28. 10. 2012 Cizre -> Savur -> Hasankeyf
Kobka za 20 TL – k nezaplacení. Ráno vypadá místnůstka ještě více neutěšeně jak večer, takže se zde nemá cenu zdržovat víc, než je nezbytně nutné a naopak má cenu ihned si sbalit věci, vyrazit ven na snídani a pokračovat dál do Turecka. Na ulici je opět naprosto mrtvo, ale svítí sluníčko, je modro a to věští úspěšný a slunný den. Hotel Basak je hne vedle kanceláře společnosti Cizre Nuh a dokonce zde stojí i autobus, ale než mi sepne, že jedna plus jedna jsou dvě, tak bus odjíždí a já jdu pěšky na autobusák. Směr snad mám správný, natolik jsem se snad domluvil turecky, ovšem dolmuše po ránu nějak nejezdí, tak se aspoň projdu. Nakonec mi přece jenom přeje štěstí a na posledních pár set metrů mě bere dolmuš až na otogar. Na první otázku na autobusáku odpovídám „Mardin“ a už jsem v kanceláři Mardin Seyahat, platím 20 TL a na oplátku dostávám lístek na autobus v osm ráno. Něco mi říká, že se změnil čas, ale jistý si nejsem. Bágl nechávám svému osudu a jdu vedle posnídat koláče a čajík. Klid, pohoda a všeobjímající atmosféra východního Turecka. Cítím se příjemně a je mi tak nějak fajn na duši při uvědomění si, že cestování je prostě úžasná věc. Vyrážíme skoro přesně, ze začátku kecám s jedním Iráčanem a potom už jenom fascinovaně obdivuji krajinu kolem – výhled do okolí je naprosto nepopsatelný. Ty hory a ty výhledy, achh. Sem tam se kolem silnice objevují políčka, ale jinak vlevo i vpravo jsou pouze „kamenná pole“. Větší či menší kameny jsou okolo tak systematicky rozvrstvené, že dost dobře nechápu, jak zde může někdo cokoliv pěstovat. Jedem necelé dvě hodiny, když se konečně v dáli vynoří typická homole, na které se rozkládá Mardin. Zde bych rád přesedl na minibus do městečka Savur, o kterém jsem četl, že je velmi pěkný a LP ho nazývá „malým Mardinem“. To bude asi tradičně značně zavádějící, ale za výlet to doufám stát bude.
[shashin type=“photo“ id=“1054,1052,1053″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ position=“center“]
Štěstí mi docela přeje, protože minibus je už skoro plný a asi během půl hodiny vyjíždíme. Sice se ještě motáme chvíli po Mardinu, tu něco vyložíme, jinde něco naložíme nebo si jde řidič něco vyřídit, ale to patří k místnímu folklóru a je třeba s tím počítat. Tak dlouho na mě ten Turek upřeně zíral, až se osmělil a potom už celou cestu nepřestal vykládat. Dozvěděl jsem se leccos o Savuru, ale také i to, kde pracuje, kde byl apod. Škoda jenom, že musel do práce, jinak mi mohl dělat průvodce. Savur předchází skvělá pověst, tak o to větší jsem měl očekávání, i když už jsem zažil, co všechno jsou v LP schopni napsat i o tom nejnudnějším místě, takže vlastně nicmoc nečekám. Stejně jako Mardin, tak i Savur se nachází na úpatí kopce a stejně jako v Mardinu je i zde centrum naštěstí až na kopci, kde je i konečná minibusu. Takže tak najednou stojím s báglem na minináměsíčku, místní na mě čumí a já dumám kam dál. Batoh končí tentokráte v obchodě s oblečením a vyrážím na obhlídku. Šplhám úzkými uličkami, ztrácím se v labyrintu a užívám si nerušeného klidu této vesnice. V podstatě zde žije pouze jedna ulice, kde je několik čajoven, kde celé dny vysedávají