Den pátý – 29.10.2014

Ráno vstáváme něco po sedmé, venku mlha a zataženo, ale i to zde má své kouzlo. Jdu se na chvilku projít, akorát abych mohl být svědkem toho, jak místní vyvádějí skot na pastvu. Je to skoro jako s dětmi do školy, akorát zde se vyvádí kousek za vesnici, kde už se nechají kravky svému osudu, aby se večer zase samotné vrátily domů. Plno domů je prázdných nebo nyní slouží jako příbytku pro skot. Moc optimistický pohled na vesnici není, není se čemu divit, že lidi odcházejí, když zde kromě chovu dobytka, zde není co dělat.  Ani obchod zde není, takže musíme počkat, až se Mustafa vzbudí a ukuchtí nám nějakou snídani. Čas využíváme k další procházce a focení. Zatímco místňáci zde pobíhají jenom tak, my jsme navlečení jako do tuhé zimy. K snídani dostáváme vajíčka se sýrem a čaj za dosti kapitalistickou cenu a můžeme vyrazit dát za dobrodružstvím. Čeká nás ještě asi 10 km po asfaltu a od křižovatky dalších 5 km po bahnité cestě až k klášteru a v podstatě na dohled Azerbajdžánu. Úsilí stálo za to, klášter je pěkně opravený a zasazený mezi skály s nádherným výhledem. Vstupné se neplatí, tak si aspoň od mnichů kupuji pohled a víno. Kdyby bylo více času, tak se jdeme podívat ještě ke druhému klášteru nad hlavním komplexem, takhle si pofotíme, vylezeme na kopec nad klášter a zase sedáme do auta, protože bychom rádi ještě dneska dojeli nahoru do hor.

[shashin type=“photo“ id=“2107,2101,2093,2092,2095,2097″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Plán je zkusit druhou cestu přes Rustavi, objet Tbilisi a po Georgian military higway směr Kavkaz a ruská hranice. Zatímco na křižovatce ve směru na Udabno začíná asfalt, druhý směr do Rustavi je polní cesta, která se záhy mění na bahnitou cestu, aby se změnila na rozježděnou bahnitou cestu naším autem absolutně nesjízdnou. Ještě rádi couváme zpět a jedeme po stejné cestě nazpět do Udabna. Mít tak jeep, můžeme to zkusit, ale takhle bychom v pustině, a to by bylo docela zlý. Ale zase se můžeme podívat ke slanému jezeru, které je po cestě z Udabna. V Sagarejo dáváme chačapuri, sedám za volant a vyrážíme směrem k Tbilisi, kterou ale chceme objet a dostat se tak přímo na silnici do hor. Hlavní silnice jsou v zásadě v pohodě, občas díra nebo je silnice nějaká křivá, ale jinak klidná jízda. Ale i tak přijdou překvapení, jako na silnici kolem Tbilisi, kde se najednou pohodová silnice změnila v regulérní tankodrom, který sice místní přejíždí docela rychle, ale my jsme nasadili průměr tak 10 km/h, jinak by hrozil totální rozpad auta. Zatímto kolem Sagareja na silnici do Tbilisi byla jedna benzínka vedle druhé, tak nyní ani jedna a benzínu je čím dál méně, až zvažujeme, že to stočíme do Tbilisi, abychom nezůstali na suchu. Máme nějaké doporučené benzínky, ale to jde nyní stranou, budeme rádi za cokoliv. Nakonec bereme zavděk zašlé pumpě u cesty, na značku kašlem, důležité je, že mají petrol. Další zastávkou už na vojenské dálnici je pevnost Ananuri, rozkládající se nad přehradou Zhinvali.

