Rubrika: Jižní Indie 2022

Čtvrtek 29/8 Hampi

Proč Hampi?  Skrytý poklad Indie, o kterém se ještě moc neví. Pohodová atmosféra na indickém venkově. Nádherná příroda. Klídek a příjemní lidé. Několik dní bez hluku a chaosu indických měst.

Brzo ráno vystupujeme v pošmourném Hosapete, odkud si bereme za 200 rupií tuktuka do nedalekého Hampi. Rikšák nabírá cestou svého kámoše, z kterého se shodou naprostých náhod vyklubal majitel GH, u kterého také zcela náhodně zastavujeme. A kde se také nakonec za 800 rupií za pokoj ubytováváme. Jednoduchý pokoj, který si zasloužil trochu smlouvání. Sprcha a jdeme do stánku na snídani. Masala dosa, Idli a čaj na lavičce pod stromem. Líbí se mi tu. Sedíme tady s místníma, koukáme po okolí. Pohoda.  Ale přece jenom jsme turisti, takže si nás během chvilky vyhlídl potulný prodejce pohlednic, který zkouší svoje štěstí s nabídkou 10 kousků za 300 rupií. Asi sám vytušil, že to trochu přehnal, takže ihned se cena změnila na 150 rupií. Ale pro nás, a hlavně pro něj pozdě, protože nekupujeme.  A my nemáme pohledy, které je v Indii jinak dost těžké sehnat.

Hnedka za rohem (jsme opravdu na vesnici) máme významný hindu chrám Sree Virukpasha chráněný UNESCO. Vítá nás vstup zdarma a plno drzých opic u vchodu.  Couráme po chrámu bosky, občas něco vyfotím. Je tady s námi jenom pár místních. Klid a mír. Po důkladné prohlídce chrámu jdeme zpět na GH a do půjčovny pro kola. Za 100 rupií máme docela slušná kola. Na první pohled výrazně lepší kvalita jak v Ugandě nebo Senegalu. Kam pojedeme? Zkusíme se podívat na druhý břeh řeky Thungabradra. Konkrétní cíl není, někam dojedeme a uvidíme.  Most přes řeku není, musíme přívozem za 200 rupií. Jedeme tak nějak instinktivně nádhernou přírodou okolo rýžových políček a kokosových palem. Zrovna probíhá sklizeň kokosáků. Je úplně neuvěřitelné pozorovat, jak jsou ti lezci mrštní a vylezou bez jištění až na vrchol kokosové palmy.

Nakonec jsme po silnici dojeli až kopec Adjanadri hill, na kterém už z dálky září oranžový chrám. Necháme kola za mírný poplatek na parkovišti, občerstvíme se čerstvým kokosovým ořechem a vyrážíme po schodech nahoru.  Na vrcholku nás čeká plno poskakujících opic a taky docela pěkné výhledy, kdyby ale nebylo opět pod mrakem. Tak aspoň nějaká pěkná selfíčka s místníma. V chrámové jídelně se zrovna podává biryani. Vypadá to, že pro jídlo si může přijít každý, takže si bereme tác a jdeme taky.  Zadarmo a bez příborů. Nějak to dáme a kupodivu to docela jde a za chvíli jsou tácy prázdné. A ne, opravdu není všechna rýže okolo nás. Je sice dost pod mrakem, ale občas přece jenom vykoukne sluníčko, což bohatě stačí na to, abych začal opět značně rudnout.  Ještě dlouho sedíme na skále a koukáme do údolí. Je tady krásně.

Cestu nazpět jsme si chtěli zkrátit a udělat si tak z dnešního výletu pěkný okruh, ovšem v řece je moc vody, máme smůlu a musíme stejnou cestou zpět.  Tentokrát je nás na přívozu víc a cena tomu tím pádem odpovídá – jen 50 rupií. Po odpočinku a základní aplikaci opalováku se jedeme kouknout chrámy na opačné straně od hlavního chrámu Virukpasha. Stíháme se tak akorát kouknout na konec bývalého bazaru (nyní dlouhá kolonáda se sloupy po obou stranách) a vyběhnout si na kopeček, odkud je vidět do dalšího údolí a na další chrámy. Je tady podvečerní déšť a tím pádem konec dnešního výletu.

Na večeři jdeme do Mango restaurantu, kdysi vyhlášeného podniku, který je nyní jedním z mála, která v Hampi funguje. Turisté nejsou, restaurace mají zavřeno, nebo zejí prázdnotou. Dle průvodců na netu musela být kdysi v Hampi docela legrace a plno večírků, ale to všechno vzal covid a taky asi i opatření místní vlády, která některá místa na druhém břehu zavřela a doslova srovnala se zemí.

