Myslenka o neco realnejsi, nez story tykajici se ryzoveho policka a buvolu v Barme, nicmene i tak patrne nerealna…ona myslenka zni: „zrusit let a cestovat dal…“ Co takhle preletet do Indie a pokravat tam a potom po zemi domu:) Penize by patrne jeste chvili vydrzely…no uvidime 🙂

Ovsem zpet k udalostem poslednich dnu. Konecne jsem dorazil na samy konec Kambodzi, uz docela coby kamenem dohodil Laosu, do mesta Ban Lung, obecne znameho spise jako Ratanakiri. Cesta sem nic moc, tri hodiny po ujezdene polni ceste s vsudypritomnym cervenym prachem vsude kam se podivas. Bez motorky zde ani ranu a vzhledem k tomu, ze jsem moto-neridic a opradu si netroufam prubnout sve umeni na mistnich stezkach, jsem nucen se vydat vsanc mistnim podnikavcum. Stoji to penize, ale co se da delat, jizda na slonovi neni kazdy den, i kdyz je to pomerne nuda a nic moc zazitek. 🙁 Vodopady, ktere tu velkolepe prezentuji budou patrne uzasne behem rainy season, nyni je to slabsi, ale jinak dobre.
Pro dalsi dny jsem se vetrel opet k Francouzum (a jednomu Rakusakovi) a udelal jsem dobre. Dali jsme fine vylet mistni dopravou (zde jsem malem pohrbil meho Nikonu, kdyz spadl z strechy pick-upu na zem. Stali pri me asi vsichni fotograficti svati, pac brutalni pad prekvapive odnesl pouze UV filtr, objektiv zustal jako zazrakem takrka neposkozen…) do mistnich vesnicek, kde ziji jak mistni, tak Laosane, stejne tak jako Cinane a plno malych mimoritnich kmenu. Nocleh v mistnim GH a vecirek na pocest KNY (= Novy rok) bude patrit k tem nezapomenutelnym.
Dnes uz jenom vyrelaxovani a modleni za nejaky odvoz zpet do civilizace. Povedlo se a tim padem je mozno zitra se rozloucit s Kambodzou a vydat se vstric novym zazitkum v Laosu.