[shashin type=“photo“ id=“2053,2054,2055″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Už jsme skoro nedoufali, ale objevuje se sluníčko a hlavně vypadá to, že jedeme vstříc modré obloze. Zajímavým fenoménem různých odpočívadel, zastávek a vyhlídek jsou toulaví psíci neurčité kavkazské pouliční rasy. Jeden takový nás odchytl právě nad přehradou Zhinvali, asi to bylo ještě hravé štěně, tak jsme chudáka aspoň nakrmili chlebem, co jsme měli (jak se hodil chleba z domova…). Pomalu stoupáme do kopců a říkáme si, kde asi tak složíme hlavu. Nakonec volba padla na lyžařské středisko Gudauri, které se nachází ve slušné výšce 2196 m.n.m., a kde bylo sice pusto prázdno, ale pár hotelů bylo přece jenom v provozu. Na výběr moc nemáme, 80 lari za pokoj není rozhodně málo, alespoň je tu teplo a přirozeně nezbytná Wifi. S jídlem je to podobné, k dispozici je bohatě zásobená benzínka, kde mají veškeré západní zboží, aby se tu Rusové necítili opuštěně a motel, kde z bohatého lístku mají asi tři jídla.  Jinak je všude zavřeno. Dáváme Kharcho – gruzínskou variaci ruského boršče s chlebem za 7 lari a jdeme spát.

Den šestý – 30.10.2014

Večer jsme šli spát s tím, že ráno bude pěkně jasno a ráno jsme se probudili s tím, že jasno není. Nedá se nic dělat, třeba se to ještě protrhá a bude modro.  V Gudauri před sezónou příkladně chcípl pes (ono to v sezóně nebude asi o moc lepší), takže na snídani můžeme jít buď na benzínku, nebo si můžeme zaplatit drahou hotelovou snídani. Jelikož je načase šetřit, tak jdeme na “zápaďáckou” benzínku na čaj a chačapuri, abysme si koupili vodu a chačapuri, protože čaj ani kafe není. Tankujeme plnou a vyrážíme dál vstříc vrcholkům Kavkazu.  Všechno záleží na tom, v jakém stavu bude silnice, protože bychom rádi co nejblíž hoře Kazbegi nebo ideálně až do městečka Stepantsminda. A jelikož je silnice jako nová a naše auto statečně jede dál, tak nám nic nebrání pokračovat dál a dál.  Ale hlavně, čím dál jedeme, tím je krásnější počasí! Čeká nás azuro a zasněžený vrcholek pěti-tisícové hory Kazbegi. První zastávku máme u vesnice Ukhati, je pár stupňů nad nulou a komplet modro. Pár baráčků, v dáli fabrika na štěrk a nechybí jako vždy honosná policejní stanice. Mít tak čtyřkolku, tak se můžeme vydat po polních cestách kamkoliv mimo hlavní směr, takhle mámě čas na krátkou procházku, chvíli focení a pokračujeme dál po Georgian military highway směr ruské hranice. Hned u vesnice se opravuje most, což znamená pár set metrů po vymlácené polní cestě, Hyudai dost trpí a to jedeme krokem a místní nás předjíždí. Hlavně ať kolo vydrží a potom už je to jedno. Naštěstí další kilometry až do Stepantsmindy jsou už v pohodě.  Ještě než stihneme vůbec zastavit na náměstí v městečku, už se k nám žene místní podnikavec s nabídkou odvozu k George Trinity Church za 50 lari tam i zpět.

