17/4/2021 – Brno – Vídeň – Málaga

Honza z Tišnova, Petra z Kanárských ostrovů. Honza v pátek, Petra v sobotu. Sraz v Malaze. Po dlouhé době, která byla způsobená covidovou situací, zákazy, omezeními a vlastní opatrností zase menší cesta za hranice všedních dní. V poslední době bylo více cest, které skončily ve stádiu příprav, proto nyní mírná nervozita, jenž plyne (mimo jiné) z nutnosti mít negativní PCR test 72 před odletem. Ve čtvrtek na test, v pátek se sbalit a v sobotu nad ránem, nebo spíše v hluboké noci, v 1:30 vstávám, abych se dostal na noční bus do Vídně na letiště. Doba způsobila kromě restrikcí i značné omezení cestovní nabídky. Do Malagy lítá méně spojů za vyšší ceny, do Vídně jezdí méně spojů za vyšší ceny a do Brna z Tišnov v noci žádný spoj, proto jedu autem.

Gepard express odjíždí 2:20 z autobusáku od hotelu Grand, ve Vídni budeme něco po čtvrté a letadlo startuje v šest ráno. V mezičase bych měl stihnout check-in a vyplnit španělský formulář, abych dostal požadovaný QR kód. Na hranicích s Rakouskem kontrola dokladů a letenky jako za dávných časů. Tohle mě vážně nechybělo a nerad bych si na to zvykal. Letiště je úplně prázdné, ale není se zase co divit, jsou čtyři ráno. Snažím se na provést na mobilu check-in, ale nedaří se. Důvodem není chyba v systému ale v mé hlavě. Odvykl jsem si cestování, nepřečetl si email do Wizz air a výsledem je, že nemám check-in a asi budu muset platit. Zkouším ještě štěstí ve frontě, ale smilování v podobě volného check-inu se nedočkám. Místo toho jsem poslán na přepážku vedle, kde dostávám účet na 40€. Zapomenout na check-in se tedy rozhodně vyplatí. Vlastně bych asi zaplatil klidně i víc, tahle cesta prostě musí klapnout, když už jsem překonal všechny nástrahy covidu (negativní test) i Vídně (žádní vzteklí psi v parku, kteří by mě chtěli pokousat).

Lety jsou vždy stejné, málo místa, spánek, potřeba si odskočit na WC, když jste u okýnka a vaši sousedé tvrdě spí, přistání bez potlesku a jsme v Malaze. Zde proběhne rychlá kontrola španělského QR kódu a konečně se můžu nadechnout a nasát jarní španělský vzduch. A taky si dát řízek. Tradice se musí dodržovat, a navíc mám hlad.

Do města se lze dostat vlakem nebo autobusem, volím vlak za 2,3€ a za čtvrt hodiny jsem na hlavním nádraží v Malaze. Zde budeme zítra vyzvedávat auto, nyní mě ale čeká příjemná cesta ranním městem k zamluvenému hostelu. Po ránu je docela svěže, první kavárny se otevírají, jinak panuje všude naprostý klid. V hostelu Casa Al Sur Terazza Hostel mě čekají až kolem jedenácté, tudíž ještě čas na ranní kafe. „Cafe con leche, por favor“, moje španělština bude asi velká bída, ale tohle zvládnu. Většina lidí si dává ke kávě ještě churros, tuhle dobrotu si nechám na příště.

Jelikož na hostelu ještě nemám pokojík připravený, nechávám batoh na recepci a vyrážím na krátký průzkum města. Jdu jenom tak naslepo, objevuji katedrálu se super parčíkem a pomerančovníky, muzeum Pabla Picassa, park s palmami a přilehlou promenádu. Jsem nadšen, jak je tu krásně a jaká pohoda tady vládne. Obloukem přes čtvrť Soho, kde nic zajímavého není, se vracím do hostelu. Pokoj v pohodě, sprcha na probrání a vyrážím znovu do města. Tentokrát již cíleně k pevnost La Alcazaba a k hradu Gibralfaro. Oba monumenty leží pěkně vedle sebe a dokonce jsou na jedno vstupné, docela se těším.

V Malaze to již odpoledne docela žije, zahrádky kaváren se plní, všude plno lidí, obchody otevřený. Mám pocit, že jsem zase zpátky v normálním světě.  Někde jsem si přečetl, že pevnost Alcazaba je taková malá Alhambra pro ty, kteří mají málo času a nechce se jim do Granady. Před návštěvou Alhambry bych si řekl, že to je jenom taková vějička na turisty, po návštěvě Alhambry mohu jenom přidat, že je to nesmysl. Alcazaba není špatná, jsou odtud pěkné výhledy na město, pěkná zákoutí, několik menších zahrad, takže pro představu dobrý, ovšem Alhambra je přece jenom dost jiný zážitek. Z Alcazaby vyrážím na kopec směrem Gibralfaro. Nejsem vůbec zvyklý na letní počasí. Bude něco přes dvacet stupňů a mám při výstupu pocit, jako by bylo aspoň o deset víc. Hrad Gibralfaro nabízí hlavně úžasné výhledy na celé město včetně druhé strany k horám.  Opevnění je masivní, takže si stojí za to celé vše pěkně projít a pokochat se. Docela tady foukalo, ale jinak paráda.  Nazpět do města jdu cestičkou vyznačenou na mapě, která vede po vrstevnici a je odtud pěkný výhled na moře a býčí arénu. Nějak mě začínají bolet nohy, dal bych si zmrzlinu, ale zrovna stánek nikde nevidím. Nazpět k hostelu, kde si nakoupím v supermarketu šunku jamon, bagetu, rajčata, olivy a víno za 3€. Tohle je naprosto geniální kombo, která se dá jíst skoro pořád.

Život v Malaze pomalu utichá, s nastávajícím večerem se hospody a kavárny zavírají, obchody mají maximálně do devíti a město se docela vylidňuje. Vzhledem k bezesné noci bych asi hodně rychle vytuhl, ale ještě mě čeká cesta na letiště, kam dorazí výletnice z Kanárských ostrovů.