Asijské zápisky – Ratanakiri, Ban Lung a okolí

18. 4. 2009 – Ban Lung, Ratanakiri

Naštěstí noc tak hrozná, jak se původně zdálo, nebyla. Ale i tak hnedle z rána mizím z hotelu pryč. S žádným check-inem se nikdo neobtěžoval, takže trochu váhám, zda jim to platit, protože za ten jejich přístup by sto jenom zasloužili. Nakonec vítězí mé dobré já, které nemá ráno průsery a následné tahanice, pokud by si mě majitel v Ban Lung našel.
Po krátkém váhání beru nakonec Tribal hotel, i z důvodu, že zde bude patrně větší šance najít nějaké parťáky na společné akce. Po ubytování, check-inu a snídani se nabízí otázka co teď? Na kole se zde nikam moc nedostanu, motorku řídit neumím (to je velká chyba!) a pěšky dojdu tak maximálně k jezeru a to je na celý den zdá se trochu málo. Ptám se tedy na možnosti na recepci, kde mi hnedle aktivně volají spřízněného průvodce. Jsem docela zvědav, kdo to bude a jaké budou možnosti, a to hlavně finanční. Nabídka je následující: projížďka na slonovi za 10$, cesta tam a zpět bude za 5$. Celkově docela ranec, ale co mě zbývá jiného? Na slonovi jsem se projet chtěl a jenom tak popocházet kolem hotelu se mě moc nechce.
Nakonec to za těch 15$ rozhodně nestálo, ale popořádku. Vuthy – můj dnešní průvodce – ještě něco obtelefonovává a můžeme vyrazit. Kolem alejí rubber tree (kaučukovníků) a cashew nus tree (kešúovník??) jedeme nejdříve k vodopádům Ka Tien, kde se jako obvykle platí vstupné (2000 riel), a které budou rozhodně zajímavější, až přijde období dešťů. Jako samostatná cesta by to bylo asi zbytečné sem jet, ale jsem tu spíše z jiného důvodu, čekám na slona. Z opačného směru by měl co nevidět dorazit slon s předchozí výpravou a já bych měl dojet nazpět do vesnice. Avizovaných deset minut se proměnilo skoro na hodinu, ale to mě ani nepřekvapilo. Mezitím se mě Vuthy snaží zabavit nekonečným vyprávěním o své úžasné přítelkyni, o neméně skvělé svatbě a tak pořád dokola. Když už jenom tak unaveně pokyvuji, přichází Vuthy se sérií kambodžských her, které ale mají stejný úspěch jako jeho nekonečné veršovánky na téma moje přítelkyně, takže toho po chvíli taky necháváme. Konečně přiklusal slon. První překvapení, slon je poměrně malého vzrůstu. Druhé překvapení je, že pojedeme stejnou cestou jako jsme jeli na motorce. Třetí překvapení je, že slon jede strašně pomalu a můj mahout (sloní řidič) není žádný vznešený sloní muž, ale obyčejný týpek co si cestou zaskočí k jedné chatrčí na panáka rýžové kořalky. Poslední překupko bylo, když po mě chtěl 15$ místo domluvených 10$. No prostě celkové zklamání, nechal jsem se chytnout do klasické pasti pro turisty. Sice si jízdu na slonovi můžu „odškrtnout“, ale jinak to rozhodně za těch 10$ nestálo.
Takže zase na motorku a stejnou trasou nazpět. Vuthy dostal hlad, OK, jdeme tedy na jídlo na trh. Masové směsky jsou tradičně nicmoc hnus, aspoň že rýže je tradičně výborná a zelenina taky. Vuthy prohlásil, že nemá peníze, že mu to mám zaplatit. Asi doufal, že tím pádem ho zvuJ. Když se ptám průvodce, kde se na trhu prodává káva, nemá nejmenší tušení. Hold kvalitní průvodce. Společně pokračujeme ještě k vulkanickému jezeru Boeng Lom, kde opět jako cizinec platím vstup (1$). Nicméně tento hodně česky vypadající rybník je nádherný a je tu i příjemné koupání, nebýt vřeštících teen Khmerů, kteří neumí plavat a jenom se cachtají v plovacích vestách. Celkovou idylu kazí, jako ostatně všude v Kambodži, hory odpadků, které se kupí všude na břehu. Přepokládám, že pokud by i místní museli platit vstup, hned by si tohoto pěkného místa vážili víc.
Párkrát jsem se okoupal, snědl celý meloun, dal jsem řeč s Francouzema a jede se domů. Nebyl to špatný den, ale…J. Následuje psaní, čtení, psaní a čtení…a večeře v hospodě, kde jsou všechna jídla za dva dolary.
Večer opět potkávám Thomasse z Rakouska, chvíli kecáme až se domlouváme na zítra na společný výlet do vesničky Voen Sai. Jsem docela zvědav, protože pojedeme poměrně neznámo kam a pick-up jede pouze jednou denně, takže nocovka bude patrně někde na laossko-vietnamsko-kambodžském pomezí.

