Rubrika: Cesty do světa Page 11 of 42

Vlakem přes Saharu – Západní Afrika 2019

On 23.2.2020

In Západní Afrika 2019

Nejdelším vlakem přes Saharu z Choumu do Nuadhibú

Kolem dokola naprostá tma, kouknu nad sebe a vidím hvězdy, chvilku přemýšlím, kde vlastně jsem? „Na Sahaře“, odpovím si sám sobě a zase usnu. Pod širákem nejsem moc zvyklý spát, ale tohle bylo boží. Jeden ze zážitků, na které se nezapomíná.

Dobré ráno! Probouzíme se kolem šesté, což je asi běžný čas vstávání, aby se ještě něco stihlo, než začne být moc vedro. Zatímco pan průvodce jde za vebloudama a chystá snídani, tak my obhlížíme stopy v písku, které kolem nás zanechal noční život. Cestičky jsou tvořené roztodivnými stopami. Jedna jde směrem k Ivošově dece a pokračuje zase až za ní, takže to vypadá, že stvoření asi Ivoše v noci jednoduše přelezlo. Dumáme, zda tady jsou hadi a škorpióni. Noc jsme přežili, takže i kdyby byli, tak jsme v pohodě. Jinak samozřejmě, že tady jsou, je prostě třeba dávat pozor a ráno si vytřepat boty :-). Na snídani máme ze včerejška upečený chleba s marmeládou a čaj. Vody už je pomálu, ale to nevadí, protože dneska už před sebou máme jenom asi dvě hodiny chůze a jsme zpět v Chinguetti. Balíme svoje věci, pomáháme průvodci sbalit vše ostatní a vyrážíme. Cestou potkáváme dědulu se stádem velbloudů, které jsme potkali již včera u jednoho stromu (opravdu na poušti může být strom). Chlapík pase velbloudy v poušti a zůstává tam s nimi přes noc. Nic moc patrně nepotřebuje, stačí mu trocha jídla, čaj a něco na přikrytí přes noc. Zajímavý, že místní mezi sebou nemluví francouzsky, ale nějakým arabským nářečím. Škoda, že neumíme aspoň minimálně francouzsky, dalo by se výborně pokecat, protože Mauritánci jsou velmi v pohodě a dozvěděli bychom se tak hodně zajímavého. Jako například co znamená ten dlouhý pozdrav (je to docela dlouhý dialog, děláme si srandu, že si říkají něco jako „s kým dneska jdeš? Mám dva blbce někde z Evropy a ani na velbloudu jezdit“ atd. Ve skutečnosti je to asi nějaký náboženský pozdrav), kterým se vítají.

Kolem deváté jsme nazpět v Auberge Zahra, kde jsme si nechali batohy. Trochu se osvěžíme, sbalíme věci a vyrážíme nazpět do Ataru. Máme toho samého řidiče, který tady asi funguje jako takové každodenní MHD mezi oběma místy. Opět si během jízdy odskočí nenápadně bafnout z dýmky. Na checkpointech již nemusíme dávat okopírovaný pas, protože o nás vědí. Jsme prostě tam ti dva z České republiky. V Ataru směřujeme nejdříve do kanceláře zjistit, kdy jede dodávka do Choumu. Kupujeme lístky a batohy necháváme svému osudu v kanceláři. Kolik máme vlastně času? Kdy nám pojedeme? Paní nám sice řekla nějaký čas, ale realita bude patrně úplně jiná. Jdeme se kouknout na trh a najít něco k jídlu. Jeden z nákupních úkolů je obstarání pokrývek, na kterých budeme ve vlaku spát, nebo do kterých se zabalíme, až nám bude zima. Ach ta domluva, zase nám to dost drhlo, ale nakonec jsme koupili, co jsme potřebovali. Ivoš ještě kupuje černý šátek a jdeme něco sníst. Podle mapy hledáme restauraci, kde bychom se pořádně před cestou najedli. Vcházíme do místnosti, která je označená jako restaurant, ale nikdo tady není a místnost je úplně prázdná. Máme hlad a jsme zvědaví, tak prolézáme úzkými dveřmi dál na dvorek, kde už to žije o poznání více. Jsme usazeni na stoličky a pozorujeme vaření doslova v akci. Na dvorku je několik kotlů, kde kuchařky připravují rýži, maso a různé omáčky. Sedíme a čekáme. Mezitím občas někdo přijde a dostane jídlo. V naší evropské slušnosti si říkáme, že to jsou asi místní, kteří přišli před námi. Sedíme a čekáme. Vedle nás se jí a my pořád čekáme. Už mě to štve, tak se jdu zeptat. „Takže vy chcete jíst? já myslela, že tu jenom tak čekáte?“. Ne, nečekáme tady jenom tak, protože nemáme co dělat. A najednou to jde. Výborně ochucený bulgur s grilovanou zeleninou a kusem masa máme během chvilky v miskách a pomlaskáváme si. Zpětně asi nejlepší jídlo, které jsme v Africe měli. Nyní už jenom nakoupit nějakou vodu, colu na žaludek a jít čekat do klimatizované kanceláře. Jenom tak mimochodem je třeba zmínit, že z Ataru do Nuadhibú jezdí pravidelně klimatizované dodávky. Aneb mohli jsme být za několik hodin v klidu u Atlantiku, ale my si řekli ne a jedeme do Choumu na vlak se železnou rudou, který by zde měl kolem šesté večerní zastavovat. Když vše půjde dobře, tak budeme druhý den ráno v Nuadhibú. Cesta je cíl.

