Rubrika: Izrael a Palestina 2014 Page 2 of 3

Izrael a Palestina – Hebron

On 12.7.2014

In Cesty do světa, Izrael a Palestina 2014

4. 6. 2014 – Hebron

Dneska je opět svátek a hlavně dneska vyrážíme do Hebronu, na který jsem opravdu hodně zvědav. Zprvu měl naplánován sólo výlet, ale než jsem se vykopal z bytu, tak se Fabrice probral a pojal stejný úmysl jako já, tak jsme to spojili a vyrazili na cestu. Cestu liduprázdným městem bych si i odpustil, ale není jiné možnosti. Cesta je podobná jako včera, nejdříve bus č. 21 do Bethlehemu a potom by ze stejné křižovatky měl jet bus nebo taxi do Hebronu. Oproti včerejšku jede o poznání více turistů do Betléma, ovšem dál s námi nepokračuje už ani jeden. Na křižovatce si nás hnedle odchytil řidič místního busu, platíme pohodových 6 šekelů a vyrážíme. Možná pomalejší a míň pohodlnější než service taxi, ale o to autentičtější. Vedle sedí místní student a evidentně se učí francouzštinu, toho hned vyžívá ukecaný Fanbrice, ale narazil. Studentík umí ještě míň francouzštiny jak já. Ale to nevadí, přisedl k nám jeho kamarád, který uměl anglicky, a nakonec jsme celou cestu prokecali. Pohoda. Když nevíš, kde vystoupit, tak vystup na konečné nebo až kde vystupují všichni. Nelze se splést, jsme v centru Hebronu. Sotva jsme se stihli porozhlídnout a pofotit se s prvníma trhovcema, tak nás odchytává místňák Ayman a slušnou angličtinou na nás chrlí agitačně průvodcovský výklad s tím, že by nám ukázal, jak to v Hebronu chodí, něco nám k tomu pověděl, a když se nám to bude líbit, tak že mu můžeme něco přispět. Přiznám se, že mi není úplně ze začátku jasný, co z toho vyleze, ale borec vypadá v pohodě a v nejhorším nás to bude něco stát, ale zase se aspoň něco dozvíme. Vím, že situace v Hebronu je poněkud nepřehledná, tak je to asi jenom dobře. Výklad je rychlý a dost zajímavý, ale nestíhám při tom fotit :(. Jak se pomalu přibližujeme k Ibrahimově mešitě, tak najednou nějak ubývá otevřených obchodů a lidí. Není to proto, že by měli zrovna zavřeno, ale proto, že byli zavřeni.

[shashin type=“photo“ id=“1896,1902,1919″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

