18/4/2021 – Málaga – Nerja – Frigiliana – Orgiva – Capileira

I když je venku ještě mrtvo, není čas na lenošení, protože vyzvednutí auta jsem objednal na 9 hod na nádraží Maria Zambrado, kam to máme cca 20 minut pěšky. Chvilku před odchodem volá chlapík z půjčovny Malagacar, zda tam opravdu budeme. Ok, budeme, vyrážíme. Původně jsem myslel, že autopůjčovna má pobočku na nádraží, ale je to trochu jinak. Půjčovna je na letišti, kam nás taky již veze minibus půjčovny. Nejsem žádný extra ostřílený půjčovatel aut v zahraniční, ale tohle bylo rozhodně nejhladší předání a nejvíc v pohodě. Chlapík si vzal naše ID, podepsali jsme papír a dostali klíčky. Asi to bylo i full cover pojištěním, takže nebylo nutné nic kontrolovat, fotit nebo dokládat deposit na kartě. Hlavním a jediným problém tak bylo, že jsem nevěděl, jak nastartovat. Holt nejsem z Fábie na ty novinky zvyklý.

Renault Clio v bílé barvě vypadá na první pohled velmi sympaticky, pro dva lidi bez báglů ideální. Na druhý pohled to byl malý lenoch, kam jsem se sotva vešel, a který do mírného kopečku ani s plynem na podlaze víc jak 90 km/h prostě nedal. Ale to jsem na začátku řízení ještě nevěděl, snažil jsem se spíše zorientovat v provozu a zvyknout na všudypřítomné kruhové objezdy s dvěma pruhy. A potom jsem měl hlad a kavárna se snídaní nikde. Úvodní bloudění máme za sebou a konečně jedeme směr Nerja a Frigiliana, což je jedna z mnoha bílých vesnic pueblos blancos. Na dálnici pár aut, jízdní dojmy jsou zatím skvělé…

Nerja vypadá jako příjemné přímořské městečko, kam patrně jezdí hodně Britů, když je menu v kavárně v angličtině. Tento fakt bohorovně přehlížím a objednávám si pomocí svojí chatrné španělštiny. Kávu s mlékem bych zvládl, ale s čím bude nakonec ten sendvič úplně nevím.  Byl se šunkou a sýrem, hurá. Po občerstvení a nákupu vyrážíme za Nerju k Acueducto del Águila, ke kterému se dá docela slušně dojet z hlavní cesty. Akvadukt se dá vyfotit z hlavní silnice, nebo je možnost dojít údolím až přímo k akvaduktu. Zarostlá pěšinka, tábor bezdomovců a štěkající psi někde ze stráně úplně důvěru nevzbuzují, ale zvládli jsme to a pokračujeme dál. Bělostná Frigiliana je jednou z výstavních vesnic s nádhernými bělostnými domky a výhledem na okolní kopečky a moře. Díky mapám jsme našli pěkný okruh nad vesnici k vodní nádrži a zpět. V běžné sezóně tady bude asi docela živo, nyní polomrtvo. Výhledy, focení a hlavně avokádový sad! Všude tady v okolí pěstují avokáda, bohužel je mimo sezónu, takže možnost utrhnout si avokáda padá. Milovnice avokáda Petra je ale i tak v sedmém nebi.

Další zastávkou po cestě do hor je Orgiva. Kromě toho, že jsem projel při kochání se okolím na červenou, je zde také moc pěkný kostel, takže proč si neudělat pauzu. Na kafe a sladkou dobrotu není nikdy pozdě, navíc je tu ten pěkný kostel, jenž ale nejde rozumně vyfotit. Potom pěkné náměstí a radnice. A taky obří busta pána s velkým knírem, což Petru zcela fascinuje. Nevíme, kdo to je, vypadá to docela bizár. Až pozdější domácí googlení odhaluje Don Quijota. A nyní pojedeme už jenom do kopce…

Cílem dnešního putování je horská vesnička Capileira, odkud podnikem zítra výpad do pohoří Sierra de Nevada. Předtím ještě ale plno zákrut a krásných výhledů na kopce a další bílé vesnice jako je třeba Pampaneira. Ubytování nemáme dopředu zamluvené, protože to prostě není třeba. Problémem by mohly být spíše zavřené podniky, než že by bylo plno. Bereme hostel Ruta de las Nieves za 36€ s nádhernou terasou a výhledem na okolní kopce. Máme docela dobrý mezičas, stále je pěkně, tak proč lenošit? Podle mapy by se dal zvládnout několika kilometrový okruh Ruta del Barranco del Poquiera (zelená značka), který ale půjdeme jenom z půlky a za mostem zkusíme zase vyšplhat zpátky do vesnice po naznačené pěšince. Realita pomalé chůze, focení a zapadajícího slunce nás ale nakonec donutila přehodnotit plán a vrátit se po stejné trase nazpět. A dobře jsme udělali! Doslova na minutu jsme stihli otevřenou hospodu v našem penzionu, kde nám hodná paní domácí ještě nachystala nějaké jídlo. Covidové zákazy jsou nemilosrdné a v osm musí být zavřeno. Navíc začíná být docela velká zima.