Nakonec vyrážíme z Ataru ve tři a za dvě hodiny vystupujeme v Choumu. Velice rádi vystupujeme, protože tak užvaněný Mauritánce by fakt jeden pohledal. Žasnu, jak jsou hovorní, pořád se smějí nějakým blbinám a dělají vtipy. Žádné dělení na muže a ženy, všichni se baví velmi neformálně, prostě naprostá pohoda. V Choumu se nejprve snažíme zorientovat, kde je nádraží, pokud se o nějakém nádraží dám vůbec mluvit, a kterým směrem vlastně pojedeme. Trochu divné, že oproti předpokladům není nikde ani noha. Jenom strašně, ale opravdu strašně fučí horký vítr odněkud ze Sahary. Kupujeme vodu a jdeme se někam schovat. Naprosto nezbytnou výbavou pro přežití v těchto podmínkách je voda, sluneční brýle, a hlavně šátek pevně omotaný kolem hlavy. Asi hodinu dřepíme schovaní za odstaveným vagónem a čekáme, co bude dál. Zase mě zlobí žaludek a zjišťuji, že některé věci se zlobícím žaludkem související jsou venku při silném větru skoro neproveditelné. Po hodině čekání registrujeme nějaký pohyb u hliněné boudy na druhé straně. Vida, nějací lidé! Ti určitě mají více informací, takže vlak pojede. Přesunujeme se směrem k hliněné boudě a začíná společné čekání. Dlouhé společné čekání. Kolem osmé se v dáli objevují světla, kdy už málem skáčeme do vzduchu a těšíme se na jízdu, ale to není bohužel náš vlak, protože jenom projíždí dál. Další čekání. Už je tma, sem tam svítí mobil nebo ohýnek kluků vařících si čaj. Zjišťujeme, že máme málo vody. Křižovatka není zrovna blízko, navíc je naprostá tma, ale s čelovkou se to dá. Lepší to risknout než jet celou noc o žízni. Jsme domluveni, že kdyby to náhodou přijelo, tak naskočím na vlak a na další stanici se sejdeme. Trochu naivní plán, ale naštěstí jsme ho nemuseli realizovat. Vlak nejede a nejede. Většina lidí už jenom tak leží a pospává. Čas se přehoupl přes půlnoc, je stále teplo a fouká. Ještě, že jsme schování za tou hliněnou boudou. Přemýšlím si, jak to vlastně provedeme. Pokud vlak někdy teď dojede, tak pojedeme většinu cesty na otevřeném vagónu přes den, a to bude v pouštních podmínkách naprosté peklo. Takže co teď? Vyměkneme? Riskneme to? Mlaďoši, kteří vařili čajík, říkají, že by tady měl vlak za chvilku být. Zabalit celé dobrodružství se nám úplně nechce. Vlak přijíždí, jdeme do toho. Mám pocit, že takhle to může podobně vypadat, když čekají uprchlíci na vysněnou loď, která je zaveze do Evropy. Tmu proříznou světla lokomotivy a s lomozem nás míjí nekonečná řada vagónů. Držíme se jednoho z borců, který uměl trochu anglicky, přece jenom začíná být zmatek a lehká nervozita. Ptám se, zda pojede taky na vagónu? Odpovídá, že rozhodně ne. Nikdo na rudě nejezdí a všichni nastoupí do dvou osobních vagónech na konci vlaku. Vážně? Ok, tam my jedeme taky. Na konci nekonečného vlaku jsou dva vagóny, první je totální dobytčák bez oken, kam prý ale nemáme jít a máme zvolit ten druhý, který vypadá zdálky jako naše klasický kupé. Začíná tlačenice u nástupu, protože už jenom dostat se na vysoký stupínek do vagónu vyžaduje určitou ekvilibristiku. Do toho všeho zmatku si ještě musíme koupit lístky za 250 ugíja (6€). Uff, jsem nahoře ve vagónu, okolo tma a plno lidí. Kde je Ivoš? Toho tam nechtějí pustit, ale nakonec se nějak protlačil. Tak tohle bude mazec cesta, lidi jsou namačkaní doslova všude. Kupé nebo co to z nich zbylo, jsou samozřejmě plná, takže pro nás je pár centimetrů čtverečních na zemi v uličce. A i ty si musí člověk vybojovat. Jsme tady asi za dobré exoty, ale co už. Máme před sebou celou noc a patrně ještě velkou část dne v jednom z nejdelších vlaků na světě. I cesta je cíl, nic jiného si při perspektivě dlouhé cesty nemůžeme říkat. Jak tady budeme spát, to vážně netuším. Poloha skrčence na zemi. Ještě, že máme ty deky a nemusíme ležet jenom tak v bordelu na zemi. Vedle hlavy mám bednu se slepicemi. Pořád někdo chodí tam a zpět. Na zemi není ani centimetr volného místa, takže musím vždycky vstát, abychom se tam totálně nepokopali. Vlak se kymácí, občas cukne až všichni nadskočí. Když zastavíme, tak lidi vybíhají ven na záchod, aby potom rychle naskákali zase zpět. Že budou zastávky jsem ale ještě ze začátku nevěděl, takže jsem se odvážně vydal na záchod…kdyby ale nějaké WC ve vlaku bylo, že. Jak se s tím popasovali ženy, to snad ani nechci domýšlet. Já mám jednu nohu na kraji dveří vagónu, druhou na stupátku a rukou se držím madla u dveří. Jistí mě týpek, protože jedno cuknutí a tady v poušti mě už nikdo nikdy hledat nebude. Po návratu se rozhoduji, že podobné dobrodružství už asi nechci absolvovat a raději dám přednost bezpečnější flaškové metodě. Je ráno, většina lidí klimbá nebo tupě zírá do daleka jako já. Podle GPS jsme toho zatím moc neujeli a odhadem budeme v cíli někdy odpoledne. Máme vodu, sušenky a kopu trpělivosti. Vlevo poušť, vpravo poušť. V kupé velká rodinka, které velí matka rodu. Chlapské osazenstvo asi někde pracuje. Paní v noci průběžně svítila dětem baterkou do obličeje, vůbec nechápeme proč. Ivoš s nimi kolem poledne dělá družbu, fotky dětí opět zapůsobí. Já už jenom přežívám a čekám, až budeme v cíli. Otázkou ale je, kdy to bude. Nuadhibú je již skoro na dohled, když vlak zastavuje a stojí a stojí. Potom chvilku couvá a potom zase stojí. Moje nervy už začínají vlivem únavy, hladu a žízně pochodovat na tenké hraně. Nějakých dvě stě metrů vedle vlaku je silnice, kde občas projede auto, takže bychom se mohli svézt. Tady v té rozpálené plechovce bez vody už vážně nechci být dlouho. Moji teorii potvrzuje jeden spolucestující a lidi, kteří vylézají z vlaku a jdou na silnici. Vlak má problémy na výhybce a bůhví, kdy to opraví. Jdeme! Opět máme štěstí, na silnici na nás jako na zavolanou čeká taxi, které nás za stovku bere do města. Špinaví, unavení a smradlaví chceme rychle najít nějaký ubytko a něco sníst. Je kolem čtvrté odpoledne a máme toho oba více než dost. Náš taxikář nás sice ochotně svezl, ale jinak je z těch natvrdlejších, takže se ještě pořádně povozíme po městě, než najdeme nějaké normální ubytování. Podle informací z netu jsme hledali Auberge Sahara, ale to nikdo neznal, takže jsme nakonec skončili v normálním docela pěkném hotelu ve čtvrti zvané Dubaj. Máme pokoj, koupelnu, a dokonce i skorofungující wifinu. Recepční je taky děsně super a pomáhá nám najít fungující bankomat, protože jediné spolehlivě fungující bankomaty jsou ty od Sociéte Generale (dostali jsem průvodce a jedem taxi k tomu jedinému fungujícímu bankomatu). Místní banky nám odmítají dát jakékoliv peníze. Jdeme na jídlo do turecké restaurace, kde je dobré ale docela drahé jídlo a taky samí expati. Dneska už nebudeme nic dělat, zítra jedeme dál do Maroka.