[5000 + 1500 riel – snídaně, 4000 riel – oběd, 5 USD – guide, 10 USD – slon, 2 USD – večeře, 1 USD – vstup na jezero, 2000 riel – vstup vodopády, 2 x 2000 riel – voda, 3000 riel – meloun, 2000 riel – džus, 4 USD – ubytko] [sthumbs=478|481|482,160,3,y,center]

19.4.2009 – z Ban Lungu do Voen Sai

Vzhledem k tomu, že není vůbec jasné, jak dnešek dopadne a kde budu spát, balím ráno věci, odhlašuji se na recepci, bágl nechávám v úschově a jenom velmi nalehko vyrážím s Thomassem směr stanoviště pick-upů. Auto směr Voen Sai by mělo jet kolem půl osmé, ovšem ve skutečnosti se čeká, až se sejdou lidi a náklad v dostatečném množství, tak aby se mohlo vyjet. Takže je hodně času na ranní průzkum trhu a vydatnou snídani. Zjišťuju, že včera jsem trochu křivdil místnímu prodejci pečiva, když jsem měl za to, že 500 riel za jeden kousek není správná cena, protože překvapivě i místní platí stejnou cenu. Takže pardon, pane pekaři…J.
Že jsme o půl deváté vyjeli, ještě neznamená, že jedeme k cíli. Zatím jedeme pouze pro další náklad, jako krabice a pytle kdoví s čím. Mohl jsem tisíckrát dávat na svůj batoh s foťákem pozor a stejně mně to nebylo po tisíc a jedna nic platné. Chvíli jsem nedával pozor na batoh umístěný na hromadě s ostatníma věcma, příliš akční řidič dal batoh na střechu pick-upu, kde se neudržel a spadl na zem. A taky že ano, plastová láhev plná voda je rozbitá a ve foto brašně s mým Nikonem to hodně podezřele chrastí. Zbytek cestujících na mě zírá, jak já zírám na tašku s foťákem. Nechápou nic, stejně jako nejsem schopen čehokoliv. Říkám si, co se dá dělat, měl jsem dávat víc pozor, je to prostě součást dobrodružství…Dodávám si trochu odvahy alespoň na nakouknutí, zdá se, že tělo je v pořádku, mno aspoň něco. Krytka objektivu je zapasovaná do závitu, pod tím to chrastí a chrastí…
Ještě je přece jenom malinkatá možnost, že se rozbil jenom UV filtr nasazený trvale na objektivu a ne samotné sklo, říkám si, když o pauze nožem páčím krytku objektivu. A skutečně, malý kambodžský zázrak! UV filtr je na padrť, ovšem objektiv je v pořádku! Filtr je hodně natvrdo zapasovaný do závitu objektivu, ale to snad půjde v ČR nějak opravit, hlavně, že to funguje.
Po vyložení melounů a s mojí mnohem lepší náladou pokračujeme po uježděné cestě do Voen Sai. Vesnička s 3000 obyvateli je vstupní branou k čínských, laoským a dalším minoritním kmenům a dokonce se zde většinou už mluví pouze laossky. Nám je to samozřejmě celkem jedno, tak nebo onak, stejně jim nic nerozumíme.
Šťastný konec mého dobrodružství s objektivem si zaslouží hnedle po příjezdu pivko, předražený Angkor beer za dolar….ach, ta úleva J.
Cesta nazdařbůh (nazdařbuddha) vesnicí je úžasná, odevšad nás zdraví místní, zvou na něco k snědku nebo si chtějí tak popovídat. Smůlou je, že nikdo neumí anglicky vyjma jednoho mnicha, který na nás už z dálky mává, ať jdeme k němu. Jako každý mnich sympaťák na první pohled, mluví poměrně lámaně anglicky, není divu, když jsme dle jeho slov první cizinci, s kterými má možnost mluvit anglicky. Stejně jako mnoho lidí v Kambodží nemá rád Vietnamce, kteří tu zabírají půdu, vykupují dřevo a de facto i Kambodži vládnou. Bojovali proti Vietnamcům a teď se jim musí klanět. Po čase konverzační témata docházejí, což ovšem ničemu nevadí, páč přichází jeho příbuzný, který umí bezvadně anglicky, čehož hned využíváme a domlouváme si na dnešní noc homestay.  Chlapík se tváří jakože je vše ok a není žádný problém, ovšem představu kde a jak budeme vlastně spát, evidentně moc nemá. Nevadí, je tu údajně ještě guesthouse, o němž sice ani místní nevědí, ale my ano.
Jakmile potkáváme Thomassovi francouzský kámoše na motorkách, hnedle měníme plány. Místo loďky na druhý břeh, sedáme na motorky a vyrážíme hledat vesnice Kachon, kde by poblíž měl být animistický hřbitov. Směr neví nikdo, respektive každý z oslovených místních nás posílá úplně někam jinam, popřípadě se nám dostává odpovědi, že se tam vůbec jet nedá apod.
Nikon měl dneska smolný den, nejdřív tvrdý dopad a teď během jízdy přímá zásah vodou…ale stále funguje!
Takže nazpět do Voen Sai, převoz na druhou stranu řeky a pokračování do dalších starých laoských, čínských a dalších minoritních vesnic. Chytrá knížka je stejně k ničemu jako rady čínsky nebo laossky mluvících místních. Takže opět jedem nazdařbuddha a opět nikam. Nemá to evidentně cenu, obracíme stroje nazpět směr Voen Sai. Tato centrální vesnice není rozhodně turistických rájem, čemuž odpovídají i možnosti stravování, které jsou v pozdním odpoledni nulové. Proč by tu taky měl někdo hospodu, když by do ní nikdo nechodil…
Nakonec nás spasí instantní čínská polívka a kafe. Levné a dobré. Navrch dostáváme ještě plody pomelovníku, tedy pomela. Následuje pravá kambodžská hostina, během které následuje pravá kambodžská průtrž mračen. [sthumbs=484|487|490,160,3,y,center]
K všeobecnému překvapení jsme GH v Voen Sai skutečně našli, ovšem není guesthouse jako guesthouse. Tento spíše připomínal rodinnný dům bez majitele, než cokoliv jiného. Jenom najít někoho kdo je za tuhle budovu odpovědný a dá nám klíče, bylo poměrně složité a zdlouhavé. Opět nepochopitelná neochota v místě, kde by člověk čekal poměrnou vstřícnost vzhledem k očekávanému utrácení, místo toho kyselý ksicht, snaha nás ve finále pořádně oškubat atd. V momentě kdy takzvaná majitelka zjistila, že si vezmeme místnost po dvou, tak se snažila zdvojnásobit cenu za pokoj. K její cti je ale nutný dodat, že to jenom zkusila a hned pochopila, že tudy cesta nevede.
Nádherný západ Slunce, všudypřítomný klid a ticho…nádhera.
Jakmile se zapnou večer generátory, zapíná se automaticky televize, kde běží povětšinou thajské telenovely. Všichni koukají a my chceme jíst. Takže další kyselé ksichty, drahoty a neochota, ale jinak bychom se těch povařených instantních nudlí s trochou čehosi zeleného nikdy nedočkali.