A to doslova, většina obchodů byla zavřena armádou, původní obyvatelé vystěhováni. Proč je asi nad úzkou uličkou pletivo? Aby předměty, které sem osadníci hází, někoho nezranili. A tak podobně, čím dál postupujeme, tím je atmosféra hustější a vše bizardnější. Vrcholem je check point před Jeskyní patriarchů (Ibrahimova mešita), kde musíme po jednom projít otočným turnikete a najednou ocitáme se ve městě duchů přímo u mešity, kde už je totální pusto a prázdno. Na prohlídku bude čas později, nyní nás Ayman vede někam do ústředí své organizace, kde nám chce asi pustit nějaké propagačně-agitační video, tak jdeme dál do pustiny přes další checkpointy. Jeden okamžik mě i trochu vyděsil, a to když jsem si chtěl vyfotit liduprázdnou ulici a na jejím začátku se vynořili čtyři ozbrojení ultraortodoxové . Bylo to třeba 50m, ale i tak to vypadalo děsivě, ty jejich automatické zbraně. Radši jsem to rychle bliknul a pelášil dál. Ayman nás vede kamsi za roh, kde má Hebron peace center svoji kancelář. Je to zde krapet improvizované, ale snaha se cení. Pěkně si nás usadil na pohovku a nejdřív nám pustil nějaké uklidňující songy místní výroby, aby v mezičase připravil čaj k hlavnímu chodu, což bylo video pojednávající o historii a současnosti Palestiny. Video skončilo a následovala hra na donátory. Tak kolik pánové dáte? A já se proklínal, že jsem si neprozřetelně nerozměnil na trhu stovku, ach jo. Nakonec dáváme každý 50 šekelů a ještě to stvrzujeme podpisem, což asi nebylo z nejchytřejších rozhodnutí, ale co už. Když vás pohltí revoluční duch, tak jde konspirační realita stranou:-). Nakonec se ještě svorně fotíme u banneru „Free Palestine“, loučíme se a vyrážíme na obhlídku města. Chceme se nejdříve podívat do synagogy v Jeskyni patriarchů, ale vojáci nás posílají nazpět, protože dneska je klasicky kvůli svátku zavřeno. Jdeme tím pádem do muslimské části, tedy do Ibrahimovy mešity, o které nám pro změnu vojáci tvrdí, že je zavřená pro nemuslimy. Moc se mi to nezdá a měl jsem pravdu, vojáci nám asi schválně dávali špatné informace. Do mešity se dá v klidu podívat a rozhodně to stojí za vidění, a to nejen proto, že je jedno z nábožensky nejvýznamnějších míst vůbec, ale hlavně je to vevnitř prostě pěkný a klidný. Rád se v mešitě jenom tak zastavím, posadím na koberec a relaxuju, koukám po lidech, prostě pohoda. Ze svatyně pokračujeme tam, odkud jsme přišli, tedy na trh, kde Fabrice nakupuje suvenýry. Když jsem viděl ty ceny, tak jsem si říkal, že jsem měl taky něco nakoupit. Bez přehánění o půlku i víc levnější jak třeba v Jeruzalémě. Váhám nad pravou palestinskou kufii, ale asi by dopadla stejně jako ta, kterou jsem si koupil před lety v Damašku – zůstala by nenošena ve skříni. Místo toho si dávám falafel a jen tak se toulám uličkami, zatímco Fabrice nakupuje suvenýry. Je to smutný, když si uvědomím, že tu je plno lidí a ti nemají kam jít, zavřeli jim obchody anebo prakticky znemožnili cokoliv prodávat, protože tu prostě není komu prodávat. Po občerstvení na hlavním „náměstí“ se jdeme podívat na druhou stranu, a to k osadníkům a hlavně na opuštěnou Shuhada street (http://en.wikipedia.org/wiki/Al-Shuhada_Street). Nutno opět projít check-pointem, který je zde vyšperkovaný vysokým plotem, který slouží jako zábrana proti vrhačům kamení.