Výlet na Saharu – Západní Afrika 2019

By Hondza

On 22.2.2020

In Západní Afrika 2019

Dneska máme v plánu krátký přesun do Chinguetti, kde se prostě uvidí. Nebudeme se na nikoho vázat, a určitě to bude dobrý. Nic zajištěného nemáme, ale dá se předpokládat, že příležitosti si nás najde sama. Rychlá snídaně chleba, smekta a kola a můžeme vyrazit na cestu 4×4 jeepem do pouště. Batohy putují na korbu, kde je již je plno nákladu, protože auto zároveň slouží i jako zásobování a doprava všeho druhu. Ivoš si šel někam odskočit, já hlídám bágly, chroupu oříšky (díky Jani) a pozoruji ruch ulice probouzející se mauritánského města. Konečně jsem v takovém pohodovém cestovatelském módu. Prostě pohoda a velký štěstí. Řidič přerušuje moje rozjímání, když mně dává k uchu telefon s anglicky mluvícím týpkem, který nabízí ubytování v Chinguetti. Já to říkal, že příležitost si nás najde. Konečně vyrážíme. Terénní Toyota se opravdu hodí, protože místo asfaltu je tzv. roleta, což ale díky luxusnímu pérování není vůbec cítit. Fakt dobrý auto. Občas někoho nabereme případně vyložíme, nebo necháme balík u cesty. Taky se nám tady dost hodí tzv. fiche, což je okopírovaná první stránka v pasu. Papír necháváme na každém check pointu a nezdržujeme se tím, že by se musely údaje opisovat. Je to velmi dobrý systém, který nikoho moc neotravuje a hlavně „o nás vědí“ a jsme v bezpečí. Kromě tří check pointů ještě nabíráme další lidi, nebo vyřizujeme běžné věci všedního dne. Například rodině, která bydlí u pustině u vysílače vezeme nabíječku na mobil. Zní to docela úsměvně, ale v oblastech, kde je minimální provoz se každá taková služba hodí. Náš řidič si občas během pauzy zapálí malou dýmku s hašišem. Co taky dělat během cesty, která je, kromě jednoho strmého stoupání, pořád fádně rovná a nudná. Konečně jsme v Chinguetti, kde vystupujeme přímo v Auberge Zahra a tedy u týpka, který mně anglicky volal už do Chinguetti. Ubytování v holé cimře, která byla asi dříve chlívkem je za 200 ugíja na osobu. Moc dalších možností nemáme, takže bereme a přesouváme se do stanu před Auberge, kde budeme dojednávat byznys. Dostáváme přeslazený mauritánský čajík a čteme si knihu návštěv. Překvapivě je tady plno zápisů japonsky. Jeden ze zápisků, který je shodou náhod česky, řeší, zda klučina, který tady pomáhá, je novodobý otrok nebo ne. Po celém pobytu jsme se oba shodli, že otrokem nejspíše bude. Ale nyní k byznysu. Nejdříve probíhá čajový obřad, kilo cukru do konvičky, přelívání čaje sem a tam z konvičky do skleničky a úvodní společenské plky. Předehra k tomu hlavnímu, což je výlet do pouště. Nabídka za 50€ na osobu zahrnuje: výlet s velbloudy do oázy, jídlo a odpočinek v oáze, spaní na poušti, kde povečeříme a posnídáme. Druhý den dopo dorazíme nazpět, kdy na nás bude čekat jeep a pojedeme nazpět do Ataru. Není to žádná levná legrace, ale když už jsme tady. Nepatrně smlouváme na 45 euro a plácneme si. Řidič kouří haš, my pijeme čajík, ještě chvilku klábosíme a jdeme na cimru odpočívat. Následující program až do pozdního odpoledne je jednoduchý. Budeme na pokoji a nebudeme dělat nic. Ivoš si objednává oběd, já si vzhledem k dnešnímu úspornému programu dávám sušenkovou dietu. Vedro není tak hrozný, přece jenom jsme o dost výš než v Ataru. Ale zase nás dost otravují mouchy. Ležíme, potíme se a čekáme. Nic lepšího se nedá dělat. Kolem čtvrté se jdu kouknout do obchodu přes ulici, kde si kupuji vodu a rozdávám dětem nějaké bločky a pastelky.

Konečně je docela příjemně a můžeme vyrazit na průzkum staré části Chinguetti. Tohle bylo asi největší zklamání celého výletu. Uličky starého města jsou moc pěkné, je zajímavé pozorovat, jak písek postupně zasypává ulice a domy. Návštěva staré knihovny (100 ugíja) byla fajn, i když návštěva byla krátká a výklad byl spíše nesrozumitelný. Celkový dojem kazí partičky dětí otravující s žádostí o dárek. Docela smutný, ale asi ne překvapivý. V sezóně lítá do Ataru charter z Paříže, turisté dorazí vymydlení do klimatizované auberge a tady rozdávají dárky v domnění, jak pomáhají chudým dětem v Africe. Prostě byznys. Jsou děcka, kterých se nejde zbavit ani přes zvýšený hlas, a nakonec nám musí pomoct dospělí, kterým je otravování dětí asi docela nepříjemný a sami je okřikují. Naštěstí v další části, která je dál od knihovny, je to docela v pohodě a dál se touláme uličkami až do úplného setmění. Nazpět v auberge čekáme na večeři, k čemuž se náš hostitel moc zrovna nemá. Je to zvláštní týpek. Bůh ví, jaké byznysy vlastně ještě provádí. Okolo projíždí kolona rychle jedoucích Toyot, podle hluku a veselí to bude patrně svatební jízda. Kdo si počká, ten se dočká. Na večeři je rýže se zeleninou směsí a datle ze zahrádky. Jdeme spát, zítra nás čeká výlet do pouště.

