Rubrika: Viva la Colombia 2016 Page 1 of 2

Výlet do Kolumbie

Kolumbijský deník – zpět do Cartageny a přes Madrid domů

On 1.8.2016

In Cesty do světa, Viva la Colombia 2016

Kolumbijské loučení – zpět do Cartageny a odtud přes Madrid a Mnichov domů…

9/3/2016 [Salento x Pereira x Cartagena]

Poslední den v Salentu a dá se říct, že prakticky poslední pořádný den v Kolumbii, protože zítra už budeme v Cartageně a poletíme do Evropy. Být v Kolumbii delší dobu, tak asi začnu hostelové snídaně odmítat a budu si sám vařit. Aneb těžko říct, jak dlouho se dá vydržet snídat vajíčka, toust, kafe a kousek ovoce? Mít v Kolumbii hostel, tak svůj marketing založím na dobrých snídaních:-). Ale jelikož nic takového nemám, tak spokojeně baštíme snídani a neremcáme. Věci necháme na recepci a vyrážíme směr Plantation house, kde by se měla konat každodenní coffea tour. Nezanedbatelnou výhodou této tour je anglický a nikoliv španělský jazyk. Cena není zrovna lidovka (20t pesos), nu což, prostě turisto, když chceš anglický výklad, tak zaplať. Ale aspoň fasujeme gumáky a víme, že tomu budeme nějak rozumět. Nevýhodou, že nás jde hodně, takže to bude na hony vzdálené mé individuální coffea tour, kterou jsem měl před lety v Laosu.Chlapík, jehož jméno jsem úspěšně zapomněl si to uměl zařídit. Na důchod si koupil v Kolumbii kávovou plantáž, k tomu má hostel a nabízí různé výlety, půjčení kola nebo tyhle kávové tour. Velká pohoda. Cestou k plantáži dostáváme teoreticky výklad o arabice, robustě a samotném pěstování, abychom přímo na plantáži přešli k samotnému zpracování kávy. Od zeleného zrníčka až lahodně vonícímu prášku. Nakonec i kafe jsme dostali, takže spokojenost. Snad jenom, že bych teda nechtěl mít plantáž v tak prudkém kopci.

Není času nazbyt, někdy kolem jedné odpolední by měl jet bus do Pereiry a my musíme nakoupit milion suvenýrů, vzít si bágly a vůbec hlavně nakoupit ty suvenýry. Nějaké kafe kupuji v kavárně José Martin, zbytek po kšeftech kolem náměstí. Mít více času, tak beru i nějaké tričko nebo nějaké ptákoviny na poličku, ale času není. Obchodů se suvenýry je zde dost, ale většina nabízí to samé.

Jdeme čekat na bus. Všechny jezdí přes náměstí a musí díky jednosměrkám náměstí objet, takže není šance bus minout. Ale stejně jsme ho asi minuli, nebo nejel. Těžko říct, kde se stala chyba. Čekáme a čekáme a nikde nic. Nezbývá než vzít zavděk busem do Armenie a zde přesednout na bus do Pereiry. Vzdálenosti zde nejsou velké, ale města velká a zacpaná auty, navíc na klikatých horských cestách je rychle jet nedá. Výsledkem je, že v podstatě bez jakékoliv prodlevy nasedáme na minubus do Pereiry, ale stejně to máme časově naknap. S těmi několika španělskými slovíčky je vážně náročné. Když jsem se chtěl dozvědět, kdy jede bus z Arménie do Pereiry, tak jsme na sebe koukali, mluvili a domluva vázla a vázla. Ach jo, příště do latinské Ameriky jedině s alespoň minimální znalostí jazyka. Narozdíl do Arménie je autobusák v Pereiře docela blízko a stejně tak letiště, takže máme ještě čas na to, si dát na autobusáku jídlo a džus. Paisa v místním podání byla ještě mdlejší jak včera. Džus to ale naštěstí zachránil. Naštěstí u vnitrostátních letů nás nikdo nenutí být brzo na letišti, takže není problém dorazit půl nebo třičtvrtě hodiny před odletem a pohoda. Avianca má zpoždění, takže jen dobře, že jsem nakonec zabookoval ten pozdější let z Bogoty. V Bogotě naštěstí nemusíme na jiný terminál, jak jsem původně předpokládal (Avianca má svůj vlastní terminál), protože přistáváme na hlavní El Dorado, takže stačí přejít a vyčekat frontu u VivaColombia. Zde se tváří nějak přísněji, takže mám trochu obavy, zda projde můj bágl, který nemá předepsanou velikost a hmonost ani náznakem. Naštěstí zbytečné obavy, batoh “on board” jako vždy bez problémů. Už jsou je to cestování letecky poněkud únavné, a to máme před sebou ještě tři lety nazpět do Evropy.

V noční Cartageně bereme taxíka do Getsemani a ubytováváme se v tom stejném hostelu jako první noc. Jen pokoj máme horší (okna, kde jsou okna?), ale to se nedá nic dělat. Ivošovu akci do nočního podniku nakonec měníme na bar Havana kousek od našeho hostelu. Platí se vlez a je tu plno lidí a samozřejmě plno turistů. Kdysi tu byla i Hillary Clintonová, takže o slávu má tento podnik postaráno. Proto má i drahé pivo a mega drahé mojito. Dáváme Heineken (wtf?) a tváříme se světácky. Naštěstí za chvilku začínán hrát kapela, takže aspoň nemusíme furt sledovat ožralé Němky. Je tu tolik lidí, že tancovat se nedá. Tak pijem pivo a koukáme. Asi dáme ještě jedno a půjdem. Asi to chtělo v průběhu zajít na nějakou salsu nebo najít nějaký opravdu autentický bar a ne tohle hogofogo. Pozdě, jdeme spát…

10/3/2016 [Cartagena x Bogota x Madrid]

Poslední půl den v Kolumbii, nějak rychle to uteklo. Jdeme na střechu na snídani, kde potkáme nějaké Poláky, balíme věci a vyrážíme na čumendu a nákupy do starého města. Zatímco Ivoš běhá po nákupech a shání trička pro děcka, tak já dopisuju zbylé pohledy. Včera večer jsem hledal na netu, kde bych našel poštu a už se pomalu smiřoval s tím, že budu muset někam daleko taxíkem. Naštěstí mě napadlo se zeptat v turistickém kšeftu, kde mně k mému překvapení ukázali na poštovní schránku přímo u vchodu. Neříkám, že jsem neměl radost a stejně tak neříkám, že se mi to zdálo podezřelé. Ale co už pohledy napsány a snad dojdou tam, kam mají (skoro po dvou měsících od poslání stále nedošly). Nevím, zda jsem to první den tak nevnímal, ale dneska je tu mnohem víc otrapů a prodavačů všech možných blbin. Jen prodejců klobouků a slunečních brýlí jsou desítky. Poněkud únavné, zvlášť, když už máme Kolumbii za sebou. Nutno ale říct, že Cartagena je jediné turistické místo v celé Kolumbii. Jinde panuje klid, pohoda a ceny stejné pro všechny.Ještě jsem koupil hrneček na kafe, kabelku a Ivoš ty trička a mohli jsme vyrazit nazpět do hostelu pro batohy. Ještě předtím se chceme někde před cestou najíst. V naší ulici je několik levných podniků. My si vybíráme hospodu v chodbě. Jinak to nejde nazvat. Někde vzadu je kuchyň a po délce chodby je pultík, u kterého se s výhledem do zdi sedí a konzumuje. Stylové a opravdu lokální. Ceny mírné, jídlo chutné. Už dřív jsem si všiml, že zde hodně frčí jídlo do krabiček. A stejně tomu tak je i zde, jenom během našeho jídla odešlo několik lidí s mnoha krabičkama pro své kolegy nebo kamarády. Asi lépe jsme nemohli náš pobyt zakončit. Bereme bágly, taxíka a hurá na letiště. Pan taxikář se patrně rozhodl trochu pošramotit doposud výbornou pověst svých kolegů, takže si řekl o více peněz, než měl a než stála stejná cesta z letiště do města. No nedalo nám to, ozvali jsme se, že takto ne. A kupodivu se skřípěním zubů nám pár tisíc pesos vrátil. Tak to má být, žádné odrbávání turistů.

