Štítek: Indie Page 1 of 4

Varkala

Jižní Indie 2022 – na pláži ve Varkale

Sobota 8.10. – Varkala

Proč do Varkaly?  Pro někoho oceán, pro někoho pláž, pro někoho odpočinek a nicnedělání, pro někoho zase evropský kafe a věci, na který je z domova zvyklý.

Po několika zdlouhavých cestách autobusem víme, že do Varkaly se nám busem určitě nechce. Vlak jede brzo ráno v 6:35, tuktukem jsme na nádru za pár minut, není co řešit. Ještě včera byl vlak plný, ale potom se uvolnily Tatkal lístky, takže máme pohodlné sezení a nemusíme se mačkat v Unreserved vagónech. Líbí se mi, jak se vše po pár dnech cestování pěkně zaběhne. Ráno vstaneš, vylezeš před GH, chytneš tuktuka a za chvilku jsi na vlakáči. Tady si zajdeš během pár minut na snídani a můžeš jet. Až na to, že vlak má zpoždění, ale stejně není kam spěchat. Za 2,5 hodiny panoramatické jízdy s výhledy na jezera a palmy jsme ve Varkale. Za 120 rupií jedeme tuktukem k zamluvenému ubytování Divine Bliss Beach Resort, které sice není úplně u hlavní pláže, ale nevadí, vypadá to tady dobře. Pokoj ještě není připraven, jdeme tedy k moři na průzkum. Black beach, která je kousek od ubytování není ta wau písečná pláž, ale i tak je to tady nádherný. Celé místo je jeden velký útes, na kterém jsou restaurace, obchody a fotogenické palmy. V jedné z restaurací dáváme omeletu a potom už nazpět. Máme pokoj, terasu a houpací síť na zahradě. Pohoda, teda až na tu muziku za oknama, ale snad brzo přestanou. Zatím to ale moc nevypadá, jdeme raději zase k oceánu. Jídlo s výhledem, ultrapomalá obsluha a už vyšší indické ceny. I když pořád je vlastně 300-400 rupií přepočteno na české koruny docela dobrá cena. Po jídle se jdeme koupat. Tedy koupat asi nebude to pravé slovo, jde spíše o namočení se v oceánu. Vlny jsou bohužel tak velké, že hlavní písečná pláž má červenou vlajku a dá se koupat pouze na menší Black beach. Tady je pozvolnější vstup do vody, ale i tak to na koupání není. Stačí voda někam po pás a už s náma vlny tak smíkají, že se nám do oceánu ani nechce. A na břehu je zase hrozný vedro a neustálý pocit, že se hrozně spálím, když konečně v Indii vylezlo slunce. Na ubytku sice nepraží slunce, ale zase máme neustálou hudební produkci indického elektra. A to se dlouho vydržet nedá! Jdeme opět pryč a opět doufám, že až se vrátíme, tak bude klid.  Na večeři jsem si dal zvláštní rybu, která má v angličtině fádní název Butter fish, přičemž v češtině je to Pestroun zářivý. Dobrota a bez kostí! Po večeři jdeme ještě na fresh juice a kouknout na suvenýry. Je to spíše prodírání se davem lidí, ale co se dá dělat. Jak mají Indové volno, tak je jich všude plno.

Na ubytování je veselo, před reprákama paří partička Indů a údajně bude v deset konec. Nevím, co je to za akci, ale místním to nevadí, takže jediní kverulanti jsme my dva. Bylo trochu dusno, padly nějaké nadávky, ale nakonec je v jedenáct ticho….

Neděle 9.10. – Varkala

Jak bylo večer ticho, tak bylo ráno veselo. V 6:30 týpek pustil hudbu, a to už bylo moc na naše nervy. Tady už to hrozilo násilím. Nejvíc ale bylo fascinující, že s tím hlukem/bordelem (ať si každý pojmenuje dle libosti) nikdo nic nezmohl. My jsme se odstěhovali, hotel  přišel o kšeft, ostatní ubytka o klienty a hudba pořád hrála a hrála. Indům to bylo prostě jedno.

