14.4.2009 – z Kampotu až do Kompong Cham

Bus jede v 7:15 ráno, budík tedy na půl sedmou. Probouzí mě déšť, něco na tom začátku období dešťů asi něco bude. Check-out a 41$ utíká z mé peněženky…brr.
Díky dešti nestíhám snídani, i když zbytečně, protože bus jako obvykle přijíždí pozdě. Mám hlad, mám žízeň a my místo toho abychom jeli s větrem o závod směrem PP, tak stavíme na každém rohu, kde nabíráme místní, aby o pár km dále vystoupili. Cesta přískoky ubíhá pomalu a moje snídaně stále nikde.  Vytoužená polívka přichází až kolem desáté, klasicky zeleninová nudlovka a po čase zase za normální cenu. V poledne jsme konečně v hlavním městě. Jak se dalo čekat společnost Hua Lian nemá žádné autobusy dále na sever směr Kompong Cham, takže patrně jediná schůdná možnost je opět z centra s PP Sorya Company. Beru tedy první motorku co se namane s řidičem, který chápe, kam chci jet. Nabízím 2000 riel, chlapík sice něco mumlá, ale bere.
Rozhodně nechci zůstávat v hlavním městě přes další noc a mám štěstí, autobus mým směrem jede ani ne za hodinu (6$ grrrr), což je tak akorát čas si zajít někam na jídlo. Menu obsahuje klasické nudle s něčím a ledovou kávu, kterou si prostě v Kambodži nemůžu nechat ujít, úžasná záležitost!!! Vzhledem k tomu, že cena byla skoro dvojnásobná oproti předpokládané, trochu jsem podezíral společnost, že mi nasadila cizineckou cenu, ale spletl jsem se, i místní měli stejnou (drahou!) cenu.
Aspoň v něčem se LP nemýlil, všechny busy z PP na sever skutečně zastavují ve městě Skuon, kde se podává místní znamenitá delikatesa – smažení pavouci. I díky tomu se tomuto místu přezdívá Spiderville. Černé smažené potvory mají průměr tak kolem 5-7 cm, živé bych je ani moc potkat nechtěl, v tomto smaženém stavu jsou docela v pohodě a poměrně chutní. Chutná to podobně jako smažení brouci, jako takové chipsy. Není to zlé, ale ani žádná bomba, zvlášť když jeden pavouk stojí 1000 riel. Zvláštní, že ananas jde v mžiku usmlouvat na půlku ceny, ale s pavoukem nehnu.
O půl páté konečně v Kampong Cham, na první pohled poměrně nezajímavé město, no uvidím…Velký výběr guesthousů tu nemají, beru první který je po ruce ‘hard bone’ Bophea Guesthouse za 5$ (zase ten KNY!!) pokoj se sprchou. Že je místo sítě v okně natažené jakési zelené cosi s mnoha dírami, si bohužel všímám až po zaplacení a ubytování se. Už se těším na moskytí nájezd.
Stejně jako i jinde v Kambodži je znát, že se slaví Khmer New Year jenom tím, že je plno obchodů zavřených a sem tam je na ulici „party“, což obvykle obnáší tanec dokola, pudr na obličejích a sem tam dokonce i alkohol. Na večeři jsou tradiční specialitky jako plněná bageta, nudle s něčím a jako aperitiv ovocný koktejl.

[ 25 000 riel – bus z PP do Kampong Cham, 3000 riel – polívka+voda, 2000 riel – motorka v PP, 9000 riel – nudle v PP, 2000 riel – ledová káva v PP, 3000 riel – 2 x ananas + pavouk, 5$ – ubytko, 1$ – bageta, 3000 riel – nudle, 1500 riel – koktejl, 2000 riel – voda  ] [sthumbs=453|455|458,160,3,y,center]