29. září Chinguetti -> výlet do pouště

To byla ale veselá noc! Ivoš nemůže spát a chodí tam a zpět, aby nakonec zakotvil na matračce pod širým nebem. Klučina, který tu otročí, měl asi úkol nás hlídat, takže nám několikrát zničehonic vlezl do cimry a svítil na nás baterkou. Já jsem kupodivu usnul při hučícím větráku a docela dobře se vyspal. Ráno rychlá snídaně, protože na nás již čeká průvodce a jeho tři velbloudi. Bereme si jenom to nejnutnější, velký bágly necháváme na místě a vyrážíme. Navzdory předpokladům nejede na velbloudech, ale pěkně jdeme vedle. Máme dva osedlané velbloudy, kteří nesou proviant a potom třetího do party, který nic nenese a jde s námi jenom tak, aby se naučil poslouchat a jít v karavaně. Dopoledne nás čeká cca 12 km do oázy a dál nevím, ale to se určitě časem vyjasní. Průvodce nasadil pěkně ostré tempo, takže mám co dělat, abych s foto pauzami stíhal. Za vesnici nejsou žádné velké duny, ale jakmile nám Chinguetti mizí z dohledu, tak jsme konečně na pravé Sahaře. Jen my, velbloudi a písek. Zatím je zataženo, což je spíše dobře, protože není aspoň takový vedro. Chůze v písku chce určitě cvik, my dva se boříme a průvodce uhání v žabkách jako by se nechumelilo. Po hodině chůze nastává rovina a s tím také okamžik, kdy lezeme na velbloudy. Pamatuji si ještě z dávné návštěvy Maroka, že jízda na velbloudovi není moc pohodlná a tady se to opět potvrzuje. Už samotný nástup je boj s gravitací a potom je takové kymácení ze strany na strany. Můj velbloud je docela kliďas a jede se mně docela dobře, ale to nejde říct o tom druhým, který je nějak neklidný a moc se mu nelíbí, že musí Ivoše vést. Však ho taky málem při nástupu vyklopil. Ivošovu jízdu ukončuje vypadnutý mobil, kterýho si naštěstí všímám a moji o něco později kopcovitý terén. Jeli jsme možná kilometr, víc určitě ne. Bohatě stačilo, protože mám slušně rozedřenou kostrč. Pěšky vedle velblouda je cesta určitě rychlejší a pohodlnější. Blíží se poledne, vedro se stává nesnesitelným, ale naštěstí oáza je již nadohled. Máme za sebou tři hodiny chůze, a to je tak akorát, abychom zakotvili v oáze pod palmami a pořádně si odpočinuli. Zatím my ležíme a odpočíváme, tak průvodce nám ukuchtil těstoviny se zeleninou na oběd. Borec je vážně šikovnej, bylo to moc dobrý. Po jídle siesta a odpočinek až do pěti. Trochu blbý, že i přesto, že jsem s sebou měl ještě extra 1,5 litru, tak máme málo vody. Průvodce má tři malé kanystry plné vody na vaření, a ještě vak z kozy, kde má vodu pro sebe. Voda na vaření by měla být pitná, tak snad jsme v pohodě. Je úžasné sledovat, jak je v oáze živo. Ptákolog Ivoš je ve svém živlu, protože tady máme dudky, vlhy pestré, vlaštovky, různé druhy motýlů, krkavce a samozřejmě plno much. Kolem čtvrté začíná průvodce balit věci, takže asi zase někam půjdeme. Otázkou je kam? Jazyková bariéra je příliš velká, takže netušíme, ale tady v oáze evidentně spát nebudeme. Do Chinguetti taky nejdeme, takže patrně jdeme zase někam do oázy. Následující hodina a půl se nedá popsat. Slunce se sklání nad obzor a vytváří neskutečnou paletu barev pouště. Je to naprosto dokonalý! Fotím a fotím, tohle je prostě boží. Fantastická zlatá hodinka. Když už je moc tma, tak uklízím foťák a jenom tak si užívám klidu pouště. Naprostá fantazie. Začíná se smrákat a oba si říkáme, kde asi budeme spát, když tu najednou průvodce z ničehonic zavelí, že přesně tady je ideální místo na spaní. Budeme spát jenom tak pod širákem uprostřed pouště. Žádná oáza, žádné stany nebo jakékoliv vymoženosti civilizace. Každý jsme nafasovali deku, na které budeme spát a něco na přikrytí. Mezitím co si užíváme poslední zbytky světla, tak průvodce rozdělal oheň a uvázal velbloudy. Tohle jsou „ty okamžiky“ s velkým T a s velkým O. Moment, které by si měl každý zapamatovat. Takový ten dušení orgasmus, kdy si říkáš, že tohle je právě ten okamžik, proč cestuješ. Ten klid a to ticho. Za chvilku nastane totální tma. Před námi ohýnek, na kterém se vaří večeře a jinak nikde nikdo. Tedy pokud nepočítám rozličný hmyz, který najednou začal šmejdit všude okolo. Na večeři máme stejné jídlo jako na oběd, ale to vůbec nevadí, oba si pochutnáváme. Vaření není dost ani po večeři, průvodce něco míchá. Vypadá to jako těsto a bude to asi těsto. Bude se péct chleba. Ohníček už k ničemu nepotřebujeme, ale žhavé uhlíky a písek se nám bude hodit. Chleba se zahrabe pod ohýnek do horkého písku a za chvíli je upečen. Je sice malinko tužší, ale ráno bude určitě chutnat výborně. Vyčistit zuby, pomodlit, najít zatoulané velbloudy a spát.

Ze Senegalu do Mauritánie – Západní Afrika 2019

By Hondza

On 20.2.2020

In Západní Afrika 2019

Chtěli jsme vstát brzo, ale samozřejmě, že se to zcela nepodařilo. Brzký odjezd by se nám dneska hodil, protože je vhodné dorazit na hranici v Rosso před polednem, kdy začíná pauza trvající až do 14:30. Po snídani platíme a jdeme ještě na poštu poslat zbylé pohledy. Dneska je tu výrazně víc živo a taky vše nějak dýl trvá. Hlavně ale žádný stresy. Bereme taxi na autobusák právě tak akorát, abychom plný auto nechali odjet a tím nezbývá, než čekat až se naplní další „sept place“- prastarý Peugot (3500 CFA). V Africe se nedá spěchat. Však auto se někdy naplní a stejně dál, než do Nuakšottu se stejně dneska nedostaneme. Nakonec se auto plní docela brzy, takže bychom tu dvanáctou teoreticky mohli stihnout. Silnice jsou v Senegalu jsou v dobrém stavu, mimo vesnice se dá jet pěkně svižně, ale ve vesnicích je to horší, protože nějaký forma retardéru je doslova na každém rohu. Naštěstí po cestě mnoho vesnic nemáme, jedeme rychle a těsně před dvanáctou jsme na hranicích.