Pátek 30/9 Hampi a odjezd

Pan domácí nám nějak zapomněl sdělit, že celou noc pojede generátor. Takže, díky. Jinak se spalo, asi vlivem včerejšího slunce, docela dobře. V noci déšť, ráno déšť. A když už je konečně po dešti, tak zataženo s výhledem na další déšť. Vlak ale jede až večer, takže do terénu vyrážíme každopádně. Házíme si rupií, zda dneska půjdeme pěšky nebo na kola. Vyhrává kolo. Ale nejdřív snídaně. Místo jiné, jídlo stejné. Masala dosa se nám zatím nepřejedla. Kola si nikdo jiný nepůjčuje, máme tak stejný modely jako včera. Vyrážíme.

V plánu na dnešek je kolečko kolem dvou hlavních atrakcí, kde se platí vstupné (opět 600 rupií pro cizince), které se nám nechce platit, takže budeme spíše bloumat po okolí. Je tu plno zajímavého bez nutnosti platit předražený vstup. Ujeli jsme asi kilometr a už máme zastávku. U řeky probíhá zajímavý obřad – květy, vonné tyčinky, bubny, speciální make-up, obětiny bohům. I když nám nebylo moc zřejmé, co se bude dít, tak je to maximálně zajímavé. Obřad vrcholí tancem, kdy jedna z žen upadne do transu. A najednou po všem a celé shromáždění za doprovodu bubnů odchází. A my pokračujeme dál. Jsme u chrámů úplně sami, stačí trochu přivřít oči a představit si, jaké to tady přes stovkami let bylo. Hodně živo je až u velkého chrámu, kde se platí vstupné. My ale jenom projíždíme dál až k silnici a potom dál po silnici až na křižovatku, odkud se budeme vracet nazpět do Hampi. No ale to nebude hnedka, protože začíná docela pršet, naštěstí je po ruce restaurace.  Dáváme jídlo a čaj. Pořád prší. Další čaje. Pořád prší. Tak ještě jeden čaj a jedeme, i když stále prší. Dál už čekat nebudeme, pršet bude asi ještě dlouho, a navíc je pořád stejně teplo. V blátě a za hustého deště jsme projeli celý archeologický areál. Výhledy žádná sláva, fotky ještě horší, ale i tak to mělo svoje kouzlo. A pak najednou pršet přestalo a my jsme byli za pár minut v suchu.  Před Hampi jsme si dali ještě odbočku do vedlejší vesnice, posvačili v místním obchodě a akorát tak stihli dojet do Hampi, než začalo zase pršet.

V Hampi a okolí by se dalo klidně strávit ještě několik dní. Zdejší klid a krásné okolí svádí k objevování a také příjemného lenošení. Z Hampi jedeme do Hosapete za pár drobných lokálním busem. Jelikož vlak jede až kolem desáté, máme ještě plno času. Nejdříve je na plánu výborná vege večeře (dhál s parátou) a pak už jenom zevlování na nádru. Dneska máme lístku do třetí třídy Sleeper. Oproti AC2/3 je ve Sleeperu výrazně více živo a vagón utichá až někdy před půlnocí. A to se ještě musím ozvat pánovi vedle, že teda určitě nehodlám poslouchat ty jeho hlasitý youtube videa.

Varánasí

Proč?  Do Varánasí jsem se hodně těšil. Během minulé návštěvy Rajastanu jsem Varánasí hodně zvažoval, ale pro nedostatek času jsem musel návštěvu odložit. Tentokrát jsem si svaté město nenechal ujít i za cenu extra letu a dalšího cestování.

Úterý 27.8

Do Varánasí přijíždíme v předstihu, místo v 6:30 jsme na místě již v šest ráno.  Naštěstí vlak dál nejede, máme aspoň čas se v klidu sbalit a zorientovat. Za 120 rupií bereme tuktuka do starého města.  Jedeme ale pouze na křižovatku se starým městem, dál tuktuky ani taxíky nemůžou. Již takhle brzy ráno má město zajímavou atmosféru. Prodejci všeho možného, žebráci, svatí muži, hluk a křik. Ale nikoliv troubení, to je oproti Dillí docela nezvyk. Při hledání hostelu Bhadra Kali GH trochu bloudíme, uliček je tady prostě moc. Nakonec nám pomohli místní a nic za to nechtěli, což je fajn. GH je takhle ráno ještě zavřenej. Hnedka využívám místní simku a volám na číslo na dveřích. Za takových budíček mě asi nebudou mít moc rádi. Ale my zase nechceme pobíhat s báglama po městě.  Pokoj ještě není připraven, ale prý za hodinu bude. Bezva, jdeme se podívat k řece na gháty. Čeká nás první střet s realitou koupacích ghátů a neuvěřitelným mišmašem, který tady panuje.