[7000 riel – pick-up do Voen Sai, 2000 riel – voda, 3500 riel – plněná bageta, 2000 riel – pivko, 2 x 500 riel – převoz, 1500 riel – ice coffee, 3000 riel – nudle, 2 x 4000 riel – pivka, 2000 riel – fanta plechovka, 1000 riel – čínská polívka ]

20. 4. 2009 – vlastně poslední kambodžský den

Dobré ráno Voen Sai.
Na „náměstí“ vládne příjemná atmosféra, zrovna totiž probíhá ranní mini trh. Opět čirá neturistická krása. Kupodivu je po ránu otevřena ještě jedna hospoda, kde mají dobrou polívku a asi nejlepší kafe v celé Kambodži. Objednal jsem si zeleninovou polívku a dostal polívku s obrovskou kostí. Na otázku proč mám v polívce maso (kost), když jsem si objednal polívku bez masa, jsem dostal překvapivou, ale poměrně logickou odpověď: “Máš to bez masa, je to jenom kost“.
Thomass odjíždí první pick-upem zpět do Ban Lung, já se rozhoduji zůstat a ještě se zde trochu porozhlídnout. Údajně by měl ještě jedno auto odpoledne. Vyrážím, kam mě nohy nesou a co ve v klasickém dopoledním vedru a dusnu vydržím. Sice není už poměrně moc co vidět, ale i tak lepší jak tvrdnout v Ban Lung. I když nakonec musím poměrně dlouho čekat na auto, tak procházka po obou stranách řeky byla docela příjemná. Problémem je totiž čas auta směr město, jeden mi řekl, že jede v jednu, druhý, že v jedenáct a třetí něco mezi. Takže raděj čekám v předstihu, než aby mně auto ujelo. Nakonec vyrážíme kolem půl druhé.
Nazpět v Tribal hotelu jsou na pořadu dne už jenom čistě praktické věci jako je praní, psaní deníku, Internet, koupě lístků na zítřejší bus směr Stung Treng apod. Možností jak se dostat blíže k hranicím je více, tohle by měl být patrně minibus jedoucí přímo. Druhou možností je autobus, i když jednou jsem dostal odpověď, že bus jede a podruhé, že žádný bus do Stung Treng není.
Následuje už jenom večeře, závěrečné pivko s francouzskou partičkou a spát, páč se vstává jak je v JV Asii velmi brzy.

[2 USD – Voen Sai GH, 2 x 1500 riel – káva, 3000 riel – polívka, 2 x 500 riel – převoz, 6000 riel – pick up nazpět, 3 x 2000 riel – voda, 1500 riel – sandwich, 3000 riel – net, 7$ – bus do Stung Treng ] [sthumbs=492|495|497,160,3,y,center]