Rosso je nechvalně proslulý přechod, kde působí větší než malé množství podvodníků, veksláků a pomocníků všeho druhu. Na autobusáku ihned sedáme na motorku a frčíme až k senegalské výstupní celnici. Uff, stihli jsme to. Dostáváme výstupní razítka a skrz hlouček veksláků si razíme cestu na trajekt přes řeku Senegal do Mauritánie. Máme štěstí, zrovna jeden přijíždí, takže jsme ihned na palubě a jedeme. Chaos panuje přiměřený, takže zatím pohoda.

A vida, už máme jednoho pomocníka. Borec nám i před naši ignoraci pořád něco vykládá a vykládá. Je jasné, že otrapy se jenom tak nezbavíme. Při výstupu platíme nějaké drobné za trajekt a s dopomocí našich nových „kámošů“ jdeme na druhou celnici. Jeden z pomocníků mává jakousi turistickou kartičkou a tváří se děsně proaktivně. Na hranicích nikdy nikomu nevěř, protože všichni jsou podvodníci a šejdíři. Ale to to zjistíme, až za chvíli. Nyní čekáme na úředníka, který od nás vybere 55€ za vízum a vyrobí samolepku do pasu. Jak tak pozoruji lidi kolem, tak ty naše Eura slouží jen a pouze k tomu, aby se celníci měli dobře. Turistů tudy zajisté moc neprojede, ale 55 euro je slušná částka na nakrmení úředního šimla. Po zaplacení putujeme k oknu venku, kde dostaneme razítko a můžeme jít. Naši pomahači jsou nám stále v patách. U brány první kontrola, kde musíme odevzdat fotokopii pasu. Ivoš jich má několik, já pouze jednu. Takže jdeme s našimi pomocníky kamsi do hloubi tržnice pro fotokopie. Už nevím, kolik za to chtěli, ale určitě to byly nejdražší kopie v životě. Jsme v Mauritánii! Hurá. Máme hlad, ale nemám místní měnu zvanou ouguiya neboli ukíjá. Jdeme něka vyměnit senegalské franky a tady na nás borci sehráli divadlo, že je mně skoro stydno ho popisovat. V prvním obchodě sehraná scénka ve stylu, že tady nabízí špatný kurz, a proto jdeme jinam. V druhém obchodě je prý lepší kurz, tak ok. Byl sice lepší, ale i tak totální „rip-off“ a jsme za blbce. Neznáme ofiko kurz, tudíž dobře nám tak. Divný kurz řešíme až z jídla, ale to už je pozdě. Borci mezitím stihli varovat týpka z krámu, jenž obchod preventivně zavřel a bylo po srandě. Po obědě chvíli nasupeně stepujeme u obchodu, kde nás ošidili, ale je více než jasné, že peníze nazpět, i přes ujišťování našich pomocníků, nedostaneme. Navíc je páteční modlitba, všichni všechno zavřeli a šli se modlit. Čekáme u obchodu jak trdla. Naštěstí nás to nebaví moc dlouho a jdeme na taxi do Nuakšottu. Cena je 300 ukíjá. Jeden z pomocníků se nečekaně objevuje a chce po mě prachy za „údajnou“ pomoc. To už nevydržím a posílám ho někam, resp. do toho obchodu, kde nás odrbali. Kupodivu to chápe a ani se nerozčiluje (můj nasupený výraz ho taky určitě přesvědčil). Za blbost se platí, holt člověk si může dát sebevětší pozor a stejně ho někdy nachytají. No nic, čekáme u auta na další pasažéry, kupujeme nějaké pití a konečně kolem třetí vyrážíme do hlavního města. Cesta byla dlouhá, hlučná, a ne zrovna pohodlná. Hlavně první část silnice je samá díra, nebo rovnou asfalt zmizí pod nánosy písku, který je všude okolo. Hlučná je cesta proto, že řidič si náramně rozumí se dvěma ukecanými spolucestujícími, a ty prostě melou a melou. Flirtuje ta paní s řidičem nebo ne? Skoro bych řekl, že jo. Ale zase jsme v docela konzervativní islámské zemi. Každopádně mě z toho brní dost hlava. V půlce cesty dáváme pauzu a kupujeme ovoce a sušenky. Už se skoro stmívá, když jsme konečně v Nuakšottu. Na předměstí vyhazujeme naše spolucestující. Výhoda toho typu dopravy je, že tě taxi doveze až domů ke dveřím. Nuakšott zatím vypadá jako velká vesnice, která se nějakým omylem rozrostla a stala hlavním městem. Už je tma, když jsme v taxíku sami a snažíme se řidiči naznačit, že nevíme, kde budeme bydlet a měl by nás dovést někam do levného hotelu. Pořád opakuji „auberge, auberge“ a doufám, že řidič je natolik důvtipný a nevyhodí nás někde na ulici. Parkujeme u hotelu Ikram, loučíme se a doufáme, že to tady nebude moc drahý. Týpek na recepci je ukázkový příklad naprosté neschopnosti cokoliv pochopit, ale nakonec jsme se nějak domluvili. Pochopil, že chceme přespat a my snad dobře porozuměli, že pokoj stojí 1000 ukíjá. Máme malou cimru s open space koupelnou. Vzhledem k nedobře bublajícímu žaludku mám z koupelny bez dveří opravdu velikou „radost“. Na pokoji snad nic pořádně nefunguje, záchod nejde pořádně spláchnout, klima nevalí, lampička nesvítí. Všechno se dá zvládnout, ale je tu tak pekelný vedro, že bez klimy to prostě nepůjde. Borec nám ji nakonec zprovozní, ale hučí jak výkonný generátor, takže na spaní to moc nebude. Jdeme na jídlo, venku už tma a samozřejmě minimum pouliční osvětlení a hospoda nikde v dohledu. Chvilka ptaní a bloudění, ale nakonec se daří a jsme v docela slušným bistru. Výběr mají určitě větší jak v Senegalu, teď ještě otázka, co z toho skutečně mají k dispozici. Dáváme nakonec kuskus s kuřetem, k tomu cola a jdeme na kutě.