Přijde mi, že je docela hodně vody, říční proud bude hodně silný. Místní neplavci se koupou v hodně bezpečné vzdálenosti. Vedro a dusno. Není snad ani osm, když mám propocené tričko durch. Z menšího Darbhnaga ghátu se přesunujeme na větší Dashashwamedh ghát. Tady je to úplně šílený. Nevím, co dřív dělat a kam se dřív dívat, nebo co fotit. Prodíráme se mezi lidmi a jenom tak koukáme. Focení kupodivu nikomu nevadí, ale je to obtížná disciplína, když je všude tolik lidí. Jdeme raději na pouliční snídani. Usadili jsme na lavici, objednali si a koukali. Tady to pouliční gastro miluju. Za chvíli k nám přistála placka masala dosa s pálivým sambarem a kokosovým čatný. K tomu čaj s mlíkem, blaho. Nazpět na GH se ukazuje, že jsme si krapet nerozuměli. Nic připraveného není a my po pauze zase klušeme nazpět do města. Tentokrát půjdeme na průzkum na opačnou stranu směrem Assi ghat. Motáme se uzounkými uličkami, v kterých se snažíme vyhnout lidem, psům, krávám, motorkám a zároveň je nutný se koukat pod nohy, protože šlápnout můžeš úplně do všeho. Každý kout má svoji atmosféru. Každý ghát je něčím zajímavý. Na kremačním se pálí nebožtíci. Hned u vchodu nás odchytl chlapík a začal nám vysvětlovat, jak je to s kremací, a že můžeme koukat shora a nerušit rodinu. Od ohně šlo hrozný vedro, pán furt něco vykládal a vlastně nebylo moc vidět, tak jsme šli pryč. V dopoledním vedru jsme se doplazili až k Assi ghátu, kde si dáváme jídlo ve stánku na ulici. Do malé mističku dostaneme několik koláčků idli, na to omáčku a už sedíme na zídce a dlabeme.  Ivoš chce nazpět jet cyklorikšou, mně se moc nechce. Připadám si jako otrokář. Ivoš ale nedá pokoj, tak jedem. Dohodli jsme se, že nebudeme smlouvat, rikšák dostane tolik, kolik si řekne. Za 200 rupií? Až do centra? Jedeme. Na rovince má pán tempo slušné, ale jak přijde takový pidi kopeček, kde už to drhne.  Raději seskočím a trochu potlačím. Pán je z toho děsně vytlemej, snad mu to udělalo i radost. Po sprše a odpočinku zase do města. Nyní přes bazar k šiva Visnawath temple a hlavnímu kremačnímu ghátu Manikarna. Na bazaru nám nějaký pán radí, kam máme jít. Pořád si nemohu zvyknout, že nám tu lidi radí jenom tak a nic za to nechcou. Čím blíže k chrámu, tak více policie. Chaos, policie a zátarasy. Dovnitř se jenom tak jít nedá, je nutný odevzdat všechny věci do úschovny a někde koupit lístek.  Vstup pro cizince oceněn na 600 rupií, což je teda docela dost. Takže na to kašlem, navíc Ivoš nemá pas, který je taky nutnost. Z hlavní ulice se noříme do labyrintu uliček s cílem Manikarna ghát. Zase bloudíme a zase nás někdo neznámý naviguje správným směrem. Chlapík se tváří jako průvodce a říká, že nám ukáže ghát a nechce za to ani peníze. Atmosféra na ghátu je docela nepříjemná. Plno lidí, všichni čumí a někteří nepříliš přátelsky.  Do toho hrozný vedro a chaos. „Tamhle je ruka, tamhle je noha“, ukazuje nám průvodce.  Spaluje se v podstatě nonstop několik mrtvol naráz. Štiplavý nasládlý dým všude okolo. U rozvodněné Gangy příbuzní nebožtíka omývají tělo. Samozvaný průvodce nám ukazuje místo věčného ohně a zároveň chce dotaci pro chudé, kteří si nemohou dovolit kremaci. Já ho klasicky ignoruji, Ivoš dává kilo, i když první požadavek byl snad pět stovek. Raději jdeme pryč.