15. 4. 2009 – v Kompong Cham

Dnešní den mám na to, abych si poopravil počáteční dojem o Kompong Cham, a ten je, že to poměrně nezajímavé větší město, kdy jediná atrakce je Mekong. Zatím město připomíná sleepy hollow, kde se nic neděje a kde není co dělat.
K tomu abych počáteční ne úplně positivní dojem změnit by mělo dneska sloužit kolo, které si půjčuji na hotelu za dva dolary. Opět se jedná o dětskou velikost z Číny, kdy mám kolena u řidítek, ovšem nyní se speciálním zlepšovákem, což je přehazovačka. Opravdu moc užitečná věc, v zemi která je synonymem pro placku.
Než přejedu těch cca 400m k kanceláři autobusů košile je propocená durch, mekongská vlhkost, co dodat. Myslím, že musím vypadat pro místní přinejmenším legračně, na malém kole, propocená košile, rudý obličej…J.
Když se ptám na autobus na zítra směr Ban Lung aka Ratanakiri, tak mě milá slečna za okýnkem odpověděla, že určitě jede. Když si na ten samý bus chci koupit lístek, tak volá ústřednu, aby mně s tím samým milým khmerským úsměvem sdělila, že bus zítra nejede. Ze dvou možností kam se zítra dostat, buď Kratie nebo Stung Treng, beru tu první. Je to blíž a vypadá to zajímavěji. Lístek za 7$ jde opět na vrub KNY, svátku jenž nikdo neslaví.
Lístky mám v kapse a v žaludku prázdno. Pekárna nikde, rozumná vývařovna s hotovkama taky ne, tudíž musím vzít za vděk polívkárnou u tlusté Číňanky, která je ještě k tomu v pyžamu. Na druhou stranu tam kde je hodně hostů většinou vaří dobře a kde je hodně much, tam ještě líp. Na stole mně přistává klasická nudlovka se zeleninou a jako delikatesa vepřové vnitřnosti. Pavouky, brouky dám bez problémů, ale takovýhle humus ne. Sním zeleninu, vypiju vývar z kostí a mám po snídani i náladě.
A po snídani na výlet. Ještě koupit vodu a můžu vyrazit na blízký ostrov Koh Paen, kam se dostat přímo z města po hodně vratce působícím, ale patrně hodně stabilním bambusovém mostku. Hodně stabilním proto, že udrží i auto a vratce působícím už se samé podstaty bambusu. Již na ostrově na konci mostku si místní podnikavý tlusťoch zřídil budku na vybírání poplatků za použití mostu a vstup na ostrov. Zatímco místní platí zcela evidentně 1000 riel, já bych měl platit 4 x více, tedy 4000 riel = 1 dolar. Nadávám, protestuji, zuřím ale není mě to nic platné. Buď zaplatíš a pojedeš dál anebo nezaplatíš a dál nepojedeš, to se mi patrně snaží v khmerštině tlušťoch naznačit. A ještě se k tomu jako většina Khmérů po khmérsku usmívá. Nemám jiné možnosti než zaplatit, protože na další hádky nemám sílu a ani by to nemělo smysl. Mám za to, že plno lidí bere prostě za automatickou věc, že ty jako cizinec platíš mnohem víc, a nějak jim vůbec nedochází, že by to tak nemělo být. Škoda přeškoda, že jsem nevěděl dřív, že ostrov vůbec za nic nestojí. Kromě všudypřítomného prachu vířeného motorkami, zde totiž není vůbec nic. Jako malou satisfakci si aspoň kupuju obří pomelo za 3000 riel a jedu nazpět. Špekoun mně blahosklonně kyne a já mám chuť po něm hodit pomelo. Platí totiž, kdo je tlustej, ten se má sakra dobře. Jedu nazpět na hotel, koukám střídavě na CNN a Tom&Jerry a cpu se pomelem.
Další pokus o cyklo výlet je stejně marný jako ten první. Už jenom přejet cca 2km most přes Mekong dá docela zabrat a ten starý francouzská maják za to rozhodně nestojí. Kromě toho mě málem přejela holka na motorce, takže jsem se obrátil a jel nazpět na hotel a opět CNN, která je plná nepokojů v Bangkoku.
Třetí a patrně nejúspěšnější pokus začíná kolem páté odpolední, cílem je projet se podél Mekongu. Hodně motorek, jedno čerstvě vybourané auto a docela fotograficky vděčné odpolední panorama na Mekongu.
Večeře, vlhko a dusno, že se potí místní a asi zatím nejrychlejší Internet. S příchodem tmy zavírá většina obchodů a restaurací, jde se spát.

[2 USD – pújčení kola, 5 USD – ubytko, 3000 riel – polívka, 3000 riel – pomelo, 2500 riel – bageta, 1 USD –  plněná bageta, 7 USD – bus do Kratie, 3500 riel – Internet, 1 USD – šampón, 3 x 1500 riel – voda, 1500 riel – cola]

16. 4. 2009 – Z Kompong Cham do Kratie

Mám pocit, že v noci je ještě větší vedro jak ve dne. Nepomáhá ani větrák na nejvyšší výkon, skoro každou noc se vzbudím žízní a musím se jít napít. V noci bývá stabilně 30°C a víc.
Mám pocit, že s hůlkami zápasím už docela obstojně, například taková polívka se bez hůlek prakticky jíst nedá, ovšem klíčky s vajíčkem co jsem dneska objevil na trhu, to byla taková vyšší škola obratnosti s hůlkami. Nabrat malý klíček do hůlek a ještě jej nějak dopravit do pusy, to není opravdu jenom tak. Vzhledem k přidané hodnotě a úsilí, které jídlo vyžaduje, to je dost nevyrovnaný boj. Raděj jdu kousek vedle na ledovou kávu, což je opravdu neskutečná dobrota.
Malý batoh a minimum věcí je při balení a věčných přesunech z hotelu do hotelu obrovská výhoda. Beru svých pět švestek a pryč odsud. Překvapivě autobus přijíždí přesně a stejně překvapivě i načas přijíždíme do Kratie. Město na první pohled působí velmi příjemně. Mám dvě možnosti, buď v Kratie zůstanu do zítra a pojedu dopoledne busem dál do Ban Lung anebo si teď vezmu taxi za přibližně 14$ a budu tak v Ban Lung někdy v osm večer. Času mám plno, nemá cenu se tak hnát a zbytečně bych celý den strávil popojížděním, takže volím první možnost. Nabídka i ceny hotelů jsou s předchozím městem poměrně podobné, tzn. nabídka minimální a ceny nadhodnocené. Beru YonHong GH přímo u marketu za novoročních 6$, smlouvat se jako obvykle nedá. Na to, že má mít Kratie údajně 79000 obyvatel, tak centrum odpovídá větší vesnici. Jenom co se trochu rozhlídnu, zhodnotím francouzskou koloniální architekturu a obhlídnu lodičku na ostrov, tak začínají opět padat kýble vody. Průtrž mračen jak má být, během chvíle na ulicích malá potopa, která po dešti stejně rychle zmizí, jak přišla. A opět krátká procházka, po které opět následuje další dešťová smršť, která mě nedobrovolně uvězňuje v hotelové restauraci na drahém jídle. Rybka na zázvoru byla docela dobrá, stejně jako další kafe. Pořád leje. Internet za dolar…by se měl někdo za takovou cenu stydět! 🙂 Stále padají kýble vody. Jdu spát.

[7000 riel – oběd, 3000 riel – klíčkové placky, 2000 + 3000 riel – ledová káva, 2500 riel – voda, 7,5 USD – bus do Ban Lung, 4 USD – večeře + Internet]

[sthumbs=464|468|471,160,3,y,center]

17. 4. 2009 – Kratie, Koh Krong a busem do Ratanakiri

Zdá se, že se včera vypršelo, obloha je jako vymetená, ideální počasí na další cyklo výlet na ostrov Koh Krong. Autobus dále na severovýchod je po poledni, takže mám příjemný půlden na to, abych prozkoumal Kratie a okolí. Jinak totiž kromě profláklých a hodně předražených delfínů zde není moc co dělat. Můj nápad, že když půjčení kola stojí dva dolary na den, tak půl dne by mohlo stát dolar, se nesetkal s přílišným pochopením, i když nakonec jsem půl dolaru slevu dostal.
Schválně se ještě před cestou ptám na GH na cenu převozu na ostrov, odpovědí je mi 1000 riel za osobu. Přece jenom po předchozí zkušenosti jsem opatrnější, páč čekám klasický i když třeba jenom nepatrný rip-off. A taky že ano, převozník po mě chce místo 1000 riel dvojnásobek. Takže zase dohadování, až se na konec shodneme na ceně 1500 riel s tím, že 500 riel je za kolo. No nevím, jsou to drobné, ale i tak je to turistická cena. I když je Mekong v období sucha poměrně klidná řeka, moc dobrý dojem jsem z přeplněné pramice neměl. Převáží se vše, včetně motorek atd. a kapacita je jak se na Asii sluší a patří neomezená.
Koh Krong samotný je už od začátku strašně příjemné místo, úplný opak ostrova u Kampong Cham. Klid a pohoda, žádné motorky, žádné oblaka prachu a veskrze milí a příjemní lidé. Ovšem to nejlepší je plavoucí vesnička na západním břehu. Několik chatrčí, plovoucí chlívky pro vepříky, u každé chajdy loďka jako jediné spojení s okolním světem. Úžasné, i když i sem dorazil cestovní ruch. Jakmile jsem byl poblíž spatřen, vyrazil za mnou klučina s nabídkou projížďky kolem vesničky. S díky odmítám. Zpátky na ostrově jedu pro změnu na opačnou stranu ostrova až na jeho konec, sem tam jsou vidět stromy s jack fruity (největší ovoce na světě) nebo tzv. pomelovník, což je k mému překvapení takový větší keřík. Celý ostrov jsem si v klidu projel za kratší čas, než jsem původně čekal, tudíž mám po návratu na pevninu ještě čas se zajet podívat  Wat Randal. Na tento buddhistický chrám platí staré známé asijské:“Same, Same But Different“, a to neznamená nic jiného, než že to byla zbytečná cesta.
Je kolem poledne, takže tak akorát čas na návrat nazpět na GH, vyzvednutí si věcí, sprchu a k autobusové kanceláři. Autobus měl jet o půl jedné, ale přijel až skoro za hodinu a ještě k tomu docela narvaný. Naštěstí jako cizinec jsem malinko VIP? Takže nemusím do uličky na stoličku, ale mám dokonce svoje vlastní sedadlo. Jen co vyjedeme za Kratie stavíme na skoro hodinovou pauzu na oběd, což by normálně nevadilo, kdybych nešel před odjezdem schválně taky na oběd. Ostatní si dávají pořádně do nosu a já se potím ve vlastní šťávě.
Silnice do Stung je bez přehánění dálnice, aut minimálně, takže nic nebrání řidiči jet na plno až do doby než sjedeme z asfaltu na uježděnou cestu už směr Ban Lung. Rychlostí průměr znatelně poklesl a přibylo různých výmolů, ale o to byla zase cesta zajímavější. Míjíme úžasnou krajinu, která je mixem džungle, políček s banánovníky, chatrčí, palem, buvolů, krav atd. Večer ještě navíc krásně ozářené zapadajícím sluncem. Jako takové plus před koncem cesty začala zlobit převodovka, tím pádem autobus nedá víc jak tak 15-20 km/h, jediné štěstí, že do cíle je to už jenom pár kilometrů.
Dle doporučení na fóru Thorntree se jdu podívat na LakeView Lodge GH, je to sice dál ale snad to bude stát za to. Majitel byl patrně velmi překvapen mým příjezdem, páč mně nabídl
(i s tradiční formulkou o KNY) single room za 20$. To mě upřímně rozesmálo, takže se obracím a jdu pryč. Chlapíkovi to nedá a snižuje na 10$. Opět odmítám a opět odcházím, páč tohle je pořád mimo realitu. Jako třetí variantu mně nabízí dormitory za 4$, je to dost děs a sprcha je někde na dvoře, nicméně jelikož už je tma a nikam dál se mě nechce, beru to, s tím že si zítra najdu něco jiného. Byla to chyba, velká chyba, ale co stane se. Pokoj je hnus a poměrně smrad, záchod plný pavouků, koupelka (pokud se tomu místu vůbec tak dá říkat) plná dalšího lezoucího i létajícího hmyzu.
Co se dá dělat, jdu už bez batohů po totálně temných ulicích (jak se teď hodí baterka!) se podívat do města po nějakém jiném ubytku na další dny. Jak se dalo čekat, nebyl to vůbec žádný problém, za 5$ je k dispozici krásný velký pokoj s koupelnou, TV a větrákem. Pro srovnání se jdu mrknout ještě na jeden GH doporučovaný v LP, Tribal hotel. Poměrně velký GH , který rozhodně není moc tribal, s různými typy pokojů, de facto srovnatelné s GH ve městě. Ráno se patrně rozhodnu kam zamířím, asi zvolím hostel dle pocitů, kde bych tak mohl najít nějaké parťáky na trek v džungli apod.

[1,25 USD – snídaně (vajíčka), 0,75 USD – kíva, 2 x 1500 riel – voda, 3000 riel – oběd, 2000 riel – cola, 3500 riel – bageta plněná, 2 USD – lemon grass soup with fish, 2000 riel – voda, 1,5 USD – půjčení kola, 6 USD – ubytko, 2 x 1500 – převoz na ostrov, 1000 riel – šťáva z třtiny ]