Druhý ubytko je naštěstí dost daleko. Ten klid. A to ticho. Poslední den našeho indického putování. Další dva dny už budou pouze návratové. Je bohužel opět pod mrakem, jdeme se aspoň projít po pláži. U hinduistického chrámu probíhá opět nějaký obřad, věřící házejí květiny do moře, nebo se v moři omývají. Je tady plno lidí a jako u každého obřadu zde panuje moc pěkná atmosféra. I když zamračené nebe moc na koupání dneska neláká, tak oceánu aspoň na chvilku neodoláme.

Po večeři jdeme ještě na suvenýry. Na rozdíl od včerejška tady dneska není ani noha, jsme skoro jediní kupující a smlouvání nám jde skoro samo.

Pondělí 10.10

Odjezdový den. Poslední Masala dosa na snídani. Proč jsme až poslední den objevili ty skvělé kokosové rolky, které se polijí mlíkem a snědí s medem? Kousek vedle nás spadl kokos. Být ve špatný okamžik na špatném místě…Jdeme se raději sbalit a na vlak. Včera se mi podařilo koupit přes appku Ixigo lístky, máme tedy pohodu a nemusíme se mačkat v General třídě. V Kochinu máme docela hodně času, protože letadlo nám letí až večer. Jdeme najít nádražní úschovu a pre-paid tuktukem jedeme do přístavu, odkud se chceme dostat trajektem na Cochin fort. Ale předtím ještě poslední džus z cukrové třtiny a nějaký dobrý oběd. Biryani se prostě asi nepřejím. Ikonické čínské rybářské sítě vypadají pěkně na obálce průvodce, ovšem v reálu je to krapet horší. Přístavní bordel je až moc viditelný a vlastně je to docela nuda. Na obrázku vypadají výrazně zajímavěji. Jedeme nazpět na vlakáč pro batohy a potom na metro. Na netu jsem našel jsem, že se dá jet až na konečnou metra, která je už docela blízko letiště a odtud už letištním busem. Rozhodně je to lepší (a pohodlnější) varianta než jet autobusem nebo taxíkem přímo z města. Letiště je hodně daleko a dopravní zácpa neustálá.

Můj první let Boeingem 787 trvá 3,5 hodiny, Indie je opravdu veliká země. V Dillí máme čas až do šesté ranní, kdy nám letí Saudia Airlines do Vídně. Bude to náročná noc. Za pět hodin jsme v Džiddě, kde již naštěstí dlouho nečekáme a přestupujeme na poslední let do Vídně. Pivko ve Vídni a už jsme skoro doma.

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1
Alleppey

Jižní Indie 2022 – vodní kanály v Alleppey

Čtvrtek 6.10. – Kumily -> Allepey

Program dnešního dne bude o přesunu z hor do nížiny k moři, a hlavně k vodním kanálům v Allepey.

Co v Allepey? Backwaters je propojená soustava vodních kanálů a jezer, která tvoří spolu s ostrůvky město ve městě. Kromě obřích hausbótů, které jsou dost populární mezi bohatšími Indy, se na vodě prohání menší loďky nebo trajekty, které slouží jako MHD pro místní. A já se těšil, že si uděláme výlet na lodi, budeme se kochat a pozorovat, jak žijí místní okolo.

Podle informací ze včerejška nejede do Allepey žádný přímý bus a bude třeba jet nejdříve 7:40 do Changanassery, kde přestoupíme na další bus do Allepey. Pan domácí nám ještě říkal, že to asi nebude tak jednoduché, protože silnice do Allepey se opravuje. Tak uvidíme.

O půl osmé jsme na autobusáku. A dokonce jsme stihli ještě snídani v ubytování, kterou nám připravil osobně pan domácí. Hornbill Cottage bylo asi nejlepší ubytko za celou dobu. Na autobusáku jsou pouze dva autobusy, jdu se zeptat do prvního, zda jede do Changanassery? Cestující na můj dotaz odpovídají kroucením hlavy. Ok, tak asi ještě přijede jeden bus. Chvilku čekáme a zase se ptám někoho jiného, kde je náš bus. Pán ukazuje na bus, ze kterého jsem před chvílí vystoupil. A bus už se skoro rozjíždí. Nemá smysl nad tím mudrovat a naskakujeme dovnitř. Teprve až v buse mi došlo, že jsem v ranní rozespalosti nepochopil, že indické kroucení hlavou neznamená „ne“ ale naopak „ano“.

