Jižní Indie 2022 – posvátné Varánasí

Varánasí

Proč?  Do Varánasí jsem se hodně těšil. Během minulé návštěvy Rajastanu jsem Varánasí hodně zvažoval, ale pro nedostatek času jsem musel návštěvu odložit. Tentokrát jsem si svaté město nenechal ujít i za cenu extra letu a dalšího cestování.

Úterý 27.8

Do Varánasí přijíždíme v předstihu, místo v 6:30 jsme na místě již v šest ráno.  Naštěstí vlak dál nejede, máme aspoň čas se v klidu sbalit a zorientovat. Za 120 rupií bereme tuktuka do starého města.  Jedeme ale pouze na křižovatku se starým městem, dál tuktuky ani taxíky nemůžou. Již takhle brzy ráno má město zajímavou atmosféru. Prodejci všeho možného, žebráci, svatí muži, hluk a křik. Ale nikoliv troubení, to je oproti Dillí docela nezvyk. Při hledání hostelu Bhadra Kali GH trochu bloudíme, uliček je tady prostě moc. Nakonec nám pomohli místní a nic za to nechtěli, což je fajn. GH je takhle ráno ještě zavřenej. Hnedka využívám místní simku a volám na číslo na dveřích. Za takových budíček mě asi nebudou mít moc rádi. Ale my zase nechceme pobíhat s báglama po městě.  Pokoj ještě není připraven, ale prý za hodinu bude. Bezva, jdeme se podívat k řece na gháty. Čeká nás první střet s realitou koupacích ghátů a neuvěřitelným mišmašem, který tady panuje.

Přijde mi, že je docela hodně vody, říční proud bude hodně silný. Místní neplavci se koupou v hodně bezpečné vzdálenosti. Vedro a dusno. Není snad ani osm, když mám propocené tričko durch. Z menšího Darbhnaga ghátu se přesunujeme na větší Dashashwamedh ghát. Tady je to úplně šílený. Nevím, co dřív dělat a kam se dřív dívat, nebo co fotit. Prodíráme se mezi lidmi a jenom tak koukáme. Focení kupodivu nikomu nevadí, ale je to obtížná disciplína, když je všude tolik lidí. Jdeme raději na pouliční snídani. Usadili jsme na lavici, objednali si a koukali. Tady to pouliční gastro miluju. Za chvíli k nám přistála placka masala dosa s pálivým sambarem a kokosovým čatný. K tomu čaj s mlíkem, blaho. Nazpět na GH se ukazuje, že jsme si krapet nerozuměli. Nic připraveného není a my po pauze zase klušeme nazpět do města. Tentokrát půjdeme na průzkum na opačnou stranu směrem Assi ghat. Motáme se uzounkými uličkami, v kterých se snažíme vyhnout lidem, psům, krávám, motorkám a zároveň je nutný se koukat pod nohy, protože šlápnout můžeš úplně do všeho. Každý kout má svoji atmosféru. Každý ghát je něčím zajímavý. Na kremačním se pálí nebožtíci. Hned u vchodu nás odchytl chlapík a začal nám vysvětlovat, jak je to s kremací, a že můžeme koukat shora a nerušit rodinu. Od ohně šlo hrozný vedro, pán furt něco vykládal a vlastně nebylo moc vidět, tak jsme šli pryč. V dopoledním vedru jsme se doplazili až k Assi ghátu, kde si dáváme jídlo ve stánku na ulici. Do malé mističku dostaneme několik koláčků idli, na to omáčku a už sedíme na zídce a dlabeme.  Ivoš chce nazpět jet cyklorikšou, mně se moc nechce. Připadám si jako otrokář. Ivoš ale nedá pokoj, tak jedem. Dohodli jsme se, že nebudeme smlouvat, rikšák dostane tolik, kolik si řekne. Za 200 rupií? Až do centra? Jedeme. Na rovince má pán tempo slušné, ale jak přijde takový pidi kopeček, kde už to drhne.  Raději seskočím a trochu potlačím. Pán je z toho děsně vytlemej, snad mu to udělalo i radost. Po sprše a odpočinku zase do města. Nyní přes bazar k šiva Visnawath temple a hlavnímu kremačnímu ghátu Manikarna. Na bazaru nám nějaký pán radí, kam máme jít. Pořád si nemohu zvyknout, že nám tu lidi radí jenom tak a nic za to nechcou. Čím blíže k chrámu, tak více policie. Chaos, policie a zátarasy. Dovnitř se jenom tak jít nedá, je nutný odevzdat všechny věci do úschovny a někde koupit lístek.  Vstup pro cizince oceněn na 600 rupií, což je teda docela dost. Takže na to kašlem, navíc Ivoš nemá pas, který je taky nutnost. Z hlavní ulice se noříme do labyrintu uliček s cílem Manikarna ghát. Zase bloudíme a zase nás někdo neznámý naviguje správným směrem. Chlapík se tváří jako průvodce a říká, že nám ukáže ghát a nechce za to ani peníze. Atmosféra na ghátu je docela nepříjemná. Plno lidí, všichni čumí a někteří nepříliš přátelsky.  Do toho hrozný vedro a chaos. „Tamhle je ruka, tamhle je noha“, ukazuje nám průvodce.  Spaluje se v podstatě nonstop několik mrtvol naráz. Štiplavý nasládlý dým všude okolo. U rozvodněné Gangy příbuzní nebožtíka omývají tělo. Samozvaný průvodce nám ukazuje místo věčného ohně a zároveň chce dotaci pro chudé, kteří si nemohou dovolit kremaci. Já ho klasicky ignoruji, Ivoš dává kilo, i když první požadavek byl snad pět stovek. Raději jdeme pryč.