Loučíme se s rozpálenou Cartagenou, loučíme se s Kolumbií. Letiště v Bogotě už je jenom přestupní stanicí na další let do Madridu. Trochu jsem se bál přísných kontrol, ale nakonec to bylo úplně v pohodě jako u jakéhokoliv jiného letu. Vlastně jediný rozdíl byl pán se psem, který obcházel mezi zavazadlama. Potkáme spoluobčany, ale nehlásíme se k nim. Borec s kšiltovkou Medellin byl asi podezřelý, protože byl odveden stranou, ale nic u něj nenašli. Za poslední pesos si dáváme kafe a dost a jinak čekačka. Menší zpestření je jednak vyvolávání našich jmen, kdy musíme k pultíku za účelem identifikace a ukázání pasů. Důvod nevím. Druhým zpestřením je vydatná bouřka, která jak se později ukázalo, udeřila do letištních věží a asi to něco způsobilo, protože náš let má dvě hodiny zpoždění z důvodu zavřeného letiště.Takže sedíme v letadle a nic se neděje. Ani pití nám nedonesou. Vůbec Iberia je slabší článek, moc velkou konkurenci na letech do latinské Ameriky patrně nemají, tak dle toho to trochu vypadá. Ovšem dovezli nás v pořádku, takže není si v podstatě na co stěžovat. Nakonec po dvou hodinách konečně kapitán ohlašuje odlet, my dostáváme jídlo a jdeme spát. Zítra ráno se probudíme v Madridu…

11/3/2016 [Madrid x Mnichov]

Přes noc se zaoceánsky cestuje docela v pohodě. Filmy, jídlo a spát. Ráno snídaně a vítejte v Madridu. Pocit z dlouhé a únavné cesty se tentokrát nedostavil, i když nevyspalost i tak byla značná. Místo drobné Peruánky z letu do Kolumbie, jsem nyní vyfasoval dva družné Kolumbijce, kterým se evidentně moc spát nechtělo. Borci rozhodně nevypadali jako nějací “nazdárci”, ovšem i přesto mě tlustý pakl euro bankovek poněkud zaskočil. Holt, vyšší třída.

Ještě v letadle zapínám mobil, abych dal domů vědět, že jsem živ a zdráv, což jsem ale asi neměl dělat, protože mi akorát chodí sms z práce, zda jsem živý a proč jsem nepřišel do práce. Asi někde komunikační mezera.

Máme skoro 9 hodin v Madridu, tak co s tím? Kolumbijské teplo je pryč, ale kolem dvaceti stupňů by snad mělo být. Ideální na výlet do města a příjemně strávený půlden. Nejdříve je ale třeba najít úschovnu zavazadel a autobus směřující do centra. Oboje se daří, ale úschovna by teda nemusela stát 10€ za zavazadlo. Jiná možnost k uložení báglu není a táhnout se s plným batohem nehodlám.

Přímo před příletovou halou čeká autobus do města. Staví sice ještě na ostatních terminálech, ale i tak je to nejlevnější a nejrychlejší způsob, jak se dostat do centra. Neříkám, že se mně chce spát, ale skutečně chce. Potřebuji kafe. Vystupujeme u radnice s transparentem “Refugees welcome”. Náměstí “Sol”, které si matně pamatuji z poslední návštěvy Madridu, kdy jsme se zde stavovali po cestě do Maroka, není naštěstí daleko. Plno lidí, o něco méně oživlých soch a hlavně hodně slunce. A taky kopec únavy. Jdeme na kafe a potom ke Královskému paláci. Žádné velké vedro není, ale je krásně jasno a modro, tudíž je vidět až na zasněžené vrcholky pohoří Sierra de Gredos (asi). Paráda. A to až taková, že jdeme dovnitř na prohlídku. Ivoš o každém místě tvrdí, že už se sem nikdy v životě nepodívá, takže je nutné vše vidět. Svatá pravda, akorát v Madridu už jsem podruhé. Před deseti lety jsem do zámku nešli, nyní ano a stálo to za to. Nejvíce ohromující jsou interiéry, které dávají tušit o síle a

bohatství tehdejšího království. Po prohlídce jdeme přes park nazpět do města pro něco k jídlu. Jeden by neřekl, kde všude a hlavně jaké potkáme krajany. Sedli jsem na chvilku na lavku před Operou, kde kempovala partička popíjející vínko a pivo. K našem překvapení slyšíme češtinu a k mému překvapení se s nima dává Ivoš do řeči. Máme krásnou národní vizitku takhle ve středu Madridu. Na náměstí Sol dávám bagetu s šunkou Jamón. Jak drahé, tak dobré. pak už jenom pivko na odpoledním sluníčku a nazpět k zastávce na bus směr letiště. Paella na večeři, odbavení, zapomenutá mikina a čekačka na náš poslední, celkově 12. let. Poslední let je stejně jako ten první s Iberií na trase Mnichov x Madrid asi kvalitativně tím nejhhorším. Ani vodu nedostaneme a místo na nohy jako by nebylo.

12/3/2016 [Mnichov x Praha x Brno x Tišnov]

Konec výletu. Z Mnichova nás čeká noční zelený Flixbus do Prahy. Dvě hodiny na prázdném letišti jsou už v kontextu celé cesty jenom drobnou poslední tečkou.

Nejen mně se splnil sen. Jižní Amerika byla dlouho v hledáčku, ale teprve díky cenově dostupným letenkám bylo možné nyní cestu zorganizovat. Neměl jsem asi žádná očekávání, prostě jsem se těšil. A nyní na konci výletu mohu říct, že jsem se těšil oprávněně. Karibik, Amazonka, deštný prales, tropický prales, mlžný prales. Vila la Colombia! Do příště se naučit španělsky, což je v Jižní Americe větší handicap, než jsem si myslel a můžu vyrazit znovu…

Kolumbijský deník – kávové plantáže a Cocura valley

By Hondza

On 1.7.2016

In Cesty do světa, Viva la Colombia 2016

od Amazonky ke kávovým plantážím a magickému údolí Cocura valley

7/3/2016 [San Martin x Leticia x Bogota x Armenia x Salento]

Čas loučení. Bylo tu krásně. Přestože je to dražší sranda, tak pobyt v San Martin byla zkušenost k nezaplacení. Po snídani balíme věci, většina věcí mně přijde vlhká nebo nějakým způsobem navlhlá. No to už je jedno, nějak to báglů naskládáme a večer holt budeme sušit. Začíná zlehka pršet, tak jdu bosky, abych ušetřil už tak dost jeté sandály a moc se mi to nevyplácí, protože dávám na kluzkém blátíčku efektní záda. No aspoň se Ivoš a Heike dosyta zasmáli. Ještě než zakotvíme a budeme čekat na loď z Puerto Nariňo, tak chvilku kroužíme u ústí Amacayacú a snažíme se odchytit růžové delfíny. Jednoho jsme zahlédli, ale jenom na chvilku, protože se vždy hnedka ponořil a vynořil se na vteřinu zase někde úplně jinde, takže na nějakou fotku to nebylo. Aspoň mě nemusí tolik mrzet, že výlet k Lake Tarapaca, kde se vyskytuje hodně růžových delfínů, jsme nestihli.Zatímco my vyhlížíme na obrozu loď, tak průvodce si to zalomil, dal si na hlavu plovací vestu a usnul. Prostě pohoda. Amazonka je prázdná, nikde ani loď. Byli jsme varováni, že když přijede loď, tak to bude s naší loďkou houpat, takže máme být v klidu a počkat, až loď přirazí k nám a nepanikařit. Hurá, loď na obzoru. Vlny nakonec ani moc nebyly, takže jsme v pohodě přestoupili a vyrazili směr Leticia. Jede s náma plno Poláků. Cestou stavíme v několika vesničkách a překvapivě i na vojenské základně v Peru – řeka je totiž rozdělena napůl mezi Kolumbii a Peru. Chvíli jsem koukali na námořní vojenskou loď a zase jsme jeli dál.

Zpět v Leticii, je kolem deváté a letadlo nám letí ve tři, takže “co včil”? Nejdříve je třeba někde udat batohy. Paní v našem hostelu byla milá, tak si myslím, že by nám batohy uschovala. I bez španělštiny pochopila, co máme na mysli a ještě Ivošovi zachránila čisté trenky aneb jak je dobré znát slovíčko “baňos” :-). I přes zastávku v obchodem (tričko!) a pomalé tempo máme stále ještě mrak času. V Brazílii jsme už byli a do Peru se nám nechce. Moc dalších možností kam vyrazit na několik hodin zdá se není, tak zkusíme botanickou zahradu Mundo Amazónico, kde asi neuvidíme nic, co bychom už neviděli přímo v džungli, ale to myslím nevadí. Na cestě z Leticie se nedá ztratit, protože odtud vede pouze jediná silnice a kdyby někomu nebylo jasné, kde má zastavit a vystoupit, tak stačí sledovat km, protože vše se orientuje dle počtu km od Leticie. Rádi bychom jeli nějakou místní dopravou, ale nikde nic, tak bereme opět zavděk taxíkem. Až k zahradě se jet nedá, ale to neva, rádi se projdeme. Obzvlášť příjemná je procházka vyhřátýma kalužema z nočního deště. “Ty mluvíš španělsky a já anglicky” a vůbec si nerozumíme. Asi taková je situace u brány zahrady. Kluci, asi studenti, vykládají pouze španělsky a my pouze english. Zahrada totiž nabízí pouze procházky se španělsky mluvícím průvodcem a my španělsky nemluvíme, tak co s tím? Borcům se kouří z hlav, až rozhodnou, že máme zaplatit vstupné, ale bez lístku. No chtějí si vydělat a nám je to jedno. Ovšem moc dlouho kluky vydělané peníze nehřály, protože bez náramku jsem přece jenom hodně nápadní a hned jak nás spatří první průvodce, tak volá na pokladnu a za chvíli máme taky ofiko náramky. Není zrovna období květu a navíc je vše ve španělštině, takže jenom tak chodíme sem tam. Zajímavé jsou expozici o původních obyvatelích a stezka do džungle kolem celé zahrady. Na dvě hodinky dobrý, ale už je čas pro návrat do Leticie, když chceme stihnout ještě jídlo a hlavně letadlo. Taxíky nikde, vedro pekelný, tak se suneme po silnici po svých, nicméně naštěstí po chvíli přijíždí dodávka, která nás za zlomek ceny taxíku bere do města. V plánu máme jídlo, nákup cetek, vyzvednout batohy a patrně pěšky na letiště. Suvenýry se moc nedaří, protože převládají spotřebitelské šunty a na turisty to zde není ještě (naštěstí) moc stavěné. Jídlo je větší úspěch, ryba i hovězí bylo výborné. A k tomu ten mangový džus, ach…Abych si zlepšil karmu, tak u vedle stojící paní indiánky kupuju dva náramky asi za dolar. Myslím, že měla radost. Máme asi hodinu do odletu a ještě nemáme ani bágly, to pohodové jihoamerické tempo nám začíná docela vyhovovat. Naštěstí letiště je tak blízko, že se tam dá dojít pěšky, takže není třeba se stresovat. Není, ale přesto si berem na ten kousek motorikšu. Až na letiště s pánem nemůžeme, takže už jdeme konečně po svých. Přemýšlím, zda jsem někdy viděl menší letiště – malá budova, jedna runway a tím to končí. Rozhodně příjemnější než nová obří letiště. Zase na druhou stranu, tam mě neberou repelent. Pán sekuriťák to asi prodává dál, jinak si nedovedu vysvětlit, proč mě vzal zrovna repelent a zrovna zde, při odletu z jediné oblasti, kde je opravu potřeba, z Amazonie.