[shashin type=“photo“ id=“2034,2040,2046,2047,2029,2041″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Z okna auta to vypadá pěkně vysoko, ovšem stejně taková je i nabídka, za 6 kil se nám vozit zadek nahoru a dolů rozhodně nechce. Dotěrného chlápka se snažíme zbavit odjezdem, ale moc se nám to nedaří, protože jeho Lada Niva jede za námi a hnedka jak zastavujeme, tak už je zase u nás. Další nabídka činí 40 lari. To se nám zdá stále moc, zvlášť když venku je pěkně a můžeme si udělat strmou, ale pěknou procházku. Chvíli se hádáme, my si trváme na naší poslední nabídce 30 lari a chlapík na 40 lari. Už to vypadalo, že si každý půjdem po svých, když přichází s nabídkou 30 lari za jednu cestu. Tohle bereme, ušetříme čas a energii. Cesta na kopec je poměrně brutální, chlápek se toho nebojí, kalíme Nivou, co to jde, auto se třese a skáče, ale kupodivu pořád jedeme nahoru. Oba jsme v údivu jaké výmoly a kameny Niva bez problému překoná. Už ani nevím, jak dlouho jsme jeli, každopádně nás podnikavec vyvezl až do výšky 2170 m.n.m., kde nás u kláštera nechal svému osudu. Jeepů s turisty je zde víc než dost, a to včetně našich spolunocležníků z Gudauri. To nakonec nevadí, protože klášter a okolí je jedním slovem nádhera. Nemůžeme se nabažit výhledů na všechny strany. Dokonce máme štěstí, že je vidět i zasněžený vrcholek Mount Kazbegi. Kocháme se a fotíme, fotíme a kocháme se. Paráda, tohle je maximální! Mít více času, tak bych ještě vyrazil do okolních kopců, takhle vyrážíme na sestup zpět do údolí.  Ani sestup není úplná idylka, takže jsme docela rádi, že jsme se na kopec nechali vyvézt, zvlášť když potkáváme unavené turisty ploužíce se nahoru. Další výhledy, ach. Cesta dolů trvá asi hodinku, sedáme do auta a jedeme najít něco k snědku. Jak se dalo čekat, opět končíme na chačapuri se sýrem a k tomu voda. Poprvé pociťujeme turistickou vysoko-horskou přirážku, kdy například voda stojí místo 1 lari až 1,5 lari, ale pořád v normě. Kolo docela drží a i když bychom rádi zůstali dýl, tak to nejde, protože zítra odevzdáváme v Kutaisi auto a to je ještě pořádný kus cesty.  Bez větších přestávek sjíždíme z horů dolů k Tbilisi, ale přímo hlavního města zajíždět nebudeme, vezmeme to po dálnici do Stalinova rodiště – Gori. Jedinou zastávkou byl autoservis, kde jsme chtěli dát trochu do kupy problematické levé přední kolo. Bohužel tentokrát jsme neměli takové štěstí na šikovného servisáka jako v Tbilisi. Tento vykuk sice kolo zkoušel, zda neuchází a ještě ho potřel olejem, nicméně nakonec si řekl o 45 lari, aby po chvilce zlevnil na 15 a ve finále nám na dvacku nic nevrátil.

Po krásné dálnici přijíždíme kolem půl šesté do Gori, kde bychom rádi dneska přespali a zítra tak budeme mít nějaké dvě hodiny jízdy do cílového Kutaisi. Zdá se, že bude trochu problém najít hotel, protože s baťůžkáři se tu moc nepočítá.  Většina lidí se tu asi na pár hodin zastaví a hnedka pokračuje dál třeba do Tbilisi. Na nějakou angličtinu nemá cenu vůbec spoléhat, ptám se normálně česky a docela pěkně si povykládáme. Pán mě odkázal k bolšoj hotel a bylo. Hotel žádná lidovka (80 lari za dvojlůžák), ale je zde TV a topí se klimou, tak snad ok. Ještě před ubytováním se zkoušíme dostat do Stalinova muzea, ale je skoro šest, tak nás dovnitř nepouští, protože zítra je taky den a zítra bude otevřeno. Nemáme skoro žádné peníze, tak zkoušíme nějaké banky, ale buď nemění, nebo mají zavřeno. Nakonec nás zachraňuje až boční ulička a zdejší ušmudlaná směnárna. Zbývá se ubytovat, najít nějakou restauraci a zalehnout, jako obvykle na cestách to na žádný velký večerní život nevypadá. Restaurací – tedy prostor, kde si můžeme sednout, je tam teplo, dáme si pivo a mají i něco k jídlu, není v Gruzii zrovna přebytek. Natrefili jsme na nějakou evidentně dražší, na stěnách samé paroží a v rohu se připravuje chlapík s klávesama. Pevně doufám, že dojíme dřív, než spustí. Dáváme směsku maso, houby, cibule  (opět výborné), k tomu pivko a jako zákusek knedlíky khinkali. Klávesista dal první song, ale pak mu naštěstí někdo zavolal, takže zbytek času protelefonoval.  Na hotel, pustit klimu a spát…

[shashin type=“photo“ id=“2051,2044,2048″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]