[shashin type=“photo“ id=“1924,1916,1911″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Není asi nutný dodávat, kdo vrhá kameny kam a proč se tak děje. Když se ptáme, zda můžeme pokračovat po ulici dál, tak se na nás po zuby ozbrojený voják jenom usměje… Otázka je na místě, protože opuštěná ulice působí skutečně zvláštně. Nikde nikdo. Okna a výlohy zavřené. Na každém domě izraelská vlajka..jak symbolické. Jediná osoba kromě nás je zdálky přicházející rabín. Jsme jak v jiném světě, a to doslova, z živé ulice jsme se dostali do ulice, která je izolovaná, respektive násilně vybydlená. Taková galerie nesnášenlivosti Izraelců pod širým nebem. Radši nedomýšlet a lépe pokračovat dál. A zase checkpoint a zase musíme ukázat pasy. Fabrice se dává do řeči s vojákem, vykládají si o tom, jak se paří v Izraeli. Druhý voják tuhle konverzaci po chvíli utnul jasným syknutím:“shut up“. Když jsme šli nazpět, tak hovorný voják už byl pryč. Jediní koho potkáváme, jsou mladí ultraortodoxní židé (=osadníci) vracející se patrně z výuky a směřující kamsi nahoru na náboženský obřad, který souvisí s dnešním svátkem „shavout“. Já se tvářím příliš neutrálně a jsem zaměstnán focením, takže jsem mimo zájem. Zato Fabrice svoji barvou kůže a hovorností přitahuje pozornost. Dává se s námi do řeči židovský konvertita z hinduismu, který se nám nakonec představil jako doktor Aaaron Abraham (http://goo.gl/nN32mH) a skoro hodinu nám vykládá pěknou angličtinou svůj životní příběh plný konvertování a stěhování se z místa na místo. Hebron je místo paradoxů, před chvilkou jsme byli u mladíka, který nám emotivně vykládal o křivdách na Palestincích, a nyní si vykládáme s osadníkem, který (samozřejmě ne sám) je součástí křivd a zla, které se zde dějí. Radši jdeme dál, opuštěná ulice pokračuje, nicméně už jsme skoro na konci a zase tolik času zde nemáme, tak jdeme nazpět. I když to už v plánu není, tak se jdeme ze zvědavosti podívat nahoru, kde se bude číst z tóry (dnešní slavnost). Jsme zde krapet jako nazí v trní, ani nevím, zda jsme tu chtění, trpění nebo jak to s náma je. Radši jdeme nazpět, protože zase tak blízko Jeruzalému nejsme a taky přichází hlad. Dávám kebab, poslední fotky, snaha najít baklavu a odjezd busem do Betlehemu, kde přestupujeme na další bus směr Jeruzalém. Vydařený den.

Izrael & Palestina – Chrámová hora a Betlém

By Hondza

On 11.7.2014

In Cesty do světa, Izrael a Palestina 2014

3. června 2014 – Chrámová hora a Bethlehem

Dilema náplně dnešního dne se vyřešilo hnedka po ránu, když se mi potvrdilo, co jsem v polospánku zaslechl už večer od peruánce Fernanda. Dneska od třetí odpoledne do zítřejšího večera je další náboženský svátek, takže stejně jako o šábesu bude všude zavřeno a doprava nebude fungovat. Tím pádem zůstávám dýl v Jeruzalémě a potom se uvidí, co dál. Vlastně tomu dopomohlo i to, že u Matana (majitel hostelu) je volno, takže můžu zůstat až do čtvrtka, aniž bych se musel kamkoliv stěhovat. Matan’s house se tak stává mým druhým domovem.
Ráno je klasicky pomalejší, a to nejen proto, že čas na kafe na terase prostě být musí. Ale postupně se lenošivé ráno zrychluje, protože chci stihnout otevřeno Chrámovou horu a vidět na vlastní oči ikonický „Dome of rock“ se zlatou kopulí. Problémem celého komplexu na Chrámové hoře je, že je zde buď zavřeno nebo mají nemuslimové vstup zakázán. Konkrétně dneska by mělo být otevřeno do 11h, takže v rychlosti kupuji v supermarketu jídlo na zítřejší svátek a poklusem vyrážím k Jaffa gate a dále k Western wall. Cestou měním 200 USD na šekely a zase si připadám (bohužel jen připadám…) jako boháč. Ke Zdi nářků přibíhám okolo 10:40 a málem taky spustím nářek, protože to vypadá, že je opět zavřeno a na Chrámovou horu se nedostanu. Naštěstí se nenechám odradit prvotním dojmem, ptám se vojáka a zjišťuju, že musím jít až úplně k pravému vchodu, kde je další vchod na dřevěnou rampu, která vede nad Zdí nářků k mešitě Al-aksá. Nejdříve je nutno samozřejmě projít boudou, kde mi proskenují zavazadlo a teprve potom můžu dál. Panují zde přísná bezpečností opatření, ale i přesto mě přítomnost po zuby ozbrojených vojáků uvnitř rampy překvapuje. Vynaložená námaha stojí za to! Chrámová hora je prostě maximální! Prostranství zrpvu překvapí svojí rozlehlostí, počínaje mešitou Al-Aksá a konče prostranstvím kolem pozlaceného Skalního dómu.