Cesta docela ubíhá, za čtyři hodiny rychlé jízdy jsme v cíli. Ovšem ne v cíli naší cesty, protože musíme přeskočit na další bus do Thiruvalla, kde se chvilku motáme mezi davem lidí, až nakonec s dopomocí ostatních sedáme do napěchovaného busu směr Allepey. Nakonec je z toho šestihodinová cesta, ach jo. Zajímavou možností cesty z Kumily by bylo jet busem do Kottayam a odtud lodí přes kanály do Allepey. To bychom ale museli přes Kottayam jet, tak snad příště. Máme dneska oba přesunů docela dost, a to nás ještě čeká hledání zamluveného ubytka. A hledání nějaké restaurace. Thali servírované na banánovém listu přebilo hladce všechny útrapy dne.  Základem je rýže, okolo které jsou různé omáčky a přílohy. A jak tak člověk jí, tak průběžně chodí pán, který dle přání přidává. Rýži, omáčky, dhal, prostě cokoliv. Strávník se ani nenaděje a je za 80 rupií naprosto přecpaný.

Po jídle se jdeme podívat podél hlavní silnice ke kanálům. Kromě několika nabídek na loď to nevypadá na nějaké extra možnosti výletů. Hausbót si ve dvou asi těžko pronajmeme. Je docela dusno a vedro, k moři rozhodně pěšky nepůjdeme. Tuktuk stojí kolem stovky a už ani nesmlouvám.

Vlny, slunce, písek. Moře je prostě skvělý! U bývalého mola je docela dost lidí, ale klasicky nikdo se nekoupe. Většina zevluje a dělá selfíčka. Plážový psiska pospávají v písku. Pár fotek a jdeme na drink. Z posezení u coly se vyklubal úprk před komáry. Jedeme na ubytko, dneska se asi již nicmoc neuděje. Vlastně ano, večeře a ryba v koření zabalená v banánovém listu. Za 300 rupií úžasný jídlo.

Pátek 7.10. – Allepey backwaters

Nejdříve naplno televize za stěnou z papíru a k ránu kohoutí symfonie. Pěkná noc to byla. Po včerejším zvážení situace jsme se nakonec rozhodli, že dneska půjdeme cestou nejmenšího odporu a objednali jsme si výlet za 1000 rupií na celý den. Odjezd v osm ráno od ubytování a potom trajektem na snídani k domorodcům. Po snídani má být lodička, oběd a někdy ve tři nazpět. Na netu jsem se dočetl docela dobrých hodnocení, tak doufám, že to bude zábavnější jak jeep safari v Kumily.

Po snídani (vynikající egg curry) na nás čeká tuktuk (nebyl v ceně), který nás na zastávku trajektu. Postupně se k výletu přidávají dvě party indických turistů a jedna tříčlenná sestava z Irska. Hnedka ze startu jedna nepříjemnost, protože začalo celkem vydatně pršet a nevypadá to, že by mělo hnedka za pět minut přestat. Po půlhodině jízdy trajektem vystupujeme na jedné ze zastávek, kde si nás přebral pan domácí a za deště dovedl k sobě domů.  I když už jsme jednu snídani měli, tak nášupem rozhodně nepohrdneme. A jelikož furt prší, tak není kam spěchat. Aspoň je čas se seznámit se spoluvýletníky. Už od pohledu je tahle parta trochu něco jiného než běžní Indové, všichni pracují v v IT v Bengaluru a mezi sebou se víceméně pořád baví anglicky. Je to pro ně výlet podobného stylu jak pro nás, kdy je plno věcí nových a fotí si jídla, které neznají. Konečně přestává pršet, můžete vyrazit na výlet na loďičkách. Jsme rozděleni na dvě skupiny a pěkně pomalu bez motoru se šineme mezi kanály. Dneska bude velmi odpočinkový den. Až skoro idylicky uspávající. Nikam nespěchá ani naše lodička, ani lidé bydlící na pevnině. Kluci indičtí si na znamení pohody zapálili cigáro. Je to docela ojedinělé, jinak v Indii nikdo nekouří. Zhruba po hodině a půl zastavujeme u stánku na něco dobrého. Dávám si čerstvý kokos za 50 rupií a jednu samosu jako malý oběd. V cestopisech z minulých let se píše, že kokos byl v ceně.  Asi je v Indii taky inflace, nyní už pěkně za svoje. Na zpáteční cestu jsme se vyměnili a nyní máme pěkně místa na přídi. Akorát je pořád naprosto nefotogenicky zataženo. Po návratu nás čeká oběd ve stylu jihoindické thali na banánovém listu. Zpočátku má člověk strach, že toho je málo, ale jak se pořád přidává a přidává, tak se dá i velmi rychle přejíst. Čaj a jdeme na trajekt nazpět do města. Nejveselejší příhoda se ovšem udála až nyní na závěr výletu. Jak jsme čekali na trajekt s paní domácí, přijel trajekt a jeden z indických mlaďochů na něj naskočil. A samozřejmě, že to nebyl náš trajekt a už nešlo vystoupit. My jsme se všichni smáli až se za plná břicha popadali, zato paní domácí byla úplně v nervech. Co teď? Kam až pojede? Neztratí se? Chlapík měl štěstí, nazpět se dostal bez toho, aby si musel plavat. Druhý trajekt je naštěstí už ten správný.