Ovšem největší bizár nás teprve čeká v odletové hale a potom v letadle. Jede s námi starší pán, ulízlé vlasy zakrývající plešku, pupek a tričko Adidas a spolu s ním letí asi 15ti letá exoticky tmavá Brazilka. Nepromluví spolu ani jednou ani slovo, ale spí mu na rameni. Prostě láska. Pán má určitě doma sklep a taky ji miluje.

A pak přestup v Bogotě a 45 minut letu do Armenie. Máme asi hodinu na to, abychom se dostali z letiště na autobusák, protože údajně poslední bus do Salenta jede v osm. Bereme tedy prvního taxíka a švidáme na autobusák. Je docela daleko, ale aspoň máme možnost malého vjemu z Arménie. Zase jiná Kolumbie a to poměrně bohatá, protože míjíme plno výstavních domů.

Bus nakonec stíháme, takže máme čas ještě koupit něco k jídlu a ujíždíme směr kopečky a Salento. Vítá nás koloniální náměstíčko a citelně větší kosa než dole v Leticii. Ovšem jinak to zde vypadá moc sympaticky, takže už se oba těšíme na zítřek. Ještě najít nějaké dobré ubytko, dát si něco k jídlu a dobrou noc.

“Dobrý den, máte volný pokoj a máte WiFi?”, jinak už to snad ani nejde, cestování se holt mění. Bydlíme v hostelu El Jardín (http://www.colombiafacil.com/en/accommodation/el-jardin-hostal/) a WiFi zde je :-).

8/3/2016 [Salento a Coccura valley]

WiFi je, ale až na pokoj nedosáhne, což je asi dobře, aspoň člověk spí bez kontrolování Facebooku, ale špatně, když chci ráno před snídaní na net a musím tím pádem na terasu. A na terase je v trenkách přece jenom kosa. No, rychle jsem si zvykl na permanentní teplo. Ale zase ten výhled z terasy dolů do menšího údolí, to je taky něco. Snídaně je až o půl osmé, takže času plno a aspoň si můžu přes net povykládat s Evropou (popřát k MDŽ), kde je o 6 hodin víc a pozjišťovat si na netu vše potřebné.

Snídaně = vajíčka, toust, kafe a trochu ovoce. No neber to, když je to zadarmo.

Pokud je dneska běžný den, tak jezdí džípy Willies do Cocura valley jenom několik denně, pokud je MDŽ brán jak sváteční den v Kolumbii, tak džípy budou jezdit celý den. Těžko říct, jak se to zde bere, každopádně vyfešákovaný jeep jak vystřížený z časů druhé světové vyráží ihned po naplnění. Z nadmořské výšky 1900 m.n.m. máme v plánu se vyšplhat až do 2500 m.m.n., kde leží malebné Cocura valley. Nebudou nás ale čekat hory jak jsme zvyklí z Evropy, ale taková větší vysočina s nádherně zelený kopci a majestátními voskovými palmami. Vítá nás příjemně čerstvý vzduch a všudy přítomná jasně zelená dominující po okolních kopcích. Zelené pastviny s flekatými kravičkami doplňují jako takové stožáry voskové palmy (wax palms), což jsou až 60m stromy bez větví. Hladký kmen doplňují typické palmové listy v koruně. Prostě wau…

Poslední jeep by měl někdy kolem 16 hodiny, takže máme v podstatě celý den na výletování. K dispozici je přibližná mapka oblasti, která je spíše matoucí jak radící, ale to nevadí. Půjdeme stejně jako ostatní po pěšině, která vede doprava dolů a uvidíme. Rychle předbíháme dvě důchodky a potom už jsme na cestě úplně sami. Teda skoro, když nepočítám kravičky na stráních nebo koně v ohradě. Se to nezdá, ale jsme docela vysoko, takže se i zlehka zadýcháváme. Milion fotek zelených strání s flekatýma krávama a voskovýma palmama na horizontu. Je to parádní. Po chvíli výhledy končí, protože vstupujeme do lesa a pořád stoupáme a stoupáme…až ke kolibříkům. Chata u kolibříků je zhruba v 2900 m.n.m a kromě toho, že ze poletuje plno úžasných kolibříků, tak zde lze koupit i občerstvení jako sýr, který se namáčí do kafe nebo náušnice ve tvaru papoušků. V podstatě všichni výletníci dojdou sem, páč ani se moc nikam dál jít nedá, pokud si člověk nehodlá dát několika denní horský trek. Je tu docela svěže, minimálně v porovnání s tím, na co jsme byli doposud zvyklí. Navíc jsem vyrazili klasicky velmi nalehko, ale zvyknout se dá, zvlášť když se člověk hnedka zase zahřeje při výšlapu do kopce. Mířím ne vrcholový bod dnešního výletu, do chaty ve výšce kolem 3000 m.n.m. Že jsme tak – na naše středoevropské poměry- vysoko nepřipomíná zhola nic. Všude pěkně zeleno, snad jenom mlha dává tušit, že nejsme vyloženě v nížine. Na chatě se dá přenocovat, ale nic k jídlu ani pití tu neprodávají, jejich škoda. Výletníků je tu dost. Jsme na nejvyšším bodě a teď už nás čeká jenom pozvolný sestup dolů do údolí. Velká škoda, že přišly mraky a zmíněná mlha, protože výhledy na údolí plné voskových palem jsou poněkud zamžené a zamračené. Ale i tak jsou to super scenérie, zvlášť když jsme palmám blíž., Jenom to to proti tmalé obloze blbě fotí. Fotky s palmou na výšku, na šíčku a selfíčko. Vše máme, stejně jako každý druhý zde. Je to pohoda. Úplně v udolí dotvářejí až kýčovitou scenérii flekaté kravky. Opět škoda, že je zataženo. Ale taky mohlo pršet, takže buďme rádi a užívejme si to. Nakonec velmi slušná procházka, dole v údolí jsme někdy po čtvrté odpolední. Jenom co nasedme do jeepu,m tak začne pršet. Což je škoda, protože jsem nazpět chtěl jet na stojáka na zadní plošince. Takhle jsem rád za zaplachtovanou kabinu. Jednomu z honáků dobytka utekly kravky, chlapík (knírek, klobouk, pončo na rameni, bičík a lano – prostě nejvíc typickej gaučo) si k nám na chvilku sedl na zadní plošinku. My ho popovezli, aby mohl s hlasitým pískáním a křikem zahnat krávy nazpět domů.

Nazpět v Salentu s hladovým žaludkem. Chceme najít nějakou levnou a dobrou hospodu, kde budou sedět místní. Klasicky jsme nic takového nenašli, takže bylo nutné vzít zavděk podnikem v boční ulici, klde nebyla ani noha. Ale to nevadilo, hlad byl přednější. Ivoš si dává “trucha”, aniž tuší, co si objednal. Slovník nám prozrazuje, že si dal pstruha s česnekovou omáčkou. Já mohu jenom závidět, páč lososovitý pstruh je velmi typický pro tuhle oblast a navíc to bylo hodně dobré. Moje “paisa” sice vypadalo taky docela pěkně (fazole, vajíčko, plantain, zelenina, slanina apod), ale chuť byla tak nějak mdlá. Ale co, dáváme pivko a jsme rádi, že jsem rádi. Navíc jsme se opálili, tak můžem opět soutěžit kdo víc zrudl. Beztak bych to vyhrál.

Lehce se zatáhlo, trochu sprchlo a pořád bylo teplo. Jsme v kávové oblasti, takže chceme na kafe! Jeden by si řekl, že to bude úplně to nejjednodušší, ale úplně tomu tak není. Na náměstí jsem se nachází kavárna nějakého řětězce. Uměla bez chuti a atmosféry. Druhá se nachází v uličce směrem k našemu hostelu. Provozuje ji Jesus Martin, který má vlastní plantáž a pražírnu. Kavárna je stylovka, možná až moc, ale mají tu wifi, dorty a konečně dobrý espresso. Navíc tu kafe i prodávají, takže aspoň mám kde nakoupit zásoby domů. Z tohoto krátkého kávového lamentu plyne jedno jediné. Dobré kafe není v Kolumbii, v zemi kávě zaslíbené, vůbec lehký najít. Jak se později dozvídáme “kolumbijská káva aka Cafe de Colombia aka Juan Valdez” je hlavně marketingový pojem. Dobrý klafe jde na export a průměr zůstává doma v Kolumbii. Navíc Kolumbijci a Kolumbijky nejsou evidentně žádní kafe pijani.

Chvilku odpočíváme na hostelu, abychom mohli večer vyrazit “na jedno”. Hnedka vedle náměstí je hospoda, kam chodí místní a kde to vypadá dobře. Za barem stylový chlapík s knírkem a v sombreru. Kouká se tu hlavně na fotbal, hraje kulečník a snooker a pije pivo. My se hodláme věnovat té třetí činnosti v kombinaci s tou první. Druhou asi nebudeme raděj moc riskovat. “Dos cervezas, por favor”, moje španělština ve své vrcholné podobě. Pivko je dvanáctka a klasicky třetinková, ale docela v pohodě, takže jak se dá čekat, u jednoho nezůstáváme a počet lahví na stole (prázdné lahve zůstávají na stole) se zvětšuje. Ovšem žádný velký akce, na což nás stejně neužije. Takže po pár pivkách, kdy už fotbal skončil a místní se začali rozcházet, to balíme taky. Paní na náměstí s hamburgrama tu je stále, tak využíváme příležitosti a dáváme (nutno dodat, že velmi dobrý) pravý kolumbijský burgr. Na hostel a dobrou…

Kolumbijský deník – řeka Amazonka a indiánská vesnice San Martin

By Hondza

On 20.6.2016

In Cesty do světa, Viva la Colombia 2016

V srdci amazonského pralesa v indiánské vesnici San Martin

4/3/2016 [Santa Marta x Bogota x Leticia]

Dneska se přesuneme prakticky na duhou stranu Kolumbie, poletíme ze Santa Marty do Bogoty a z Bogoty k Amazonce do města Leticia. První letadlo nám letí v 9:45, takže mám dost času a můžeme si počkat na hostelovou snídani. Není sice o moc stát, ale lepší jak něco hledat po městě. Zase ale nelze zrovna moc otálet, protože letiště není přímo v Santa Martě a i taxíkem do prý bude na letiště skoro půlhodina. Fascinující je tempo kuchařek v hostelu. Snídani objednáváme ještě před půl a očima je popoháníme kupředu. Není to nijak platné, páč paní mají svůj klid a smažené vajíčka prostě hnedka neuděláš. Dá to dobře skoro půlhodiny čekání na vajíčko a toust. Hurá, nakonec jsme se dočkali a můžeme vyrazit. Na letiště by měl jet bus z hlavní ulice u moře, ale nějak se mu nechce, tak nakonec v rámci cestování bez nervů bereme taxíka. Letiště je správně malé, pár přepážek pro každou ze společností, dva obchody a v druhém patře jediná brána k odbavení do letadla. Zrovna včas zde nejsme, ale naštěstí tady to nikdo moc neřeší. Oba lety máme s Aviancou, nejdříve 1,5 do Bogoty a potom o něco málo víc do Leticia. Jídlo sice nedostaneme, ale pití ano a navíc je zde plno místa na nohy a obrazovky v sedadlech. Vlastně při letu do Leticie jsme dostali ještě buráky.

Jsme docela zvědáví co nás čeká. Jisté je, že to bude úplně jiná Kolumbie než, kterou jsme nyní zažili. A navíc, je to Amazonie! Takže se oba docela těšíme. Místní letiště je opravdu maličké, jedna dráha a malá hala. Každý cizinec musí platit zaplatit něco jako eko-daň (kolem 20000 pesos) a bohužel, ani my se tomu nevyhneme. Mně se ještě málem podařilo vytrousit pas, ale naštěstí mě hnedka někdo upozornil, sám bych si toho nevšiml. Před halou na nás již čekají žluté taxíky. Dle mapy by město mělo být v podstatě pár set metrů, ale je hodně vedro a vlhko, takže nakonec i my bereme taxi do centra. Hodně v pohodě vydělaných 8000 pesos za asi 3 minuty jízdy (mám dojem, že nás povozil ještě trochu cikcak, aby to nevypadalo tak krátce). Leticia je malé město (40000 obyvatel) a centrum je na úrovni větší vesnice, ale stejně se nějak nemůžeme zorientovat, kde je jaká Calle a Carrera, tak se motáme kolem bloku než konečně najdeme náš vybraný hostel La Jangada. Sprcha a rychle sehnat něco k snědku. Když už konečně víme, kde jsme, a kterým směrem je řeka, tak už se ztratit nemůžeme. Amazonka, je to sice v těchto částech “jenom” vetší řeka, ale i tak to má sílu. Ještě před jídlem bych chtěl zjistit odkud nám jede zítra loď do Puerto Nariňo, ale popravdě se mi moc nedaří. Španělština “un poco” na místní poměry opravdu bída a navíc nás každý posílá někam jinam. Musíme se spokojit s tím, že víme odkud to asi jede a zítra se prostě uvidí. Rezervace by měla být již z našeho hostelu v San Martin, takže o to se starat naštěstí nemusíme. Anglicky tu neumí nikdo ani slovo, kromě jediného chlapíka. Vypadal jako kámoš Fidela Castra, dlouhé vlasy a baret s hvězdou a mluvil bezvadně anglicky. Sice nám v ničem moc neporadil, ale aspoň byla sranda. Ivoš v mezičase ulovil oběd v krabičce, který prodávají místní panímámy na přístavní promenádě. Kuře s pařátky a rýže, prý dobré. Já chtěl zkusit něco jiného a vybral is pečenou rybu s rýží a plackou totálně bez chuti. Jsou jídla, která jsou samo o sobě dobrá a jsou jídla, která nejsou tak dobré, ale mají atmosféru místa a styl a to vynahrazuje onu chuť. Tahle ryba byl druhý případ, milion miniaturních kostí a pekelný slunko udělaly z této průměrné rybky nezapomenutelný gurmánský zážitek. Sotva si stačím olíznout prsty, tak už jsem Ivošem lifrován k vodě, protože pojedem na malý ostrov na protějším břehu. Cena prý 4000 COP s převozníkem v podobně klučiny lehce (no hodně) mongoloidního výrazu. No mám docela strach, páč loďka zrovna stabilitou netrpí a borec vypadá, že duchem nevládne, ale nějak to dáváme. Na druhém břehu se nám všichni smějí, páč jsme převozníka asi hodně přeplatili. Nedá se nic dělat, poučení pro příště. Na ostrově je chudo, dřevěné chatky jsou na vysokých kůlech, takže je jasně vidět, kam až může Amazonka v období deštů dosáhnout. Fotíme a koukáme. Místní koukají na nás. No, blíží se bouřka, takže se tu moc nezdržujeme a za čtvrtinu ceny jedeme na druhou stranu. A jelikož ještě není tma a s bouřkou to tak žhavé taky snad nebude, tak pojedeme kam? Pojedeme do Brazílie! Brazilská Tabatinga je docela blízkou sousedkou Leticie a i když razítka do pasu nedostaneme, tak ten pocit, že se podíváme do Brazílie za to rozhodně stojí. No vlastně nás cesta stála asi 20000 pesos, protože akční motorikša nás nejenom, že do Tabatingy dovezl, ale rovnou nás i provezl. Zda výlet chceme nebo ne, se neptal, asi počítal, že jo. Tabatinga vypadá oproti Leticii výrazně živěji a také vyspěleji (min. silnice mají mnohem lepší), i když údajně mají skoro stejně obyvatel, což se moc věřit nechce. Pán nás vzal asi na takový klasický brazilský okruh, kolem letiště jsme jeli k Amazonce a potom jsme se podívali ještě do města k přístavu.”Támhle je loď jedoucí do Manaus”, ukazuje taxikář a moje cestovatelská duše se opět zasnila: “Jaké to asi musí být jet několik dní lodí po Amazonce buď směrem do brazilského vnitrozemí nebo druhým směrem do Peru?” Zpátky do reality podvečerní zamračeně deštivé Leticie. Na rohu ve stánku dáváme nefalšované kolumbijské hambáče, zapíjíme limčou z vedlejšího stánku a vyrážíme v domovu. Stačí pár dní a už se cítíme jako protřelí kolumbijští cestovatelé. Žádné placení hned po objednávce. Zkušeně objednáváme jídlo a hnedka se hrneme na židličky vzadu ve stánku a čekáme na jídlo. Vedle si jdu pro limonádu a neřeším, zda to tady bude někomu vadit. Jsou to běžné věci v cizí zemi, ale člověk je prostě tak vycepovanej evropskými pravidly, že mu pár dní trvá, než zjistí, že věci můžou fungovat jinak.