[shashin type=“photo“ id=“1817,1810,1816″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Fotím, fotím a fotím…času mám docela málo, jen asi půlhodinu než mě vypakují, protože muslimové se půjdou modlit. Nebylo to přesně v 11h, ale pár minut potom už nás opravdu ženou ven, kde se tísní dav muslimů a vypadá krapet nervózně. Hlídající vojáci taky. Asi běžný stav zde. Mě to akorát znervózní, tak se radši ztrácím v útrobách súku a starého města. Podvědomě mířím směr Damascus gate a arabský autobusák (ten nejblíže židovské části), odkud jede bus č. 21 (8 NIS) do Betléma. Mám štěstí, bus akorát odjíždí, tak na něj mávnu a za jízdy nastupuji. Je to sice kousek, ale celé se to nějak složitě objíždí, tak jedeme snad hodinu. Občas vznikají zvláštní situace kdy bus zastavuje na křižovatce, Palestinci vystupují, aby přešli kolem červené cedule oznamující, že dál Izraelci nemůžou a je zde riziko smrti, aby po sto metrech již v „palestinské“ části silnice nastoupili na service taxi dál. Konečně jsme v Betlémě! Nestavíme na žádném autobusáku, ale na křižovatce, odkud je to asi dvacet minut chůzí do města (Merkaz square), čehož hbitě využívají taxikáři, kteří se snaží všechny turisty přesvědčit, že je to strašně daleko a musíme jet taxi. Můj nezúčastněný výraz naznačuje velice rychle, že na to jim skočit nehodlám a ani to už radši nezkoušejí. Od Betléma celkem nic nečekám, spíše se těším na atmosféru města a hlavně na Separation Wall. Navíc Church of Nativity (Chrám Narození Páně) je pod lešením, a i když je to velmi svaté místo, tak mě to nechává poněkud chladným a radši se vydávám podívat, co zajímavého mají na „Informacích“. Palestinská tématika na knížkách, pohledech nebo samolepkách. Kupuji pohledy, které bohužel nikdy nedošly a balíček samolepek s Banksyho graffiti na zdi. Pohledy z Palestiny mohly potěšit, ale asi je zabavili Izraelci nebo nevím :(. Na náměstí je k dispozici veřejně přístupná Wifi…pokrok v Palestině nezastavíš:-).

[shashin type=“photo“ id=“1879,1877,1873,1869,1871,1880″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

A mají tu také Star (a) Bucks, v Betlémě jsou prostě světoví. Jdu se mrknout na trh, kde to správně blízkovýchodně žije. Dávám si sendvič za 5 NIS a kochám se atmosférou. Za zmínku stojí gril, který bych vyroben s pomocí starého vysavače, který slouží jako jakýsi „ventilátor“. Ještě jdu sepsat pohledy do kavárny na náměstí (espresso za 8 NIS) a vyrážím ke zdi, kam se asi těším z Betléma nejvíc. Úplně blízko to není, ale jinak moc příjemná procházka. Tedy až na samotnou zeď, protože na první (ale i na druhý) pohled je těch 8 metrů dost děsivých.