Za poslední rupie platím druhou půlku výletu a hnedka vyrážím hledat směnárnu. Naštěstí nemusím daleko, hnedka kousek od autobusáku je jedna.  Po výměně ještě na poštu poslat pohled, což je taková milá povinnost na každém výletě. V Indii byl problém už se samotným koupením pohledů, protože nikde nejsou. Ani na turistických místech, prostě nikde. Tři kusy jsem náhodou koupil v Madurai u chrámu, a ještě v Hampi nám taky borec nabízel.  Paní na poště si s pohledy moc neví rady, musí někam volat a po chvilkové debatě nakonec určuje cenu 30 rupií za jeden pohled. Jsem opravdu velmi zvědav, zda pohled se známkou za 10 Kč dojde až ke svému adresátovi v České republice.

Cestou na večeři mám opět pocit, že nás něco srazí. Ulice velmi málo osvětlené (nebo vůbec), motorky nás míjí často opravdu jenom o fous. Restaurace Halais je hnedka vedle mešity a mají tu plno masa, na což nejsme v Indii zrovna moc zvyklýi. Excelentni chicken kadai, nějak doklopýtat domů a spát. Zítra vstáváme na brzký ranní vlak do Varkaly.

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1

Jižní Indie 2022 – Kumily, koření a NP bez tygrů

Co tam?

Národní park Periyar Tiger Reserve a koření. NP má sice v názvu tygry, ale s těmi bych moc nepočítal, se štěstím lze vidět plno ptáků, buvoly, divoká prasata a antilopy. Program v NP je třeba si zamluvit dopředu přes web nebo v kanceláři ve městě. Kromě poplatku za zvolenou aktivitu (např. 1600 rupií za Nature Walk) se platí ještě 600 rupií poplatek za vstup. My jsme měli štěstí, že byl zrovna „týden národních parků“, takže vstup byl zadarmo.

Úterý 4.10. Munnar –> Kumily/Thekkady

Máme snídani v ubytku za 3000 rupií? Nemáme! Musíme do centra, což se docela hodí, protože je čas na nákup čaje a koření. Velkoprodejna Ripple tea moji důvěru moc nemá, zato prodejna sypaného čaje na bazaru moji důvěru má. Černý a zelený čaj, kardamom, hřebíček, pepř. Kdybych měl větší batoh, nakupuji tam ještě teď. Místo v batohu pomalu, pár dalších dní cestování před námi, takže je třeba se krotit. Autobus do Kumily by měl jet v 11:30, raději si nechávám informaci potvrdit z více zdrojů, jízdní řády totiž nikde ofiko neexistují. V 11h jsme na značkách a vyhlížíme náš spoj.  V praxi to znamená, že se neustále někoho ptám, zda tento bus jede do Kumily? A co tenhle, kam jede? Názvy měst v hindštině jsou nad moje síly.  Čekání zpříjemňuje všudypřítomný chaos a místní bubeníci, kteří se rozhodli, že si vyzkouší svoje dovednosti zrovna dneska dopo na parkovišti. Nutno říct, že jim to jde hodně dobře. O půl 12 samozřejmě bus nikde, nezbývá než čekat a zase se ptát. Nakonec se dočkáme asi za hodinu. Bus vyjíždí ráno z Kumily, v Munnaru se otočí a zase jede nazpět. Kilometrově to není daleko, ovšem vymetáme kdejakou venkovskou cestu, zastavujeme na každé mávnutí, tudíž i přes řidičovy závodnické schopnosti ve stylu brzda-plyn jsme v cíli až za nějakých 5 hodin. Autobus má místo oken rolety pro případ deště (nebo zvracení). Luxusní vyfoukání a základ kvalitního nachlazení v ceně. Místní jsou otužilí a v pohodě, my dva jsme taky v pohodě, ovšem otužilí jsme daleko míň. Jinak rolety proti zvracení jsou dobrá věc, v případě že se někomu udělá zle, je třeba jednat velice rychle, jinak máme obsah oběda cestujícího před námi u sebe na obličeji.