Večerní program máme na doporučení pana domácího. V šest má být zajímavý světlená show u největšího ghátu. Normálně je to na břehu, ale protože je moc vody, tak je to na nějaké terase. Zaplatili jsem 100 rupií a dost dlouho čekali. Z akce, na kterou se sešlo mnoho lidí na lodičkách, se vyklubal náboženský obřad, z kterého jsme ale moc neviděli ani neslyšeli. Už jsem viděl lepší obřady.

Ganga je údajně aspoň 5 metrů nad normálním stavem, proto nejde jenom tak přecházet mezi gháty a nejsou ani výlety na lodičkách po řece. To je trochu škoda, co se dá dělat.

Paneer butter masala za 180 rupií na večeři a spát.

Středa 28/8 z Varánasí až do Hampi

Dobré ráno, Gango! Celou noc vedro, ráno vedro. Ranní výhled přímo z balkónu pokoje na řeku je k nezaplacení. Zatímco Ivoš ještě vegetí na pokoji, já vyrážím na ranní foto obchůzku. Na ghátech je stále velmi živo.  Lidé se koupají, než jdou do práce, nebo jenom tak sedí a třeba se modlí. Na hlavním ghátu je opět hlava na hlavě. A já jsem již takhle po ránu durch.  Sprcha a snídaně. Dalo by se tu vegetit a objevovat určitě ještě několik dní, ale my se bohužel budeme muset posunout dál.  Při odchodu se dozvídáme, že jsme přijeli v období, kdy je zrovna vysoká hladina vody. Voda ale za pár týdnů poklesne a bude tady festival, který prý rozhodně nemáme vynechat. Ok, next time. Jdeme na křižovatku, odkud nás vezme tuktuk za 500 rupií až na letiště. Strašně dlouho trvá, než se vymotáme z města, a to náš řidič beru jednu zkratku za druhou.

Sendvič na letišti stojí 200 rupií, drahé ale pořád snesitelné. Za 2,5 hodiny přistáváme v Bengaloru a já jen udiveně prohlásím:“ Tohle je úplně jiná Indie!“. Ještě to nevím, ale tuhle větu řeknu během výletu ještě několikrát. Do města žádný bus nejede, aspoň mám možnost využít appku Ola taxi a objednat si předplacený taxi. Za 1200 rupií jedeme až k vlakovému nádraží.  Výlet do Cubbon parku by byl docela fajn, kdyby už nebyla tma a park nebyl zavřený. Dali jsme si aspoň u vstupu zvláštní sladko-kyselé jídlo. Ivošovi mega nechutnalo, mě jo, sním asi všechno tady v Indii. První setkání s covidem v Indii, v metru se nosí roušky.

Návrat zpět na vlakáč, jídlo (Gobi Manchurian), vyzvednout batohy z úschovny a najít vlak do Hampi. Na dnešní noc máme AC3. Klima jede na plno, dobrou.