Tayrona park

3/3/2016 [ z Arecifes do Can de San Juan, odbočka k Pueblito a potom lodí do Taganga a na Santa Marta]

Náš kemp má do ideálu daleko, ale večer jsme nic lepšího nesehnali a nakonec je to stejně jedno, protože přespíme a druhý den ráno zase vyrazíme dál. Nemáme tu komáry. Máme sprchu za bambusovou rohoží. Máme večerní soulož vedle ve stanu, aspoň to tvrdí Ivoš. Já nic neslyšel a víme, jak je to s jeho bujarou fantazií :-).

Východ slunce u Karibského moře, liduprázdná pláž…co víc si přát? Snad jenom jasno by nebylo špatný. No nebylo, byly mraky, slunko nevykouklo, ale tak úžasný čas a nádherná podívaná. Není to jenom o takovýchto místech a okamžicích, je to o všech okamžicích na cestě, kdy si řekneš, že máš vlastně neuvěřitelný štěstí, že tohle můžeš prožívat. Víš, že tě to strašně baví, a že tě to jen tak nepustí. Že nejen pro východy slunce, ale pro všechny momenty poznávání, setkávání, radostí a útrap má smysl cestovat a objevovat.

Dost rozjímání, na písku s myšlenky kdesi za obzorem se sedí báječně, ale asi nebude špatný se taky někam podívat. Navíc slunce vyhrává svůj boj s ranní oblačností a půjde snad i něco vyfotit. Večer jsme si mysleli, že to je řeka, abych ráno zjistil, že se jedná o moc pěknou lagunu s kajmany. Teda s kajmany pouze na ceduli, bohužel či bohudík mě žádný po ránu nepozdravil. Vedle hlavní pláže, kde bude patrně po většinu roku díky obrovským vlnám nekoupatelno se vyloupla malá plážička schovaná v zátoce, kde to vypadá přesně…no jako v pohádce o kýčovité pláži v karibiku. Palmy světlý písek, blankytně modré moře. Tady by se koupalo! Navíc hned vedle je asi nejhezčí kemp (Bukaro) z celé oblasti Arecifes. Škoda, že jsme sem včera večer nedošli. Stany jsou rozesety mezi palmami, no nádhera. Nazpět v našem hipísáckém ležení balíme našich pět švestek a jdeme na snídani do hospody, kde jsme taky včera večeřeli. je něco před devátou, hladových krků je zde docela dost, ale je zavřeno. Ivoš hudruje, že neumí dělat byznys, že mají dávno otevřít. Nikam nespěchají, asi vědí, že lidi nakonec počkají a navíc tady se prostě tolik nespěchá. U moře ti nic neuteče, není se kam hrnout a proč se nervovat.

Rychlá národnostní sonda. Vedou Němci, a to parník, protože ti jsou všude a je jich vzhledem ke všem cizincům docela dost. Potom tu máme Francouzce a Američany, i když těch je v Kolumbii mnohem míň než bych zatím čekal. A potom jsme tu my dva z Česka. Konec multikulti sondy a jdeme jíst. Jestli se dá v tento moment definovat jako “chuťový orgasmus”, tak je to mango džus. Maximální záležitost. Ostatní džusy ze všech možných druhů kolumbijského ovoce jsou taky super, ale tohle je o třídu někde jindy a vždycky bude. Jinak máme na snídani klasicky vajíčka, což snad není nutný už ani psát. Ceny zde nejsou ani náznakem lidové. Vajíčka za 8000 COP, voda 1,5l za 5000 COP a džus za 4000 COP (s vodou, s mlékem ještě o litr víc).

Táhnouc bágl na chrbát si kladu zajímavou otázku: ”Proč jsem si sakra nenechal velký batoh v hostelu v Santa Martě?”. Otázka, která nemá v tento moment odpověď, protože si beru bágl na záda a vyrážíme dál do Cabo de San Juan. Naši hipíci předstírají nějaký úklid, u toho dávají ranního špíčka a kecají s vojáka. Vládne tu pohoda.