Po zkušenosti z Munnaru mám pro jistotu zamluvené ubytování dopředu v Hornbill Cottage. Nebylo ale třeba, svátky pomalu končí a zase nastává období mimosezonního klidu a míru. Neleníme a vyrážíme do města zjistit možnosti zábavy na zítřejší den. Aktivity v NP jsou na indické poměry docela drahé a žádní další výletníci, kteří by se rádi podělili o náklady nejsou k vidění.  Nakonec pod dojmem „zítra nemáme co dělat“ bereme časně ranní Jeep Safari (2000 rupií) a odpolední Nature walk v NP (1600 rupií).

Večer jsem se přichomýtl k rodinné oslavě, zazpíval happy birthday, dostal dort, nechal si vyvěštit z data narození a samozřejmě byly i selfíčka. Indové jsou fajn.

Středa 5.10. – Periyar Tiger Reserve

Budík v 5:30, v 6:00 nás vyzvedává jeep u brány GH a jedeme na výlet. Vyrážíme směrem na Periyar, po asi půlhodině odbočujeme z hlavní cesty na příšerně rozbitou polňačku, po které naskakujeme v jeepu až do první vyhlídky. Jestli jsem si naivně myslel, že tady budeme sami, tak jsem byl hodně mimo. Jeepů jsou tu desítky a k tomu samozřejmě stánky s jídlem. Jsme na hranici NP, tečky na kopci v dálce jsou údajně sloni. Výhledy na stoupající mlhu jsou pěkný, ale jeep safari…? Ehmm…Pokračujeme na druhou vyhlídku, kde už je aut naštěstí míň, ale taky je míň k vidění. Jedeme dál, dost bylo vyhlídek a míříme k čajové plantáži. Povinná fotka a pokračujeme na plantáž s kořením. Rychlo výklad o koření v zahradě, slečna by to evidentně odvykládala i o půlnoci a pozpátku. Nějaký nákupy a jedeme nazpět do GH. Jeep safari byla tourist trap jak víno, holt ne vždy se zadaří.

Ve dvě máme na programu Nature Walk v NP, přičemž je třeba být na značkách v půl druhé na zastávce NP, odkud jezdí busy (40 Rp) do parku. V parku jsou davy, naštěstí ale všichni Indové míří na plavbu lodí. Výlety do přírody místní moc netáhnou, jak nám potvrzuje i sám průvodce. Podepisujeme prohlášení, kde jsme se asi upsali k tomu, že v případě úmrtí vše propadá indické vládě a můžeme vyrazit. Nejdříve pomocí voru na druhý břeh a dál už po svých.  Kupodivu jsme i takhle odpoledne viděli nějaký zvířata. Opic bylo všude plno, sem tam ptáci, na druhém břehu místní endemické antilopy, parta buvolů a stopy od slona a tygra. Mým favoritem je jednoznačně Obří veverka, což je králík s dlouhým chlupatým ocasem, který se umí pověsit za ocas a hodovat na plodech. Fantastický zvíře. Tygrů je v parku 42 kusů a opravdu nečekají, až si je přijdeme vyfotit. Celkově je Nature Walk fajn, my jsme měli štěstí na průvodce, kterýho to bavilo a docela se snažil najít zvířata a ukázat nám něco zajímavého. Údajně nejlepší program v NP je celodenní bamboo rafting, což nám bohužel ten moula včera nenabídl a taky je to bohužel pro dva už krapet dražší.