Ještě pro vývrtku dolů do baru, vypít víno za 3€ a spát. Zítra bude velký výlet…

19/4 – Capileira – Trevelez

Včera jsme se namlsali krásným počasí a dneska jsem se probudili…do zataženého rána. Modrá obloha se zatím nekoná, ale utěšujeme se, že se to roztrhá a bude krásně.  K zamračené obloze se přidala ještě zima a fakt, že nemáme nic k snídani. Včera byla neděle, a to ve Španělsku znamená, že obchody jsou zavřené. Máme zde ve vesnici dos supermercados, které otevírají v devět. Tím pádem vyrazíme na trek nejdříve v deset, přičemž trek bude aspoň na šest hodin a zpáteční bus z Trevelezu jede v pět. Dost možná to bude výlet v kvapíku.

Jogurt, bageta, sušenky, banány, rajčata, jamon a sýr. Open air snídaně na malém náměstíčku, které je asi v sezóně plné kaváren a hospod, ale nyní je úplně prázdné. Na kafe do jediného otevřeného podniku, zapnout tracker, je něco po desáté a vyrážíme. Pořád je zataženo.

Cesta je docela dobře značená, první část víceméně kopíruje cestu pro auta a kola (!) k Hoya de Portillo, kam lze dojít za zhruba dvě hodiny. Odtud můžeme pokračovat  po Transnevada Ruta dál už víceméně po rovině nebo z kopce do Trevelezu. Další možností je výšlap nahoru k nejvyšší hoře Španělska Mulhacén. Hora a okolí je ještě komplet pod sněhem, takže pro nás momentálně off limit. Navíc chata pod vrcholem Refugio Poquiera, kde se dá za normálních okolností přespat, je nyní kvůli covidu zavřená. Při svačině dumáme nad další trasou. Na Alto de Chorillo (2721 mnm) je to daleko a dost možná je zde taky sníh, navíc sešup dolů do Trevelezu je brutální. Nakonec jsme vymysleli přijatelnou kompromisní variantu mezi „nudou“ do cíle a zdoláním vrcholu. Vyjdeme ještě 300 výškových metrů na vyhlídku Puerto Molina, kde si dáme oběd a odtud pofrčíme dolů nazpět na GR 240 Transnevada Ruta a dolů do Trevelezu. Mělo by to být stihnutelné, pakliže se nestane nic překvapivého.
Je furt zataženo, což trochu kazí výhled na zasněžené vršky kolem Mulhacénu, ale i tak paráda tady na Puerto Molina. Chorizo, sýr a bageta, trochu odpočinku a pokračujeme dál. Začíná foukat, pocitová teplota se ihned o dost sníží, je třeba se zahřát. Máme před sebou cca 14 km a tak 3,5 hodiny času. Terén by měl být již docela v pohodě, vlastně půjde o setrvalý sestup po cestách a cestičkách.  Rychlá chůze v mém případě, mírný poklus v Petřiném případě. Focením se moc nezdržuji, protože není bohužel moc co fotit. Ale i tak je tu nádherně, cesta docela ubíhá a už se těšíme dolů do vesnice. Ta ale není pořád vidět. Je Trevelez za tímto kopcem nebo až za dalším? Kde vůbec je? Jak sestupujeme, otepluje a taky je více zeleno. Je vidět, že zima odešla teprve nedávno, na horách ještě není takové jaro, jak jsem si představoval.

Myslel jsem si, že to stihneme ve větším komfortu. Trevelez je docela zrádný v tom, že je roztahaný po celé svahu, tudíž prvotní pocit „jsme tady“ ještě není vítězný, protože nás čeká ještě dobrá čtvrthodina, než sejdeme do dolní části, kde je autobusová zastávka. Je třičtvrtě na pět, když se ptám pána v informacích, zda bus jeden. „Cinco ora, si claro“, můžeme jít na kafe a konečně si natáhnout unavené nožky. Máme za sebou 22,5 km s převýšením více jak kilometr, well done. Autobus něco po páté skutečně přijíždí a za dalších 40 minut jsme v naší vesnici. Mimochodem výhled z autobusu byly parádní!

Jamón, bageta, olivy, sýr, víno a podvečer na terase. Velká paráda.