Sotva vyjdeme, tak hned zastavujeme. Koupání na pláži, kterou jsem ráno objevil, je příliš velké lákadlo. Nejsem zrovna plážovýá povaleč, ale tady bych si dokázal představit celý den vyplněný koupáním, popíjením ovocných džusů a pozorováním nádherných Kolumbijek.  Bohužel tolik času nemáme, takže po krátké koupačce a kochačce pokračujeme dál. Další zastávka je..překvapivě opět pláž. La Piscina, úzký pruh písku, nad kterým se tyčí palmy.  Asi díky přírodním vlnolamům jsou zde podstatně menší vlny, skvělé koupání. Čím více se přibližujeme cíli Cabo de San Juan, tak tím více lidí a z klidné procházky se stává turistický pochod. Ale není se zase tak co divit, Cabo je hodně profláklé, pláže v podobě dvou malých zátok jsou zde skvělé. V podstatě je to skoro kýč: palmy, moře a bílý písek. Pořád dokola, ale je to jinak boží. V hlavní sezóně to zde bude asi docela masovka, ale dneska to ještě docela jde, i když lidí hodně. Mám v plánu výlet k indiánskému osídlení Pueblito, ale nejdřív musíme zjistit, zda opravdu jede loď do Tagangy a potom někde nechat bágl. Oboje se docela rychle daří. Máme potvrzeno, že loď jede ve čtyři a úschovna zavazadel zde dokonce je, akorát je nutné mít vlastní zámek a ten já mám. Hurá, můžeme vyrazit. Cesta k malému indiánskému osídlení nemá ani 3 km s převýšením 260 m. Jeden by si řekl pohoda a druhý, ještěže to je tak málo. Jedná se o docela náročnou akci, protože stezka není rozhodně žádná selanka pro důchodce. Průlezy, kmeny, obrovské balvany, strmé výstupy. Po chvilce z obou jenom leje. cestu lemují značky značící v kolik % trasy právě jsme. Velice užitečné a motivující zvláště, když se pořád jde prudce nahoru a cesta nemá konce. Docela jsme to hnali, ale stejně nám výstup na Pueblito trvá hodinu a čtvrt.  I přes zastávku u potůčku jsme oba spaření jak krocani. Fascinující je flóra v podobně tropického pralesa všude okolo, obří stromy, liány a vše nepřístupné, zelené a velmi husté. Kdysi dávno žilo v Pueblito 2000 lidí, dneska je to pár kruhových chýší a terasovité uspořádání napovídající, že osídlení bylo výrazně větší a džungle už dost pohltila. Cesta nazpět už docela v pohodě, i když skáčeme z kamene na kamen stejně pomalu a opět cesta trvá víc jak hodinu.

Jsem rudej jak jak, těžko říct zda díky fyzické námaze nebo slunci. Po koupačce zjistím. No,  bylo to sluncem. Loď do Taganga by nám měla jet ve čtyři, takže čas akorát na něco k snědku (bageta 4000) a malé pivko (3000). Za pět minut čtyři a loď stále nikde. Ivoš je trochu nervózní a já si říkám, že loď prostě jet musí, nebo ne? Jdu se raději ještě optat na informace, ale bohužel s mojí znalostí španělštiny “un poco” mohu rozumět a myslet si cokoliv. Ale přece jsem něco zjistil, loď jede z “segunda playa” a jsou právě čtyři hodiny. Evropský duch posedlý časem nám velí běžet na druhou pláž (tak 100m), kde se samozřejmě zatím nic neděje, ale aspoň je zde loďka a potencionální pasažéři, kteří zjevně na něco čekají.  Jsme rádi, protože po svých nazpět se ani jednomu z nás nechce. Loď měla jet ve čtyři, ale teprve o půl páté se začíná něco dít. Přichází důležitě se tvářící posádka, ptám se na lístek a dostávám odpověď, ehm, které nerozumím. Naštěstí mi vedle stojící Američanka přeloží, takže aspoň vím, že lístky jsou a stojí 45000 COP (žádná levná sranda!). Právě když řešíme, jak se dostaneme do lodi suchou nohou, tak začínají borci vybírat bágly, které hážou do “podpalubí”. Prý budeme komplet mokří, takže odevzdávám i foťák. OK. Pánové dopředu, ženy dozadu, zapnout plovací vesty a můžeme vyrazit. Takhle nějak se asi cítí uprchlíci s tím rozdílem, že jich je na lodi dvakrát tolik a beztak ani ty vesty nemají. Jedeme docela rychle, což v kombinaci s docela slušnými vlnami dělá z jízdy kvalitní zážitek. Někdy na vlnu najedeme a potom je najednou příď snad i o 2m nad zádi nebo vlnu podjedeme, aby loď další vlnu silou rozrazila. Docela zážitkové, zvlášť když trefíme několik vln a najednou jsme všichni úplně durch mokří. Ivoš má v kapse pas i peníze, takže ten má jízdu ještě s bonusem. Po zhruba hodině přistáváme v Taganga, což je vesnice pár km od Santa Marty. Průvodce hovoří o Taganze jako o bezmála doupěti zločinu, takže jsem zvědav. Zatím jenom velmi silně fouká, což v mokrých hadrech není nic extra, takže se půlka lidí hnedka převlíká přímo na pláži. Průvodci se věřit moc nedá, ale i bez něho na nás městečko zvláštní dojem nedělá, takže bereme minibus Collectivos za 1400 COP do Santa Marty. Vystupuje v centru, do hostelu Jackie, kde jsme byli minule, to nemáme daleko, takže volba je jasná. Dvoulůžkáč k dispozici není,. takže bereme dormitory za 29000 COP. Po sprše a důkladné aplikaci Pantenolu vyrážíme najít něco k snědku. Nejdříve ochutnáváme opékaný sýr za 1500 COP a potom maso na špejli za 2000. Jelikož holící strojek vypověděl službu a na Krakonoše být nechci, tak v mezičase kupuji holení. Ivoš jde na zálesáka, tak uvidíme jakým plnovousem se bude moct za dva týdny chlubit. Co jiného na závěr dne jak ovocný džus? Dneska padla volba na džus z maracuji s mlékem. Lahoda jako vždy.  Internety, pivo a deník na terase a spát.