místní, popíjejí čaj a semtam, stejně jako se mnou, pokecají s bláznivými turisty, kteří sem váží cestu. Pozvání k čaji se nikdy neodmítá a ani zde není důvod dělat výjimku. Setkání jsou tu vždy velmi milá, protože zde je pořád ještě na prvním místě zájem o turistu jako takového, nikoliv o jeho peníze, jak se čím dál tím víc stává. Kolem poledne dávám doner s papričkami a citronem a pokračuji dál v objevování. Je zde sice moc krásně, ale klasicky nemám moc času, když se chci ještě dneska dostat do Hasankeyfu a je brzo tma a tím pádem rychle upadá i veřejná doprava. Zajímalo by mě, na co se používají opálené/spálené beraní nohy, které místní žena zpracovávala v jedné zahrádce? Asi nějaká místní delikatesa. Kolem jedné si beru bágl a jdu se podívat na stanoviště minibusů, kde ovšem panuje poněkud zlověstný klid značící nad vší pochybnost, že dlouho nic nepojede. No uvidíme, v nejhorším zajdu na stopa a někdo mě snad vezme. Nakonec tahle varianta není vůbec nutná, po půlhodině se totiž objevuje minibus a vyrážíme. Ovšem tak zhurta jak je zvykem v našich krajích, to nepůjde, kromě obligátního průjezdu městem se totiž po pár km cesty vracíme ještě pro jednoho zapomenutého pasažéra nazpět do Savuru. Opravdu se zde nevyplatí jakkoliv spěchat, i když já tedy zrovna docela spěchám, protože Hasankeyf není za rohem a tvrdnout někde na půl cesty se mi moc nechce. Zajímavá je zastávka u ilegální pumpy. Zastavili jsme u servisu, kde se objevil „pumpař“ a ze sudu nám pomocí trychtýře odlil požadované množství, řidič zaplatil a mohli jsme pokračovat. Nazpět v Mardinu nemarním čas a ihned skáču do busu směr Midyat. Původním plánem bylo stihnout západ slunce nad Hasankeyfem a připomenout si jeden ze zásadních okamžiků mé první návštěvy před šesti lety, ale to se s největší pravděpodobností nepovede, protože se už stmívá a my jsme teprve v Midyatu. Už za tmy přijíždí další minibus, platím 8 lir a noční, lidu i aut prázdnou, krajinou uháníme k řece Tigris, do jednoho z mých vůbec nejoblíbenějších míst – Hasankeyfu. Ubytovávám se motelu Hasankeyf za 20 TL (původně po mě chtěli třicet), chvíli kecám s Číňankou, která se diví, že umím anglicky a vyrážím na obhlídku. Nestačím se divit (pro změnu já), turismus v plné síle dorazil už i sem. Cesta k pevnosti je lemována stánky se suvenýry a zakončena restaurací a hlavně plotem, který jasně říká, že dál k vodě se prostě nedostanu. WTF?! Chci nazpět starý dobrý Hasankeyf. Evidentně i negativní zprávy o konci vesnice a připravované přehradě jsou publicita svého druhu a ta láká další turisty a turismus. Jinak se toho naštěstí tak moc nezměnilo, teda kromě cen a množství kaváren, ale jinak je tu pořád tak nějak mrtvo a ani banka nebo autobusová kancelář zde není. Už pozdě večer sedím v čajárně, kde dopisuju deník, piju čaj a pozoruju okolí. Vedle hraje parta chlapíků karty, pijí čaj a v zápalu boje se hádají…o stůl dál dědové hrají okey…pikolík mi přináší další čaj…na stěně nás pozoruje Ataturk…tohle je Turecko.
Útrata: 750 kurus – dolmuš Cizre, 20 TL – bus Mardin, 2 x 6 TL bus Savur, 3,5 TL doner + ayran, 8 TL – bus Hasankeyf, 20 TL – hotel Hasankeyf, 8 TL – večeře, 1,5 TL – internet.