Izrael & Palestina – Masada a Ein Gedi

By Hondza

On 8.7.2014

In Cesty do světa, Izrael a Palestina 2014

2. 6. 2014 – Masada, Ein Gedi

Že budu mít na dovolené budík na snad ještě dřívější čas, než vstávám do práce, jsem úplně nečekal. Je 7:10, hostel ještě spí, snídám obvyklý chleba s humusem a čaj a vyrážím na blízký autobusák na první ranní bus směr pevnost Masada. Důvod ranní akce je jednoduchý, chci být v Masadě brzo, aby mně nezavřeli stezku na kopec, protože rozhodně 79 NIS za lanovku platit nebudu. Údajně se totiž stezka kvůli žáru kolem desáté dopoledne zavírá. Máme jet cca hodinu a půl, přičemž míříme v podstatě stejným směrem jako včera, tedy směr Jericho (křižovatka, za níž Izraelci nesmí) a dál k Mrtvému moři. Daleko jsme se ale nedostali, v půlce cesty nám klekl autobus a nezbývá než čekat na další. Čekačka u Mrtvého moře není špatná, pohodu ale kazí pomyšlení na to, že asi budu muset zaplatit za lanovku. Po asi půlhodině míjíme Ein Gedi, což je veřejná pláž, kde bych se rád na zpáteční cestě zastavil a trochu se prošplouchnul, pokud se tento termín vůbec dá v Mrtvém moři použít. Za dalších dvacet minut stavíme před obřím návštěvnickým centrem u pevnosti Masada. Vypadá to, že „snake path“ je otevřena, tak si kupuji lístek za 29 NIS (já bláhový, nikdo to nekontroloval!), abych si mohl kopec s převýšením 350 m (a 700 schodů) vyšlápnout kopec pěkně po svých. Nevím, zda se jedná o klasický výstup, když se dostanu sotva pár metrů nad 0 m.n.m.

[shashin type=“photo“ id=“1850,1851,1853″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Kdesi jsem četl (ach, ta důvěra v Lonely Planet :-)), že díky tlaku Slunce u Dead sea nespaluje, tak si říkám, proč to nezkusit. Doplňuji si zásobu vody a vyrážím nahoru na kopec. Nutno zpět říct, že to byl docela pohoda výšlap a nahoru se šlo určitě líp jak dolů. Stačilo kolem 40 minut a vcházel jsem na horní rampu lanovky, kde jsem se vmísil mezi nezpocené a navoněné turisty. Obzvlášť americký zájezd by měl v rámci dietního programu Masadu povinně vyběhnout několikrát denně.:-). Nahoře na kopci asi i díky kapacitě lanovky je docela dost lidí, naštěstí vzhledem k opravdu velké rozloze Masady (http://cs.wikipedia.org/wiki/Masada) se zástupy turistů přirozeně rozprostřou po celém komplexu a mám tak možnost vychutnat si poměrně dost zachovalý komplex Masady v klidu. Není třeba žádná velká představivost, stačí si trochu přivřít oči a představit si jaké to zde bylo za časů krále Herodesa (http://en.wikipedia.org/wiki/Herod_the_Great) ještě před tím, než pevnost dobyli Římané. Vše muselo být velice důmyslně postaveno včetně například dodávek vody, ale i tak i nejde do hlavy, jak to mohl někdo dobít. Toulám se nahoře několik hodin, protože pohledů na Mrtvé moře až někam do Jordánska se nedá hned tak nabažit. Při té příležitost vzpomínám, jak jsme před sedmi lety byli přesně na druhé straně moře v Jordánsku.

[shashin type=“photo“ id=“1858,1864,1862″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Kruh se uzavřel, Mrtvé moře mám zmapované z obou stran. Jak jsem zprvu lamentoval, že jsem zbytečně zaplatil 29 šekelů, tak nyní nelituji, prohlídka stojí opravdu za námahu a peníze. Mám dneska i trochu štěstí, na místní poměry je dost příjemné počasí, protože pobíhat zde v 40 a více stupních si dost dobře představit nedokážu (dneska je tak třicet a něco…). Cesta dolů je krapet namáhavější než cesta nahoru, úplně se mi dole třepou kolena. Pár sušenek, které jsem si koupil, mi na oběd moc nestačilo, tak (naivně) zkouším restauraci v návštěvnickém centru a docela mi to vyrazilo dech. I běžné izraelské ceny, které jsou už samy o sobě vysoké, jsou zde ještě až několika násobně vyšponované, takže mě hlad brzo přešel a radši si dávám hladovku. Hned na parkovišti mě odchytává řidič šerutu (sdílené taxi) s tím, že za minutu vyráží a za 20 NIS můžu jet k Ein Gedi. Cena mi připadá klasicky přepálená, ale už se mi zde nechce čekat, tak platím a jede se.

