Rubrika: Cesty do světa Page 10 of 42

Turecko 2021 – Kars a staroarménské město Ani

On 1.12.2021

In Turecko 2021

Den čtvrtý, z Istanbulu do Karsu

Poslední noc v Istanbulu. Ráno v šest sedáme do auta a jedeme na nedaleký Esenler otogar, odkud vyjíždí autobus Havas na nové istanbulské letiště. Sinan je skvělej. Cestou ještě rychle zastavuje v pekařství a kupuje mi koláče na snídani. Loučíme se. Sinan jde dospat a já vyrážím na východ Turecka za dobrodružstvím. Cesta na istanbulské letiště je ráno naštěstí docela rychlá. Letiště je nový a hodně velký. Erdogan se má čím chlubit. Jdu na check-in, protože stále převážím slivovici pro Berka. Nečekaně je tady docela fronta, ale nakonec odbavení naprosto v pohodě. Ukážu HES kód a posílám batoh do útrob letiště. Výhoda slabé turecké liry je, že i šetřil mého typu si může na letišti dát čaj se simitem a nijak ho to nezruinuje.

Za dvě hodiny jsme v Karsu. Zbrusu nové obří istanbulské letiště střídá jedno jediné letadlo na letištní ploše a ošuntělá postarší budova místního letiště. Jsme skoro ve dvou tisících metrech, je tu příjemně teplo a lehce pofukuje vítr. Letištním autobusem jedu až na místní otogar, protože když nevíš, kde vystoupit, je vždy nejlepší dojet až na autobusák. Vybral jsem si Hotel Temel nedaleko otogaru za sympatických 80 lir i se snídaní. Mám menší pokojík s výhledem na rušnou ulici. Chlapík na recepci se ptá, zda mám v plánu jet do Ani. Odpovídám, že bych chtěl jet zítra autobusem. Taxík za 200 lir odmítám a zároveň doufám, že místní bus do Ani skutečně zítra pojede, protože dopátrat se nějakých přesných informací je (tady na místě i na internetu) skoro nemožné.

Ještě, než dneska odpoledne vyrazím na výlet, bude to chtít něco do žaludku. Na hlavní ulici na dohled od hotelu sedám do lokanty na výbornou polívku, salát a samozřejmě čaj. Mám půl dne na nějaký výlet, takže co se podívat k ďábelskému hradu Seytan Kalesi? Nemám tušení, jak se tam dostanu, ale třeba pojede nějaký autobus nebo zkusím stopovat. Nechce se mně tomu ani věřit, ale jen co dojdu na otogar, tak hnedka jede bus do Cildiru, který je kousek od cíle mého výletu. Vzhledem k tomu, že to byl dost možná jediný bus toho dne, je to docela neuvěřitelný.

Cesta trvá o dost dýl než jsem čekal, protože objíždíme celé cildirské jezero. Na místě v Cildiru se moc nezdržuji, mám menší zpoždění, hrad není zrovna za rohem a taky se musím ještě nějak dostat nazpět. Vyrážím podle mapy do vesničky Yildirimtepe, kde je pár baráků, nějaký kravky a taky dva psi, kterým se zrovna moc (vůbec) nelíbím. Naštěstí jejich štěkot probudil majitele, který je uklidňuje a zároveň mi ukazuje zkratku k hradu. Od jisté doby (zdravím Vídeň) jsem u psů dost opatrný. Ochladilo se a začíná foukat nepříjemný vítr. Raději přidám do kroku. Cesta po vydlážděné cestě rychle ubíhá a po chvíli vidím v dáli hrad tyčící se na skále. Vypadá fakt impozantně. Využívám záblesků posledního sluníčka a rychle fotím. Z dálky to vypadalo, že nepůjde jít až na hrad, ale nakonec se dalo vyšplhat bez problémů prakticky kamkoliv. Zlověstné mraky a silný vítr dodávají hradu a okolí neskutečnou atmosféru. Ještě chvíli fotím, ale pak již rychlý ústup nazpět do vesnice a k hlavní silnici, protože to vypadá na pořádný slejvák.

Nikdonechce zastavit, za chvíli začne pršet a není se vůbec kam schovat. Naděje upínám ke skupince, kterou jsem potkal na hradě, protože ta mně prostě musí zastavit. Prosby byly vyslyšeny, uff. Jenom co jsem nasedl do auta a proběhla úvodní a zároveň závěrečná turecká konverzace ve stylu „ahoj, odkud jsi a jak se jmenuješ“, tak se mega moc rozpršelo. Zase jsem měl štěstí. Rodina mě bere do nedalekého Ardahanu, odkud by snad mohl jet nějaký minibus do Karsu. Předpoklad by to byl správný někdy ráno a nikoliv pozdě odpoledne, kdy je otogar vylidněný a místní jasně naznačují, že dneska už do Karsu nic nejede. Můžeš jet za 250 lir taxíkem cizinče, odpovídají lidé na můj dotaz. Hmm, to se mně zrovna nechce. Jdu na doner a ayran, přece jenom s plným žaludkem se lépe přemýšlí. Mohl bych zkusit stopovat, nebo si najít hotel a jet ráno.

Plán je následující: nejdříve zkusím stopnout auto a když se nebude dařit, nezbude nic jiného než se praštit přes kapsu a jet taxíkem. Vzhledem k pozdní hodně jsem dal stopování asi půl hodiny a bohužel bez úspěchu. Problém byl určitě v tom, že jsem stopoval ještě ve městě. No a taky jsem podcenil covid efekt, ale to jsem se dozvěděl až mnohem později. Nezbylo tím pádem nic jiného než zaplatit 250 lir asi za 100 km a jet si jako král taxíkem nazpět do Karsu. Pan taxikář byl tak nadšen ritem, že mi koupil sušenky a daroval žvejku.

Rozpršelo se i v Karsu, tudíž místo hledání nejlepší hospody na večeři, jdu hnedka vedle hospody na kebab. K jídlu salátek, chlebík a čajíky. Blaho, blaho. Jenom toho masa je docela hodně.

Den pátý, z Karsu do Ani a nazpět

Dobré ráno v Karsu! Sluníčko svítí, dneska bude krásný den. O půl osmé vyrážím na snídani do jídelny na tureckou snídani. Žádná kontinentální nuda ale vše co k turecké snídani patří. Několik druhů sýra, vajíčko, olivy, rajče, paprika, čaj a chlebík. Na závěr ještě halva a můžu prasknout. Ještě není ani devět, když stepuji na rohu ulic Faik Aksoy a Gazi Ahmet Muhtar a vyhlížím jakýkoliv autobus, který by mohl jet do města Ani. Je devět a stále nic, i když klučina z čajovny tvrdí, že bus odtud určitě pojede. V duchu jsem již někde na stopu, když přichází další dva turisti s tím, že bus pojede určitě o půl desáté. A skutečně o půl minibus dorazil, ale ještě se nejelo, protože řidič si šel dát odpočinek dovnitř do čajovny a teprve, když se přiblížila desátá, nám dal pokyn, že je čas vyrazit. Jeli jsme nakonec jenom čtyři, kromě mě a dvou chlapíků tuším z Holandska ještě jeden Japonec. Jízdné 20 lir tam i zpět. Ruiny města Ani se nacházejí na hranici s Arménie u vesnice Ocakli. Nyní je na hranicích klid, ale není to tak dávno, co zde bylo hodně rušno a oblast hlídali vojáci.

Vstupné do areálu je 22 lir, pokud bych si koupil Muzeum card za 60 lir, tak bych měl vstup zadarmo. Z některých starších cestopisů jsem nabyl dojmu, že u vstupu bude max budka na vstupné, ale jinak půjde o volnou planinu se zbytky města. Takže mě překvapilo, že zastavujeme u relativně nového návštěvnického centra, kde se prodávají lístky a je zde i kavárna a prodejna suvenýrů. Někde jsem se dočetl, že na Ani Turci dlouho kašlali a teprve v poslední době začali o ruiny více dbát. Zase v tom bude politika jako ostatně ve všem, co se týká Arménie nebo Kurdů. Areálu dominuje vstupní brána spolu s mohutnými hradbami, jakmile projdeme branou, otevírá se před námi planina s několika stavbami. Jelikož odjezd zpět do Karsu je ve dvě odpoledne, máme cca tři hodiny na průzkum areálu. Hnedka řeknu, že je to málo. Na druhou stranu v pekelném vedru bych asi o moc více nedal, ke konci už začala docházet voda a já se začal cítit poněkud přehřátě. S trochou představivosti si lze udělat obrázek, jak velké město kdysi dávno Ani bylo. Dodnes ohromí svojí rozlohou, hradbami a kostely. Ani má fantastickou atmosféru, v podstatě stačí chodit jen tak po areálu a užívat si město a výhledy nejen po tureckém okolí ale i do Arménie, která je hnedka za řekou Arpacay. Více info o Ani a kostelících např zde https://www.mundo.cz/turecko/ani. Před druhou se vracím k autobusu, chvilku vykládám s Japoncem a únavou v autobuse ihned usínám. Docela bych s Japoncem více pokecal, ale nějak se mu nechce družit. Nevadí, jdu na něco sníst. Mám chuť na lahmacun a ayran. Maximálně dobré a levné jídlo. Sprcha, odpočinek na hotelu, a ještě vyrážím kouknout na pevnost nad městem. Pevnost vypadá z města docela impozantně, ale jinak je to docela nuda. Slušný výhled, toť vše. Chvilku zevlím okolo, dávám nějaké čajíky v nedalaké tradiční čajovně. Sedí se venku na malých stoličkách, někdo jenom tak kouká, většina hraje tavlu nebo hru OK. Čajovníci mají na ulici kamna na dřevo s velkým komínem. Vydržel bych tu pozorovat lidi celé hodiny.

Dochází mně hotovost, bude třeba vybrat z bankomatu, protože směnárny mimo banky zde nevidím. Svoje štěstí jsem zkoušel již ráno, ale každá banka hlásila nějaký extra poplatek, což se mně nelíbilo. U Revolut mají být výběry zdarma, ale asi to tak úplně pravda nebude. Zkouším teďka odpo ještě další banky, a to jsem neměl dělat, protože moje karta se bankomatu zalíbila natolik, že odmítá kartu vydat. Jsem tedy bez karty a bez peněz, no paráda. Naštěstí bankomat je přímo v pobočce banky, tak to zítra nějak vyřeším (a mezitím kartu raději zablokuji). Na zlepšení nálady si dávám mega dobrou sladkost jménem kunefe. Automaticky k tomu dostávám zmrzlinu a čaj. Nebíčko v papulke, jak by řekli na Slovensku. Aby nebylo dobrot málo, kupuji o kus dál burek s ayranem. Jídlo si beru s sebou na pokoj, dneska toho mám dost, je čas odpočinku.

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1

Turecko 2021 – Istanbul

By Hondza

On 24.11.2021

In Turecko 2021

Den druhý, Istanbul

Co budeme dneska v Istanbulu dělat? Sinan má dneska částečně volno, nicméně odpo musí být v bratrově kanceláři a já tak dostanu volno na nějaký vlastní istanbulský špacír. Sinanova manželka je s dětmi někde u moře, takže ani tento výlet se s ní nepotkám. Vlastně nevím, zda je vůbec setkání s nesezdaným cizincem vůbec možný? Některé tradice jsou zde poměrně přísné a stále se dodržují. Každopádně ráno vyrážíme do kanceláře Sinanova bratra, kde si v kuchyňce připravíme snídani. Sinan mezitím vyřídil plno telefonátů a zdvořilostních setkání s lidmi z okolí (dědula odnaproti přišel pokecat, Sinan připravil čaj, chvíli něco vykládali a dědula šel zase o dům dál. Když potom Sinan musí někam odběhnout, dědule nebo kdokoliv jinej z ulice pohlídá obchod). Dříve než vyrazím do města, jdeme společně se Sinanem koupit sim kartu, protože s daty bude život v Turecku veselejší. Pro cizince je k dispozici pouze turistická karta, jenž je samozřejmě výrazně dražší jak srovnatelná nabídka pro místní. Bezmála 500 Kč za simku s 20 GB dat je docela dost. Ale jiné možnosti bohužel není. Sinan zůstává v kanclu a já se v polední výhni vydávám na výlet po Istanbulu.

Jsme kousek od Fatih Camii, jedné z velmi atmosférických mešit, takže i když jsem zde už několikrát byl, tak ani dneska neodolám a jdu se toulat kolem mešity a pozorovat lidi. Je docela vedro, pokračuji využívajíc každý dostupný stín k Zeyrek Camii. Mám trochu dojem, že už jsem zde také byl. Bývalý kostel, nyní mešita zapsaná v UNESCO a po Hagia Sophia druhá nejvýznamnější náboženská stavba byzantské říše v Istanbulu. Vedle je kavárna s pěknou vyhlídkou na Zlatý roh, já ale pokračuji dál kolem akvaduktu k Aksaray a potom podél tramvajové linky vedoucí k Hagia Sophia. Je tady docela hodně lidí, bude lepší odbočit někam do bočních uliček. Mířím k Serefiye Sarnici, což by měl vodojem podobný jako Yerebatan, nebo tomu na Žlutém kopci v Brně. Moji zvědavost tlumí zbytečně přepálené vstupné (100 lir), takže si nechávám zajít chuť a pokračuji přes Hippodrom k mešitě Sultanahmet, která je bohužel celá zakrytá lešením. Jestliže jsem si mohl vybrat asi nejhorší čas k návštěvě (nyní již) mešity Hagia Sophia, tak to bylo právě dnešní odpoledne. Davy lidí všude okolo, davy lidí uvnitř. A ještě k tomu za chvilku začínal čas modliteb, takže nás z mešity zase vyhnali. Nezbývá než se do Hagia Sophia podívat ještě někdy jindy, ideálně třeba brzo ráno a pořádně v klidu si vychutnat nádherný interiér a atmosféru místa. Dneska jsem si vychutnal davy lidí a utíkal po chvilce dál směr palác Topkapi, kam se mně ani tentokrát moc nechtělo a raději jsem prošel Gulhane parkem až na konec k moři. Nic moc zajímavého tady není, nohy už docela bolí, naštěstí Eminonu, kde bych se mohl potkat se Sinanem, není již daleko.

Na výlet k mešite Eyup je již pozdě, Sinan je stále v práci, jdu se podívat na moje oblíbené nádraží Sirkeci. Pro mě jedno z nejhezčích nádraží, které jsem kdy viděl. Vlak z Evropy vyklopí návštěvníky přímo ve středu Istanbulu, kousek od Zlatého rohu a Asie je na dohled. Dobrodružství může začít. Dneska sem bohužel vlaky nejezdí (ale snad brzo zase budou), turisté si zde mohou zajít na vystoupení dervišů nebo na čaj. Já volím druhou možnost a dávám si dva čajíky. I přes uchozené nohy jsem nadmíru spokojen. Pořád mám dost času, jdu se ještě aspoň kouknout, odkud jezdí lodě do čtvrti Eyup, kam bych se rád podíval zítra. Na této straně Zlatého rohu nic do Eyupu nejede. Podle Google by loď měla jet z Karakoy, ale raději se ještě později zeptám Sinana.

Včera mě Sinan varoval, že bych si neměl dávat oblíbený balik ekmek (ryba v chlebu), protože se údajně značně zhoršila kvalita mořské vody. A může za to samozřejmě Erdogan, kdo taky jiný. Prošel jsem kolem rušných stánků s balik ekmekem až mostu Halič. Velké lodě s občerstvením vystřídaly zaparkované (a opuštěné) lodě čekající na nové nájemce. Mezi nimi ovšem jedna tradiční obyč bárka, kde se griluje, a která láká na něco dobrého. Váhám mezi kofte a rybou, až nakonec i přes varování vítězí tradiční ryba v chlebu. Je to delikatesa! K tomu dva čaje a pohoda. Naprostá spokojenost.

Konečně volá Sinan, který je stále u bratra v kanceláři. S překvapením zjišťuji, že i v Istanbulu je všude blízko. Do kanclu to mám ani ne půl hodiny chůze. Mám toho dneska již docela dost, a to mě ještě čeká další kamarád Ahmet. Večeře (výborné pide), pokec, prohlídka jeho kanceláří a jedeme domů. Však je již taky skoro půlnoc. I když jsem každý již úplně někde jinde (a nemyslím geograficky), tak jsem rád, že se jednou za čas vidíme.

Den třetí, stále Istanbul

Dneska jsem chtěl původně jet ráno vlakem do Ankary a odtud pokračovat legendárním Dogu Ekspres do Karsu, ale plán jsem nakonec o den posunul. Sinan si kvůli mně vzal v práci volno, proto pojedu o den později, a ještě si dneska užiji Istanbul. V té souvislosti jsem začal dumat nad tím, zda do Karsu raději neletět a neušetřit nějaký čas. Dumání vzalo rychle za své, když jsem zjistil, že ve spacím vagónu je sice ještě jedno volné místo, ale to je pro dámu, a nikoliv pro pány. Takže smůla a budu holt muset do Karsu letět. Na vlak jsem se docela těšil, ale co se dá dělat. Dogu Ekspres jede bezmála 24 hodin, letadlo asi dvě hodiny a nebude to taková zábava. Co s ušetřeným časem? Však já na něco přijdu 😊.

Hmm, tak nakonec si Sinan úplně volno vzít nemohl a musí jít dopo do práce. Ráno se loučíme se na stanici metra, kde si dávám snídani a dumám, kam dneska pojedu. S čajem se bude přemýšlet určitě líp. A taky že jo. Vyrazím metrem rovnou na Karakoy, kde si dám další čaj a lodí se posunu skoro až na konec Zlatého rohu k čtvrti Eyup. Ahh, plavby lodí kamkoliv v Istanbulu prostě miluju. Jen tak si dát čajík a pozorovat z lodi život na břehu.

Čtvrť Eyup je velmi konzervativní a je to ihned poznat. Okolo mešity není vidět jediná nezahalená žena. Je zde velmi živo, záhy chápu proč. Dneska je velká páteční modlitba. Možná i to přispívá k silné atmosféře celého místa. Připadám si trochu jak někde v Íránu a v bermudech se zde cítím skoro až nepatřičně. Kromě věřících je zde početně zastoupená také jandarma (policie) a dokonce jsme potkal evidentně tajné policisty. Je docela dost vedro, dávám zmrzku a vyrážím nahoru na vyhlídku Pierre Lotti. Mám takový tušení, že jsem tady na této vyhlídce kdysi již taky byl. Patrně se Sinanem a bude to minimálně deset let. Chvilku bloumám kolem, pak si sedám do kavárny na čaj a kupuji si přes mobil na zítra letenku do Karsu.

Celý kopec nad mešitou Eyup je jeden velký hřbitov, přičemž na vršku je pěkná vyhlídka a taky kavárna.

Všude kolem plno koček a psů, kteří letargicky leží ve stínu a čekají na chladnější večer. Já ale až do večera čekat nemůžu, vracím se proto dolů k mešitě a jdu se podívat dovnitř. Interiér je nádherný, ovšem nejlepší je stejně si sednout někam do rohu a pozorovat lidi. Mnoho návštěvníků míří rovnou k hrobce po levé straně, jiní jenom tak koukají jako já, nebo se jdou pomodlit do mešity. Panuje zde opravdu skvělá atmosféra.

Ale to již volá Sinan, že v práci končí a sejdeme se u Karakoy. Výborně, loď akorát přijíždí. Z Karakoy se přemísťujeme do Kadikoy. Nemůže být větší kontrast než velmi konzervativní Eyup a hip moderní Kadikoy. Konzervativní oblečení vystřídaly výstřihy, roztodivné účesy, tetování, moderní kavárny a bary. Když bych chtěl v Istanbulu zapařit, tak tohle bude místo, kam si zajdu na pivo a na koncert. Chvilku sedíme v cukrárně na turecké kávě a nějaké té sladké dobrotě. Po načerpání energie z kofeinu a sladkostí pokračujeme dál k moři a potom po dlouhé promenádě nazpět do přístavu. Již se setmělo, čas na poslední společné jídlo a návrat domů. Sinan vybral podnik s luxusní kofte, kde žranicí zakončujeme společný čas. Díky Sinane, bylo to skvělý!

Dneska žádný velký ponocování, zítra ráno v 9 mám let do Karsu. To znamená vstávat před šestou a dostat se zavčas na otogar, odkud jede autobus na nové istanbulské letiště.

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1

Turecko 2021

By Hondza

On 20.11.2021

In Turecko 2021

Tahle cesta začala 11. srpna. Ještě dva dny před odjezdem jsem byl Letní filmové školy v Uherské hradišti, odkud jsem v těžkým srdcem v pondělí odjel, abych stihl druhý den podepsat smlouvu v nové práci, sbalit se a ve středu ráno vyrazit na výlet.

Rámec výletu byl určen dvěma faktory – termínem a covidovou situací. Časový plán mi říkal, že mám volno od 11. do 27. srpna. A covidová situace zase to, že v Turecku byl covid vždy v pohodě a turisty tady nikdy neomezovali. Další zvažovanou destinací byla Arménie, což by byla pěkná náhrada za zrušený výlet na Kavkaz na začátku covidové pandemie. A ještě jsem uvažoval o Uzbekistánu, kam se mně ale nechtělo, protože v srpnu je tam opravdu dost vedro. Turecko nakonec vyhrálo díky tomu, že je prostě můj oblíbenec a taky jsem strašně dlouho chtěl vyrazit na východ Turecka a pořád to odkládal, protože přednost dostaly zdánlivě lákavější destinace.

Zpátky do středy 11. srpna, kdy jsem časně ráno vyrážel na vlak do Brna. Mám to naplánované tak, že v Brně je čas akorát na kafe a pokračuji dál do Vídně. Ale to by vlak nesměl mít zpoždění, tudíž mám času víc než na jedno rychlý kafe u Kofikofi. Co třeba cappuccino a croissant v McD? Vůbec to nebyla špatná volba, zvlášť když v Regiojetu nefungovalo občerstvení. Za dvě hodiny jsem ve Vídni, kde rychle přestupuji na Railjet do letiště.

Oproti dubnu, kdy jsem letěl do Španělska je tu výrazně živěji, ale pořád mám pocit, že do normální stavu je ještě hodně daleko. Zase je tu aspoň klídek a není to takové hektické. Jdu se odbavit k přepážce Turkish airlines, kde je velká fronta. Každý Turek či Turkyně vracející se do vlasti má několik obřích zavazadel nebo nevyplněný formulář pro získání HES kódu. Asi už je čas zase si zvyknout na pomalejší životní tempo, kde se čas tolik neřeší.

Střih a letiště Sabiha Gokcen v Istanbulu, razítko, HES kód, výměna peněz a hledání správného Havas busu na náměstí Taksim. Píšu Sinanovi, že už jsem v autobuse. Měli bychom se setkat na náměstí zhruba za dvě hodiny. V buse si uvědomuji, že nemám další dvě hodiny v buse co pít. Naštěstí jsem již v Turecku, kde není problém si vodu koupit přímo v autobuse za pár lir. Pár lir znamená také doslova pár korun, protože lira poslední roky dost oslabila a nyní je kurz 2,5 kč za jednu liru. Kdysi to bylo i víc než deset korun za liru.

Vystupuji na náměstí Taksim, Sinan nikde, takže jdu na obhlídku dost možná v současnosti jednoho z nejdůležitějších míst v Turecku. Před několika lety se zde odehrávaly mohutné protesty proti Erdoganovi. Protestující vystřídal běžný dav lidí a také masivní policejní přítomnost. Stojí zde i nová mešita. Sinan mně později vysvětluje, že nově postavená mešita dalším z bodů postupné islamizace Istanbulu. Kupuji si simit, vodu a jsu se sednout na trávu do parku. Za chvíli k tomu ještě přistane čaj od pouličního prodavače a jsem naprosto spoko. Sinan píše, kde jsem, zda už jsem přijel do Istanbulu. Zjevně nedostal moji sms a teprve bude vyrážet. Nedá se nic dělat, jdu si vyměnit peníze a sednout na čaj. První čaj, druhý, třetí. Na další už nemám chuť, naštěstí Sinan již dorazil. Nezbytnost číslo jedna při pobytu v Turecko, respektive Istanbulu je HES kód a Istanbulkart. Nějaký kód jsem si vygeneroval již u nás, ale bohužel nikde jsem nenašel, zda ho můžu použít i jako HES kód na cesty, takže mně Sinan obstarává nový. A následne i Istanbulkart, kterou je třeba složitým procesem spárovat s HES kódem. Trvalo to, ale nakonec se povedlo. Za vynaložené úsilí se jdeme odměnit něčím dobrým. Vyhrávají geniálně dobré plátky masa s chlebem, rýží a ayranem. Dokonalost. Jsme ve středu města a jídlo stojí 50 lir. Slabá lira má něco do sebe. Pomalu sestupujeme dolů k mostu Galata, kde nás nabírá Sinanův brácha a jedeme domů. I v 11 večer je hodně vedro, trochu se obávám, že nebudu moct spát, ale opak je naštěstí pravdou.

Marrakéš a domů – Západní Afrika 2019

By Hondza

On 29.2.2020

In Západní Afrika 2019

5. říjen Marrakéš

Takhle se dělá ubytovací byznys. Chlapík zrekonstruoval dva původní menší byty a pronajímá je turistům. Dost možná je byt, kde vyrůstal. Těžko říct, ale má to tady moc pěkný. Cena je rozumná, je s ním dobrá domluva a vše funguje na jedničku. Ráno balíme a jdeme na hlavní silnici k benzince, kde máme domluvenou schůzku s půjčovnou aut. Předání je docela rychlé, Ivoš ručí svojí kreditkou, kontrolujeme vozidlo a auto je naše. Vracet budeme druhý den ráno na parkovišti u letiště. Nafasovali jsme Dacii Logan, není to asi žádný zázrak, ale má to malou spotřebu a na místní popojíždění po okolí je to jak dělaný. Teď se ještě někde nasnídat a vyrazíme do kopců. Hnedka vedle místa, kde jsme si předali auto, je malý snídaňový stánek. Starší chlapík má pojízdný bufet, v kterém vaří ranní polívku. Sedáme a dáváme si každý porci skvělé hrachovky s nějakým kořením a oliváčem. K tomu čaj a chleba. Naprosto dokonalý a autentický streetfood. Vyrážíme! Ivoš sedá za volant a já mám na starosti navigaci. Původní plán byl jet až do Quarazazatu, ale je to moc daleko a času není moc, takže jedem vstříc nejbližším kopcům a horskému městečku Imlil. Pokud mě paměť neklame, tak Imlil je místem odkud se vyráží na trek k Jebel Toubkal – nejvyšší hoře Maroka. My takové smělé cíle nemáme a bude nám stačit menší výlet po okolních kopcích. Silnice jsou naprosto v pohodě, ale stejně se nedá jet moc rychle, protože je to samá zatáčka. V Imlilu v podstatě končí silnice, tak parkujeme auto, zapínáme tracker a jdeme po cestičce dál někam nahoru. Šplháme docela zostra mezi borovicemi až do sedla v nadmořské výšce 2100 m.n.m. Odtud by se dalo pokračovat dál do údolí a zase někam dál, ale to třeba někdy jindy. Pro nás to bude cíl dnešního snažení. Podnikavý děda si tady otevřel stánek s občerstvením. Nabízí nám čajík a kolu. Nazpět k autu jdeme po silničce, která se vine po úbočí. Bylo by fajn mít více času a udělat si celodenní výlet, protože tu je fakt pěkně a výhledy jsou nádherné. Autem se vracíme nazpět do Asni, kde si na trhu dáváme oběd. Docela dlouho na jídlo čekáme, přičemž místní, kteří přišli po nás už jídlo dostali. Těžko říct, zda to byla vědomá nebo nevědomá ignorace. Aspoň je během čekání na jídlo čas na prohlídku trhů. Rád bych totiž nakoupil nějaké datle a tady to bude určitě levnější jak v turistickém Marrakéši.

Kam pojedeme nyní? Přímou cestou nazpět se nám nechce, tak zkusíme nějaké boční silničky. Podle mapy by mohla být pěkná cesta směrem Tangshart a dále obloukem nazpět. Ach, ty výhledy! A ty zatáčky! Tohle byla opravdu hodně dobrá volba a takhle na pohodu bych si Maroko představoval. Řízení je díky úzkým točitým silničkám náročnější, ale zase si můžete zastavit, kde se nám zlíbí a kochat se nádhernými výhledy. Zase ale kochačky nemůže být moc, protože by nebylo špatný dorazit do Marrakéše ještě před setměním a najít nějaký rozumný parkování a ubytování. Na mapě jsem našel náhodně hostel v našem směru, zkusíme a snad bude volno. Čím blíže jsme hostelu, tím více doprava houstne, uličky jsou užší a plné lidí. Když najednou není kam jet a nějaký týpek na nás mává, ať se otočíme, že dál se jet nedá. No dobře, asi má pravdu. Týpek nás vede do dvora, kde je placené parkování. „To jsem zvědav, kolik za to bude chtít“, říkám si v duchu pro sebe. Cože, 100 dirhamů? Rychle se otřepávám, protože tady se najíždí na klasickou turistickou odírací notu. Tohle přece za parkování nedáme. Půlku a ani o dirham víc. Auto tu snad bude v bezpečí a můžeme jen doufat, že zítra ráno se tu na někoho doboucháme. Borci trvají na tom, že s náma půjdou k hostelu, nám se to nelíbí, ale setřást je vůbec nejde. U hostelu si říkají o další peníze, to už nevydržím a hlasitě jim dávám najevo, že nic nedostanou. Navíc v hostelu je plno. Kupodivu odešli a my jdeme hledat jiné ubytko. Davy lidí všude okolo. Za chvilku máme na krku jiné “ochotné“ pomocníky, kteří nám chtějí ukázat nějaký hostel. Tady to levný nebude. Kluci nám ukázali pěkný hostel a nadrzo si oba řekli o 100 dirhamů. To mě už vytočilo doběla a doteď lituji, že jsem jim vůbec něco dal. I když zase na netu jsou docela nepěkné historky, kdy se turisti s místníma dohádali a skončilo to škaredě. Dosti vytočenou náladu naštěstí mírní pohodový chlapík v hostelu, který je pravým opakem těchto darebů. Mohl se nás zastat, ale patrně vzniklé problémy mu za to nestojí. Hostel má krásnou terasu na střeše, kde se dá posadit a odpočívat. Vykládám, že už jsem v Marrakéši před asi 13 lety byl. Chlapík se jenom pousměje, „tak to tady skoro nepoznáš“. A měl pravdu. Hlavní náměstí v Marrakéši je jeden velký jarmark přecpaný turisty. Jenom si povzdechnu a chci co nejrychleji vypadnout. Jídlo sice vypadá lákavě, ale prostředí je hrozný. Mizíme. Cestou ještě dáváme jídlo, ale ani tady není v pohodě. Stánek má sice lokální šmrnc a tísní se tu jenom místní, ale ani to nebrání, aby nás nezkusili nějak ojebat. U objednání se ptám na cenu, přičemž 10 dirhamů je v pohodě. Když po jídle přijde na placení, tak borec chce dvojnásobek. Nezbývá než zase zvýšit hlas, hodit mu těch 10 dirhamů a vypadnout. Tohle mě vážně nebaví.

6. říjen Marrakéš – Praha

Poslední den výletu. Dneska máme pouze dva úkoly. Prvním je vrátit auto, což předpokládá, že se v garáži na někoho doboucháme a druhý je stihnout letadlo do Prahy. Let je sice až po desáté dopolední, ale raději vstáváme brzo v předtuše problémů, které by mohly nastat při vracení auto. Klusáme liduprázdnými ranními uličkami starého města k naší garáži, kde je, jak se dalo čekat, zavřeno. Naštěstí stačí zabouchat a paní nám ihned otevírá. Uff, docela jsem si oddychl, čekal jsem totiž zase nějakou marockou kulišárnu. Za chvilku jsme na parkovišti u letiště, odkud píšu sms, aby si chlapík přijel auto vyzvednout. Nikde žádný nový škrábanec, tak by s tím snad neměl být problém. Auto je vrácené, vše je v pořádku. Hurá. Jdeme přes hlavní ulici na polívku a čaj. Skvělý podnik pro místní, kteří sem jezdí na polívku a čaj. My si dáváme nejdříve vajíčka a potom ještě polívku. Vydatnou kalorickou snídani zalejeme sladkým čajem.

A pak už jenom cesta na letiště, odbavení a čtyřhodinový let do Prahy. Žasnu, jaký typy lidí jezdí do Maroka. A potom již Praha, přesun na vlak a závěrečné pivko ve vlaku.

Další Afrika za námi. Bylo to krásný a bylo málo času. Západní Afrika má svoje kouzlo.

Z Mauretánie do Dakhly – Západní Afrika 2019

By Hondza

On 27.2.2020

In Západní Afrika 2019

2.říjen 2019 Nuadhibú -> Dakhla

Spánek nad zlato. Dneska máme v plánu přejezd do sousedního Maroka. Ráno balíme věci a hnedka před hotelem bereme taxi ke garáži Al Moussavir, odkud jezdí minibusy k hranicím. V ceně lístku za 1000 ouguiya je zároveň také navazující bus z hranic do Dakhly. Bágly si necháváme v kanceláři a bereme taxík někam do města, protože žaludek si neúprosně žádá nějakou snídani. Prvotní snahou je najít nějaký restaurant, ale to se ukazuje jako poněkud marná snaha. Taxikář nám moc nerozumí, my nerozumíme jemu, a nakonec nás odveze někam daleko k zavřené restauraci. Kousek vedle zavřené restaurace nacházíme otevřenou snídaňárnu, ale moc lákavě to zde nevypadá, tak na to kašleme a jdeme si koupit nějaké francouzské pečivo a jogurt do obchodu. Bez ohledu, v jakém stavu kolonialisté africké země nechali, tak palec nahoru za pečivo, protože si může každý pochutnat na skvělých bagetách nebo croissantech. Snídáme na patníku a pozorujeme probouzející se město. Na rohu se scházejí chlapíci, kteří evidentně čekají na někoho, kdo jim nabídne práci a dostanou tak dneska možnost něco vydělat. Koukáme, zda mezi nimi není někdo z našeho vlaku. Mlaďoši, kteří s námi jeli, byli evidentně stejný případ. V poušti není práce a tady v ekonomickém centru (dost silný pojem, ale je to tak) země asi jde něco málo vydělat. Borci si máknou a potom jednoho dne zase sednou na vlak a vyrazí nazpět za rodinou daleko do pouště. Po jídle si dáváme ještě snídaňový kafe, i když vlastně není jistý, zda je to kafe nebo čaj, protože v nápoji je v podstatě jenom cukr. Již je čas se vrátit do kanceláře, sice máme ještě trochu času, ale tady nikdy nevíš, zda jsi rozuměl přesně času odjezdu, nebo se něco v mezičase nezměnilo. Dělám v taxi malou chybu, protože jsem nezeptal na cenu, takže si týpek samozřejmě řekl o víc. Měl ale smůlu, protože jsem mu dal stejnou částku jako před chvíli za taxi od hotelu a žádný debatování. Ranní opar pomalu stoupá a začíná být opět vedro. Nás se to tady v Nuadhibú už naštěstí dlouho týkat nebude, protože konečně vyrážíme. Jedeme v dodávce úplně sami, holt není sezóna. Cestou míjíme koleje a vzpomínáme, kde jsme včera vystupovali. Měli jsme to ještě tak 15 km do města, takže rozhodně dobře, že jsme ve vlaku nezůstávali. Na hranice to nemáme daleko, za hodinu jsme na místě. Tentokrát je to velmi pohodový proces, protože nepřecházíme sami. Řidičův pomocník nás všude bere a vše zařizuje. Největší bizár celého přechodu (kromě desítek kamionů všude okolo) nás čeká v území nikoho mezi Mauriánií a Západní Saharou (resp. Marokem). Cesta zcela zmizela a najednou jedeme totální offroad. Okolní území je stále zaminované a celou cestu lemují desítky opuštěných vraků aut. Naprosto apokalyptická podívaná. Stejnou cestu mezi kameny absolvují také plně naložené kamiony. Na marocké straně se loučíme a dál již pokračujeme po svých. Celnice se zrovna opravuje, takže musíme k malému okénku na boku, kde si chvilku vyčekáme, než dostaneme vstupní razítko.

Bienvenue en Maroc. Vedle brány parkuje bus Supratours, ale nejdříve musíme jít vyměnit nějaké peníze. Na rozdíl od hranice se Senegalem je výměna € v obchodě naprosto bez problémů a dostáváme víceméně běžný kurz. Hurá! Je fajn, že někde takový věci ještě fungují bez nutnosti každýho oškubat. Nyní již můžu vzít voucher do kanceláře Supratours, kde je třeba ještě zaplatit poplatek za batohy a vyzvednout si lístek na bus. Do odjezdu času plno, jdeme do hospody dát si něco dobrého. Servíruje se pouze jedno jídlo, a to kuře s hranolkama. Překvapivě dobrý. K tomu cola a ve vedlejší hospodě pořádně silný marocký mátový čaj. Přelíváme konvičky s vodou sem a tam a užíváme si cestovní pohodu. Dneska už nemáme žádný program. Nyní budeme čekat a čekat, potom pojedeme několik hodin busem a za tmy dorazíme do Dakhly. Tam si najdeme ubytování a půjdeme spát. Cesta Západní Saharou je totiž příkladně nudná. Na levé i pravé straně je poušť a nic jiného. Kdybychom jeli dalším 14 až 16 hodin, tak nakonec dorazíme do Marrákeše, ale to se nám nechtělo a uděláme den volna a zítra večer přeletíme do Marrákeše.

4. říjen Dakhla

V Dakhle fouká! V Dakhle strašně fučí! Pořád a pořád. Včera večer nás přivítala přece jenom již chladnější počasí, a hlavně solidní vítr. Podle mapy není autobusák od centra města daleko, ovšem nakonec jsme se docela prošli a zakotvili v hotelu Doumss. Úplně levné to zde již není, ale už se nám nechtělo dál hledat. V ceně máme nečekaně také snídani, takže toho po ránu dosyta využíváme. Co dneska budeme v Dakhle dělat? Dakhla zní velice exoticky, ale opak je pravdou. Jedná se o poměrně nové a docela fádní město. Po snídani jdeme nejdříve vybrat peníze, abychom měli na zaplacení hotelu a potom do města na průzkum, a hlavně na mátový čaj. Velmi brzo zjišťujeme, že v Dakhle není celkem nic k vidění, a navíc je dneska všude úplně mrtvo, protože je pátek, a to je muslimů svátek. Jdeme zase na čaj. Sedíme, občas něco prohodíme a koukáme do dáli. Takhle přesně to dělají i místní a nám to jde taky docela dobře. A když nás to přestane bavit, zaplatíme a jdeme zase o domů dál na další čaj. Když jsem plánoval cestu, tak jsem si říkal, že v Dakhle by mohlo být dobré koupání, ale to byl velký omyl. Jednak již mnohokrát vzpomínaný vítr, potom není nijak vedro, a navíc tady není v dohledu vůbec žádná pláž. Jdeme se aspoň kouknout na trh, kde ale dneska taky nic není. Tím pádem zase zpět, protože už nám z toho nicnedělání nějak vyhládlo. Škoda, že jsme nenašli nějaké marocké bistro, protože takhle musíme vzít zavděk tureckou kuchyní. Ale to taky není vůbec špatný. Odpoledne jdeme pomalu nazpět do hotelu, kde ještě s pomocí recepce tisknu palubní lístky na nedělní let do Prahy a pomalu vyrážíme směrem na letiště. Naštěstí je letiště je sotva pár set metrů chůze a nemusíme jet nikam daleko taxíkem. Na letišti jsme docela brzo ještě tady není ani noha. Strážník se na nás při kontrole dívá nějak divně. Fakt je, že jsem se opět trochu spálil. Důvodem ale bylo spíše to, že jsme přišli opravdu hodně brzo a navíc, jak jsem posléze zjistil, má náš let několik hodin zpoždění. Letiště je velikosti menšího autobusáku, nikde žádná cedule, ale Air Arabia posílají v případě zpoždění informační email. Jdu psát deníček a Ivoš si dává svých odpoledních dvacet. Mezitím přicházejí další lidi, ale není to na náš let, který má nakonec snad tři hodiny zpoždění. Času máme více než dost, proto jdu nazpět do města něco nakoupit. Do Marrakéše přijedeme až někdy v noci a jídlo v letadle samozřejmě nebude. Taky by bylo dobrý napsat našemu panu domácímu, u kterého máme zarezervované ubytování, že přijedeme pozdě. A pak už jenom čekání a čekání. Fajn, že mně nikdo nebere vodu ani při odbavení. Dopisuji deníček a jinak nudná čekačka na letadlo. V Marrakéši na novotou zářícím letišti jsme kolem půlnoci. Ubytování máme pár minut pěšky od letiště. Pan domácí nás již čeká. Platíme 20€ a jdeme spát. Poslední cestovní den je před námi.