29. 10. 2012 Hasankeyf -> Tatvan -> Van
Tak dnešní noc se mi rozhodně spacák hodil, protože permanentně otevřené okno na konci října přináší už přece jenom trochu zimu i zde u řeky Tigris. A kdyby mě nevzbudila zima, tak mě vzbudí projíždějící náklaďáky. Na druhou stranu je to dobře, tak aspoň dlouho nevyspávám a hned kolem sedmé můžu vyrazit na obhlídku. Radost z rozmachu turismu nemám, ale i přesto musím říct, že tohle místo má (a vždy mít bude) naprosto neopakovatelné kouzlo. Dravá řeka (vody je zde hodně míň než před lety), minaret mešity, za ní skála, na které ční zbytky mohutné pevnosti a k tomu kolem dokola fantastická krajina – popsat nejde, vyfotit také ne, nutno vidět. Jestli bude jednou tohle místo kvůli přehradě zatopeno, tak to bude velikánská škoda. Prozatím je sice přehrada odložena, ovšem vzadu na kopci jsou již vidět nové domy, které mají patrně tvořit základ nového Hasankeyfu. Negativní publicita má na druhou stranu i pozitiva, když začal někdo konečně opravovat chátrající památky a také pevnost na skále. A to zase přináší oplocení, zákazy, turnikety, vstupné apod. Začarovaný kruh. Jedny takové turnikety jsou i u vstupu do pevnosti, a jelikož je teprve osm ráno a je zavřeno, tak je přeskakuji a jdu bezstarostně dál, když na mě kdosi začne zeshora hulákat. Známe turecké plašany a otravy, takže postupuju nejlíp, jak to jde, a to
[shashin type=“photo“ id=“1043,1030,1029″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ position=“center“]
tak, že je prostě ignoruji. Bohužel po chvíli odkudsi vybíhá i strážný, a toho už tak úplně ignorovat nejde. Jak mi chlapík posléze sděluje, tak areál je zavřený, protože stav jeskyní je údajně špatný a prý se tu nedávno stalo nějaké neštěstí. Zda nešťastník skončil „in bed“ nebo „dead“ jsem pánovi úplně nerozuměl. Je mi aspoň dovoleno udělat pár fotek, což za doprovodu neskutečně otravných děcek činím a jinak mám smůlu a můžu leda do volně přístupného okolí. Je to škoda, ale i údolí se všemi těmi starými příbytky je úplně super. Muselo to být kdysi naprosto fantastické, když zde nebyla žádná vesnice a všichni bydleli jenom takhle primitivně ve skalách. V současnosti je většina jeskynních příbytků prázdná anebo slouží jako skladiště případně chlívky. Pobíhám sem a tam, fotím a prozkoumávám okolí, prostě si to užívám. Zrovna když fotím mešitu, tak se zpoza plotu vynoří vyšňořený a řádně pestrobarevný průvod školáků mávající vlajkami, kterému vévodí velká turecká vlajka a nezbytný portrét tatíčka Atatürka. Rychle fotím a přesunuji se spolu s průvodem na prostranství k poště, kde je již vše připraveno na ceremonii. Vše připraveno znamená, že je tu Jandarma (armáda) v podobě obrněného transportéru a napulírovaných oficírů, všude plno vlajek a na vše opět dohlíží velký Ataturk. Koukám okolo, zkouším něco nenápadně fotit, což se mi evidentně moc nedaří, protože neuplyne ani 5 minut, když se ke mně přimotá chlapík v civilu s jasnými gesty, že focení zakázáno, a že mám vypadnout. Na diskutování to moc nebude, škoda. Na naši republiku si sahat nenecháme, aneb takhle vypadá první máj na turecký způsob. Pochybuju, že děcka tomu rozumí, ale mají volno, vyparádí se, zazpívají si hymnu a přitom se klaní kultu „alkoholika sjednotitele“. Stejně