Izrael & Palestina – Vádí Qelt a Jericho

By Hondza

On 4.7.2014

In Izrael a Palestina 2014

1. 6. 2014 – den třetí, den trekařský – Vádí Qelt a Jericho

Nerad začínám zápisek z dalšího dne předpovědí počasí, ale udělám výjimku, protože dnešní den má být docela příjemně a když je příjemně, tak je dobré vyrazit tam, kde je normálně vedro jako v pekle. Pokud to trochu přenesu ve významu, tak peklo je pod povrchem zemským, což v případě Izraele a Palestiny, je oblast pod úrovní moře. Dneska je tedy na plánu trek do Vádí Qelt, což by měla být taková docela pohodová procházka do Jericha. By měla být…ale zpět na začátek dne, který začíná jak se stane brzy jeruzalémskou tradicí, skoro 40 minutami chůze směr arabský autobusák u Damascus Gate. Zde se nachází celkem tři autobusáky, každý pro jiný směr cestování na Západní břeh, přičemž dnešní autobusák se nachází u Golden Walls hotelu. Do Jericha se bohužel nedá dostat napřímo a je nutné přestoupit v Azariya.Určitá možnost přímého spojení je, stačí si vzít Egged bus (z Central bus station) ve směru Mrtvé moře a nechat se vyložit na křižovatce dálnice a odbočky na Jericho. Odtud by mělo jít asi dostopovat. Na křižovatce dálnice a Jericho se nachází „roztomilá“ červená cedule, kde se píše, že vstup izraelským občanům dále po silnici je zakázán. Číslo busu si již nepamatuji, ale cesta stála 8 NIS a trvala asi půl hodiny, možná míň. V Azariya jsme byli rychle a já zapomněl včas vystoupit, tak se vezu až někam na konec města, kde jsem se konečně probral, vystoupil a zase jel v opačném směru nazpět, kde už jsem byl nasměrován do sdíleného taxi směr Jericho. Proč jsem se, já blbec nezeptal dopředu na cenu? Mumlám jen něco o Vádí Qelt a jsem rád, že řidič chápe.