Kerala už není tak vegetariánský stát jako třeba Karnátaka, takže si jde bez problémů dát třeba kuřecí nebo jehněčí biryani, případně zajít k muslimům na kebab. Největší zábava dnešního dně mě ale teprve čeká. Zatímco Ivoš šel na GH, já jdu k holiči. Za 200 rupií by to mohla být docela legrace, a když sestřih nepovede, tak to časem doroste. Ukazuji pánovi, jak to asi chci zkrátit a jdeme na to.  Těžko říct, kdo se u toho víc zpotil. Jestli pan holič, který se docela soustředil a kmital kolem mě dobře 40 minut, nebo já po zjištění, jak moc ty vlasy zkracuje. Nějak to dopadne, řekl jsem si a nechal pána pracovat. Když už jsem myslel, že je hotovo, tak přišel lazebník ještě s nabídkou masáže, čemuž jsem samozřejmě nemohl odolat. Čtvrthodinka naklepávání naolejované hlavy do všech směrů. Chvílema to trochu bolelo, ale vydržel jsem.

Munnar

Jižní Indie 2022 – čajové plantáže v Munnaru

Pondělí 3.10. Munnar

Dneska je v plánu výlet do kopců k čajovým plantážím, ovšem nejdřív je nutné vyřešit ubytko na další noc, protože v našem současném hotelu už není místo. Na bookingu je volný pokoj v Lark holidays hotelu, který je nedaleko. Cena je opět naprosto přemrštěná (3500 rupií/noc), ale nic s tím nenaděláme. Po snídani bereme batohy na druhé ubytování, akorát včas abychom stihli bus k Top station v devět. Ze všech možností, které Munnar a okolí nabízí, se mi jeví výlet na Top station jako nej. Snad bude pěkně a budou výhledy.  V okolí je i několik národních parků, kam je ale složitější se dostat a většinou to není akce jenom na jeden den. Cestou potkáváme u silnice stádo slonů, autobus celkem očekávaně na focení nezastavuje. Nazpět by nám rikša zastavil, ale bohužel sloni už jsou pryč.

Top station je pěkná vyhlídka do údolí a taky plno stánků okolo. Kde je vyhlídka, tam jsou taky selfíčka. Indové jedou selfie bomby jako obvykle a my se přidáváme. Ovšem tak dobří prostě nejsme, ty naše úsměvy, to není ono. Ještě, než se vydáme podél čajových plantáží dolů do vesnice Yellapetty, tak to bude chtít něco sníst.  Karíčko kdykoliv a kdekoliv. Jídlo je tady vždycky dobrý. Cestu do vesnice mám nachystanou podle mapy.cz. Jednou jsem někde četl, že plantáže jsou většinou „private property“ a tudíž nejde jít dál. Tak uvidíme.

Je to krásný, je to nádherně zelené, ale je to jedna velká monokultura. Sem tam jsou nějaké stromy s náznakem původního lesa, ale jinak jsou čajovníky všude okolo.  Krajina je krásně fotogenická, čajovníková zelená je tak zelená, až oči přecházejí. Ovšem nejsou tu žádní ptáci, a to se panu ornitologovi nezamlouvá. Korzujeme mezi čajovníky a míjíme ubytovny pro česače čaje – skromné příbytky malých podlouhlých baráčcích. Už jsme prakticky v Yellapetty, když se nám konečně daří odbočit z cestiček mezi čajovníky někam dál do lesa. Ivoš v lese nachází nové ptačí druhy, nakonec jsou všichni spoko.