Večerní program máme na doporučení pana domácího. V šest má být zajímavý světlená show u největšího ghátu. Normálně je to na břehu, ale protože je moc vody, tak je to na nějaké terase. Zaplatili jsem 100 rupií a dost dlouho čekali. Z akce, na kterou se sešlo mnoho lidí na lodičkách, se vyklubal náboženský obřad, z kterého jsme ale moc neviděli ani neslyšeli. Už jsem viděl lepší obřady.

Ganga je údajně aspoň 5 metrů nad normálním stavem, proto nejde jenom tak přecházet mezi gháty a nejsou ani výlety na lodičkách po řece. To je trochu škoda, co se dá dělat.

Paneer butter masala za 180 rupií na večeři a spát.

Středa 28/8 z Varánasí až do Hampi

Dobré ráno, Gango! Celou noc vedro, ráno vedro. Ranní výhled přímo z balkónu pokoje na řeku je k nezaplacení. Zatímco Ivoš ještě vegetí na pokoji, já vyrážím na ranní foto obchůzku. Na ghátech je stále velmi živo.  Lidé se koupají, než jdou do práce, nebo jenom tak sedí a třeba se modlí. Na hlavním ghátu je opět hlava na hlavě. A já jsem již takhle po ránu durch.  Sprcha a snídaně. Dalo by se tu vegetit a objevovat určitě ještě několik dní, ale my se bohužel budeme muset posunout dál.  Při odchodu se dozvídáme, že jsme přijeli v období, kdy je zrovna vysoká hladina vody. Voda ale za pár týdnů poklesne a bude tady festival, který prý rozhodně nemáme vynechat. Ok, next time. Jdeme na křižovatku, odkud nás vezme tuktuk za 500 rupií až na letiště. Strašně dlouho trvá, než se vymotáme z města, a to náš řidič beru jednu zkratku za druhou.

Sendvič na letišti stojí 200 rupií, drahé ale pořád snesitelné. Za 2,5 hodiny přistáváme v Bengaloru a já jen udiveně prohlásím:“ Tohle je úplně jiná Indie!“. Ještě to nevím, ale tuhle větu řeknu během výletu ještě několikrát. Do města žádný bus nejede, aspoň mám možnost využít appku Ola taxi a objednat si předplacený taxi. Za 1200 rupií jedeme až k vlakovému nádraží.  Výlet do Cubbon parku by byl docela fajn, kdyby už nebyla tma a park nebyl zavřený. Dali jsme si aspoň u vstupu zvláštní sladko-kyselé jídlo. Ivošovi mega nechutnalo, mě jo, sním asi všechno tady v Indii. První setkání s covidem v Indii, v metru se nosí roušky.

Návrat zpět na vlakáč, jídlo (Gobi Manchurian), vyzvednout batohy z úschovny a najít vlak do Hampi. Na dnešní noc máme AC3. Klima jede na plno, dobrou.

Podruhé do Indie. Nemám úplně ve zvyku (kromě Turecka) jezdit do jedné země vícekrát, ale Indie má takové zvláštní kouzlo, že více návštěv jednoduše vyžaduje. Ani druhá nebo třetí návštěva nebude stačit, protože Indii se úplně porozumět nedá. Nebo dá, ale chce to čas a ten my zase moc nemáme.

Neděle 25.9 a pondělí 26.9

Sraz s Ivošem máme v Brně na hlaváku kolem jedenácté, tak akorát čas na koupení předstartovní Plzně.  Brno prázdný, vlak poloprázdnej, prostě neděle. Druhou Plzeň nemám, ovšem paní s jídelním vozíkem nám pivko vyloženě nutí, tak podruhé „na zdraví“. Plzeň se k obědovému řízku prostě hodí. Na letišti klid a mír, tedy až na Ferka odněkud z východu Slovenska, který se nám neváhá pochlubit, že vyráží za holkama na Bangkoku a diví se, že v Indii nemáme žádný holky dopředu domluvený.  Většího exota na letišti prostě nenajdeš. Naštěstí jsme ho rychle setřásli a Ferko tak v letadle otravoval svýma historkama někoho jinýho. Za nějakých 5 hodin přistáváme v saudskoarabské Džiddě, kde už je hluboká noc.  Na letišti nuda a zima. Měl jsem si vypůjčit deku z letadla.

Let do Dillí je plný poutníků z Mekky. Kupodivu se mně podařilo usnout, tudíž nakonec se pod dvou letech a noci bez spánku necítím ani moc zničeně. Každé letiště by mělo mít koberce jako na letišti v Dillí, letiště ihned takové útulnější takové útulnější. E-visa máme sice dopředu “granted“, ale stejně je ještě třeba vyplnit další formulář. Je to trochu pomalé, indický úředník samozřejmě nikam nespěchá. Peníze měníme ještě u zavazadlového pásu, kde je kurz kupodivu docela v pohodě. Hnedka u východu míříme ke stánku Airtelu, kde si za 1450 rupií kupujeme obří porci GB denně. Celkově je to docela painless proces, chlapík si nejdříve ofotil naše doklady a potom na kus papíru napsal instrukce, že máme večer v osm zavolat na tohle číslo, vložit údaje a rok narození a budeme online.  Čekal jsem nějakou složitou úředničinu, tohle mě příjemně překvapilo. Obdobně v pohodě byl nákup žetonů (60 rupií) na metro. Chceme jet na hlavní nádr, kde si uložíme batohy a vyrazíme na průzkum.

První metry na indické půdě jsou ve znamení dusna, hluku a taky příjemného překvapení, jak nám hnedka někdo pomohl najít úschovnu a ani za to nic nechtěl.  Oba batohy necháváme za 70 rupek v úschovně a jdeme trochu naslepo do města. Tady už to je trochu jiná káva.  Neutuchající nabídky od tuktukářů, vedro, dusno, troubení, plno lidí všude okolo.  Najednou nevíš, kde máš hlavu a kam se dřív podívat. Levostranný provoz taky na začátek úplně na pohodě nepřidá. Touláme se uličkami směrem k Jama Mashid a doufáme, že nás nic a nikdo nesrazí. Úplně jsem zapomněl na dvojí metr indického vstupného. Místní mají vstup zdarma, cizinci za 300 rupií. Dostaneš se ale pouze na nádvoří, na věž je třeba vytáhnout další stovku (místní půlku) a dovnitř už nejde jít vůbec. Za ty prachy jsme si udělali plno selfíček s místníma. Trochu smůla, že fotit se chtějí hlavně mladí kluci a nikoliv holky.

Než se vydáme dál, bude třeba najít něco k snědku. Biryani (120 rupií) jako první indické jídlo není vůbec špatná volba. Po jídle jdeme do jiné uličky vyměnit peníze.  Dobrý kurz, plno peněz a taky plno žebrajících dětí. Já starý nelida nasazují kamenný ksicht a nikomu nic nedávám. Ivoš krapet vyměkl a hnedka toho litoval, protože se na něj nalepila skupinka dětí, kterou nešlo nijak a ničím odehnat. Nepomohly výhružky ani ignorace, děcka byly pořád jako stín vedle Ivoše. Psycho situaci nakonec vyřešilo až 200 rupií a děcka daly konečně pokoj. Raději ale utíkáme do metra (původně jsme chtěli k Red fort, ale dneska je pondělí, kdy je zavřeno) a jedeme na stanici SLN Stadion. Z průvodce mám vyčteno, že kousek od stanice by mělo být mausoleum Nizamuddin. Bereme si tuktuka a vyrážíme. Je mi trochu divné, že jedeme jinam, než ukazují mapy, ale říkám si, že asi jedeme oklikou. Oklika to nebyla, protože pán nás vzal na nádraží stejného jména. Takže nazpět a druhý pokus, ovšem již k odlišnému cíli, k Humayun’s Thomb.  Vstup pro cizince je 550 rupií, pro místní je to 15x míň.  Takový mega rozdíl se mi už moc nezdá, když už jsme tady, tak půjdeme dovnitř, ale jinak tuhle politiku podporovat nechci. Mughálská architektura trochu připomínají (minimálně stylem a významem) slavný Taj Mahal. Pro místní je hrobka velká atrakce, jezdí sem evidentně celé zájezdy. Pro cizince je to především pěkná architektura, i když trochu chladná a bez života. Stmívá se a my bychom měli vyrazit na nádraží. Vlak do Varánasí máme dopředu zakoupený, ale ještě bude třeba povečeřet a nakoupit zásoby do vlaku.

Thali v nádražní restauraci, čaj a hurá do vlaku. Máme luxusní AC2 vagón s klimatizací. Nezbývá než doufat, že spolucestující nechrápou.