[shashin type=“photo“ id=“1825,1827,1829″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Chápal až moc, protože na zastávce po pár km dál si řekl o 20 šekelů (?!). Chvíli se hádám, ale nemá to cenu. Měl jsem mu to zaplatit v autě a vědět částku dopředu. Hold daň prvotní cestovní nezkušenosti v nové zemi. Mám k dispozici článek o treku v češtině plus průvodce Palestinou, kde je docela přesný popis, kam jít a co vidět. Na začátku mně ještě jako vodítko slouží trojice holek v dáli, ale nějak nemám náladu se družit, tak se schválně courám a přitom po očku kontroluju směr, kudy jsou do údolí. U vstupu do údolí mě vítá osamělý beduín, který zde prodává šátky. Při frekvenci maximálně několika lidí denně to asi na velké prodeje nevypadá a ani se mnou to není lepší. Možná, že zde zastavuji zájezdní busy k výhlídce, jinak opravdu lituji jeho byznys. Pán mě zve aspoň na čaj, což rád přijímám. Popovídat si nemáme o čem (tedy asi máme, ale nemáme jak), tak po chvilce němé konverzace s úsměvem vyrážím do údolí. Nejdříve mě čeká sestup po klikaté docela široké cestě až k několika budovám na samém dně údolí, kde dokonce někdo bydlí a má tu nějaké kozy, sem tam palma a jinak vedro všude kolem. Prý tu kdysi byl mlýn a možná je tu i dodnes, ale moc to nevypadá. Jsou přede mnou dvě možnosti, a to buď pokračovat dál kaňonem směr Mrtvé moře anebo – ta momentálně příjemnější varianta – jít proti proudu potůčku, kde by měly být nějaká jezírka a vlastně naprostý začátek kaňonu. Ztratit se nejde, protože cesta je dobře značená značkou a v podstatě se jedná o takový skalnatý chodníček. A skutečně na konci na mě čeká několik jezírek, kde se dá i koupat. Koloritem všech piknikových a odpočinkových míst Blízkého východu je neskutečný bordel, prostě odpadky všude a tohle místo není výjimkou. Kousek dál ve skalách evidentně někdo piknikuje, ale kašlu na ně a skáču se svlažit do jezírka. Ručníku není třeba, během chvilky jsem komplet suchý. Kam teď? Vracím se nazpět k budovám a po cestičce, která se vine podél akvaduktu, si směle vykračuji dál a dál k Mrtvému moři. Kraji kolem je sice jednotvárná, ale stejně nepostrádá na zajímavosti. Začíná být dost vedro, snažím se s vodou šetřit, protože cesta bude ještě dlouhá a jediná možnost doplnění tekutin je klášter ke konci cesty u Jericha. Opět zabloudit nelze, cesta je pěkně značena Klub palestinských turistů. 🙂 Vítané zpestření cesty představuje pasák koz a jeho stádo, které mi aspoň zapózuje a potom skupina tří cizinců, kterou potkávám v kaňonu na jediném stinném místě široko-daleko, pod opuštěným přístřeškem. Už se raduji, že si odpočinu a povykládám, ale je to trochu předčasná radost. Milí cizinci vzali cestu Vádí Qelt poněkud více nábožensky než by člověk na tomto nehostinném místě čekal a tak si odpočinek „krátí“ hlasitým čtením z bible. Chvilku se to dá vydržet, ale představa společné cesty spojené se čtením z bible mě po chvilce vyhání nazpět do výhně kaňonu. Dle informací z netu by měla celá cesta mít kolem 9 km, což se mi zprvu zdá jako pohoda, aby se v druhé změnilo na dvojnásobek. První zásadnějším cílem je St. George monastery, kde je dle očekávání zavřeno (mají otevřeno jen dopoledne), takže vodou musí šetřit ještě o něco víc a snad už nějak vydrží až do Jericha. Ovšem Jericho není ještě na dohled ani náznakem. Pozdně odpolední slunce praží, vodu už skoro nemám a sandály mě nepříjemně tlačí. A to nemluvím o pocitu, že jsem rudý jak rak. Mám docela radost, když vidím první obrysy Jericha, nicméně vyhráno ještě není, protože od výstupu z kaňonu je to ještě tak dobré tři kilometry po silnici než se dostanu někam k silnici a k obchodu v Jerichu.

[shashin type=“photo“ id=“1839,1843,1835″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Právě tyhle poslední dva až tři kilometry mě doprovází klučina na oslíkovi, který mě „baví“ tím, že dokola opakuje „money, money“. Po chvilce už neodpovídám a jen koukám před sebou s přáním, abych už byl někde u cíle a mohl se napít a sednout si. Noha nohu mine až do cíle, což je první obchod, kde na mě udiveně koukají s úsměvem, který prozrazuje, že moje pink barva je docela baví. Ale jsou v pohodě. Kluci mi prodají vodu a limonádu Rani za 5 šekelů. Zaplatil bych i více, jakou jsem měl žízeň. Nejen, že jsem měl žízeň, ale patrně i z toho pramenící úpal s úžehem dohromady, protože jak jinak vysvětlit, že na první zamávání sedám k týpkům do auta a bez řečí se nechám odvést z centra pro turisty, kde mi hodlají prodat co nejvíc suvenýrů? No moje blbost, k tomu není co dodat.