27.září Nuakšott -> Atar

Vedro, dusno a hučící klima. Open space záchod v noci je čirá radost, zvlášť když nefunguje splachování a tvůj žaludek vyhlašuje povstání. Konečně je ráno, balíme věci a jdeme ven najít něco na snídani. Vědom si dnešní delší cesty, rozhoduji se nic neriskovat a mířím rovnou do nejbližší lékárny. Mám štěstí, protože je právě osm a lékárna zrovna otevírá. Podle slovníku mám nastudováno, že potřebuji něco na „la dioré“. Lékárna vypadá docela v pohodě, lékárník naštěstí ihned chápe, kde je problém a přináší Smektu. Platím asi dvě eura a s úsměvem, že tu cestu do Ataru nějak dám, zapíjím smektový nápoj colou z obchodu a zajídám výbornou bagetou. V obchodě se prodávají čerstvé bagety, které na požádání namažou máslem nebo nutelou. Praktický snídaňový servis. Půl deváté a už je pekelný vedro. Máváme na taxíka s požadavkem, že potřebujeme do Atar garáže. Jedeme prakticky až na druhý konec města (300 ouguiya = 7€), kde nám ujíždí dodávka doslova před nosem. Nemáme totiž žádné peníze, takže já hlídám bágly a Ivoš se vydal najít funkční bankomat. Klasicky to není úplně jednoduché, protože jeden bankomat vůbec nefunguje a druhý zase nebere naše evropské karty. Platíme 500 ugíja na osobu, což je asi 12€. Není to úplně málo, ale jedeme v pěkné klimatizované dodávce, každý máme svoje sedadlo a cesta trvá celkem 5 hodin. Co napsat k naší pětihodinové cestě? Jedeme totální pustinou, kde převládá písek a kamení. Venkovní žár je cítit dovnitř i pře silnou klimatizaci. Občas je pauza, někdy na jenom tak na protáhnutí, jindy je pauza na modlení u jedné z mnoha malých mešit podél silnice. U mešity je zároveň studna, kde je překvapivě chladná a dobrá voda. Vjíždíme do oblasti, kde se bez šátku na hlavě nedá prakticky vydržet. Kolem půl třetí jsme přijíždíme do cíle naší dnešní cesty. Atar je menší město doslova uprostřed ničeho, kde se zdržíme na jednu noc a budeme druhý den pokračovat do Chinguetti. Nyní v brzkém odpoledni je město doslova a do písmene naprosto mrtvé. Na ulici není ani noha, trhy zavřené a všichni jsou schovaní někde ve stínu. Podle předpovědi bude kolem 46 stupňů. Teplotní facka je vážně brutální, 800 metrů ubytování Auberge Bab Sahara dáváme s vypětím sil a několika pauzama ve stínu a na občerstvení. V Bab Sahara nikde nikdo, nicméně paní odnaproti hlásí, že brzo někdo dojde. Ivoš má viditelně dost. Naštěstí nemusíme dlouho čekat a docela milý chlapík (škoda, že to nebyl pan majitel, protože ten je údajně z Holandska a mluví česky) nám ukazuje možnosti. Ubytko v přívěsu odmítáme a raději si připlatíme za bungalov se sprchou a klimou za 1300 ugíja (30€). Ležíme, odpočíváme a sbíráme síly až skoro do šesti, kdy už je docela snesitelně a jdeme se kouknout do centra, a hlavně najít něco k jídlu. Prach a vedro. Atar nebude místo, kde bych chtěl bydlet. Místní sedí před domem, kluci hrají fotbal a na trhu panuje čilý ruch. Rozhodně si chci koupit šátek (120 ugíja), do kterého si zahalím celou hlavu, tak jak to má většina místních. Potom se budou určitě hodit žabky. Opět po vzoru místních, protože pevný body plný písku a smrdutých ponožek nejsou úplně optimální. Ještě před večeří nás odchytává poměrně nesympatický týpek s nabídkou dvoudenního výletu jeepem do Chinguetti a dál do pouště. První nabídka zní 20 tisíc ugíja, potom slevuje na 10 tisíc, ale ani s tím nesouhlasíme a raději si objednáváme jídlo a ignorujeme ho. Kuře s hranolkama (70 ugíja) zní dobře a taky dobře chutná. Na pití obvyklá kola. Jeden by nevěřil, jak v těchto končinách může coca cola chutnat dobře. Nakonec týpka odmítáme a jdeme si po svých. Borec se ale nedá jenom tak lehce setřást, takže nás o kus dál odchytává znovu, že nyní to bude 10 tisíc za oba. Ani tahle nabídka nás nepřesvědčila a jdeme nazpět k našemu ubytování. Ivoš někde vytratil klíče, ale naštěstí pan správce je naprosto v pohodě a vůbec to neřeší. Vzhledem k tomu, že Bab Sahara je jediné ubytování široko daleko, tak nás borec navštěvuje ještě tam, ale to už jsme více chráněni, na soukromé území si netroufne, a definitivně ho odmítáme. U těchto nabídek je třeba dát hodně na osobní pocit a ten jsme ani jeden neměli moc dobrý. Nejde elektřina a tím pádem ani klimatizace a nás čeká další propocená noc. Naštěstí ještě před usnutím se klima rozbíhá….

Koloniální perla Saint Louis – Západní Afrika 2019

By Hondza

On 16.2.2020

In Západní Afrika 2019

Zaplaceno za pobyt a výlet již máme ze včerejška, tudíž už jenom v rychlosti balíme, jdeme na snídani a můžeme vyrazit zase o kus dál resp. zpět. Dál do Gambie bohužel z časových důvodů nejedeme, ale vracím nazpět do Kaolacku, kde vyměníme auto za další spoj do St. Louis. Žádný velký provoz na silnici nepanuje, jsem docela zvědav, jak dlouho budeme muset čekat. Nakonec to bylo rychlé, během půlhodinky přijelo auto, kde byla akorát dvě volná místa a vyrážíme. V Kaolacku chceme vybrat peníze, ale jinak se zdržovat nebudeme a jedeme na druhý autobusák (garáž Dakar), odkud určitě pojede taxi naším směrem. Drobné přejezdy v rámci města jsou většinou velmi jednoduché, protože stačí mávnout na taxi a pokud je cena „v normě“, tak hnedka jedeme. Z Kaolacku jedeme přes Dourbel, Toubu a Lougu do St. Louis, kde cesta končí na Gare routiére na začátku města. Odtud se dá do města jet taxíkem nebo hromadnou dopravou, ale neznáme čísla busů, které jedou naším směrem, tak volíme taxi za 1500 COF. Vysedáme na náměstí v koloniální části města a jdeme sehnat nějaké ubytování. Rádi bychom se rychle ubytovali, protože se chceme ještě podívat po městě a dát si něco k jídlu. Ubytováváme se jižní části ostrova v Auberge de Jeunesse du Sud (cena podle ceníku, bez smlouvání), ubytko je čisté, internet docela slušný a snídaně v ceně. St. Louis má docela zvláštní strukturu, hlavní část je ve vnitrozemí, které je spojené krásným mostem přes řeku Senegal s ostrovem, který vyniká hlavně starými koloniálními budovami a kam míří patrně většina turistů. Za tímto ostrovem je další most, který vede na polostrov, kde to vypadá spíše na chudší část města. A dál je už jenom Atlantik. A právě k oceánu se chceme podívat ještě před jídlem. Na mostě je docela živo, protože všichni sledují závody lodí na řece. Nevím kolikativeslice to jsou, ale je lidí je na lodi skutečně hodně. Cíl závodu je patrně někde za mostem a startuje se na severní straně, ale těžko říct. Je to trochu chaos. Po dojezdu většina posádky vyskáče do kalné vody a plave na břeh. Všude je plno lidí, lodí, bahna a odpadků. Nad řekou se vznáší zvláštní mléčný opar, no celkově to má opravdu specifickou atmošku. Pokračujeme dál přes polostrov až k oceánu. Vlny jsou docela silné a jedna mě solidně nahodí. Už se docela šeří, tak jdeme nazpět najít něco k jídlu. Míjíme turisticky vypadají restaurace, kde je úplně prázdno, až skončíme v něčem, co by mohl být senegalský fastfood. Vybíráme si podle názvu, kterému nerozumíme, proto jsem docela překvapen, když mně na stole přistane grilované jehněčí. Část se sníst dá, ale jinak je to tuhý a plno kostí. Aspoň, že mají sladké francouzské pečivo, kterým se dojím. Cestou nazpět kupujeme pohledy a ve stánku s ovocem pěkně zralá manga. Mňam. Na pokoji zjistím, že mně navlhnul mobil a nyní nejde nabít. Tak snad do zítra uschne…

25. září St. Louis

Aby bylo jasno, St. Louis se nevyslovuje „sent lujz“, protože to vám nikdo nebude rozumět, ale samozřejmě správně po francouzsku „sán lujíí“. Mobil je ráno stále navlhlý a to se mně teda vůbec nelíbí. Zkouším dát mobil konektorem směrem k větráku, ale sám tak nějak tuším, že tohle zrovna nepomůže. Čím vymakanější technika, vím více trablů. V Samsungu zjevně nepočítali s vlhkým africkým podnebím.

Snídaně je opět prakticky to samé jako naposledy. Bageta, máslo, marmeláda a čaj nebo kafe. Suším mobil a plánujeme, co budeme dneska dělat. Dopoledne věnujeme prohlídce ostrova a odpoledne půjdeme na pláž prozkoumat tzv. hydrobase. Nejdřív ale na poštu, která je příhodně po cestě do severní části ostrova. Na poště vládne řád, pořádek a pan hlídač, který určuje, kdo kam půjde a kde bude sedět. Nalepit známky, hodit venku do schránky a můžeme pokračovat dál. Kromě koloniální architektury někde v docela dobrém, jinde v rozpadlejším stavu, stojí za zmínku ještě stará výletní loď Bou El Mogdad kotvící na levém břehu, a o kus dál starý námořní mechanický jeřáb. Průvodce praví, že Bou El Mogdad je stále v provozu a dá se podniknout cesta po řece Senegal. Zní to docela dobře, jen škoda ceny, která je dost mimo realitu. Lidi se tady vůbec nedají fotit, jak někam namířím foťák, hnedka je zle. Korzujeme uličkama a směřujeme nazpět do hotelu. Ale předtím ještě suvenýry. Turistů je ve městě nula nic, takže máme nákupní třídu celou pro sebe. Smlouváme a kupujeme. Na půlku první ceny to jde srazit nějak moc lehce, asi bychom měli být drsnější. Ivoš si kupuje dřevěnou masku, která není tak docela dřevěná, ale to zjistí až o pár stovek km dál. Dále bereme šátky, trička a klasické cetky. Mám pocit, že ty suvenýry jsou pořád dokola ty samý. S úlovkem jdeme nakouknout ještě do jižní části, kde taky dáváme oběd. Každý pěkně dvě plněný bagety, který dlabeme na patníku hnedka vedle budky paní bagetářky. Stojí to pár korun a je to autentický. Nezačíná být vedro, protože už vedro je. Po jídle máme chvilku chill na hotelu a vyrážíme na pláž. Opalovací krém a plavky s sebou. Ivoše láká koňská drožka, ale borec chce snad 5000 CFA, což je poněkud úlet, i když je to docela daleko. Nakonec jedeme za stovku busem až na konečnou, odkud již jdeme v pořádné výhni po svých. I tady je na pláži děsnej bordel. Není nad to se takhle po poledni projít v žáru slunce někam do daleka. Šátek na hlavu, zpocenej až za ušima a vodu s sebou. Chceme se dostat až do parku úplně jižním konci hydrobase, ale když tam dojdeme, tak máme jednak dost a druhák je tady strašně dlouhá pláž, nulový stín (bosky se nedá po písku vůbec chodit) a z toho plynoucí vysoká pravděpodobnost totálního sesmažení. Chvíli odpočíváme a zase jdeme nazpět. Určitě nebude špatný se koupat někde mezi lidma, protože velké vlny vážně budí dost respekt. Jdeme se koupat. No teda koupat, tak se tomu cachtání ve vodě někam po pás nedá snad ani moc říkat. Vlny jsou tak silné, že dál se jít nedá a člověk čeká na vlnu, aby do ní skočil nebo ho vlna smetla o kousek dál. Moře je božsky teplý, ale i tak skvěle osvěží. Zatímco Ivoš je nadšen a nejraděj by vodě zůstal celý den, já spíše vegetím na pláži a pozoruji lidský cvrkot okolo. Postupně na pláž přichází další a další lidi a objevují se dokonce stánky s pitím a něčím malým na zub. Dost fouká, ale stejně budu zase beztak spálenej. Ivoš je zase s místní omladinou ve vodě, já si vykládám se snad úplně prvním Senegalcem, který umí anglicky. Ve škole to bude asi s výukou angličtiny dost bídný, takže borec se musel naučit anglicky komplet sám. A docela mu to šlo. Je po páté hodině a v moři už skoro nikdo není. Není divu, vlny se najednou ještě o dost zvětšily a už je to asi dost risk. Borec nám říká, že je tady plavčík a nyní už je zákaz koupání, protože se tu již několik lidí takhle navečer utopilo. Čas pokročil, téma hovoru došla, jdeme nazpět na točnu, kde čeká plno autobusů a frčíme nazpět do města. Odpočinek, večeře na stejném místě jako včera, psaní deníčku, dalších pohledů a spát. Zítra brzo vstáváme a vyrážíme vstříc Mauritánii.

Delta řeky Saloum – Západní Afrika 2019

By Hondza

On 12.2.2020

In Cesty do světa, Západní Afrika 2019

Noční boj s větrákem a vedrem. Buď je ticho a vedro nebo je hluk z větráku a příjemně. Kdo vyhrál? Nevím, asi remíza. K ránu spustí ještě ptáci a konečně svítá. Tma, naprostá tma a najednou je během chvilky světlo. Je sedm hodin a venku docela příjemně, i když je zataženo a vypadá to, že bude pršet. Není vlastně divu, protože jsme v Senegalu v takzvaném období dešťů, takže by nás nějaký déšť neměl překvapit. Ale stejně s pesimismem sobě vlastním vymýšlíme, co budeme dělat, když bude pršet. Zbytečné mudrování, je teplo a déšť za chvilku přestal a my se vydali na snídani. Snídaně je podobná té včerejší, bageta, marmeláda, máslo a kafe (Nescafe) nebo čaj.

Po snídani oznamujeme Mussovi (takový pomocník pro všechno, který spravuje ubytko), že bychom si půjčili kola. „Počkejte 10 minut a kola tu jsou“, odpovídá Mussa. Víme svoje, takže za půl hodinky se jdu dotázat, jak to vypadá a za chvíli konečně dorazí rasta s dvěma čínsko-africkýma kolama. Následuje velmi oblíbená část procesu půjčování, a to je zkoušení kola a následné opravy. Sedlo nízko a nejde dát výš, brzda padá pryč, nelze přehazovat nebo šlapat. Prostě cokoliv, na co se dá vzpomenout, se dozajista u takových kol vyskytuje. Jsou to hrozný plečky, ale furt lepší, jak kola v Ugandě. Kvalita kol se samozřejmě vůbec neodráží v ceně, která je 3500 CFA za půl dne, takže to jsou skoro tři stovky korun českých za celý den. A to není ani cena toho kola. Kola jsou nám oběma dost malý, jdeme proto s rastou do jeho kšeftu, kde má další kola, ale ani jedním z nich si moc nepomůžeme.

Kolem desáté je nejvyšší čas vyrazit na výlet, ale ještě předtím potřebujeme nakoupit vodu a sušenky na cestu. Celý nákup nás stojí 1600 franků, majitel ale nemá na vrácení na pětitisícovku. Tak co teď? „Dáte mně peníze až odpoledne“, říká prodavač. Pohoda. Vyrážíme k silnici, ale daleko na první pokus nedojedeme. Ivošovi nějak drhne kolo a prakticky nemůže jet. Takže otočka nazpět k rastovi, kde si Ivoš bere jiné kolo s legračními šlapátky ve tvaru paciček. Kolo dělá zvláštní pazvuky, ale jede. Senegal je rovina, sem tam menší kaluž nebo větší kaluž, což je už takový rybník neurčité hloubky. Hrdinové na našich strojích nejsme, tak je pěkně objíždíme. Občas míjíme auto, ale jinak si jedeme mezi vesničkami a políčky pěkně na pohodu. Vedro ještě není, ale bude, to je jasný. Oproti Ugandě, kde jsme v každé vesnici vzbudili rozruch, tady nikoho nezajímáme a projíždíme bez povšimnutí.

Missarah je jako všechny vesnice, kde končí silnice, divný místo. Od začátku je tu taková zvláštní atmosféra. Jdeme se kouknout k řece na molo, které je překvapivě větší a živější než v Toubacoutě. Měli jsme představu, že se tady vykoupeme, ale u mola je akorát bahno a taky plno lidí. Nalepil se na nás místní samozvaný průvodce a pořád do nás něco hustí. Jdeme se kouknout k jediné místo zajímavosti, kterou je obří strom „Fromager“. Strom je opravdu gigantický, tak si ho chci aspoň vyfotit, to se ale nelíbí našemu průvodci, který mně v tom všemožně brání a chce za to peníze. Odmítám mu cokoliv dát, tak se chvíli hádáme a s fuck off na jazyku odcházíme. Začíná být hodně vedro a máme hlad. Bude to chtít jídlo a stín. Nikde se nic nevaří, chodíme sem a tam, až se nám konečně podařilo najít paní, která dělá klasické plněné bagety. K tomu si dáváme colu a čaj. Dohromady naprostá spokojenost. Vesnice se pomalu vylidňuje a také naše paní s bagetama to dneska už balí. Děti jí pomáhají všechno poklidit a jde se na siestu. Pro nás to znamená, že je čas vyrazit nazpět. Ale předtím ještě odpočinek. Jdeme opodál do stínu a po vzoru místních uleháme a nic neděláme. Dost možná by nám nicnedělání vydrželo až do večera, ale budeme se muset (nyní již opravdu) odebrat nazpět, protože kolem páté máme odjezd na výlet po řece Saloum. Nebyla to zrovna zábavná cesta zpět. Vedro k zalknutí, koupačka ve vlastním potu a neodbytný pocit, že jsem se zase slušně spálil. Využíváme každého stínu k odpočinku a načerpání sil. V jedné z vesnic zastavujeme, kupujeme vodu v sáčku (malý sáček za 100 franků) a rozdáváme dětem drobnosti. Nazpět v kempu máme hodinu na nabrání energie, než vyrazíme na výlet. Vzhledem ke klasické jazykové bariéře nevím, kam jedeme a co budeme dělat, i když samozřejmě víme, kolik za to zaplatíme. Vyzvedl si nás přímo pan šéf ve svém Roveru. Kromě ubytování má ve vsi ještě obchod, asi si nežije na místní poměry špatně. Nejdříve se jedeme podívat na mangrovy, potom pokračujeme na ostrov mušlí (opravdu je celý z mušlí), kde vylezeme na břeh a jdeme se podívat na vyhlídku. Jsou tu s námi ještě další dvě lodě, a to je low season. Při podvečeru dáváme koupačku a už skoro za tmy se jedeme podívat ještě na nocoviště ptáků. Ptákolog Ivoš je ve svém živlu. Nazpět ve vsi jsme již za tmy, děkujeme za výlet a jdeme opět do Chez Boum na jídlo. Dneska je tu krapet živěji díky hlučné skupiny Američanů. Docela dlouho čekáme, tak dáváme pivka a rekapitulujeme dnešní vydařený den. Ryba bylo výborná, pivko taky. Jdeme spát. Zítra zase sbalit batohy a jedeme dál.