrdá sedadlo a cesta kombinující: výmoly, díry, jámy, asfalt, kamení, štěrk a zase kamení, výmol…Do Shasheme se nakonec dostávám až skoro za tmy, tudíž nás smělý plán ještě dojet do Ziway asi odpískáme a zůstaneme zde. Ještě zkoušíme nějaké minibusy, ale kromě nabídky marihuany od místního rasty s husto jamajka přízvukem, jehož cílem nás bylo patrně spíše okrást než pomoct, to zde na dopravu moc nevypadá. Shashemene je docela šok oproti městům na jihu, je to výrazně průmyslové město a o hodně moc vyspělejší, než ty městečka s chatrčkami na jihu. Týpci jsou divní, tak na ně kašleme a jdeme kousek zkusit Bekele Mola Hotel. Skoro se bojíme vstoupit, abychom na to vůbec měli, ovšem není čeho. Pěkný pokoj za 120 birrů, kde dokonce teče voda a zároveň svítí i světlo, což nás oba naplňuje neskonalým úžasem. Abych nepřechválil, tak se nám tu objevil jeden výstavní cockroach, což mělo za následek, že se Lucka odmítla opět sprchovatJ. Ovšem největší šok nebyl ani šváb nebo luxus města, ale naše obličeje v zrcadlech! Ani jeden se moc nepoznáváme a chvíli nám trvá, než pochopíme, co je to za řepu, která na nás koukáJ. Na jídlo jdeme do jednoho z masových podniků, které fungují stylem vpředu řeznictví a vzadu restaurace/hotel. Touto kombinací je zaručeno čerstvost masa a tím pádem i kvalita. Dáváme si kitfo, ale zapomněl jsem dodat k objednávce, že to chceme „leb leb“, tedy upečené, tudíž nám na stůl přistává evidentně porce napůl syrová. Nebojme se syrového masa v Africe! Jíme, chutná, pálí, ale ani jednomu z nás to úplně nesedlo. Po večeři musí následovat co…? Uhodne každý! Návštěva džusárny a avokádový džusík a buchta. Asi jsem v dobrém rozpoložení, že přehlídku evidentní scam od rasta ženy, která si za tohle účtuje 40 birrů. Hádat zpátky se už nejdu…jdeme spát, měkká postel moje záda, příště kontrola postele…:-)