Výlet je u konce, nakonec jsme ušli nečekaných 10 km. Co dál? Jídlo a odjezd nazpět do Munnaru. Jdeme se podívat do domečku s nápisem „Canteen“, a i když to tak nejprve nevypadá, uvnitř se skutečně vaří. Dostáváme kopec rýže a různé kari omáčky. A samozřejmě nám pán přidává, dokud nepraskneme. Příjemná návštěva, výborné to bylo. S plným žaludkem jdeme ke krajnici zastavit autobus nebo auto, ale moc se nám to nedaří. Většina busů je zájezdových a auta jsou plná. Po hodince se na nás nakonec usmálo štěstí, zastavuje prázdná rikša, která nás za stovku na osobu odveze dolů do Munnaru. Rikšák nám vysvětluje, proč je všude tolik aut a všechna ubytka jsou plné. Indové mají totiž prázdniny. Cesta do Munnaru se naprosto nehorázně protáhla. Silnice byla v jednom kuse zacpaná, protože Indové parkují i na úzkých silnicích kde se jim zlíbí. A potom stačí jeden větší autobus a silnice je zablokována. Chvílema úplně stojíme, potom náš rikšák provede pár předjížděcích manevrů v protisměrů a zase stojíme. Zajímavý, že i když se posunujeme hlemýždím tempem, tak všichni jsou v klidu. Sem tam někdo nadrzo předbíhá a nikdo mu přitom nenadává. Jindy zase někdo zablokuje provoz svojí nešikovností celou silnici a opět klid. Žádný nadávky, maximálně se ozve troubení. Po několika hodinách v rikši jsme konečně zase nazpět v Munnaru. Jdeme se ubytovat do Lark Holidays. Chlapík nám ihned nabízí slevu, když zrušíme svoji rezervaci na bookingu.  Jsme rádi, že ušetříme, na druhou škoda, protože recenze na předražený velmi ošuntělý pokoj by se psala sama.

Večeře v pojízdném stánku mezi místníma, průzkum města a spát.

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1

Jižní Indie 2022 – Mysore a Madurai

Sobota 1.10. Mysore

Máme celý den na Mysore a večer pokračujeme vlakem do Madurai. Co tady budeme dělat? Sám úplně nevím. Sázím na to, že palác bude dostatečně zajímavý a potom se nějak zabavíme na trhu, ve městě nebo jeho okolí.

Z pěkného post koloniálního nádraží jdeme pěšky směrem centrum s bazarem a palácem. Chtělo by to nějakou snídani! V Indii není o restauraci, bistro nebo nějaký stánek s jídlem nouze. Většinou se snažíme vybrat místo, kde je hodně lidí, což by snad měla být záruka kvality a také čerstvosti. Kritérium dostatečného počtu lidí splnilo hnedka první místo.  Není to ale klasická restaurace, nejdříve je třeba si u kasy objednat a potom jít s lístečkem k pultu, kde nám jídlo během chvilky připraví. Naše volba byla opět masala dosa. Další kroky vedou na bazar, kde se dobrovolně ztrácíme v záplavě stánků, uliček, barev, vůní, pachů a křiku. Jeden z běžných „Where are you from?“ chlápků nás vede do svého stánku, kde nám chce prodat nějaké vonné esence. Díky, nemáme zájem. Žádný prudění nebo uražený obličeje, lidi jsou tady v pohodě. Míň v pohodě je výměna peněz, kdy v čekáme v kanceláři snad půlhodiny a vypadá to, že měníme snad milion dolarů.

U paláce je hrozně moc lidí, ach jo. Někde jsem četl, že palác v Mysore to jedna z nejpopulárnějších indických památek. U vchodu je třeba zout boty a teprve potom můžeme za stovku rupií dovnitř. Okruh je krátký, několik pěkných sálů, a to je tak vše. Vlastně je to celé dost kýč a navíc to ani není nijak moc staré. Zajímavější je snad i výstava květinových soch před palácem. A to jsou tady takový bizáry jako tank z květin. Moc jsme toho dneska zatím nezažili, ale o to více jsme oba znavení.

Brzké odpoledne a my máme ještě plno času. V průvodci mě zaujal kopec Chamundi hill, ke kterému se dá dojet městským autobusem. Jedeme tedy rikšou na autobusák, ale bohužel ne na ten správný. Takže zase nazpět do města ke druhému autobusáku. Zde nám dokonce přeje i štěstí, protože autobus akorát odjíždí.  Moje představa Chamundi hill byla, že se jedná zalesněný kopeček, odkud bude pěkný výhled na město. Pravda byl pouze ten výhled, jinak jde o poměrně velké poutní místo, takže je zde patřičně živo. Lidi, všude samý lidi. Výhled od chrámu nikde. Ten správný vyhlídkový spot je trochu jinde. A když vyhlídka, tak indická selfíčka na tisíce způsobů.

