Chtěli jsme vstát brzo, ale samozřejmě, že se to zcela nepodařilo. Brzký odjezd by se nám dneska hodil, protože je vhodné dorazit na hranici v Rosso před polednem, kdy začíná pauza trvající až do 14:30. Po snídani platíme a jdeme ještě na poštu poslat zbylé pohledy. Dneska je tu výrazně víc živo a taky vše nějak dýl trvá. Hlavně ale žádný stresy.  Bereme taxi na autobusák právě tak akorát, abychom plný auto nechali odjet a tím nezbývá, než čekat až se naplní další „sept place“- prastarý Peugot (3500 CFA). V Africe se nedá spěchat. Však auto se někdy naplní a stejně dál, než do Nuakšottu se stejně dneska nedostaneme. Nakonec se auto plní docela brzy, takže bychom tu dvanáctou teoreticky mohli stihnout. Silnice jsou v Senegalu jsou v dobrém stavu, mimo vesnice se dá jet pěkně svižně, ale ve vesnicích je to horší, protože nějaký forma retardéru je doslova na každém rohu. Naštěstí po cestě mnoho vesnic nemáme, jedeme rychle a těsně před dvanáctou jsme na hranicích.

Rosso je nechvalně proslulý přechod, kde působí větší než malé množství podvodníků, veksláků a pomocníků všeho druhu. Na autobusáku ihned sedáme na motorku a frčíme až k senegalské výstupní celnici. Uff, stihli jsme to. Dostáváme výstupní razítka a skrz hlouček veksláků si razíme cestu na trajekt přes řeku Senegal do Mauritánie. Máme štěstí, zrovna jeden přijíždí, takže jsme ihned na palubě a jedeme. Chaos panuje přiměřený, takže zatím pohoda.

A vida, už máme jednoho pomocníka. Borec nám i před naši ignoraci pořád něco vykládá a vykládá. Je jasné, že otrapy se jenom tak nezbavíme.  Při výstupu platíme nějaké drobné za trajekt a s dopomocí našich nových „kámošů“ jdeme na druhou celnici.  Jeden z pomocníků mává jakousi turistickou kartičkou a tváří se děsně proaktivně. Na hranicích nikdy nikomu nevěř, protože všichni jsou podvodníci a šejdíři. Ale to to zjistíme, až za chvíli. Nyní čekáme na úředníka, který od nás vybere 55€ za vízum a vyrobí samolepku do pasu. Jak tak pozoruji lidi kolem, tak ty naše Eura slouží jen a pouze k tomu, aby se celníci měli dobře. Turistů tudy zajisté moc neprojede, ale 55 euro je slušná částka na nakrmení úředního šimla. Po zaplacení putujeme k oknu venku, kde dostaneme razítko a můžeme jít. Naši pomahači jsou nám stále v patách. U brány první kontrola, kde musíme odevzdat fotokopii pasu. Ivoš jich má několik, já pouze jednu. Takže jdeme s našimi pomocníky kamsi do hloubi tržnice pro fotokopie. Už nevím, kolik za to chtěli, ale určitě to byly nejdražší kopie v životě.  Jsme v Mauritánii! Hurá. Máme hlad, ale nemám místní měnu zvanou ouguiya neboli ukíjá. Jdeme něka vyměnit senegalské franky a tady na nás borci sehráli divadlo, že je mně skoro stydno ho popisovat. V prvním obchodě sehraná scénka ve stylu, že tady nabízí špatný kurz, a proto jdeme jinam. V druhém obchodě je prý lepší kurz, tak ok. Byl sice lepší, ale i tak totální „rip-off“ a jsme za blbce. Neznáme ofiko kurz, tudíž dobře nám tak.  Divný kurz řešíme až z jídla, ale to už je pozdě. Borci mezitím stihli varovat týpka z krámu, jenž obchod preventivně zavřel a bylo po srandě. Po obědě chvíli nasupeně stepujeme u obchodu, kde nás ošidili, ale je více než jasné, že peníze nazpět, i přes ujišťování našich pomocníků, nedostaneme. Navíc je páteční modlitba, všichni všechno zavřeli a šli se modlit.  Čekáme u obchodu jak trdla. Naštěstí nás to nebaví moc dlouho a jdeme na taxi do Nuakšottu. Cena je 300 ukíjá. Jeden z pomocníků se nečekaně objevuje a chce po mě prachy za „údajnou“ pomoc. To už nevydržím a posílám ho někam, resp. do toho obchodu, kde nás odrbali. Kupodivu to chápe a ani se nerozčiluje (můj nasupený výraz ho taky určitě přesvědčil). Za blbost se platí, holt člověk si může dát sebevětší pozor a stejně ho někdy nachytají. No nic, čekáme u auta na další pasažéry, kupujeme nějaké pití a konečně kolem třetí vyrážíme do hlavního města. Cesta byla dlouhá, hlučná, a ne zrovna pohodlná.  Hlavně první část silnice je samá díra, nebo rovnou asfalt zmizí pod nánosy písku, který je všude okolo. Hlučná je cesta proto, že řidič si náramně rozumí se dvěma ukecanými spolucestujícími, a ty prostě melou a melou. Flirtuje ta paní s řidičem nebo ne? Skoro bych řekl, že jo. Ale zase jsme v docela konzervativní islámské zemi. Každopádně mě z toho brní dost hlava. V půlce cesty dáváme pauzu a kupujeme ovoce a sušenky. Už se skoro stmívá, když jsme konečně v Nuakšottu. Na předměstí vyhazujeme naše spolucestující. Výhoda toho typu dopravy je, že tě taxi doveze až domů ke dveřím. Nuakšott zatím vypadá jako velká vesnice, která se nějakým omylem rozrostla a stala hlavním městem.  Už je tma, když jsme v taxíku sami a snažíme se řidiči naznačit, že nevíme, kde budeme bydlet a měl by nás dovést někam do levného hotelu. Pořád opakuji „auberge, auberge“ a doufám, že řidič je natolik důvtipný a nevyhodí nás někde na ulici. Parkujeme u hotelu Ikram, loučíme se a doufáme, že to tady nebude moc drahý. Týpek na recepci je ukázkový příklad naprosté neschopnosti cokoliv pochopit, ale nakonec jsme se nějak domluvili. Pochopil, že chceme přespat a my snad dobře porozuměli, že pokoj stojí 1000 ukíjá. Máme malou cimru s open space koupelnou. Vzhledem k nedobře bublajícímu žaludku mám z koupelny bez dveří opravdu velikou „radost“.  Na pokoji snad nic pořádně nefunguje, záchod nejde pořádně spláchnout, klima nevalí, lampička nesvítí. Všechno se dá zvládnout, ale je tu tak pekelný vedro, že bez klimy to prostě nepůjde. Borec nám ji nakonec zprovozní, ale hučí jak výkonný generátor, takže na spaní to moc nebude.  Jdeme na jídlo, venku už tma a samozřejmě minimum pouliční osvětlení a hospoda nikde v dohledu. Chvilka ptaní a bloudění, ale nakonec se daří a jsme v docela slušným bistru. Výběr mají určitě větší jak v Senegalu, teď ještě otázka, co z toho skutečně mají k dispozici. Dáváme nakonec kuskus s kuřetem, k tomu cola a jdeme na kutě.

 