Jelikož zítra ráno vyrážíme mimo civilizaci, kde bude potřeba mrak peněz, tak musíme ještě zastavit u bankomatu. Každý potřebujeme bezmála 450 tisíc pesos, což si vyžádá více návštěv bankomatu, protože některé stroje vydávají jenom 100 nebo 300 tisíc apod. Úspěšný výběr oslavujeme další várkou ovocných džusů a na hostel spát. Původní plán jít někam na pivo hatí naše lenost a venkovní déšť, zítra je taky den a navíc vstáváme brzo a odjíždíme na amazonské dobrodružství.

5/3/2016 [Leticia x San Martin]

Dobré ráno v Amazonii. Večerní déšť příjemně pročistil vzduch, takže je opravdu velmi příjemně. Jak je dobrým cestovním zvykem, tak vstáváme kolem šesté, balíme věci a vyrážíme směr přístav a snídaně. Ivoš snídá vývar s kostí, evidentně velmi oblíbená snídaně u místních. Já na podobnou delikatesu dneska nemám úplně chuť, takže volím konzervativnější menu v podobě toustu a mangového džusu. V přístavu už menší zmatky, takže se nám docela rychle daří doptat se (konečně!), kde se prodávají lístky na loď a lístky také skutečně koupit. Rezervaci jsme měli od lidí z Casa Gregorio, takže stačí jenom zaplatit 24000 COP a můžeme vyplout. Kromě spolu cestujících uvnitř lodi máme i jednoho (beztak) černého pasažéra na střeše. Potíž je v tom, že za cestu už těžko zaplatí, jede totiž v rakvi. Věnec máme dole, tak snad to bude pěknej funus.

Cesta je docela příjemná dvouhodinová pohoda s několika zastávky a cílem v Bocana Amacayacu, kde přesedáme do jiné loďky, která nás doveze do vesnice San Martin, kde se nachází cíl naší amazonské cesty – Casa Gregorio. Při přesedání do druhé loďky se mně povedlo zopakovat vtipný foto kousek dost podobný tomu z Kambodži před několika lety. Foto taška mi efektně spadla na zem a opět se mně podařilo rozmlátit UV filtr. S tím rozdílem, že minule se mně povedlo zapasovat objímku filtru přímo do objektivu…

Hned po výstupu z lodi nás vítá Heike, majitelka a duše celého projektu, která zde s kolumbijským manželem vede eco-hostel Casa Gregorio. Jsme jediní hosté, takže dostáváme celou cabaňu (chatu) sami pro sebe. Všechno vypadá úžasně, vesnice, bydlení i okolí. Dáváme uvítací kafe, kdy nas Heike seznamuje s vesnicí a taky naším programem, který nás čeká dneska a zítra. Času moc nemáme, takže žádný lenošení a hnedka po krátkém odpočinku vyrážíme do terénu. Ještě předtím jedna drobná nepříjemnost, a to placení. Není to žádná levná legrace, ale prostě každá sranda něco stojí. Máme to za 970t COP pro oba. Prvním bodem je obhlídka vesnice přirozeně ne po vlastní ose, ale s průvodcem. Ten mluví jenom španělsky a my jenom anglicky, takže porozumění zajištěno:-). Nás lingvisty nemůže nic rozhodit, takže kývám jak osel celý výklad a přitom moudře tvářím natolik, že je jasné, že všemu rozumím a přitom často nevím o čem je řeč. Škola, něco jako obchod, hřiště, kostel a víc asi není na vsi potřeba. Měli jsme možnost poznat a ochutnat mnoho druhů ovoce, ale snad kromě kakaa jsme hnedka zapomněli o co se jednalo. Borec nám vysvětloval zpracování mouky juka nebo předváděl, kde sehnat přírodní barviva. Fantastické. Nahoře na kopci stojí tzv. moluka – obrovská “hala”, která kdysi sloužila jako domov pro celou vesnici. Komunitní život v pravém slova smyslu. Potom přišli misionáři, kteří lidem “vysvětlili”, že by měli chtít bydlet ve vlastním a bylo po komunitním životě. Pokrok prostě nezastavíš. Nám dráty hyzdí pohled a fotky, místní jsou za ně patrně rádi, protože jim dají alespoň pád hodin elektřiny denně. A dokonce i signál mobilu zde je, sice jenom někde na kopci a v nějaké prapodivné frekvenci, kterou naše chytré mobily nedávají, ale prostě mu neunikneš.

Dvě hodiny procházky na ostrém poledním amazonském slunci dají docela dost zabrat, takže hnedka s radostí skáčeme se ochladit do vody a potom hurá na oběd. Sice to není Amazonka, ale jenom její přítok Rio Amacayacú (https://goo.gl/maps/dCF1DTG77Dn), ale i tak naprostá pecka. Po oběde a nezbytrném odpočinku vyrážíme na druhou část dnešní procházky “agriculture walk”.Ve vesnici se dal odhadnout kontext, takže jsem měl pocit, že španělštině i docela rozumím, což se bohužel o výkladu v přírodě už říct nedá. Výklad o tom, co se zde pěstuje a jak a proč, není úplně lehké pochopit. Ale i tak je zajímavé vidět, jak zakládají políčka, co pěstují apod.Je hodně vlhko a mucho mosquitos, ale stojí to za to. Po koupačce ve vlastním potu přichází opět koupačka v řece. Vládně naprostá a totální pohoda. Děcka skáčou z vysokých stromů (dobře 10 až 15m) do vody, maminy perou prádlo na molu a my se rachtáme ve vodě jak malí kluci.

K večeři si přidává kolumbijský pár a Němka Hendrike, která mluví anglicky i španělsky, takže nám může obřas něco přeložit, i když u večeře vítězí jednoznačně španělština. Prostě všichni tady španělsky, kromě nás dvou. V původním plánu to asi nebylo, ale jelikož Hendrike jde na nightwalk, tak se přidáváme. A děláme sakra dobře. Dlouhé kalhoty, rukáv, gumáky a svítilna. zapomněl jsem na repelent, bez toho se do pralesa nedá. Noční les žije úplně jinak jak jeho denní kolega. Ještě ve vesnici obdivujeme obrovitánskou žábu a pokračujeme různými druhy brouků, pavouků a hadů. Půlka z toho je jedovatá. Korunu tomu naložil jedovatý had, který sice nebyl moc velký, ale o to mrštnější a naše svítilny ho nějak naštvaly, takže se rozhodl náš trochu vystrašit…A potom ještě chlupatá tarantule, kterou jsme nightwalk zakončili. Ne že bychom úplně chtěli, ale odpolední dusno se přetavilo do kvalitního tropického slejváku (=padají kýble vody). Nafasovali jsme ponča a klikatými cestičkami vyrazili nazpět, protože za deště už nic nemáme šanci vidět. Nechápu, jak průvodce poznal kam jít, ale nezabloudili jsme. Komplet mokří, ale spokojení. Je to stejně jedno, že jsme durch, protože je pořád teplo.

V deset hodin se vypíná elektřina, v noci prší, totální tma, zvuky lesa…

6/3/2016 [San Martin]

Noc je fantastická. Tropický liják vytrvale buší do plechové střechy (z našeho pohledu původnější rákosová je nahrazena skoro vždy vlnitou plechovou střechou), všude okolo neprostupná tma a příjemné teplo umožňující spát po prostěradlem nebo “jen tak”. Zvuk deště a přírody je o to intenzivnější, že chata v podstatě nemá okna, ale jenom jakési průhledu po celé obvodu. Skleněných oken netřeba, cirkulace vzduchu zajištěna a přitom dovnitř neprší.

Vstáváme kolem šestí, prakticky pár minut poté, co přestalo pršet. Místo kapek deště zprudka dopadajících na střechu je najednou ticho, naprosté a fascinující ticho.

Tak v podstatě běžné (nebo by aspoň měly být) a přitom tak fascinující: ticho nebo naprostá tma.

Na snídani se podávají tradičně vajíčka, ovoce a kafe. I z tak běžných situací jako je snídaně zde čiší naprostá pohoda a uvolněnost života mimo běžnou civilizaci. Vykládáme s Hendrike von Deutschland, kterí s námi dneska pojede na “jungle trip”. Bude tak mít aspoň výlet levnější a na oplátku nám bude překládat. Mělo by se jednat o skutečnou džungli a v plánu je i rybaření, takže jsme oba docela zvědaví.