už nemám moc času, protože chci stihnout bus v deset do Vanu, tak jdu zpět k hotelu, kde potkávám Němku Julii, která má plán jet stejným směrem, tak se s radostí přidávám a přijímám plán jet do Tatvanu a potom trajektem do Vanu. Dáváme čaj a čekáme. Dědula z hotelu tvrdí, že vše je ok, a že jakmile přijede bus, tak ho zastaví a dá nám vědět. Bus projel, dědula nikoho nezastavil, natož aby nám dal vědět. Ne že bych přesně něco takového nečekal. Holky, tedy zejména Čínanka Kim se durdí, ale já se spíš směju. A to už jsem se přestal smát jejímu obřímu lodnímu kufru, s kterým se vláčí po Turecku. Přímé spojení nám uteklo, takže nás čeká zdlouhavější varianta minibusy na trase Batman – Tatvan – Van, což je hodně práce na celý den s nejistým výsledkem. Všechny projíždějící minibusy jsou plné, takže nám nezbývá nic jiného než čekat, až pojede busek přímo odtud, což trvá nějakou dobu, další čas nabíráme lidi a tak po krocích postupujeme dál, až do Batmanu. Zde přestupujeme na další minibus do Tatvanu, který je zcela nečekaně úplně plný, takže mě čeká za 25 TL několik hodin na malinkatém sedátku v uličce. Za zády mám horu zavazadel, kterou podezírám, že hodlá při nejbližší příležitosti spadnout a zlomit mi vaz. Zapřít se, kolena k bradě a můžeme vyrazit. Vlevo nádherná horská krajina, vpravo horská krajina a takhle jedeme asi 4 hodiny. Chvíli kecám s Julií, chvíli možná spím a jinak nuda. Na jednom odpočívadle potkáváme Turka, který umí plynně anglicky, což z něj činí až skoro exota, tak aspoň dáváme čaj a taháme z něj nějaké rozumy. Docela pěkně vypadá Bitlis a jinak se všichni těšíme, až budeme konečně v Tatvanu. Zde hnedka bereme dolmuš a jedeme k přístavu. Bohužel pouze „k“, protože už na vrátnici se dozvídáme, že další trajekt jede až někdy v osm, což pro nás znamená čelem vzad a nutnost najít rychle nějaký pěkný bus do Vanu. Míříme pěšky po výpadovce na otogar, který vypadá divně a je nějaký malý. Zde se dozvídáme, že toho moc nejede a co jede, tak je plné. Celkově se mi to moc nezdá, že by na takové velké město byl jenom takový malý dvorek s pár autobusy. Máme všichni hlad a špatnou náladu. Tak zase čelem zad a co centra, kde jsou kanceláře autobusových společností a odkud, jak všichni pevně doufáme, toho pojede víc. První společnost hlásí, že bus jede v pět a je plný. Julie se vzteká a kamsi odbíhá. Kim se jenom veze a čeká v koutě. Na paniku je ještě hodně brzo, tak jdu
[shashin type=“photo“ id=“1027,1037,1034″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ position=“center“]
vedle do společnosti Van gölu, kde to jde vše ráz na ráz. Autobus ještě za pět minut a má několik volných míst, takže neváhám a rychle kupuju tři místa (jedno za 15 TL). Julie je z takové akce a z faktu, že jsem jim ty lístky rovnou i koupil až skoro naměkko a hnedle mě chce po americku obejmout. Kim opět vše pozoruje. Zbývá akorát čas na bleskový nákup lahmacunů a pití a autobus už je tady. Když už jsme nestihli západ slunce nad jezerem Van z lodi, tak si ho můžeme vychutnat v malinko omezenější podobě z autobusu, což je ale i tak super. Za nějaké dvě hodiny jsme ve Vanu na otogaru a už nám poněkud přituhlo. Je pouze pár stupňů nad nulou a poměrně nepříjemně fouká. Tak co teď?
Read More