27.září Nuakšott -> Atar

Vedro, dusno a hučící klima. Open space záchod v noci je čirá radost, zvlášť když nefunguje splachování a tvůj žaludek vyhlašuje povstání.  Konečně je ráno, balíme věci a jdeme ven najít něco na snídani.  Vědom si dnešní delší cesty, rozhoduji se nic neriskovat a mířím rovnou do nejbližší lékárny. Mám štěstí, protože je právě osm a lékárna zrovna otevírá. Podle slovníku mám nastudováno, že potřebuji něco na „la dioré“. Lékárna vypadá docela v pohodě, lékárník naštěstí ihned chápe, kde je problém a přináší Smektu.  Platím asi dvě eura a s úsměvem, že tu cestu do Ataru nějak dám, zapíjím smektový nápoj colou z obchodu a zajídám výbornou bagetou. V obchodě se prodávají čerstvé bagety, které na požádání namažou máslem nebo nutelou. Praktický snídaňový servis.  Půl deváté a už je pekelný vedro. Máváme na taxíka s požadavkem, že potřebujeme do Atar garáže. Jedeme prakticky až na druhý konec města (300 ouguiya = 7€), kde nám ujíždí dodávka doslova před nosem. Nemáme totiž žádné peníze, takže já hlídám bágly a Ivoš se vydal najít funkční bankomat. Klasicky to není úplně jednoduché, protože jeden bankomat vůbec nefunguje a druhý zase nebere naše evropské karty.  Platíme 500 ugíja na osobu, což je asi 12€. Není to úplně málo, ale jedeme v pěkné klimatizované dodávce, každý máme svoje sedadlo a cesta trvá celkem 5 hodin. Co napsat k naší pětihodinové cestě? Jedeme totální pustinou, kde převládá písek a kamení. Venkovní žár je cítit dovnitř i pře silnou klimatizaci. Občas je pauza, někdy na jenom tak na protáhnutí, jindy je pauza na modlení u jedné z mnoha malých mešit podél silnice.  U mešity je zároveň studna, kde je překvapivě chladná a dobrá voda. Vjíždíme do oblasti, kde se bez šátku na hlavě nedá prakticky vydržet. Kolem půl třetí jsme přijíždíme do cíle naší dnešní cesty. Atar je menší město doslova uprostřed ničeho, kde se zdržíme na jednu noc a budeme druhý den pokračovat do Chinguetti.  Nyní v brzkém odpoledni je město doslova a do písmene naprosto mrtvé. Na ulici není ani noha, trhy zavřené a všichni jsou schovaní někde ve stínu.  Podle předpovědi bude kolem 46 stupňů. Teplotní facka je vážně brutální, 800 metrů ubytování Auberge Bab Sahara dáváme s vypětím sil a několika pauzama ve stínu a na občerstvení. V Bab Sahara nikde nikdo, nicméně paní odnaproti hlásí, že brzo někdo dojde. Ivoš má viditelně dost. Naštěstí nemusíme dlouho čekat a docela milý chlapík (škoda, že to nebyl pan majitel, protože ten je údajně z Holandska a mluví česky) nám ukazuje možnosti. Ubytko v přívěsu odmítáme a raději si připlatíme za bungalov se sprchou a klimou za 1300 ugíja (30€). Ležíme, odpočíváme a sbíráme síly až skoro do šesti, kdy už je docela snesitelně a jdeme se kouknout do centra, a hlavně najít něco k jídlu. Prach a vedro. Atar nebude místo, kde bych chtěl bydlet.  Místní sedí před domem, kluci hrají fotbal a na trhu panuje čilý ruch.  Rozhodně si chci koupit šátek (120 ugíja), do kterého si zahalím celou hlavu, tak jak to má většina místních. Potom se budou určitě hodit žabky. Opět po vzoru místních, protože pevný body plný písku a smrdutých ponožek nejsou úplně optimální. Ještě před večeří nás odchytává poměrně nesympatický týpek s nabídkou dvoudenního výletu jeepem do Chinguetti a dál do pouště. První nabídka zní 20 tisíc ugíja, potom slevuje na 10 tisíc, ale ani s tím nesouhlasíme a raději si objednáváme jídlo a ignorujeme ho. Kuře s hranolkama (70 ugíja) zní dobře a taky dobře chutná.  Na pití obvyklá kola. Jeden by nevěřil, jak v těchto končinách může coca cola chutnat dobře. Nakonec týpka odmítáme a jdeme si po svých. Borec se ale nedá jenom tak lehce setřást, takže nás o kus dál odchytává znovu, že nyní to bude 10 tisíc za oba. Ani tahle nabídka nás nepřesvědčila a jdeme nazpět k našemu ubytování. Ivoš někde vytratil klíče, ale naštěstí pan správce je naprosto v pohodě a vůbec to neřeší. Vzhledem k tomu, že Bab Sahara je jediné ubytování široko daleko, tak nás borec navštěvuje ještě tam, ale to už jsme více chráněni, na soukromé území si netroufne, a definitivně ho odmítáme.  U těchto nabídek je třeba dát hodně na osobní pocit a ten jsme ani jeden neměli moc dobrý.  Nejde elektřina a tím pádem ani klimatizace a nás čeká další propocená noc. Naštěstí ještě před usnutím se klima rozbíhá….