Voda, repelent a opalovák – základ každého výletu do džungle. Dneska jedeme proti proudu řeky. Amacayacú je menší řeka a málem si tu připadáme jako někde u nás na řece. Teda až na ty liány a vysoké stromy okolo, jinak je kolem bahnitě kalné vody prostě “hodně zeleno”. Zhruba po 45 minut parkujeme u strmého břehu a odtud začínáme asi tříhodinový výlet vysokým deštným pralesem. U břehu míjíme malou konstrukci, která slouží jako přístřešek pro přespání v džungli. Musí to být fantastická zkušenost, všechny ty zvuky pralese všude okolo. I když v noci hodně pršelo, tak kupodivu moc bahna není. V rámci možností, ale nám je to stejně jedno, protože máme holínky. Občas někde zastavíme, průvodce vykládá, Hendrike přeloží a pokračujeme dále. Stoprocentní vlhkost, plno komárů všude kolem, ale to vůbec nikomu nevadí. Přírodní podívaná všude okolo vše vynahrazuje. Nejdeme nějaký okruh, ale po nějakých dvou hodinách se vracíme stejnou trasou, což je trochu škoda, ale evidentně a zcela logicky tu nejsou žádné vycházkové trasy pro pohodlné turisty.

Po vycházce jedeme kousek po proudu, kotvíme v zátoce a jde se rybařit. Každý dostáváme bambusovou tyčku s namotaným vlascem a háčkem na konci. K tomu kousky ryby jako návnada na úlovky jako je třeba piraňa. Ivošovi zabírá jako prvnímu a dokonce se podaří i rybku vytáhnu z vody, Hendrike se taky daří, ale mně – jak jsem trochu čekal – vůbec. Ať se snažím rybu hnedka vytáhnu, když cítím, že ožírají návnadu, tak smůla. Většinou vytáhnu pouze prázdný háček. Navíc je pekelný vedro, protože sedíme na přímém slunci. Po pár pokusech o úlovek a při pocitu, že začínám cítit jako dobře propečený karbanátek, se docela těším, až toho necháme a pojedeme dál. Zpátky na základně nás čeká oběd: ryba, plantain, juka a nějaká zelenina a zasloužený odpočinek. Dáváme kafe, koupačku a prostě pohoda na Amacayacú. Docela by mě bavilo takto trávit více dní, prostě jenom relaxovat a nic nedělat. Večer se jdeme kouknout na místňáky jak hrají fotbal, což ani jednoho z nás moc dlouho nebaví. Tak vyrážíme dál na průzkum vesnice, která je nakonec docela rozlehlá. Neexistuje tu žádné vlastnictví půdy, takže si může každý postavit dům, kde se mu to zamlouvá. Docela mně překvapuje stav některých stavení, kdy si postavili základ a k tomu střechu a jinak nic, takže kempují sice pod střechou, ale jinak dost provizorium mně přijde. Bud´není vůle, peníze nebo jim to prostě vyhovuje. Ještě poslední koupání než bude tma a jdeme na večeři, po které vyrazíme ještě na jeden “nightwalk”. Dneska nemáme tolik štěstí na bystrého průvodce, který by toho hodně viděl a hodně nám ukázal Dnešní průvodce to pojal opravdu jako walk, takže nám ukázal jenom pár zvířat a mám pocit, že sami jsme jich viděli víc. Ale aspoň dneska nepršelo, tak jsme si dali procházku celou. Víc už toho dneska nestihneme, navíc zítra vstáváme brzo, protože bohužel už odjíždíme.

Kolumbijský deník – Tayrona park

By Hondza

On 10.6.2016

In Cesty do světa, Viva la Colombia 2016

Tayrona park

3/3/2016 [ z Arecifes do Can de San Juan, odbočka k Pueblito a potom lodí do Taganga a na Santa Marta]

Náš kemp má do ideálu daleko, ale večer jsme nic lepšího nesehnali a nakonec je to stejně jedno, protože přespíme a druhý den ráno zase vyrazíme dál. Nemáme tu komáry. Máme sprchu za bambusovou rohoží. Máme večerní soulož vedle ve stanu, aspoň to tvrdí Ivoš. Já nic neslyšel a víme, jak je to s jeho bujarou fantazií :-).

Východ slunce u Karibského moře, liduprázdná pláž…co víc si přát? Snad jenom jasno by nebylo špatný. No nebylo, byly mraky, slunko nevykouklo, ale tak úžasný čas a nádherná podívaná. Není to jenom o takovýchto místech a okamžicích, je to o všech okamžicích na cestě, kdy si řekneš, že máš vlastně neuvěřitelný štěstí, že tohle můžeš prožívat. Víš, že tě to strašně baví, a že tě to jen tak nepustí. Že nejen pro východy slunce, ale pro všechny momenty poznávání, setkávání, radostí a útrap má smysl cestovat a objevovat.

Dost rozjímání, na písku s myšlenky kdesi za obzorem se sedí báječně, ale asi nebude špatný se taky někam podívat. Navíc slunce vyhrává svůj boj s ranní oblačností a půjde snad i něco vyfotit. Večer jsme si mysleli, že to je řeka, abych ráno zjistil, že se jedná o moc pěknou lagunu s kajmany. Teda s kajmany pouze na ceduli, bohužel či bohudík mě žádný po ránu nepozdravil. Vedle hlavní pláže, kde bude patrně po většinu roku díky obrovským vlnám nekoupatelno se vyloupla malá plážička schovaná v zátoce, kde to vypadá přesně…no jako v pohádce o kýčovité pláži v karibiku. Palmy světlý písek, blankytně modré moře. Tady by se koupalo! Navíc hned vedle je asi nejhezčí kemp (Bukaro) z celé oblasti Arecifes. Škoda, že jsme sem včera večer nedošli. Stany jsou rozesety mezi palmami, no nádhera. Nazpět v našem hipísáckém ležení balíme našich pět švestek a jdeme na snídani do hospody, kde jsme taky včera večeřeli. je něco před devátou, hladových krků je zde docela dost, ale je zavřeno. Ivoš hudruje, že neumí dělat byznys, že mají dávno otevřít. Nikam nespěchají, asi vědí, že lidi nakonec počkají a navíc tady se prostě tolik nespěchá. U moře ti nic neuteče, není se kam hrnout a proč se nervovat.

Rychlá národnostní sonda. Vedou Němci, a to parník, protože ti jsou všude a je jich vzhledem ke všem cizincům docela dost. Potom tu máme Francouzce a Američany, i když těch je v Kolumbii mnohem míň než bych zatím čekal. A potom jsme tu my dva z Česka. Konec multikulti sondy a jdeme jíst. Jestli se dá v tento moment definovat jako “chuťový orgasmus”, tak je to mango džus. Maximální záležitost. Ostatní džusy ze všech možných druhů kolumbijského ovoce jsou taky super, ale tohle je o třídu někde jindy a vždycky bude. Jinak máme na snídani klasicky vajíčka, což snad není nutný už ani psát. Ceny zde nejsou ani náznakem lidové. Vajíčka za 8000 COP, voda 1,5l za 5000 COP a džus za 4000 COP (s vodou, s mlékem ještě o litr víc).

Táhnouc bágl na chrbát si kladu zajímavou otázku: ”Proč jsem si sakra nenechal velký batoh v hostelu v Santa Martě?”. Otázka, která nemá v tento moment odpověď, protože si beru bágl na záda a vyrážíme dál do Cabo de San Juan. Naši hipíci předstírají nějaký úklid, u toho dávají ranního špíčka a kecají s vojáka. Vládne tu pohoda.

Sotva vyjdeme, tak hned zastavujeme. Koupání na pláži, kterou jsem ráno objevil, je příliš velké lákadlo. Nejsem zrovna plážovýá povaleč, ale tady bych si dokázal představit celý den vyplněný koupáním, popíjením ovocných džusů a pozorováním nádherných Kolumbijek. Bohužel tolik času nemáme, takže po krátké koupačce a kochačce pokračujeme dál. Další zastávka je..překvapivě opět pláž. La Piscina, úzký pruh písku, nad kterým se tyčí palmy. Asi díky přírodním vlnolamům jsou zde podstatně menší vlny, skvělé koupání. Čím více se přibližujeme cíli Cabo de San Juan, tak tím více lidí a z klidné procházky se stává turistický pochod. Ale není se zase tak co divit, Cabo je hodně profláklé, pláže v podobě dvou malých zátok jsou zde skvělé. V podstatě je to skoro kýč: palmy, moře a bílý písek. Pořád dokola, ale je to jinak boží. V hlavní sezóně to zde bude asi docela masovka, ale dneska to ještě docela jde, i když lidí hodně. Mám v plánu výlet k indiánskému osídlení Pueblito, ale nejdřív musíme zjistit, zda opravdu jede loď do Tagangy a potom někde nechat bágl. Oboje se docela rychle daří. Máme potvrzeno, že loď jede ve čtyři a úschovna zavazadel zde dokonce je, akorát je nutné mít vlastní zámek a ten já mám. Hurá, můžeme vyrazit. Cesta k malému indiánskému osídlení nemá ani 3 km s převýšením 260 m. Jeden by si řekl pohoda a druhý, ještěže to je tak málo. Jedná se o docela náročnou akci, protože stezka není rozhodně žádná selanka pro důchodce. Průlezy, kmeny, obrovské balvany, strmé výstupy. Po chvilce z obou jenom leje. cestu lemují značky značící v kolik % trasy právě jsme. Velice užitečné a motivující zvláště, když se pořád jde prudce nahoru a cesta nemá konce. Docela jsme to hnali, ale stejně nám výstup na Pueblito trvá hodinu a čtvrt. I přes zastávku u potůčku jsme oba spaření jak krocani. Fascinující je flóra v podobně tropického pralesa všude okolo, obří stromy, liány a vše nepřístupné, zelené a velmi husté. Kdysi dávno žilo v Pueblito 2000 lidí, dneska je to pár kruhových chýší a terasovité uspořádání napovídající, že osídlení bylo výrazně větší a džungle už dost pohltila. Cesta nazpět už docela v pohodě, i když skáčeme z kamene na kamen stejně pomalu a opět cesta trvá víc jak hodinu.

Jsem rudej jak jak, těžko říct zda díky fyzické námaze nebo slunci. Po koupačce zjistím. No, bylo to sluncem. Loď do Taganga by nám měla jet ve čtyři, takže čas akorát na něco k snědku (bageta 4000) a malé pivko (3000). Za pět minut čtyři a loď stále nikde. Ivoš je trochu nervózní a já si říkám, že loď prostě jet musí, nebo ne? Jdu se raději ještě optat na informace, ale bohužel s mojí znalostí španělštiny “un poco” mohu rozumět a myslet si cokoliv. Ale přece jsem něco zjistil, loď jede z “segunda playa” a jsou právě čtyři hodiny. Evropský duch posedlý časem nám velí běžet na druhou pláž (tak 100m), kde se samozřejmě zatím nic neděje, ale aspoň je zde loďka a potencionální pasažéři, kteří zjevně na něco čekají. Jsme rádi, protože po svých nazpět se ani jednomu z nás nechce. Loď měla jet ve čtyři, ale teprve o půl páté se začíná něco dít. Přichází důležitě se tvářící posádka, ptám se na lístek a dostávám odpověď, ehm, které nerozumím. Naštěstí mi vedle stojící Američanka přeloží, takže aspoň vím, že lístky jsou a stojí 45000 COP (žádná levná sranda!). Právě když řešíme, jak se dostaneme do lodi suchou nohou, tak začínají borci vybírat bágly, které hážou do “podpalubí”. Prý budeme komplet mokří, takže odevzdávám i foťák. OK. Pánové dopředu, ženy dozadu, zapnout plovací vesty a můžeme vyrazit. Takhle nějak se asi cítí uprchlíci s tím rozdílem, že jich je na lodi dvakrát tolik a beztak ani ty vesty nemají. Jedeme docela rychle, což v kombinaci s docela slušnými vlnami dělá z jízdy kvalitní zážitek. Někdy na vlnu najedeme a potom je najednou příď snad i o 2m nad zádi nebo vlnu podjedeme, aby loď další vlnu silou rozrazila. Docela zážitkové, zvlášť když trefíme několik vln a najednou jsme všichni úplně durch mokří. Ivoš má v kapse pas i peníze, takže ten má jízdu ještě s bonusem. Po zhruba hodině přistáváme v Taganga, což je vesnice pár km od Santa Marty. Průvodce hovoří o Taganze jako o bezmála doupěti zločinu, takže jsem zvědav. Zatím jenom velmi silně fouká, což v mokrých hadrech není nic extra, takže se půlka lidí hnedka převlíká přímo na pláži. Průvodci se věřit moc nedá, ale i bez něho na nás městečko zvláštní dojem nedělá, takže bereme minibus Collectivos za 1400 COP do Santa Marty. Vystupuje v centru, do hostelu Jackie, kde jsme byli minule, to nemáme daleko, takže volba je jasná. Dvoulůžkáč k dispozici není,. takže bereme dormitory za 29000 COP. Po sprše a důkladné aplikaci Pantenolu vyrážíme najít něco k snědku. Nejdříve ochutnáváme opékaný sýr za 1500 COP a potom maso na špejli za 2000. Jelikož holící strojek vypověděl službu a na Krakonoše být nechci, tak v mezičase kupuji holení. Ivoš jde na zálesáka, tak uvidíme jakým plnovousem se bude moct za dva týdny chlubit. Co jiného na závěr dne jak ovocný džus? Dneska padla volba na džus z maracuji s mlékem. Lahoda jako vždy. Internety, pivo a deník na terase a spát.

Kolumbijský deník – z Cartageny do parku Tayrona

By Hondza

On 5.6.2016

In Cesty do světa, Viva la Colombia 2016

Z Cartageny do Santa Marty a parku Tayrona

1/3/2016 – [Cartagena s přejezdem do Santa Marta]

Časový posun do plusu se projevuje vtipně. Například, že se oba vzbudíme ve dvě ráno, tedy v osm ráno našeho času. Nedá se nic dělat, musíme to zkusit zaspat, což se nakonec do šesti ráno docela daří. Večer teplo, ráno teplo. Komáři nikde. Ivoš si může oddychnout. Wifi jede, vše je jak má být. Snídaně se podává v sedm třicet na horní terase, žádná gastro pecka to není, ale aspoň se ihned vžijeme do místního snídaňového standardu, což jsou vajíčka a zase vajíčka. Tady byly tuším míchaná, k tomu dva tousty a džus nebo kafe. Obé nešlo. Dobrou chuť.

Sbalit věci a honem na průzkum Cartageny, která by jakožto nejhistoričtější město (a zároveň jednoznačně nejturističtější) mělo hodně co nabídnout.

V noci jsme řešili a vyřešili časový posun. Přes den řešíme pro změnu teplotní posun, ten je taky do plusu, ale ne šest ale rovnou aspoň třicet. Takže se mažeme, i když stejně moc dobře tuším, že zrudnutí a spálení nemám šanci uniknout. Bereme vodu a jdeme směr laguna San Lazaro a hlavně pevnost Castillo de san Felipe de Barajas. Turistický začátek jak se patří, prodejci klobouků a brýlí sem. Já nemám klobouk a Ivoš zase brýle, takže pozornost zaručena. Ještě lepší to má zájezd, který právě přijel. Nebozí turisté vystupují z busu do uličky vytvořené prodejci. Nemají šanci uniknout. každý dostane klobouk a ti míň obratní i brýle na nos. Nikdo se jich neptá, buď se posnaží a “dar” vrátí nebo holt budou platit. Jak máš jednou klobouk na hlavě, tak už ho přece nemůžeš sundat. Hlava by mě upadla, kdybych si koupil takovou kravinu. I když, vedro teda je. Pevnost ze 17.století nebyla nikdy dobyta a ani dneska to nemá návštěvník úplně jednoduché. Pravda, bodné a střelné zbraně již netřeba, zato peněz je sakra potřeba. Vstupné 17t COP patří k těm nejdražším. Když už tady jsme, tak zaplatíme. Pevnost mi přijde dosti zrekonstruovaná, ale to nevadí, tunely vedoucí skrz naskrz pevností jsou zajímavé a výhledy docela taky. I když tedy na jedné straně jsou mrakodrapy a na druhé opar a městská zástavba. Pevnost dobrý, ale staré “el centro” bude myslím ještě lepší. V parku jsou veverky a asi leguáni nebo varani, těžko říct.Prostě veliká ještěrka. Ještě jsme ani nevstoupili a už to opět začíná, kloboukáři a brýlaři jsou zde. Moje blonďatá hlava je velké lákadlo to uznávám, takže si beru brýle a tvářím se drsně. Ivoš ovšem neodolal a hnedka kupuje pravé brýle Oakley. Ten má ale kliku, originály a ještě tak zalevno! 🙂 A hnedka za vstupní branou je další lákadlo, paní černoška oděná do barevného “kroje”, která prodává ovoce. No kdyby odolal pokušení. Kousek melounu za dva dolary a k tomu fotku. Takhle se vydělává.Je to tady pěkný, barevné domy, úzké uličky. A taky mrak obchodů se suvenýrama a prodejců všeho možného a nemožného. Kupujem pohledy i se známkama s tím, že poslední den sem zajdeme něco nakoupit. Kromě starého města je tu pro nás suchozemce ještě jedno lákadlo, karibské moře. Co na tom, že jsou velké vlny a koupání je zde zakázáno, aspoň kotníky smočit musíme. Jinak se touláme uličkama, fotíme a užíváme si atmosféru místa. A když přijde žízeň, tak jdeme na náš první kolumbijský ovocný džus – klasický začátek malé závislosti a potřeby si dávat ovocné džusy kdykoliv a kdekoliv. Kromě obligátního manga, papayi, ananasu atd jsou v nabídce kolumbijské speciality jako lulo nebo guabana. Nevím, co si vybrat dřív a hlavně netuším, když si něco vyberu, jak to bude chutnat. Mise je jasná, za těch deset dní musím ochutnat všechny druhy kolumbijského ovoce. Druhů je hodně, http://www.seriouseats.com/2010/09/tropical-fruit-in-south-america-guide-colombia-slideshow.html#show-110376 ale myslím, že to zvládnu :-). Posilněni džusem a slaným koláčem pokračujeme dál až rušné křižovatce na druhé straně starého města. Vedro a nedospalost si vybírají své, únava se dostavuje, takže to otáčíme a směřujeme zpátky na hostel. Ještě se stavuji do lékárny pro místní protikomáří přípravek. Dle doporučení webu Colombia fácil beru nokipex (mýdlo) a vodu Citronela. Kdybych věděl, že komáry prakticky nepotkáme, asi bych ušetřené peníze raději utratil za ovocné džusy.

Na hostel pro bágly, platíme (120t za dvě osoby) a bereme taxíka směr Berlinastur terminal odkud by měli jet minibusy do Santa Marty. Žádný pomalý a neklimatizovaný autobus, ale rychlý a klimatizovaný minibus. Cena není lidová (skoro 40t za osobu), ale aspoň šetříme síly a víme, že dojedeme do Santa Marty relativně včas v pohodě. Trochu jsme zapomněli na jídlo, ale co se dá dělat, nějak ty 4 hodiny přežijeme. Zatímco Cartagena je bohaté město, tak vesnice po cestě jsou na tom spíše opačně. Malé baráčky, plno odpadků a prachu, chudoba v té reálné podobě. Na mapě to nevypadalo, ale nakonec opravdu jedeme skoro 5 hodin než jsme konečně v dalším velkém kolumbijské města, v Santa Martě. Náhodně vystupujeme, hodní spolucestující se nám snaží pomoct, ale bariéra angličtina x španělština je poměrně neproniknutelná. Pomůže až jméno konkrétního hostelu z LP, kde je ale plno, tak dusáme kousek vedle do hostelu Jackie, kde už volno je. Huráá, ubytko a honem na jídlo. Střed města, který máme nejblíž je hodně turistickej a hodně drahej. Jídlo kolem 30 000 COP se mi zdá docela drahé. Navíc je to zde samý cool cizinec popíjejí mojito a tvářící se svěťácky, což ke štěstrí úplně nepotřebuju. Mám holt radši hospody pro místňáky. Beny je ale okouzlen uličkou plnou restaurací a má hlad, tak mě zve. Polévka s mořskými plody byla dobrá, pivko bodlo. Jdeme spát.

2/3/2016 [ Santa Marta a Tayrona park]

Noci v rovníkových oblastech jsou často divoké. Jdeš spát a je vedro, vstáváš a je stejný vedro. Buď si pustíš a potom nemůžeš kvůku hluku spát, nebo to riskneš, ale koupeš se ve vlastním potu a ještě si dáš jednu či dvě ochlazující sprchy. Ručník netřeba. Taky si můžeš připlatit a mít klimatizaci. V tom případě spíš s ovladačem pod polštářem a podřimuješ v rytmu: vedro – zapnout – zima – vypnout – vedro – zapnout…

V hostelu Jackie se navíc někdy k ránu zapnula filtrace od bazénu, takže žádný lenošení. Ale zase aspoň můžeme brzo na Internet. Snídaně je až o půl osmé, takže plno času na fejsbúky. Vajíčka, kousek ovoce, toust (jeden) a kafe. Výživní snídaně až do té míry, že hned jak cestou na bus do Tayrony vidím první pekařství, tak dojídám dvěma sladkými koláči. Autobus jede z Carrera 11/ Calle 11 – kde to je? Co to znamená? Kolumbie má vpravdě geniální systém číslování ulic, kdy horizontální jsou Calle a vertikální Carrera. Stačí vědět, na které ulici jsem a nemůžu se ztratit. Teda skoro, bus měl jet ze zmíněných souřadnic, ale ve skutečnosti jsme se museli na cestu ptát a navíc jel ještě odjinud. V parku je prý vše o dost dražší než jinde, hmm…jsme vataři, jak jinak, takže si bereme jenom vodu. Víc jsme prostě nestihli. Cesta busem stylem nahoru-dolů-zatáčka sem a tam v závodním tempu, skoro lituju, že závodních přesunů nebude více. Vystupujeme v El Zaino (cesta 7000 COP), kde kupujeme vodu za 5000 COP (=40 Kč) a něco malého k snědku. Jak vidno vysokohorská parková přirážka je již zde před bránou do parku. Ještě než si koupíme lístek, máme se podívat na edukativní video co a jak v parku. Nám se ale nechce, takže to obcházíme a jdeme rovnou do fronty k pokladně. Jsme přece ti chytří Češi, kteří vědí vždycky nejlíp co a jak, a nepotřebují nějaké rady. Takže jsme si pěkně vystáli frontu na lístek, aby se nás paní na pokladně s úsměvem optala, zda máme informační lístek. Cha, samozřejmě, že nemáme. Takže nazpět a video si dáme pěkně od začátku. Jelikož právě končil výklad a pán rozdával lístky, tak jsem zkusil nechtěně natáhnout ruku, zda by mě taky jeden nedal. Smůla, žádný podvádění, pěkně se na to gringos podíváte od začátku. Napodruhé se již povedlo, platíme 42 000 COP, dostáváme růžový náramek a můžeme se vydat po asfaltce vstříc karibskému dobrodružství. Ano, po asfaltce, romantická představa o divočině ihned za strážní budkou bere rychle za své. Většina návštěvníků si evidentně vzala na tento první cca 4 km úsek dodávku, my samozřejmě nikoliv. Když už jsme si to zaplatili, tak si to taky užijem. Co zajímavé se udalo po cestě než jsme došli do první zastávky Castilletes?

Ivoš objevil včelíny (pořád hledá včelíny a včely), kde ovšem nebyly včely, ale mravenci
Ne každý roztomilý pes, který odpočívá ve stínu, neštěká a nekouše.
Ivoš viděl tukana.
Lijány kupodivu nefungují jako guma, prověšují se.
Odbočka k Los Naranjos nás nikam nedovedla.

A pak jsme došli na první pláž. Palmy, písek, moře a nikde ani noha. Karibská pohoda a plážový kýč, ale boží. Teda kromě toho, že se v moři nedá prakticky vůbec koupat. Vlny mají takovou sílu, že stačí ujít metru do vody, aby tě vlna dva metry vrátila. Odpočíváme pod slunečníkem z listí, ticho a naprostá pohoda. Snažím se něco fotit, i když vím, že je to nepřenositelné a navíc je slunce vysoko, takže žádný světoborné fotky z toho nevytvořím. Jeden by řekl, že shodit kokos kokosem by nemuselo být tak těžké. Je a pořádně, takže nás to brzo přestává bavit. Navíc bysme se měli posunout dál. Takže máme plán!Vracet na silnici se nám nechce, takže půjdem po pobřeží. Odvážný plán, zvlášť když nevíme cestu, je poledne a nemáme moc vody. Hurá. Optimismus v našem plán nesebrala ani tak první skála, kterou hravě překonáváme,ale rybář, který nám jasně naznačil, že tudy cesta rozhodně nevede a nepovede. takže nazpět na silnici a pokračujeme do další zastávky: Caňaveral. Máme hlad, žízeň a energie už moc nezbývá, takže musíme něco sníst. Jediná možnost je velmi honosně se tvářící restaurace patřící do rezortu, jehož hosté bydlí v chatkách na kopci. Já jakožto hamižný lowcosťák bych si zde nic nedal, zatnul zuby a dusal dál, ale Ivoš míní jinak, takže sedáme a něco si dáme. ryba v banánovém listu s kokosovou rýží byla moc dobrá a Ivošova grilovaná ryba taky vypadala skvěle. Nechali jsme zde 100 tisíc a můžeme pokračovat dál do cíle dnešní cesty, do Arecifes. Plán byl jí, ale nakonec jedeme. Jak se to stalo? Přiznám se, že dodnes stále nevím, ale najednou jsem seděl na koni a jelo se. Moje první jízda na koni a když poprvé, tak pořádně i s báglem a foťákem. A když poprvé tak ještě víc, žádná rovná cestička klikatá a velmi úzká cesta plná obrovských kamenů. Když se koník rozhodne běžet jinam a já nevím, jak ho usměrnit a vrátit, tak se tomu i zasměju. Ale když se koník rozhodne jet zkratkou po okraji srázu a zjistí, že cesta končí a má před sebou 2m sešup, tak to už se nesměju. To už jsem měl docela hrůzu v očích. Docela dost hnus, zvlášť když jsem nevěděl jak koně ovládat a nikdy jsem na něm neseděl. Asi to pochopil i šefík a bere si ode mně bágl, takže zbytek cesty je už přece jenom o něco víc v klidu. Ivoš se mi smál, ale mě to moc vtipný nepřišlo. Koně nebrat. Konečně jsme u cíle dnešního putování v Arecifes. Je zde několik kempů s vybavenýma stanama a i hospoda, kde bude něco k jídlu. Ubytováváme v kempu u místních hipíků, asi v nejhorším kempu, který tu je. To jsme bohužel zjistili ale až druhý den ráno. Borec si řekl o 25 000 COP za osobu ve stanu s matrací. Draho a žádná sláva. Majitelé a jejich kámoši už kalí a pohoda. Chtěl jsem zkusit spaní v houpací síti, ale nakonec jsme zvolili komfortnější stan. na večeři jdeme do asi jediné otevřené restaurace, kde se sešli všichni ubytovaní z celého okolí. Levno tu není ani zdaleka. Dal jsem si rizoto s plody moře a 2x ovocný džus (Guabana a Curuba). Ani zde komáři nelítají.

Před spaním jdu ještě rozjímat k moři, síla moře je impozantní…