Izrael & Palestina – den jeruzalémský

By Hondza

On 3.7.2014

In Izrael a Palestina 2014

Sobota rovná se šábes, šábes rovná se sobota a celkově vzato je všude mrtvo a nikde se nic neděje. Nastal konec světa na židovský způsob. Myslím, že Ramla odjela do Betlehemu, ale to není důležitý. Já měl v plánu se dneska courat Jeruzalémem a Fabrice měl podobný nápad, takže jsme to spojili a vyrazili do města. Tramvaj samozřejmě nejede, takže jdeme liduprázdnou Jaffa street a nestačíme se divit. Tam kde byly včera davy, není dneska ani pověstný chomáč trávy, který by se kutálel ve větru. Ulice mrtvé. Sem tam někdo projde, ale spíše si připadáme jak v městě duchů. Trochu se to lepší jak se blížíme k starému městu, protože zde se přece jenom už objevují nějací turisti a nepřipadáme si zde tak ztraceni. Kde jsou turisti, tak jsou i suvenýry a tam rozhodně nejdeme, protože vyrážíme na Olivovou horu, kde asi už moc oliv neroste, ale zato odtud by pěkný výhled na staré město a v mezičase navštívíme plno důležitých míst jako Church of All Nations& Garden of Getsemane, Tomb of virgin Mary (to je jasné i nám bezvěrcům, že to je důležité) nebo Tomb of Prophets (to už mi jasné méně, zvláště, když je tu pekelná tma a máme k dispozici pouze chatrnou svíčku.

[shashin type=“photo“ id=“1824,1799,1810″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Tak radši jdu, abych se vyhnul povinné donation. Ale to nás čeká až na úpatí Olivové hory, nyní jdeme přes staré město směr Dung gate a King David’s Tomb, odkud je pěkný výhled a kde jsem dostal kázání, že o šábesu se židé rozhodně nechtějí fotit. Než sejdeme do údolí k hrobkách a půjdeme právě ke Getsemanských zahradám, tam zkouším svoje štěstí, zda dneska není otevřena Chrámová hora, což je jedno z nejsvatějších míst Islámu s jednou z nejfotogeničtějších (samá nej zde…) staveb celého Jeruzaléma – pozlacenou Dome of Rock. Mají zavřeno, protože dneska je svátek. Nevadí, zkusím se sem dostat jindy. Obecně je to zde problematické, dochází zde často k třenicím mezi místními různého vyznání. Je zde zvláštní vchod pro muslimy a nemuslimy a židům je vstup na Chrámovou horu úplně zakázán, aby ne, když poslední výstup izraelského premiéra Šarona v roce 2002 vedle k druhé palestinské intifádě. Je docela vedro, poněkud dusno, takže ideální kombinace pro strmý výstup na Olivovou horu. Výhled pěkný, turistů hafo a lhal bych, kdybych tvrdil, že přesně vím, proč je Olivová hora tak významná. Vlastně v Jeruzalémě je vše svým způsobem významné a často pro úplně odlišné náboženství. Jsem rád, že jsem nevyrazil sám, protože Fabrice má přehled o náboženství a historii (já jako osel přikyvuji) a je to prostě záživnější, a to nemluvím o pořádném procvičení angličtiny. Jdeme do vesnice (je to spíše East Jerusalem, tedy muslimská část), kde hledáme něco k jídlu. A když něco k jídlu a jste v Izraeli, tak máte určitě na mysli falafel. Můj první falafel stál 10 šekelů a Fabrice tvrdil, že je nicmoc a ještě nás natáhl, protože dole u Damascus gate je za osm a je mnohem lepší, protože do něj přidávají i french fries. Tak jdeme nazpět směr staré město se zastávkou na dalších „religion places“ až nějak doklopýtáme až právě ke zmíněné Damascus Gate.