Ve městě se chystá velká paráda na oslavu svátku Desara.  V čem to bude spočívat netuším, patrně hodně světýlek a hodně lidí. My dva už jenom tak zevlujeme, jíme sladkosti a čekáme až pojede vlak do Madurai.

 

Neděle 2. 10. Madurai – Munnar

Návrat o jednu vlakovou třídu výš do AC3 znamená více klidu na spaní, avšak také méně místa na spaní, protože máme boční sedadla.  Odhadem do výšky 180 cm je spaní v pohodě, nad 180 cm už je to spaní takzvaně na skrčence.

Madurai nás vítá podmračeným počasím a trochu ušmudlaným prostředím. Ulice jsou po ránu ještě docela mrtvé. Cestou ke chrámu Meenakshi přemýšlíme, zda v Madurai zůstaneme nebo pojedeme dál. Dobrá snídaňárna se pozná podle toho, že je tam hodně lidí a nečeká se dlouho na sednutí. Dnešní podnik na snídani splňuje tuhle charakteristiku dokonale. Rychle jsme byli usazeni, dlouho jsme nečekali a už jsme jedli z banánového listu dnešní porci Masala dosy. Mám pocit, že každá další Masala dosa je lepší a lepší. V mezičase během jídla hledám autobusové spojení do Munnaru a pozoruji lidi okolo. Naproti nám si sedla rodinka s malými dětmi. Všichni si objednali různé placky nebo koláčky, k tomu dostali obvyklé omáčky a už se hodovalo. I malé děti zvládaly jíst rukama naprosto bez problémů. Nám to taky už docela jde, ovšem když je možnost lžíce, tak tím rozhodně nepohrdneme.

Zůstat v Madurai by znamenalo den na prohlídku chrámu a potom víceméně odpočinek, odjezd do Munnaru by znamenal ušetřený čas a možnost být třeba v horách delší dobu. Volíme Munnar a tím pádem máme už jen nějaké dvě až tři hodiny do odjezdu autobusu. Jdeme se podívat k Meenakshi Temple, jeden z naháněčů nás ihned šikovně nalákal do postranního obchodu na rooftop view. Pěkný výhled znamená ovšem nutnost projít obchodem se vším možným a odrážet všechny pokusy o prodej. Chrámy jsou docela pěkně vidět z bočního pohledu. Aspoň něco, když už na vstup do areálu nemáme bohužel čas. Cestou nazpět míjíme kino s klasickými bollywoodskými plakáty. Snad bude ještě příležitost.

Na autobusáku je klasicky chaos. Autobusy jsou označeny pouze v hindštině, tudíž není vůbec jasné, který bus je náš. Místní tvrdí, že máme být v pohodě, a že kolem třičtvrtě autobus určitě pojede.  Tak dlouho zevlujeme okolo a čekáme na ten správný bus, až nám málem ujíždí. Naskakujeme do již rozjetého autobusu. Čeká nás 5-6 hodiny v dýchavičném autobusu, kdy z nížiny vystoupáme až do 1800 m.n.m.  Na rovině cesta ubíhala rychle, ovšem jakmile jsme odbočili z hlavní a začali stoupat do kopců, tak se rychlostní průměr snížil na svižnější chůzi. Výhledy ovšem maximálně top. Krásná vyhlídková cesta. Sice to chvílemi v nejprudších zatáčkách vypadá, že se už dál nerozjedeme, ale nakonec jsme to vždy s přehledem dali. Je až neuvěřitelný, co takový obstarožní stroj vyjede.

V cíli v Munnaru jsme až kolem čtvrté odpolední. Máme oba hlad, jdeme se před hledáním ubytka nejdříve trochu najíst. Mezitím se docela silně rozpršelo a my jsme zjistili, že není vůbec žádné rozumné ubytování volné. Jak je to možný? Obvolávám kontakty z průvodce Lonely Planet, chvílemi to vypadá nadějně, ale nakonec smůla, všude je plno. Nakonec bereme nedaleký dražší hotel, kde dneska noc stojí 1500 kč za pokoj.  Vzhledem k lijáku jsme rádi, že jsme v teple a nemusíme ještě někam dál jet. A sprcha po dvou dnech na cestě taky docela bodne.

Page 1 of 4

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén